Návrat na Mizeon VI. - Ditrux - kapitola 6. Ditrux a Ledová fuxa

Ditova výprava do mrazivé jeskyně

Úkol byl splněn. Do půlnoci zbývala spousta času. Teggius se uvelebil do trávy, opřel se o pařez, počítal na náramkovém počítači a cosi si u toho polohlasně brumlal. Keinon natažený na znak hleděl na oblohu, kouřil jedno kuvisové cigárko za druhým a básnil o objemném hrudníku jakési barmanky v Rejdišti. Ditrux seděl na své složené bundě a sledoval mravence spěchající po uzounkých pěšinkách mezi polštářky mechu. Když ho to omrzelo, rozhodl se podívat po okolí. "Nechoď za hřeben," houkl Teggius, když si všiml, že odchází.

Ditrux ukázal na svou tvář pomalovanou nubielskými vlnovkami a zabušil si na prsa oděná v předpisové šedivé raisi uniformě. "Když narazím na honáka, představím se jako vrchní inspektor Úřadu bezpečnosti práce," zahudroval. "Každého, kdo se mi připlete do cesty, podrobím prověrce. Udělám mu v hlavě takový maglajz, že na mě rychle rád zapomene."

"Ty manýry má od své ženy," prohodil směrem k Teggiovi Keinon. "Ona je slavná herečka," dodal poťouchle.

"Byla," opravil ho upjatě Ditrux.

"Promiň," hlesl zaraženě Keinon.

Teggius zakoulel očima. "Nechoď daleko."

"Jasně, mami," odsekl Ditrux. Vydal se opačným směrem, než se rozkládaly krodoší pastviny. Zamířil k roklince, z níž zaslechl bublání vody. Pod nohama mu křupaly poslední zbytky sněhu. Do této prolákliny stíněné hřebenem dalšího kopce, sluneční paprsky nedosáhly. Bylo tu mnohem chladněji než nahoře na pláních, kde bílé kameny sálaly akumulovaným teplem.

Prodíral se ostnatým křovím v naději, že se napije a utlumí dloubání v břiše. "Fantómový hlad," prskal při vzpomínce na Sedena. "Přál bych ti to někdy zažít, Sede." Věděl, že je Seden mrtvý, ale přesto s ním občas mluvil.

Sestupoval stále níž, až se dostal do dolíku, kolem kterého se tyčily příkré břehy porostlé chomáči ostré trávy obalenými ledovou krustou. V brázdách mezi skalisky stékala dolů v tenkých pramíncích voda. Uprostřed malé plošiny se leskla hladina zamrzlého jezírka tak malého, že to byla spíš větší kaluž.

Ditrux strnul, když ucítil, že se někde něco pálí. Zapomněl na žízeň. Plný zvědavosti kráčel dál, až uslyšel broukání. Byl by si myslel, že ty zvuky vyluzuje nějaké zvíře, než rozpoznal melodii. Třeštil oči a hledal zdroj kouře i zvuků. Potom zaznamenal, že kouř vychází z úzké trhliny ve skalní stěně, které by si za běžných okolností ani nevšiml.

Našlapoval opatrně, aby se neprozradil. Podíval se dovnitř a dech se mu v hrdle zadrhnul, jak na něj dýchla zima. Kolem ohýnku rozdělaném v kruhu bílých kamenů šmejdilo roztodivné stvoření navlečené v cárech, připomínajících zaprášené pavučiny. Hlava toho tvora byla naježená sněhově bílými vlasy. Byly tak rozcuchané, že zakrývaly i obličej. Z roztřepených rukávů vyčnívaly malinké tenké prsty zakončené dlouhými černými ostrými drápky. Drobná bytost se skláněla nad kotlíkem zavěšeným pod trojnožkou. Do bublající husté zelené kaše, jejíž obsah pilně míchala klackem, vkládala chomáčky lišejníku z hromádky navršené u svých nohou.

"Hmm, Hm, Hmmmm, Hmmmm, Hmm, Hm…," zpívala beze slov.

Nápěv byl Ditruxovi povědomý, ale nemohl si vybavit, odkud ho zná. Pak si vzpomněl, že je to dětská rýmovačka o sněžné fuxe.

Šla do lesa po smrákání, tam, kde roste vřes.

sněžná fuxa hupsla na ni, ukousla jí nos.

A ty mládě pod peřinou, drž se doma dnes.

Tímto ledovým strašidlem odjakživa děsili obecní démoni děti v severských provinciích Mizeonu, aby je odradili od výletů do divočiny, kde na ně číhaly hladové xiry. Podle legendy měla sněžná fuxa podobu bachraté babice, jejíž tělo bylo tak špinavé, že na něm rostly chomáče vřesu. Z vousatého obličeje trčel dlouhý nos, z něhož visely ledové krápníky.

Ditrux usoudil, že už viděl dost. Nějaký skřet, nejspíš exulant z Tenerisu, si tu jenom vaří večeři. Nebude rušit. Už se chtěl otočit na patě, aby stejně nenápadně jak přišel, i zmizel, když to stvoření zvedlo hlavu a podívalo se přímo na něj. Skrze prameny neuspořádaných vlasů prosvítaly ostře oranžové a pořádně nazlobené oči. "Co tu chceš?" houklo to.

Ditrux leknutím nadskočil. Nečekal, že tak malé stvoření by mohlo disponovat tak hlubokým a znělým hlasem. "Šel jsem kolem," zablekotal.

"Tak se nezastavuj a táhni dál!" štěklo stvoření.

Ditrux dotčeně zafuněl. Co si to ten drzoun dovoluje? Místo, aby ustoupil, vešel dovnitř a hned se otřásl chladem. "Takové malé skřítě a taková velká huba," poznamenal rozšafně. Otočil se kolem své osy, aby si jeskyni prohlédl. Základna nebyla větší než půdorys nákladního vznášedla. Stěny se leskly pod vrstvou ledu a strop se ztrácel vysoko ve tmě.

"Ty tu bydlíš?" prohodil při pohledu na hromádku bílých a černých xiřích kožešin u kamenné stěny. Překvapilo ho, že to byly opravdu pěkné a husté kožešiny, překvapivě čisté na tak ubohém místě. "Ty kožešiny mají cenu stáda krodochů, skřítě," řekl zamyšleně. "Kdybys je prodalo, mohlo by sis najít lepší bydlení, a ještě by ti spousta peněz zbyla. Vydej se přímo na jih, dorazíš do města Kessalu. Přímo na rynku má krámek démonka Jassi. Je to stará šejdířka, ale kvalitu pozná. Ráda smlouvá, takže nepřijímej první nabídku, kterou ti udělá. Když budeš trpělivé, zaplatí dvakrát tolik, než kolik nabídne poprvé."

Malá ruka třímající klacek ztuhla. Osůbka se pomalu zvedla z podřepu a překvapivě elegantním gestem si odhodila vlasy z tváře.

Ditrux otevřel pusu údivem. Zíral na tu nejkrásnější tvářičku, kterou kdy viděl. Sněhově bílá pleť a bledě růžové kouzelně vykrojené rty. Oči barvy zapadajícího slunce. Její rysy byly tak jemné, že Ditrux rychle přehodnotil původní dojem. Žádné skřítě. Že by víla? Nebo snad jináda? Tady na Mizeonu?

"Co jsi zač?" vydechl.

Krásné rty se zlostně zkroutily. "Co ty jsi zač? He? Zmalovaný jak raisi, ale svítíš jak lodní maják! Který mizerný arcidémon tě zplodil, chlapečku?"

Ditrux si s hrůzou uvědomil, že samým rozptýlením úplně zapomněl maskovat interní magii, jak se to naučil na Maharáví od Sibiela. A teď ho ta malá semetrika pokládá za levobočka arcidémona. No, co s tím? Musí to nějak okecat. Uličnicky pohodil hlavou. "Moje matka tvrdí, že kandidátů na otce bylo celkem pět. Naneštěstí se ani jeden nesnažil se ke mně přihlásit."

Víla podezřívavě přimhouřila oči. "Tvá matinka je podle všeho veselá kopa. Jakpak se jmenuje? Třeba jsem o ní slyšela."

"To těžko, madam," broukl Ditrux. Nasadil ponurý výraz a dodal: "Je to už tři sta let, co ji sežrali draci."

Víla poděšeně zamávala řasami. "Chudáčku. Jsi tedy sirotek."

"Absolutně," ujistil ji procítěně Ditrux. Na první pohled to šlo dobře. Přesto se nemohl ubránit dojmu, že si s ním ta všetečka pohrává jak s papírovým drakem na provázku. Při pomyšlení, že je zřejmě mnohem bystřejší, než se zdálo a že mu nevěří ani slovo, se Dita zmocnila panika. Bude lepší jít jí z cesty, než se to ještě víc posere.

"Musím běžet," vyhrkl a dal se na ústup.

"Když musíš, tak musíš, synku promiskuitní matky," zaševelila víla.

Zpátky na planinu Bílých kamenů šel Ditrux oklikou a často se ohlížel. Kdyby ho pronásledovala, nechtěl ji přivést ke svým kumpánům. Ale vypadalo to, že zůstala u svého kotlíku. Nechápal, jak mohla v takové sibérii vydržet. Slunce zapadalo za obzor, když se konečně vrátil k Teggiovi a Keinonovi.

"Už jsme si mysleli, žes natrefil na sněžnou fuxu," řekl nakvašeně Keinon.

"Taky že jo," uchechtl se Ditrux. "Právě vařila polívku. Chápeš, že jsem nemohl odmítnout." Ani ho nenapadlo se přiznat, že někoho potkal. Dobře věděl, co by následovalo. Teggius, jako bývalý agent, by začal vyšilovat, že tím Ditrux ohrozil bezpečnost mise. Jenže oni tu cizinku neviděli. I když bylo patrné, že mizeonské poměry zná, nevypadala jako někdo dostatečně odhodlaný do nich zasahovat. Ditrux si to setkání nechá pro sebe. A možná, že až Mizeon dobudou nazpět, znovu se sem vypraví.

***

Nová průmyslová čtvrť na jižním předměstí Kernoku

O půlnoci se Ditrux s Keinonem a Teggiem dostavili na místo srazu v průmyslové čtvrti Kernoku. Xan s Cadwenem a Jeronesem tam už byli. Generál navlečený v ostře oranžové dělnické kombinéze radostně hlásil, že oni svůj emisní bod našli a zablokovali. Cadwen vyprávěl, jak se převlečení za obecné démony celý den potloukali po překladišti nákladních vznášedel a předstírali, že nosí bedny. "Měli jste vidět bráchu," Cadwen pohodil hlavou směrem ke Xanovi, "jaký dělal grimasy, když ho manažer od nákladní rampy přinutil zametat hobliny, co mu popadaly z bedny.

"Ten raisi odmítal pochopit, že tudy půjdu ještě třikrát," zabručel nasupeně generál. "Chtěl jsem to uklidit až nakonec."

"O emitor Jerones přímo zakopnul," pokračoval Cadwen. "Vypadal jako patník."

Potom se Keinon pochlubil, jak dopadla jejich skupina v údolí Bílých kamenů. Dál polohlasně klábosili a čekali, dokud nedorazí další tři týmy. Kolem nich bylo pusto, ticho a smutno.

"Tam, co je ta hromada dřeva," ukázal Jerones, "bylo jezírko s vodotryskem a tady stávalo muzeum hudebních nástrojů."

Všichni věděli, že Jerones to muzeum vybudoval. Tato čtvrť před převratem patřívala Arci-Leredům. Stávaly tu pěkné cihlové domy obklopené zelení, ve kterých žili obecní démoni. Na pořádek dohlíželi arci-leredovští raisi. Teď tu byla vybetonovaná plocha prorostlá lebedou s plechovými hangáry, před kterými se vršily hromady starého železa a odpadu. Parkovala tu nákladní auta, jejichž korby smrděly technickými mazadly.

"Zřejmě tu zpracovávají odpady," řekl pochmurně Cadwen. "Něco podobného jsem kdysi viděl na Zemi."

"Je to hnus," ulevil si Xan. "A může za to Trrisiel. Jeho úchylný úsilí přiblížit Mizeon světům smrtelníků."

***

Olixu, základna arcidémonů z Mizeonu

Operace na Mizeonu skončila úspěšně. Během sedmidenní mise se agentům podařilo najít a zablokovat dvanáct z patnácti vybraných emitorů. Beze ztrát na životech, a dokonce bez známky prozrazení se všem podařilo vrátit na Olixu.

"Co ti vadí? Šlo to podle plánu, ale ty mi připadáš zabručenější, než kdyby nás tam polovina padla," dorážel na Sibiela Xan. Generál se rozvaloval na plyšovém kanapi v Sibielově selsky zařízené pracovně a ládoval se krémovými košíčky, které před chvílí přinesla Wrella.

"Proběhlo to až příliš hladce," rozčiloval se Sibiel. "Prostě si nemůžu pomoc a čekám nějaký zádrhel."

"Pesimismus je tvé druhé jméno, Fialko," zafuněl Xan od košíčků. "Nemůžeš od života pořád čekat jenom to nejhorší."

Sibiela bodlo u srdce. "Mám k tomu pádné důvody," houknul. Vždycky čekal to nejhorší. Čím více času od schůzky s agenty Aliance uplynulo, tím více ho strašila myšlenka, že to byla skutečně Eliana a nikoliv nějaká podivná dvojnice. Jeho výstřelky v Radě, které ho dohnaly do přípravky Trestného komada, debakl ve Chřtánu při záchraně otce anebo selhání na Bredeonu, když nechal Lissaria odejít na Mizeon samotného, to všechno ho jen utvrzovalo v dojmu, že jeho život je lemovaný průšvihy a katastrofami a že on tím neprochází jako oběť, nýbrž se toho účastní jako výrazný destrukční činitel. O žádnou z těch chmurných myšlenek, které mu běžely hlavou, se ale s Xanem podělit nehodlal. Sešli se tu, aby prodebatovali další postup v projektu "Jak znovu získat kontrolu nad Mizeonem." Zatím jen oni dva, ostatní přijdou o hodinu později.

Už to spolu probírali včera, hned co se z Mizeonu vrátili. Sibiel navrhoval poslat vyjednavače, který Padlé osloví a přichystá pole pro příchod početnějšího týmu. Xan s tím nesouhlasil. Chtěl, aby na Mizeon vyrazila minimálně šestičlenná skupina, protože jediného arcidémona by debhátarové roztrhali dřív, než by stačil otevřít pusu. Mělo by to být jeden na jednoho, tvrdil Xan. Aby věděli, že kdyby došlo na zuby, nebudou v přesile. Sibiel o tom celou noc přemýšlel a nakonec usoudil, že Xan má pravdu.

Jsem pro tvůj návrh," řekl pomalu. "Zodpovědnost nebude ležet jenom na jediném, což je lepší. Bude ale hodně záležet, koho tam pošleme."

"Půjdu já, ty, Jerones, Borden, Lenny a Teggius," řekl Xan.

Sibiel zavrtěl hlavou. "Borden Arci-Jeen je příliš arogantní. Jeho manýry jsou ještě horší, než ty tvoje. V přímém boji to není na škodu, ale do diplomatických tanečků bych ho netahal."

Xan se zašklebil. "Stará vojna si to bude brát osobně."

"Tady přece nejde o kuželky, X. Bordy dostane za úkol hlídat na orbitě. Bude naše záloha, kdyby se to posralo. Může mít děla namířená na Trrisielovo hnízdo. To ho snad uklidní."

"Koho místo Bordena?"

"Co Keinon?" broukl Sibiel.

"Keinona, Grennona a Cadwena chci tady," řekl Xan. "Potřebujeme, aby to tu udrželi v bezpečí. Tím spíš, když Borden se bude producírovat okolo Mizeonu."

Sibiel si s povzdechem promnul obličej. "Tak potom kdo? Nejlepší by byl Flebussion, ale toho tam tahat nechci. Ani žádného jiného z Arci-Tassiů. Padlí je ušetřili. Mohli by si jejich zapojení vyložit jako provokaci. Taky s ohledem na vztahy s draky bych je toho chtěl vynechat."

"Norden Arci-Pawner se mi jeví docela schopně."

Sibiel zakoulel očima. "Nordy je děcko. Je stejně starý jako Arrakiel. To už tam rovnou můžu poslat svého devítiletého synovce."

Xan sáhnul po posledním krémovém košíčku a smutně se podíval na prázdný talíř. "A co Ditrux?"

Sibiel vykulil oči. Jednoho Arci-Jeena, co si nevidí do huby, Xanovi rozmluví a on přijde s druhým? "To myslíš vážně?"

"Poslední dobou se změnil. Copak sis toho nevšiml? To, jak srovnal Teggena s Essiem, jak jim kryl záda, i jak se o ně staral po tom, co splynuli, na mě zapůsobilo."

Sibiel na Xana hleděl, jako kdyby mu narostla druhá hlava. Musel uznat, že Ditrux svým bezprostředním hulvátským způsobem Teggiovi po splynutí pomohl víc než stádo Urbielových mediků. Zůstal s ním. Den za dnem se mu lepil na paty a zasypával ho pitomými průpovídkami a nutil ho se nezbláznit. Vlastně se o něj staral stejně, jako předtím pečoval o Sedena. Ten jeho patosu prostý přístup měl něco do sebe. Možná, že by se Ditrux právě proto do vyjednávacího týmu hodil. "Nevěděl jsem, že si takových věcí všímáš," řekl Xanovi.

Generál se rozpačitě usmál. "Upozornila mě na to Adwena. Bude každou chvíli rodit. Musel jsem jí zakázat vstup do střelnice. Takže se baví, jak se dá. Hodně času tráví s tvou matkou a s Wrellou. Klevetí a klevetí."

"Někdy to není na škodu," zakřenil se Sibiel.

***