Návrat na Mizeon VI. Ditrux - kapitola 5. - Až se ucho utrhne

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až…

Erektiad

Rusovlasá lady Cedissana ukázala prstíkem z ostře střiženým temně zeleně nalakovaným nehtem na pěkně tvarovanou dračí dámu navlečenou v trochu těsných modrých šatech. "Vidíte, tam u zrcadla stojí naše sestřenka Kvasada! Slyšela jsem, že se zapletla Tevrickem z Brusedey. Svatba je prý na spadnutí."

Cedissanino dvojče, lady Venadda škádlivě pohladila Rawanta po předloktí a našpulila rtíky. "Vážně? Kočky přece tolik nesnášejí oheň! Jestli to není týrání zvířete?" Její jantarově žluté oči zlobivě zajiskřily.

Rawantes se nenápadně odsunul z Venaddina dosahu. "Tevrick není jen tak nějaký hejhula, ale senátor," poznamenal uvážlivě, "a Kvasada je Dorresonova dcera. Sňatek s Kvassadou zvýší Tevrickovu prestiž. To mu za trochu nepohodlí stojí."

"Myslíš, že Tevrick bude spávat v nehořlavém pyžamu?" ušklíbla se Cedissana.

Dračice mlely a mlely. Obě už snesly vejce a podle běžných erektiadských zvyklostí tu neměly co pohledávat. Jenže to by nebyly urozené dračí šlechtičny, aby takovou společenskou příležitost zmeškaly. Svěřily hlídání vajec služebnictvu a šly se bavit. Nejspíš proto, že byly první, s kým šel Rawantes na věc, si osopovaly právo na jeho pozornost. Ale jemu to bylo jedno, klidně je nechal. Arri se domníval, že sestry plánují Rawanta získat natrvalo. Myslí si, že stačí, když budou dostatečně vytrvalé.

Arrakiel vyfintěný v tom nejlepším večerním obleku, který zkopíroval z bredeonského katalogu, stál neochvějně po Rawantově boku. Z pracně udržované společenské grimasy ho chytaly křeče do čelistí. Nevěděl, jestli si to jen namlouvá, nebo zda je to skutečně tak, ale zdálo se mu, že draci v sále se na něj dívají, a přitom si mezi sebou špitají, mnohem častěji než jindy. Uprostřed sálu u ohnivé fontány stál Rex s vyslancem Ubereonem. Ubereon mával rukama a cosi Rexovi zaníceně vysvětloval. Arrakielova pozornost ale patřila hloučku u bufetového stolu. Kolem Dorresona a Keren se rojili bredeonští obchodníci a obchodnice odění v typicky bláznivých barevných kreacích. Doresson se nad nimi tyčil jako strom nad křovím a objímal Keren kolem pasu. Arri cítil, jak se mu do jícnu valí žluč. Oba drželi v rukách sklenky a hlasitě se smáli něčemu, co říkaly dvě oranžovo-modře vyparáděné ženské. Byly otočené zády, ale jejich vysoké účesy upletené z černých copánků, byly povážlivě povědomé. Snad to nejsou Zena a Zera Kdori-Dosovy? "Do sůsí prdele," zaklel polohlasně.

"Arrakiele?" Probral ho ostrý šťouchanec do žeber. "Vzpamatuj se," zasyčel Rawantes.

"Uhm, myslím, že radši půjdu," zamumlal toporně Arri. Nesmí dovolit, aby ho tu Zena a Zera konfrontovaly. Dal se na úprk, ale Rawantes ho pohotově chytil za rukáv. "Co to do tebe zase vjelo?"

A pak už Arri jen fascinovaně sledoval, jak se jedna z dračích slečen, které dělaly Dorresonovi a Keren křoví, otočila a ukázala jejich směrem. Nejspíš, aby návštěvnicím z Bredeonu předvedla onoho vzácného Dárce života, o kterém toho už tolik slyšely. Obě barevně oblečené bredeonské dámy se naráz ohlédly, aby se podívaly a… rozzářily se, když po Rawantově boku poznaly starého známého.

"Ysyane!" zahlaholila Zena tak nahlas, že to určitě slyšel i majordomus v Tarrionině paláci. A řítila se s Arrakielovi. "Ty náš miláčku! Tolik jsme se o tebe bály! Nevěděly jsme, že sloužíš Dárci života!" Skočila Arrimu kolem krku a zasypala jeho tvář mlaskavými polibky.

"Kdes celé ty roky byl, ty raubíři?" rozohnila se Zera a práskla sestru vějířem. "Uhni, chci se s Ysyanem taky přivítat!"

Už bylo pozdě. Rawantes vyděšeně vykulil oči, když mu došlo, co se právě stalo. Arri hmatatelně cítil, jak společnost kolem zmlkla. Všechny dračí pohledy se otáčely jejich směrem. Pak se sál jako na povel rozšuměl:

Ysyan?

Nejmenuje se tak princeznin syn?

Ještě další Ysyan?

Myslel jsem, že ten démon se jmenuje Arrakiel…

Tak je to přece pravda.

Arrakiel Arci-Quinn. Je to regentův bratr…

"Ysyan?" zasyčel Dorreson a upřel na Arrakiela šokovaný pohled.

"Uteč, než tě zabije!" zasyčel Rawantes. "Já ho zdržím!"

Arri si uvědomoval, že Rawantes má dozajista pravdu, ale byl odhodlaný radši zemřít než před Dorresonem utíkat. Díval se na Keren a Keren se dívala na něho. Zoufale vrtěla hlavou a otevírala rty a bezhlučně artikulovala v úsilí Arrakiela přimět, aby se ztratil.

Dorreson jako kdyby se celý ještě zvětšil. Zeleně se rozsvítil, jak interní magie prosakovala z jeho těla. Bylo otázkou vteřin, než se generál promění. Bredeonci i erektiadé včetně vyděšené Keren začali obezřetně ustupovat do stran, aby je při proměně nezavalil.

Dříve, než se cokoliv z toho stalo, zasáhl Rex. Zvolal tak hlasitě, že to museli slyšet až na Brusedee: "Princi Rawante! Tady vyslanec bredeonského Konventu by si s vámi rád promluvil o vašem poslání na Erektiadu!"

Rex chňapl zkoprněného Ubereona za rukáv a rázně ho dovlekl k Rawantovi. "Omluvíte je dámy?" zaševelil na Zenu se Zerou, které si právě lámaly hlavy, jakou katastrofu to způsobily. Na Rawanta s Ubereonem se Rex povzbudivě usmál: "Dejte si na čas, pánové a pořádně to proberte."

Pak Arrakiela poplácal po zádech a zase tak, aby to nikdo nepřeslechl, zařval: "Lorde Arrakiele Arci-Quinne! Málem jsem zapomněl, že pro mě máte ten dopis od bratra. Co kdybychom se na to podívali?"

Rex vedl Arrakiela uličkou lemovanou ohromenými přihlížejícími, která se před nimi průběžně otevírala směrem do sloupové chodby k jeho pokojům. Dračí král se na všechny vlídně usmíval, ale Arri cítil, jak zuří. Sotva vnímal, že prošli kanceláří, kde vyrušili Flebussiona s tajemnicí Siorettou a valili se do další chodby, až skončili v místnosti obložené černým mramorem. Na stěnách visely tenerisské vodní lampy, kolem videxového válce byly rozházené tlusté polštáře.

Rex Arriho na jeden polštář téměř shodil. "Sednout!" štěkl, ale sám zůstal stát.

"Ten dopis od bratra u sebe teď nemám," řekl sžíravě Arri a vyškrábal se zpět na nohy. Nebude se hrbit u země. Ani před Rexem.

"Neser mě s dopisem a mluv!" zařval Vikkason.

"Jmenuju se Arrakiel Ysyan Arci-Quinn. Keren je má žena a Ysyan je můj syn."

Rex zavrtěl hlavou. "Opravdu? Já ten oddací list viděl, holoubku. Jsi na něm vedený jako Kiel z Kereltenu. Takový doklad, kde není ženich uvedený pravým jménem, je na Erektiadu neplatný."

Arri překvapeně zamžikal. Rex pátral na Ok-Sawonu? Vlastně na tom nebylo nic divného, že si vyzvedl dceřin oddací list. "Mluvil jste s Ternodem? Ví, že je jeho sestra v pořádku?"

"Jistě," houkl Rex. "Od něj taky vím, že Kiel je ve skutečnosti Arrakiel. Zdá se, že jsi pěkně čiperný ptáček. Činíš se na Ok-Sawonu, na Bredeonu a teď kalíš vodu Erektiadu. Co přesně tady máš pro svého bratra zjistit? Kolik máme tajných záloh? Nebo šmíruješ, jak porušujeme vahanské embargo, abyste to mohli prásknout Alianci?"

"Nejsem špion," ohradil se Arri. "Ani na Bredeonu ani na Ok-Sawonu jsem primárně nebyl jako špion."

Rex se vědoucně ušklíbnul. "Delikvent, kterého radní odsoudili k exkomunikaci, který uprchl z Mizeonu a pak se vrátil. Rafedaxarr II. tě osvobodil. Proč? Jenom z protekce kvůli bratrovi?"

"Lissarius měl své důvody," řekl upjatě Arri při vzpomínce, jak si je Sari svolal ke konspirační schůzce do hangáru v polích. Ty události dávno smetl čas, ale Arri se necítil oprávněný to rozebírat. "Už to není aktuální."

"Rawanta jsi našel ty," zasyčel Rex. "Proč ty, a ne nikdo jiný?"

Arri si rozpačitě odfouknul. "Byl jsem u toho, když se ztratil. Jedině já byl dostatečně naladěný ho najít. Popravdě, jsem za Rawantovo zmizení zodpovědný. A protože je to můj nejlepší přítel, tak…"

"Ty jsi teda dáreček," zavrčel Rex. Pak si povzdechl. "No, když už se to provalilo, musíš z Erektiadu pryč. Hned teď. Na tu chvíli, co tu Rawantes ještě pobude, se bez tebe obejde," dodal, když zaznamenal Arrakielův nesouhlasný výraz.

"Já se Keren a Ysyana nevzdám," řekl skřípavě Arri. "Čekal jsem jenom, až Rawantovo poslání tady skončí. Budu bojovat. Buď já nebo Dorreson. Klidně pro ně zemřu."

"No to je paráda!" zavyl ironicky Rex. "Jak znám Dorresona, milerád ti vyhoví! A já ho nechám! Nemysli si, že tě ušetřím jenom proto, žes mi pomohl ze záchvatu. Vím, proč ses exponoval! Chtěl jsi předvést, že i výtečník jako ty, může být k něčemu užitečný. Ale my jsme draci! My takové manipulace a kšefty s dobrými úmysly neberem!"

Manipulace? Kšefty? Taková nehoráznost! Na to se nedalo říct vůbec nic. Arri se cítil ukřivděně a otupěle a unaveně jako po práci z kamenolomu. "Proč jste nic neudělal, když jste celou dobu věděl, že jsem to já?" otázal se.

"Chtěl jsem si tě nejdřív trochu oťukat," řekl Rex a jeho žluté oči se tvrdě leskly. "Myslíš, že jsi pro mě nějaké terno?" zařval. "Dračí král nemůže jen tak vzít do rodiny arcidémona. Už vůbec ne takového, co má pověst zhýralce, hochštaplera a špeha."

Arri napjatý jako struna se ještě víc narovnal. "Nebudu se omlouvat za minulost ani za to, co dělám teď. Do vaší rodiny se necpu! Jenom chci zpátky, co jste mi vzali!"

"Žádáš nemožné!" zaševelil měkce Rex. Pružnými kroky popocházel po pokoji. Pár kroků tam a pár zase zpět. Připomínal xiru v kleci. "Keren je moje dcera a Ysyan je můj vnuk a korunní princ. Nikam do vyhnálova je s tebou nepustím!"

Arri cítil, že se to vyvíjí špatně. Matně si vybavil Flebussionovy vtípky o dračím řevu. Šlupka tvrdil, že když draci při komunikaci řvou, jen dávají najevo svůj zájem o věc. Mnohem nebezpečnější jsou, jakmile začnou mluvit potichu, což se právě dělo. Možná je čas trochu se zmírnit. "Chápu, že je Ysyan princ," řekl krotce. "Nechci mu upírat jeho dědictví."

"V tom případě odtud zmiz a už se nikdy nevracej," zapředl jízlivě Rex.

"…ale taky je napůl arcidémon," pokračoval zarytě Arri, jako by Rexovu výzvu neslyšel. Něco se v něm zlomilo. Jeho naděje, že by ho snad dračí král byl ochotný jako zetě akceptovat, šly definitivně ke dnu. Cítil se ponížený a zklamaný a nasraný. "Nesnesu, aby Ysyanovi ten blbec, co si hraje na jeho poručníka, oblboval hlavu a pumpoval ho nenávistí proti vlastní rase!"

Arrakiel si uvědomoval, že zvyšuje hlas, ale nedokázal s tím nic dělat. "A taky nedovolím, aby se trenér Duvisson v klidu díval, jak si můj syn láme kosti! Uznávám, že vaše zvyklosti se od našich liší a snažím se to respektovat, ale opravdu nechápu, jak můžeš právě ty dopustit, aby tví poddaní ohrožovali život tvému vnukovi. Zlobím se na tebe, Rexi, že jsi svou vlastní dceru dal Dorresonovi napospas!"

Teď už Arri řval jak na lesy. "Musel jsi přece vědět, že ho Keren nemiluje! Že se s ním zasnubuje jenom proto, aby ochránila Ysyana! Klidně pukni vzteky, vznešený králi, že si na tebe otevírá hubu zasraný arcidémon, ale já Keren miluju. Stejně tak miluju Ysyana, i když vím, že mě nenávidí, zatímco Dorresona slepě obdivuje! To dítě obdivuje draka, který by mu zakroutil krkem hned, jak by mu Keren dala vejce! Můžu se zbláznit, když vidím, jak kolem nich Dorreson brousí! Budu bojovat o to, co je moje! Udělám cokoliv, abych ho zabil! Ale pokud zabije on mě, musíš mi slíbit, že před ním Keren a Ysyana ochráníš! "

Jak Arrakiel křičel, Rex se na něj hrozivě díval. Jeho tvář připomínala kamennou sochu. Celá jeho osobnost vyzařovala zlovolnou vůli. Jeho interní magie neprosakovala jako ta Dorresonova, ale držela se těsně pod povrchem. Bylo znát, jak bublá varem a jak se vzpíná.

Arri potlačil pudovou potřebu se přikrčit, jenom zaťal pěsti a mělce dýchal. Uvědomoval si, že situaci ještě zhoršil. Nechtěl provokovat ani kritizovat, přesto to udělal. Ty věty se mu prostě samy vedraly na jazyk a on je ze sebe chrlil s vědomím, že si kope hrob. Prostě si nemohl pomoct. Netušil, co bude dál, jenom věděl, že pokud dá najevo střípek nervozity nebo bázně, Rex ho hodí Doressonovi přímo do chřtánu. Nevadí. Bude bojovat. Když se otci podařilo převálcovat Drebedeu, proč by se jemu nepovedlo rozcupovat nějakého kreténského dračího generála? Tenký hlásek někde na kraji Arriho vědomí naléhavě pištěl, že otec nebyl na Drebedeu sám, ale že mu pomáhal Razziel. A taky, že otec byl v té době, kdy zatočil s Drebedeou, zkušený bojovník.

Napětí ve videxovém salonku se dalo krájet, jak tam proti sobě stáli a probodávali se očima. Pak se Rexovy temně fialové rty otráveně prohnuly. "Počkej tady," nakázal a rázně místnost opustil. I přes dveře bylo slyšet, jak na chodbě z někým mluví. Arri nerozuměl o čem, protože Rex používal starou verzi erektiadštiny. Podle tónu, který Rex použil, bylo zjevné, že uděluje příkazy.

Po chvíli se Rex vrátil zpět. Z napětí, které z něj ještě před chvílí sálalo, zůstal jen slabý závan. Rex se zamyšleně podíval pod nohy na polštáře a na jeden z nich se pomalu posadil. Ukázal polštář poblíž a zabručel: "Posaď se. Teď se budeme bavit vážně."

***

Po rozhovoru s Rexem se Arri vrátil do Tarrionina paláce. Ačkoliv bylo ještě brzy na to, aby ples skončil, Rawantes už byl "doma". Arri ho našel, jak se rozvaluje ve spacím hnízdě, kolem sebe měl rozházené knihy z Rexovy knihovny.

"Takový šrumec jsem dlouho nezažil," houknul kousavě. "Flebussion ti vzkazuje, že se o Ysyana ani o Keren nemusíš bát, protože je bude celou noc hlídat," řekl snaživě. "Především za nimi nemáš chodit, protože Dorreson je ve střehu. Bude určitě hlídat všechny přístupové cesty."

"Hm, díky," zamumlal Arri. Stejně měl v plánu za nimi jít. Na plese se chtěl Keren zeptat, jak moc je Ysyan zraněný, ale kvůli tomu skandálu to nestihl. Neplánoval to Rawantovi říkat, protože jeho přítel by určitě spustil litanii o riziku a nezodpovědnosti. Jestli ho Rawantes načapá, až se bude vykrádat ven, vymluví se, že nese Rexovi ten tolikrát zmiňovaný dopis od Sibiela. Ten dopis skutečně vezme s sebou a zanese ho na sekretariát, protože tím získá solidní alibi, kterým svou pozdní přítomnost v Rexově paláci zdůvodní, kdyby ho přece jenom Dorresonovi pohůnci chytili.

"Povíš mi, co jste s Rexem řešili?" naléhal Rawantes.

Arri si trhaně povzdechnul. "Nejdřív jsme na sebe hlavně ječeli. Potom jsme se pokusili o rozhovor. On celou dobu věděl, kdo jsem. Vzhledem k mé minulosti mě v rodině nijak zvlášť nevítá. Můj sňatek s Keren neuznává, protože jsem se ženil pod falešným jménem. Připouští ale, že Dorreson je pro Ysyana nebezpečný. Nebude mi bránit Dorresona vyzvat. Ale musím to udělat oficiálně, protože ani Dorreson ani já nejsme soukromé osoby. Udělám to hned pozítří, jakmile budou bredeonci pryč. Potom bude pár týdnů trvat, než tu událost přešrotuje Rexova smírčí komise a než získá kladné vyjádření od mizeonského regenta. Rex se chce pojistit, aby z toho nebyl další tisíciletý konflikt."

Rawnates rozvalený v polštářovém hnízdě si položil ruce za hlavu. "Takže Rex si uvědomuje, že Dorreson je pro Ysyana hrozbou?"

"Jo," přikývnul Arri. "A vysvětlil mi, proč Dorresonovi dovolil se s Keren zasnoubit. Dělal to, aby Ysyana ochránil. Zasnoubením s Keren se totiž Dorreson stal automaticky Ysyanovým poručníkem. Role poručníka je tady na Erektiadu vysoce sledovaná a čestná funkce. Pokud by se Ysyanovi cokoliv zlého stalo v době Dorresonova poručnictví, byl by za to Dorreson, podle dračího práva hnán k zodpovědnosti. Něco jiného by bylo, kdyby se Dorreson s Keren oženil. To by pak Ysyana adoptoval a pokud by se jeho adoptovanému dráčeti něco stalo, nikdo by ho za to nepopotahoval."

"Dračí právo – dračí logika," zamručel Rawantes.

Arri zakoulel očima. "Na první pohled to vypadá absurdně, ale určitou logiku to má. Kdyby měli otcové odpovědnost za životy dráčat před proměnou, musel by Rex popravit polovinu otcovské populace. A potom ta věc se svatbou," vysvětloval dál Arrakiel. "Ačkoliv náš sňatek na Ok-Sawonu dračí právo neuznává, uznává mě jako otce Kerenina dítěte. Z toho pramení, že mám na svatbu s Keren přednostní právo bez ohledu na to, že je Dorreson s Keren zasnoubený. Ovšem, pokud to Dorreson dobrovolně nevzdá, což se nestane, je můj nebo Dorresonův sňatek s Keren možný jen v případě, že bychom se s Dorresonem dohodli na sdílení a měli Keren oba, nebo pokud by jeden z nás toho druhého zabil. Rex předpokládal, že se bude dařit svatbu Dorresona a Keren odkládat tak dlouho, dokud Ysyan nevyroste natolik, aby se mohl bránit sám. Tím, že jsem se tu objevil, jsem mu to celé zboural."

"To je pro tebe docela příznačné," uchechtl se Rawantes. "Kde přijdeš, všude působíš zemětřesení."

"Přinutil jsem Rexe slíbit, že Ysyana ochrání, pokud by mě Dorrreson zabil," řekl ponuře Arri.

Rawantes se pružně posadil, přehodil nohy přes obrubu hnízda a vyskočil ven. "Za sebe ti slibuju, že ani já bych to nenechal jen tak. Ale ještě jsi neumřel a my uděláme všechno proto, aby se tak nestalo. Jdeme do dílny."

***

***

Olixu, Owianin ateliér

Owiana vztekle zmačkala papír s náčrtem do kuličky a mrskla s ním o zeď. Na zemi bylo z kuliček nasněženo. Její nevyčerpatelná fantazie stávkovala tři měsíce – od té chvíle, co ji a Teggena agenti Aliance propustili. Život se změnil v noční můru. Chtěla jsi zase prásknout do bot? To ti vážně na nikom nezáleží? křičel na ni Sibiel. Jenže ona už neměla nic, na čem by jí mohlo záležet. Napáchala strašné věci. Podlehla klamu a zášti. Místo aby si přiznala, že si není dostatečně jistá sama sebou natolik, aby uvěřila v Essiovu věrnost, přetavila pochybnosti v nenávist. Zřekla se dítěte a plánovala vraždu manžela. Kdyby něco takového udělal kdokoliv jiný v jejím okolím, sama by nad ním zlomila hůl.

Essius s ní od návratu nepromluvil ani slovo a ona se mu nedivila. Teggen, stále uražený, že ho donutila se s ní oženit, jakbysmet. Vyhýbala se jim oběma jako drak ledové vodě, přesto ve skrytu duše doufala, že jednoho dne v daleké budoucnosti dostane příležitost s nimi promluvit. Ne, že by se plánovala Essiovi omlouvat, protože to, co udělala, se omluvit nedá. Ale chtěla mu říct, že toho lituje. A Teggenovi by vysvětlila, že nijak neplánovala tím sňatkem omezovat jeho svobodu. Jenom pokládala za fér mu pomoct, když on před tím pomohl jí. Zabránil jí Essia zabít. Vydal se do rukou Aliance, aby ji ochránil. To všechno Owiana plánovala Essiovi a Teggenovi jednou říct. Ale ne teď, protože to všechno je příliš čerstvé a příliš bolavé pro ni i pro ty dva. Chápala, že jí Essius i Teggen mají plné zuby. Absolutně se smířila s tím, že od ní Melisu drželi stranou. Svoje dítě si nezaslouží, když ho předtím odkopla.

Pak se semlelo to napadení tebechety a všechny Owianiny šance, že jednou Essiovi poví, jak moc ji to mrzí a Teggenovi zase vysvětlí, že na něm nic nenárokuje, byly pryč. Essius ani Teggen už neexistují. Místo nich je tu Teggius, tajemná zdvojená bytost, která vypadá jako Essius a Teggen dohromady, ale která na rozdíl od Essia nebo Teggena působí mnohem zlověstněji.

Owiana nechodila na rodinné snídaně, protože nechtěla svou přítomností kazit pohodovou náladu. Ale v době, když všichni seděli u snídaně, se často přikradla zahradou pod okno jídelny a tam přikrčená za záhony růží poslouchala, o čem se rodina baví. Melisiny otázky na krodochy v brnění Owianu málem rozesmály a alespoň na chvilku ji přiměly zapomenout. Navzdory matčiným stížnostem, že vůbec nechodí ven, Owiana pravidelně létala do kopců. Uhnízdila se na stromě a z bezpečné vzdálenosti sledovala, jak Teggius vozí Melisu na koni. Holčička, která mohla být její milovanou dcerou, vypadala jako spokojené dítě. Nadšeně se natřásala v sedle před otcem a radostně výskala. Owiana se na ně dívala a v hrudníku ji tížilo, jako by tam měla krihonitové závaží. Je neschopná a hloupá. I to maličké, co v ní roste, hned po porodu odevzdá jeho otci, protože to tak bude pro všechny nejlepší.

Schody na sýpku zavrzaly. Owiana se naježila. Zas někdo otravuje. Blýskla pohledem k zrcadlu, aby si ověřila, že její oblečení je jakž takž čisté a rychle si prohrábla rozpuštěné ráno umyté vlasy. Ať je to kdokoliv, rychle se ho zbaví.

Do ateliéru bez klepání vstoupil Teggius.

Owiana překvapeně otevřela ústa. Zírala na něj neschopná cokoliv udělat. Pak ústa zavřela.

Tím, jak zkoumavě se na ni díval, jí bolestně připomínal Essia sklánějícího se nad rozloženými součástkami. A tím, jak přísně prohýbal rty, zase připomínal Nertega v dobách, kdy jí vyčítal, že chodí bez doprovodu na tržnici.

"Zítra z Olixu odlétám," řekl. Jeho hlas zněl stejně jako Essiův, ale cítila v něm stopu cizího přízvuku, což bylo typické pro Teggena. Když na ni mluvil, Owianě se zdálo, že spíš pozoruje stěnu za její hlavou, než aby se jí skutečně díval do tváře.

"Byl bych rád, kdyby ses v době, kdy budu pryč, postarala o Melisu," dodal.

Překvapeně nadskočila. "Ale… ona mě vůbec nezná."

"Ví, že existuješ," odsekl. "Vysvětlil jsem jí, že jsi byla dlouho nemocná. Melisa věří, že o ni stojíš a že ji miluješ. Tudíž očekávám, že sebereš veškerou odvahu, které máš ostatně přehršel, a přinutíš se chovat jako matka."

Zatočila se jí hlava. Zapotácela se, až se musela opřít o pracovní stůl.

Hbitě k ní přiskočil, a vedl ji k divanu, na kterém se povalovaly kusy šatstva a zmuchlané papíry. Smetl nepořádek na zem a pomohl jí se usadit. Jak se nad ní tyčil, zamračeně shlédl na její vypouklé bříško. "Je ti dobře?"

"Jistě," odsekla. Celá se třásla, kůže na zápěstích, kde se jí dotkl, ji brněla. Srdce jí tlouklo jako zvon. "Sibiel mě přinutil, abych začala jíst, takže se nemusíš obávat, že tvoje dítě strádá."

"Naše," štěkl.

"Cože?"

"Naše dítě," upřesnil tak naštvaně, že bylo jasné, jako ta skutečnost irituje.

"Promiň," řekla kousavě. "Vážně jsem nevěděla, jak jinak ti zachránit život. Chápu, že tě ta představa, že tvoje děti mají tak příšernou matku, jako jsem já, uráží."

"Jo, nejdřív jsem si to myslel," odpověděl.

"Svatosvatě slibuju, že už se to nebude opakovat. Mám na mysli, že žádné třetí dítě nebude…" Uvědomovala si, že plácá. Ale byla tak zaskočená, že nedokázala reagovat jinak.

"Přemýšlel jsem," pokračoval bez ohledu na její plácání. "Taky jsem o tobě mluvil se Sibielem a s Izzel. Nakonec jsem změnil názor. Nejsi tak hrozná, jakou ze sebe děláš. Jsi na sebe naštvaná. Protože ostatní kolem tebe chodí po špičkách, trestáš se sama. Ale s tím je konec." Rozhlédl se kolem a udělal znechucenou grimasu. "Zavíráš se tu, ale nové sochy nevidím. Jenom binec. Ukliď tu, aby se tu Melisa cítila hezky. Dostala novou sadu pastelek a moc se těší, že je spolu vyzkoušíte. Už jsem jí řekl, že bude mít bratříčka nebo sestřičku. Bude se tě na to ptát. Připrav se, že se ptá neustále… A kdyby chtěla jezdit na koni, v žádném případě to s ní nezkoušej sama. Řekni Sibielovi nebo Jerymu."

V němém úžasu na něj zírala. Nakráčel si sem a beze stopy pochybností, že by mohla cokoliv namítat, uděloval rozkazy. Essius by něčeho takového nebyl schopen. Vždycky by jí nabídl se k věci vyjádřit, byl mužem kompromisu. Nerteg se k ní v době jejího dospívání choval jako dobře namazaný automat. S takovou mírou uctivosti, že si z něj utahovala. Až později jí došlo, že to byl on, kdo si tímto způsobem utahoval z ní.

"Kdo vlastně jsi?" vyjekla ohromeně. "S kým vůbec mluvím? S Essiem, Nertegem nebo s Teggenem?"

Rozpačitě se ošil. "Se všemi."

"Ani jeden z vás mě nemiloval! Kdyby ano, tak byste se na mě nevykašlali!"

"Tak to není!" zasyčel dotčeně.

"Essius mě chtěl jenom proto, že jsem byla snadno dostupná! A Nerteg zase proto, že jsem dostupná nebyla!"

Hořce se usmál. "Nerteg, ten zoufalec, uctíval zem, po které chodíš. Psal ti básně. Celé roky. Popsal stohy papíru o tom, jak moc tě miluje, ale nikdy se neodvážil ti je ukázat. Všechny spálil, když ses provdala za Essia. A Essius? Ten to se slovy neumí vůbec. Ale dýchal by za tebe. Brodil by se roztavenou lávou pro tebe. Zbořil by svět a postavil nový jenom kvůli tobě."

"Jak dojemné!" křikla. "Tak proč jste mě oba odhodili jako starou bačkoru? Jen proto, že jsem udělala pár chyb?" Věděla moc dobře, že z ní mluví pýcha. To, co napáchala, se nedalo jen tak hodit za hlavu. Vlastně ho chtěla vyprovokovat, aby jí v tom vymáchal čumák. Aby jí řekl, jak moc jí pohrdá, aby už konečně bylo nahlas vysloveno to, nač celou tu dobu čekala, aby se mohla s plnou vervou ponořit do svého zoufalství.

Nelítostně na ni shlídl. "Ztrátu důvěry, pokus o vraždu, manipulaci, odhození vlastního dítěte, nenazývej párem chyb, prosím. A co se týká Teggena, ten tě neodhodil. Jenom ti dal prostor, aby ses mohla vrátit k Essiovi. Nevěděl tehdy, že Essius bude mít všechny důvody, aby tě už zpátky nechtěl."

Ironicky se ušklíbla. "Takže Essius mě už nechce, ale Teggen ano? Proto se ode mě po svatbě odtáhl, jako kdybych měla skollí chřipku?"

Jeho ztuhlé rysy se zavlnily nějakou emocí, ale nedalo se rozpoznat, jestli to bylo znechucení nebo lítost. "To už není aktuální, protože Essius a Teggen jsou jedna osoba," řekl prkenně. "Musím jít. Brzy ti sem Wrella přivede Melisu. Tak se připrav."

Jeho arogance ji stále dováděla k úžasu. Ještě více ji fascinovalo, že se jí to vlastně líbí. Nezmohla se ani na slovo odporu. Ne že by jí dal na vybranou.

"Jak dlouho budeš pryč?" zeptala se v panice, protože chtěla tu chvíli ještě prodloužit, byť ji jeho chlad zraňoval.

"Nemám představu," řekl úsečně a pak jako kdyby chtěl tu příkrost zjemnit, si povzdechl a dodal: "Něco musíme udělat, abychom zachránili náš domov. Nejsem na to sám a záleží na okolnostech."

"Bude to nebezpečné," pochopila.

"Hm," zabručel. "O nic horší než jindy." Otočil se k odchodu. Těsně přede dveřmi se zastavil, a dodal: "Nepopírám, že se na tebe Essius zlobí, ale on i Teggen chtějí, abyste ty a naše děti byly v pořádku."