Návrat na Mizeon VI. Ditrux – kapitola 12. – Strašidlo ve vinném sklepě

Kernok, sídlo Ditruxe Arci-Jeena

Ditrux opouštěl budovu stájí a tiše se chechtal. Z blbce Tvila se nakonec vyklubal solidní manažer. Ve strachu, že jinak bude pracovat rukama on sám, dokázal Tvil zázraky. Stájníky přinutil pečlivěji uklízet, mediky přiměl převázat poraněnou spěnku, krmiče přesvědčil k revizi krmných dávek.

Domů se Ditrux nastěhoval včera a od té doby se nezastavil. Dnes v poledne mu Tanaka s Monetou přinesli Brexu. Bohyně měla opět šátek na očích, protože jinak by se v neznámém prostředí zase rozječela. Sundá si ho, až se bude cítit bezpečněji, řekla Moneta.

Ditrux vzal Brexu za ruku a pomalu s ní sešel po schodech do sklepa. Všechno je z pevného kamene a chodby jsou úzké, říkal jí. Když rozpažíš, na obou stranách dosáhneš na zeď. Její rty se třásly, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Zavedl ji do skladu, kde měl v policích uložené prázdné láhve na víno. U stěny stál stůl s bytelnou lavicí. Bylo tam ticho a chladno. Ditrux položil Brexinu drobnou ruku na hrubě ohoblovanou stolní desku a pak i na sedák lavice, aby věděla, že se tam může posadit. Je to obyčejné a trochu nepohodlné. Zařídím něco lepšího. Jeho hlas se rozléhal a opakoval v ozvěně navazujících chodeb.

Chci být sama, vypravila ze sebe přiškrceně.

A zůstaneš tady? Neutečeš? Nebudeš vyvádět pitomosti?

Budu sedět a poslouchat, jak zpívá vítr.

Ditrux netušil, jak by se dal ve sklepě poslouchat vítr, ale nechtěl ji rozrušit, proto ji skutečně nechal o samotě. Už za chvíli byl ale zpět. Nejdřív jí z kuchyně donesl horké kořeněné víno, potom mísu jahodových krémových dortíků. Pak přinesl náruč kožešin, které sebral ze své postele. Byly trochu zaprášené, ale to přijal s povděkem, protože to dokazovalo, že po dobu jeho nepřítomnosti v jeho ložnici nikdo nespával. Po kožešinách přinesl do sklepa starou harfu, kterou u něj kdysi nechala Sedenova vnučka Vrema. Nakonec přivlekl pěknou čalouněnou lenošku. Po celou dobu, co střídavě přicházel a odcházel, seděla Brexa na lavici, záda rovné jako pravítko a ani se nehnula. Ditrux na ni mluvil. Popisoval jí věci, které přinášel a vysvětloval jí, k čemu je může použít. Strašně plácal. Snad nikdy neřekl tolik hovadin naráz, jako dnes.

Když usoudil, že je tu reálná naděje, že Brexa skutečně zůstane tam, kde ji nechal, vydal se za Tvilem do stájí. Nebyl tam sice dlouho, ale u Bree jeden nikdy neví. Jeho nepokojná představivost už vykreslovala katastrofické scénáře. Zrychlil chůzi a ke dveřím do sklepa prakticky doletěl.

Našel ji na lavici, ale zdálo se, že se poněkud posunula.

"To jsem zase já, Bree," řekl. Vzal sklenici s vínem, kterou jí před tím nalil. Byla netknutá. "Víno už vychladlo, ale pořád chutná dobře. Opravdu nechceš? Je to můj nejpovedenější ročník." Když nereagovala, napil se sám. Pak se svalil na lenošku a přehodil nohu přes nohu. Chvíli mlčky pozoroval její jemný profil. Kdyby neměla na očích ten šátek, bylo by to mnohem lepší. "Když tu tak sedíš a posloucháš vítr," řekl váhavě, "možná bych ti mohl vyprávět ten příběh o větrné smršti z Robustuy. Co říkáš?"

Když Brexa nereagovala, pokračoval: "Dávno, ještě, když na Robustue existovali bohové, žila tam jedna malá větrná smršť. Jmenovala se Amálka a bydlela v hnízdě v koruně starého jirianu. Přes den spala, ale za studených a temných nocí se vydávala do práce, kterou ji kdysi dávno, ještě než vyvanula, pověřila bohyně řádu Klemena. Jejím úkolem bylo proletět nad lidskými příbytky, prošmejdit nádvoří a zapadlé uličky a všechen nepořádek, který najde, rozfoukat. Když uviděla hromadu zrní, kterou smrtelníci nestačili na noc uložit do sýpky, nebo hromadu dřeva, kterou nesrovnali do hraničky, nebo koš s vypraným prádlem, který nechali na náspě, všechno rozfoukala do všech světových stran. Svou práci brala vážně. Její zápal pro věc byl tak velký, že často nadělala více škody než užitku. Občas to hraničilo se škodolibostí. Amálka ale byla přesvědčená, že smrtelníky vede k disciplíně a řádu a že by z ní její bohyně měla radost.

Jednoho dne Amálka doletěla nad zemanský dvorec, kde se běžně nezastavovala. Měla ověřeno, že tam nic k rozfoukání nenajde. Jenže tentokrát ji tam čekala spoušť. Místo stodoly našla hromadu ohořelých trámů, ve studně na dvoře plaval chcíplý pes, chlévy prázdné, na dvoře se povalovaly trosky rozbitého nábytku a střepy…" Ditrux se odmlčel, sáhnul po sklenici a znovu se napil. Brexa pořád seděla jako kus dřeva. Napadlo ho, jestli by nebylo lepší ji nechat na pokoji. Pořád ještě se nebyl podívat, v jakém stavu je skleník…

Odložil sklenici a vstal, když Brexa konečně promluvila.

"Co se tam stalo?"

"Chceš, abych pokračoval?"

"Ovšem."

Ditrux potlačil smích, protože mu tím způsobem, jak to řekla, konečně připomněla tu prostořekou osůbku, kterou vyrušil v její ledové jeskyni.

"Amálka udělala něco, co nikdy dřív. Vešla do domu, aby se podívala, co se stalo. Na zemi v kuchyni mezi troskami ležela v kalužích krve nehybná těla smrtelníků. Někdo, je zamordoval, nejspíš ti cizí vojáci, jejichž tábor zahlédla včera u řeky. Opatrně mrtvoly obešla a kráčela do dalšího pokoje. Další těla. Truhly otevřené a prázdné, krb vyhaslý. Nikde ani živáčka. Pak Amálka uslyšela nějaké zvuky. Vešla do dalšího pokoje. V posteli přikryté tlustou puntíkovanou peřinou leželo další tělo. A vedle něho, div je ta peřina neudusila, sebou mrskalo nahaté boubelaté lidské mládě."

"Říká se miminko," skočila Ditovi do řeči Brexa.

"Já bych to stvoření nenazýval zrovna miminkem," podotknul kousavě Ditrux, "protože když ho Amálka vysvobodila zpod té těžké peřiny, začalo pořádně vřískat. Bylo čímsi zamazané a strašně smrdělo. Amálka našla mezi nepořádkem, co se válel na zemi, zmuchlaný kus plátna – asi ubrus, a to škvrně do něj zabalila, aby se té špíny na jeho zadečku nemusela dotýkat…"

"Asi se pokakalo," uchichtla se Brexa. "Mimina arcidémonů to nedělají?"

"Jenom, když se přecpou," houknul Ditrux. "V ideálním případě je jejich metabolismus bezztrátový. Zpracují téměř všechno, co do nich vpravíš. Musíš vzít ale v potaz, že Amálka byla robustuanská běska a že toho o lidských mláďatech moc nevěděla."

Ditrux dál Brexe vyprávěl, jak běska to škvrně odnesla do velkého města a položila je na schody domu bohatých smrtelníků. Vrátila se do svého hnízda spokojená, jak dobře to zvládla. Nějaký čas létala všude možně, ale nakonec jí zvědavost nedala a zaletěla se podívat, jak se škvrněti vede. Jako obvykle tam dorazila v noci. Proletěla všechny pokoje toho domu. Všude byly koberce, na stěnách visely obrazy, ve skříních se blýskaly sklenice z barevného skla. V postelích leželi a spali spokojeně a zdravě vypadající smrtelníci. Našla tam i jejich děti, ale to škvrně, které hledala, mezi nimi nebylo. Pokračovala do čeledníku, ale ani mezi služebnictvem nepochodila. Nakonec škvrně našla v přístěnku u prasečího chlívku. Spalo tam stočené do klubka v loňském listí, špinavé a vyhublé. Amálka se strašně rozzlobila. Přenesla škvrně do svého hnízda a nakrmila je medem. Potom se vrátila do toho města. A že měla opravdu velkou zlost, zbořila ten dům a jeho trosky rozfoukala po ulicích.

"Od té doby se Amálka o škvrně starala," řekl na závěr Ditrux. "Dávalo jí tak zabrat, že jí sotva stačily síly létat do práce. Už nebyla tak přehnaně důsledná ani škodolibá jako dřív. Když uviděla slámu v žebřiňáku, nechala ji být…Zato když viděla, že se smrtelníci nechovají dobře k dětem, ukázala jim, jak vypadá opravdová větrná smršť."

"A co bylo dál s tím škvrnětem?" zajímala se Brexa.

Ditrux se zívnul. "Nevím Bree, znám ten příběh jenom takto."

"Odkud?"

"Měl jsem přítele Sedena," řekl ospalým hlasem Ditrux. "Se svou ženou měli pět dětí a ty měly další hejno dětí. O všechny se moc hezky starali. Často jsem u nich pobýval. Moc rád jsem poslouchal, když Sedenova žena vyprávěla dětem příběhy na dobrou noc. Toto byl jeden z nich."

A pak Ditrux usnul.

Vzbudil se přikrytý jednou z kožešin, které předtím položil na truhlu v koutě. V lenošce mu bylo nějak těsno. Ucítil, jak se k jeho boku tiskne něco měkkého a teplého. Brexa! Na hlavě šátek, jen trochu šejdrem. Jak se zavrtěla, poznal, že nespí. "Nemáš ten šátek trochu nakřivo?" zeptal se, protože mu došlo, že k tomu, aby ho mohla přikrýt, musela nutně šátek na chvíli sundat.

***

Den za dnem Ditrux trávil čas ve sklepě s Brexou. Nahoru vycházel jen, aby se umyl a převléknul, prohnal služebnictvo, nebo přinesl něco dobrého k snědku. Několikrát za nimi přišli Moneta s Tanakou, dvakrát se objevil Grom. Když viděli, že Brexa vypadá klidně, zbytečně se nezdržovali a šli. Zjevně se jim ulevilo, že nemusí mít Brexu na krku.

Včera se dokonce zastavil sám Aisus. Chystáme se s Gromem na Teneris pozdravit bohyni Senedu, řekl Brexe. Budeme pryč několik dní. Potěšilo by mě, kdyby tu v Kernoku, než se vrátíme, zůstalo všechno při starém. Takže žádné eskapády, žádné živelné pohromy. Brexa s hlavou omotanou šátkem bratra okázale ignorovala. Bylo na Ditruxovi, aby Aisa ujistil, že dá na Brexu pozor. Aisus moc přesvědčeně nevypadal, ale kývnul.

Brexa stále mluvila jen, když se jí chtělo a dál zatvrzele odmítala sundat si šátek. O mytí nebo převlékání nechtěla ani slyšet. Když jí ale jednoho dne Ditrux zašermoval pod nosem pečeným čirikavím stehýnkem, chňapla po něm. Pomalu začala objevovat dobrodiní Ditovy kuchyně. Zamilovala si koláčky plněné tokorolovým krémem. Mohla se utlouct po smažených řízečcích z marinovaného krodošího masa.

Ditrux nedbal na to, že je navlečená v roztrhaných hadrech, že zrovna moc nevoní a že má hlavu jako otep roští. Mohla by se dát do pořádku jedinou myšlenkou. Přestože vypadala jako strašidlo, Ditruxe z nějakého důvodu, který nebyl schopný odhalit, fascinovala. Dál jí vyprávěl příběhy a když už si na žádný nevzpomínal, začal jí popisovat obsah divadelních her. Až i ty vyčerpá, přijdou na řadu operní libreta.

Cítil se v tom sklepě nebývale dobře. Když ho vyprávění zmohlo, měl tu nejlepší vůli odejít do své vlastní postele, ale nikdy se k tomu nepřinutil. Probouzel se znovu a znovu v lenošce s Brexou přitulenou ke svému boku. Pochopitelně, za všech okolností s ní zůstával úplně oblečený. Nedopustí, aby viděla jeho zohavení. Kdyby se tak stalo, jistě by ho poslala pryč.

Jednoho rána se vzbudil a místo vedle něj bylo prázdné. Vyděšeně se posadil a křikl: "Bree?"

"Tady," ozvalo se z chodby.

"Co tam děláš?"

"Byla jsem vyhodit Narenu," odpověděla. Musela stát za rohem na chodbě. Její hlas řezal jako led. "Přišla a čuměla na tebe, když jsi spal. Měla hloupé řeči."

"Jaké?"

"Že prý si tě přivlastňuju. Řekla, že se o mě staráš jenom proto, abys na ni udělal dobrý dojem. A že nastal čas, kdy tě za tvou snahu odmění. Chtěla po mně, abych se vrátila zpátky na sever a dál tu neotravovala vzduch."

"Dobře, žes ji vyhodila," procedil skrze zuby. "Jinak bych to udělal sám."

Za rohem cosi zašustilo.

"Bree? Co se děje?"

"Už nebudu otravovat vzduch."

Ditrux se konečně vyhrabal na nohy a letěl přes celý sál k chodbě, aby ji zadržel. "Ne! Nechoď pryč!"

Skočil za roh a málem Brexu porazil. Brexu? Šátek byl ten tam. Z bělostné tváře na něj tázavě hleděly velké sytě oranžové oči. Celá byla nádherná a voněla po repědě. Ditrux ji uchopil za ramena a vtáhnul ji z chodby do místnosti. Odstoupil od ní, aby si ji mohl prohlédnout celou. Její vlasy padaly v měkkých vlnách až k pasu. Pod tenkou vrstvou zlatavé splývané látky se rýsovaly lahodné křivky. Samým potěšením z té podívané neměl slov. Do jeho mysli se vkradly zakázané představy. Zaťal zuby a přinutil se ustoupit ještě dál.

Vzpurně našpulila krásně vykrojené rty, pohodila hlavou a zastudila Dita sprškou ledových krup. "Tak co?" sykla. "Ještě otravuju vzduch?"

"Věděl jsem, že jsi krásná," ohradil se. Cítil, jak se v něm sbírá hořkost. Teď, když se uzdravuje, už ho nebude potřebovat.

Natáhla k němu paži. "Co mi budeš vyprávět dnes?"

Udiveně zavrtěl hlavou. "Pořád o to stojíš?"

Kouzelně se usmála. "Samozřejmě."

***

Rozhodnutí Rexovy smírčí komise

"Smírčí komise erektiadského Rexe Vikkasona, milovaného syna bohyně Kay, osvíceného mezi draky, se usnesla na výsledku rokování. Vyslechněte, jak rozhodla," pronesl ponurým tónem předseda komise Hutassen. On i další členové seděli za obrovským stolem na vyvýšeném podiu v čele sálu, kde za jiných okolností stává Rexův trůn.

Arri spočíval na lavici na jedné straně sálu, zatímco jeho oponent, Dorreson, byl na druhé. Rexův generál si Arriho nenávistně měřil. Arri se odmítal zabývat myšlenkou, jak je ten prevít mohutný. I v lidské podobě byl nejméně dvakrát tak těžký než on sám. Zbytek sálu až k širokým dveřím zaplňovali zvědaví diváci. Mezi erektiady se občas mihla arcidémoní tvář. Arri se podíval na Rawanta, který seděl v první řadě. Přítel se na něj povzbudivě zakřenil.

"Sir Arrakiel Ysyan Arci-Quinn se utká se sirem Dorresonem ev-Tadaem," pokračoval Hutassen, "v souboji na život a na smrt. Vítěz požehnaný duchem pramatky Kay, získá právo oženit se s princeznou Keren ev-Vikkason a adoptovat prince Ysyana."

Arri si pomyslel, jaká je to blbost. Proč by měl adoptovat vlastní dítě?

"Souboj započne zítra touto dobou na ostrově Lamm v západním moři. Je povoleno, aby souboj trval maximálně sedm dní. Pokud do té doby jeden ze soupeřů toho druhého nezabije, bude výsledek nerozhodně a nárok na princeznu Keren uplatní buď oba formou sdílení anebo žádný z nich. Oba soupeři souboj absolvují v lidské podobě. Není povoleno během souboje podobu měnit. Není dovoleno užívat magii, což bude pojištěno nulovým polem. Jako zbraně určujeme identické jeden a půlruční meče z krihonitu, zakoupené pro tento účel u bredeonských zbrojířů."

"Protestuji!" zachrčel Dorreson. "Souboj musí být podle tradic. Co Erektiad Erektiadem stojí, pokaždé spolu bojovali drak s drakem!"

Hutasson udělal unavenou grimasu. "To byl jeden z důvodů, proč nám rokování trvalo tak dlouho. Nemůžete bojovat jako draci, protože sir Arrakiel dračí matricí nedisponuje. Aby byla zachována rovnost šancí, musíte nastoupit tak, jak jsem už uvedl."

"Kašlu na rovnost šancí! Kašlu na arcidémoní fyziologii!" křičel Dorreson.

"Kdyby proti sobě nastoupili drak a arcidémon," ozval se komisař sedící vedle Hutassona, "můžeme to celé rovnou odpískat. Výsledek by byl předem daný."

"No a co? Nikdo sem arcidémona nezval! Náš svět naše tradice!" zařval rozhořčeně Dorreson.

"Správně! Správně!" ozvalo se ze sálu.

Hutasson vstal a hlasy z pléna zmlkly. "Komise vaši námitku zamítá, lorde Dorresone," řekl zlověstně.

"Proč mu nadržujete?" hýknul Dorreson. "Proč se přizpůsobujete potřebám cizáka? Vždyť je to podvodník a dobrodruh. Jeho vlastní rodina se ho zřekla!"

V sále to divoce zašumělo.

To není pravda! Chtěl Arri zařvat, ale včas se zarazil. Cokoliv by v této zjitřené atmosféře řekl, bylo by mu jen ke škodě.

"Žádám vás, lorde," řekl komisně Hutasson, "abyste s tím přestal, nebo vám udělím pokutu za pohrdání verdiktem komise!"

Jako by ho vyměnili, Dorreson se na předsedu shovívavě usmál. "Omlouvám se, uctivě, Vaše milosti. Poslušně se rozhodnutí komise podvolím." Ukázal na Arrakiela. "Vždyť se na něj podívejte! Je jedno, v jaké podobě ho roztrhám."

***

Cestou z Rexovy trůnní síně to vzali přes zbrojnici, kde si měl Arri vyzvednout meč. Byl rychlejší než Dorreson a mohl si vybrat jako první. Ale meče byly opravdu identické. A pořádně těžké. Vrátili se do Tarionina paláce. Rawantes zaťukal na Arrakielův náramek. "Nesundávej to a nic s tím nedělej. Kdyby na tebe šel s ohněm, zareaguje to samo."

"Bude tam nulové pole. Ale kdyby se generátor "náhodou" pokazil, jako pojistka je to dobré," zabručel Flebussion, který právě vešel do dveří. Pod paží nesl srolovaný pergamen. Hodil ho na stůl a rozvinul. Issak podal poháry z těžkého sopečného skla a zatížil rohy. "To je mapa ostrova Lamm," řekl Šlupka. "Ostrov je přibližně pět krát větší než město Kernok. Terén je kamenitý, sem tam rostou zakrslé jehličnany. Tady," Šlupka ukázal, kde se vrstevnice zahušťovaly, "se táhne od severu k jihu horský hřbet. Není tam nic než divočina."

"Miluju tábornický život," zasyčel kysele Arri.

Šlupka se na něj pobaveně podíval. "A cos čekal? Souboj v aréně? Jsi na Erektiadu, hochu. Tady se souboje na život a na smrt vedou pěkně pozvolna, aby měli diváci na výletních antigravitačních plošinách čas je vychutnat." Znovu se sklonil k mapě. "Tady," ukázal místa označená vlnkami, "tady a tady jsou zdroje pitné vody. Ale nedoporučoval bych ti se k nim přibližovat, protože ty si Dorreson ohlídá jako první."

"A co je toto?" zeptal se Rawantes a ukázal na kolečka rozházená po celé ploše ostrova.

"Betonové bunkry," řekl Šlupka. "Je jich tam dvacet a jsou prázdné. Jsou dimenzované na dračí triádu, takže našinec si v nich připadá jako mravenec. Ostrov je využívaný jako cvičná střelnice. Dorreson se tam dobře vyzná, ale podle toho, jak se cukal, bych řekl, že na něm byl jenom v dračí podobě, což je výhoda."

"Bylo by nejlepší, kdyby ses mu vyhýbal," ozval se zamyšleně Issak. "Chápeš, co myslím? Celých sedm dní bys mu utíkal. A až to skončí, bude to nerozhodně."

"A co potom?" zavrčel Arri. "To se mám Keren vzdát? A Ysyana taky? Anebo mi radíš, abych se s Dorresonem podělil? To jako vážně?"

Issak si rozpačitě přešlápnul. "Hm, aspoň bys zůstal naživu."

Jeho otec sáhnul Arrimu na biceps a zmáčkl, načež Arri zařval a naštvaně uskočil.

"Osvalený jsi slušně, ale na Dorresona nemáš," poznamenal ponuře Šlupka.

"Trénoval jsem celou dobu, co jsme tady. Skoro denně. A jsem mrštnější a mazanější než on," zasyčel dotčeně Arri, čímž si vysloužil Issakův smích.

"Jo, a pokaždý, když jsi trénoval se mnou, jsem tě porazil. Kdybys měl za sebou aspoň výcvik v gardě," řekl Issak, "tak uznám, že nějakou naději máš. Ale ty ses přes čtyři roky potloukal po Metaprostoru a otevíral díry. Nechtěl jsem tě urazit, ale vidím realitu."

Rawantes se sehnul pro meč, který Arri odhodil na krbovou římsu. "Je těžký," zamručel. "Mohl bych ho nadlehčit antigravitačním agregátem, ale to nepomůže. Potřebuješ stejně průraznou zbraň jako, má tvůj soupeř. Ovšem, možná, že by…" Rawantes se zarazil a zůstal zírat do zdi, což dělal, když usilovně přemýšlel. "No jasně! Napumpujeme do tebe drogy!"

"To není povoleno," ozval se zklamaně Issak.

"Zkreslilo by to reflexy," zamručel Flebussion. "Prostě se budeme modlit, abys to zvládnul."

***