Návrat na Mizeon VI. Ditrux – kapitola 11. – Zachránce krásky v nesnázích

Do Paláce Debhátarů se přenesli branou, protože Narena odmítla tahat těžký koš s nakradeným jídlem přes půl Kernoku. Ještě by se cestou něco poškodilo, tvrdila. Vidíte, jak jsou ty rohlíčky nadýchané? Jakmile se ocitli uvnitř, bohyně zmizela ve svém křídle, ani se nerozloučila, natož aby se podělila.

"Jenom, co to dostanu zpátky, udělám jim vojnu jak řemen," bručel pomstychtivě Ditrux. V tom frmolu se ani nestačil podívat na kaktusy. A ještě měl tomu blbci Tvilovi připomenout, aby se zaměřil na nemocnou klisnu. S hlavou plnou starostí mechanicky následoval Groma do centrální věže. Měl v plánu se uložit do jedné z houpacích sítí a konečně se po třech dnech trochu vyspat. Užasl, jak se interiér za tu chvilku jeho nepřítomnosti změnil. Místo obytné zahrady tu byla sloupová síň s vysokým stropem, který zdobila žebrová klenba. Shůry visely křišťálové lustry, ve vzduchu voněla vzácné kadidlo z Tenereisu. Po stranách podél zdí stály široké čalouněné pohovky potažené rudým plyšem. Ditrux se s povzdechem na jednu sesunul a zavřel oči.

Nemohl spát dlouho, když ho zburcoval řev. "Néééé! Néééé! Nikdý!!!"

"Funkce je rostoucí na množině M právě tehdy, když pro každé dva prvky 1 x a 2 x z množiny M platí, že je-li 1 2 x < x , pak ( ) ( ) 1 2 f x < f x ."

"Nemůžu! Já už nemůžu!" kdosi zařval tak drásavě, až se z toho Ditovi zvedl žaludek.

"Funkce je klesající na množině M právě tehdy, když pro každé dva prvky 1 x a 2 x z množiny M platí, že je-li 1 2 x < x , pak ( ) ( ) 1 2 f x > f x ."

Ditrux zaúpěl. Tady se vážně nedá spát. Posadil se a vydal se hledat zdroj randálu. Centrální věž spojovala všechny trakty paláce. Tvořila střed komplexu uspořádaného do tvaru šesticípé hvězdy. Z každého traktu vedly do věže široké, většinou dokořán otevřené dveře. Ditrux vstoupil do dveří, ze kterých jekot vycházel. Procházel chodbami a nakukoval do místností. Překvapilo jej, že jsou prázdné. Jako kdyby v nich nikdo nebydlel. Jekot sílil. Dostal se do většího sálu, odkud vedly dveře ven na terasu, ze které navazovala tenká lávka k vedlejší budově. A na ní se vysoko nad hladinou nádrže s jedovatým ewariem potýkaly tři osoby.

"Nééé! To nééé! Pusťte měééé!" ječela Brexa o sto šest. Vší vervou se snažila vytrhnout Monetě a Tanakovi. Oba dělali, co mohli, aby ji na lávce udrželi, Brexa je mlátila pěstmi, kousala, kopala.

Z protilehlé budovy je sledovala Narena. Pohodlně se opírala o parapet. V jedné ruce mandlový rohlíček, ve druhé růžový krémový košíček. Uličnicky na Ditruxe zamávala. "To šem žvedavá," zahuhňala s plnou pusou, "ještli tam žahučí!"

Ditrux se zamyslel, co by se asi mohlo stát, kdyby tam Brexa opravdu spadla. Ewarium je sice žíravina, ale ona je bohyně. Ovšem… pokud je oslabená… a zejména, pokud má sebedestrukční tendence, mohla by vyvanout.

"Nedívej se dolů! Uklidni se, nebo spadneš!" nabádala sestru Moneta.

"Spíš nás tam shodíš všechny," dodal skřípavým tónem Tanaka.

"Néééé! Nechtééé měééé!" ječela dál Brexa. Ditrux snad nikdy v životě neviděl tolik koncentrovaného strachu.

"Už ji můžeš přenést? Dlouho ji neudržíme!" křikla k Tanakovi Moneta.

"Nejde to!" hekl Tanaka. "Je tak rozrušená, že mě tlumí!"

"Hlavně klid, Bree!" Moneta držela Brexu z jedné strany, Tanaka z druhé. "Žádné prudké pohyby!"

Ditrux se opřel o futra a založil si paže na prsou. Vůbec se mu to nelíbilo. "Můžu nějak pomoct?" houknul.

Moneta se k němu otočila. "Ne! Radši zmiz!" křikla.

A v té chvíli se to stalo. Brexa využila sestřina rozptýlení, vymrštila se jako odjištěná pružina, vyletěla nad lávku a pak se s řevem zřítila dolů a s tlumeným žbluňknutím se zanořila do ewaria.

Ditrux jednal dřív, než si to stačil promyslet. S očima pevně upřenýma do místa, kde Brexa zmizela, se odrazil a letěl. Rozrazil hladinu a prodíral se prostředím hutným jako saggdový med. Viděl kolem sebe jenom stříbřitě šedou břečku. Mával rukama a nohama v naději, že Brexu nahmatá. V tak hustém prostředí se nemohla dostat daleko. Cítil, jak celé jeho tělo hoří. No, to bude řešit později. Pak do jeho boku cosi narazilo. S námahou se překulil a tápal rukama, až se mu podařilo cosi uchopit. Vlasy. Táhnul ji nahoru. Nebránila se, což ho vyděsilo ještě víc. S mlasknutím, jak ho ewarium odmítalo propustit, se Ditrux i s břemenem vznesl nad hladinu a z posledních sil se skulil na terasu, ze které předtím vystartoval.

Trochu ho zneklidnilo, že vidí rozmazaně. Ucítil, jak ho někdo zvedá. Hlasy splývaly do šumu. Nakonec všechno zmizelo.

Vzbudilo ho šimrání. Cosi ho svědilo. Na zádech, na břiše, za krkem. Chtěl se poškrábat. Zvedl ruku, byla podivně těžká. Otevřel oči a na všechno si vzpomněl. Stále ještě viděl rozmazaně, ale už to bylo o něco lepší. Ležel v královsky měkké posteli pod nadýchanými přikrývkami. Jeho hlava spočívala na voňavém polštáři. Nad ním se skláněla Moneta. "Ewarium ti naleptalo kůži na horní polovině těla a oči, ale žádný strach. Za několik dní budeš v pořádku. Škoda, že jsi opancéřovaný jenom od pasu dolů. Kdybys takový byl všude, už teď bys byl jako rybička."

Ditruxe polila hrůza, když mu došlo, že ewarium rozpustilo jeho oblečení. Moneta viděla jeho zohavení! Nevěřícně na ni civěl, protože nechápal, jak s ním může mluvit takovým věcným tónem. Jak je možné, že se nad ním neošklíbá? Nejspíš z čiré slušnosti a ze soucitu. Napadlo jej, že Moneta musí být ještě lepší herečka, než bývala Primera.

"Je ti dobře?" zeptala se bohyně.

Zamžikal před Monetiným pátravým pohledem. "Ehm, byl bych ti vděčný, kdybys o tom, co mám pod peřinou, nikomu… neříkala."

Moneta zvedla obočí. "Ty s tím máš problém?"

Hořce se rozesmál. "Nejsem z toho právě nadšený. Jak se má Brexa?" zachrčel v úsilí myslet na něco jiného.

Moneta stiskla rty a pohodila hlavou na odvrácenou stranu pokoje. Ditrux s údivem uviděl podobnou postel a v ní Brexu. Její drobné nahé tělo leželo jen tak na přikrývce, její kůže byla bílá jako sníh. Nad postelí se klenulo fialově prskající ochranné pole. "Je strašně oslabená," povzdechla si Moneta. "Kdybys ji nevytáhl, nejspíš by se rozpustila."

"Kdybys nevyrušoval, nejspíš by tam ani nespadla," ozvalo se hašteřivým tónem ode dveří. Stála tam Narena. Na bradě měla čmouhu růžového krému.

Ani Moneta ani Ditrux ji nevzali na vědomí. "Jak může být tak moc oslabená? Myslel jsem, že berete sílu z víry věřících," namítnul rozmrzele Ditrux.

"Všichni kromě Brexy," řekla Moneta.

"Já tvrdím, že je prostě postižená," dodala uštěpačně Narena.

Moneta se s ní tentokrát nehádala. "Nejen, že nesnese otevřený prostor, ale ani nedokáže nasávat sílu. Už nevíme, co s ní máme dělat. Je tak vyděšená, že se pořád snaží zabít. Asi jí přeneseme zpátky do té její jeskyně."

Ditrux si vzpomněl na setkání v jeskyni. Tehdy mu Brexa tak nemocná nepřipadala. Jenže to byla v prostředí, ve kterém se cítila bezpečně. Něco ho napadlo. "Na jižním předměstí mám dům ze zeleného mramoru. Pod ním je poctivý vinný sklep. Možná, že by se tam cítila lépe, než tady, v paláci s průsvitnými stěnami. Mohl bych ji tam vzít a…"

"Tsss," zasyčela ode dveří Narena. "Zbytečná námaha. A proč bys to vlastně dělal? Nevíš, že kdo se stýká s bláznem, dříve či později se zblázní taky?" Upravila si prsty kudrlinky kolem čela a vypjala hrudník. "Co kdybys ten sklep ukázal radši mně? K vínu by se hodily slané preclíky a ta voňavá grilovaná čirikaví křidélka, co se mi už nevlezla do košíku."

***

Zase ten Arrakiel (Erektiad, metropole Eriad)

"Včera se naši vrátili na Mizeon," řekl Šlupka. "Na Olixu zůstal Bordy s menší posádkou. Dohodli jsme se, že já oficiálně přesídlím na Erektiad jako stálý vyslanec. Co se týká vás, moje děti, záleží, čemu dáte přednost. Můžete se pohybovat volně mezi Erektiadem a naší třetinou Mizeonu, jak vaše srdéčka ráčí…"

"Myslel jsem, že náš pobyt tady je limitovaný Rawantovým úkolem," poznamenal Issak.

"Já už jsem skončil," ozval se z šera osvíceného malým ohýnkem v obrovském krbu Rawantes. "Zůstávám jenom kvůli Arrakielovi."

"Zase ten Arrakiel," zabručel kdosi.

Arrakiel, který to celé mlčky poslouchal, se neklidně ošil, když se k němu Arci-Tassiové v síni všichni naráz otočili. Jak na něj hleděli, četl v jejich tvářích poťouchlý zájem, zvědavost, ale i výčitky. Jo, on je tím, který všechno kazí a zdržuje. Ať si všichni trhnou nohou. Nebude se omlouvat, že chce zpátky ženu a syna.

"To je fakt," potvrdil spokojeně Šlupka. "Práce pro draky je dokončena. Rawantes je tu dobrovolně nad rámec dohody. Už se na něj nemusíte vázat."

"Já bych se vrátit chtěl," řekl Issak. "Mám na Mizeonu Harena a Miu."

"Ti dva se bez tebe obešli celé roky. Tady máš mně a Phorenu," ozval se kousavým tónem Issakův mladší syn Redan. Našel si na Erektiadu nevěstu. On a jeho dračice se chystali založit rodinu.

"Však dědeček mě zastane. A budu vás navštěvovat," řekl s kamenným obličejem Issak. "Ale já tu zůstat nemohu. Chasita je mrtvá. Ještě jsem neměl čas truchlit. Uspořádám kre-wi-si. Postavím jí pomník. To všechno můžu udělat jenom na Mizeonu."

Arri si vzpomněl na Chasitu. Issakova žena byla za svobodna Arci Kessalová, ale její matka byla Arci-Quinnová z Wertexovy linie. Chasita byla hudební skladatelka. Kamarádila s Wrelou. Vídal ji, když přišla za sestrou na návštěvu. Issak o Chasitu přišel. Otřásl se děsem při pomyšlení, že by on mohl přijít o Keren.

"Všichni na kre-wi-si přijdeme," řekl Redan. "Nezapomeň dát vědět."

***

Mizeon, vinice Arci-Quinnů v Berízii

Rodinné sídlo Arci-Quinnů v Kernoku připadlo po rozdělení debhátarům. Izzel to přijala bez mrknutí oka. Co je mi do baráku? Hlavně, že jsou všechny děti naživu.

Sibiel jako arcikníže rozhodl, že rodinu ubytuje na statku v Berízii. Šlo o tutéž usedlost, na které kdysi Arrakiel uspořádal ten osudný mejdan, který vedl ke zmizení Rawanta a který spustil sérii katastrof, jež se na sebe nabalovaly jako sníh na obří kouli.

Teggius – tedy jeho polovina Essius, na podobné usedlosti žil více než století. Vlastně se na venkově cítil mnohem přirozeněji než v Kernoku. V dílně pro zemědělské stroje je spousta kvalitního nářadí, liboval si. A hned vedle je místo, kde si postavím laboratoř. To Teggiově druhé polovině Teggenovi bylo úplně jedno, kde se usadí. Bývalý agent byl vděčný za jakoukoliv možnost, jen když už se nemusel vydávat za raisi. Oba dva, jak Essius tak Teggen, měli z pobytu v kůži raisi depresivní vzpomínky, i když odlišného druhu. Teggen na rozdíl od Essia neměl potíže s představenými, ale s podřízenými. Už byl unavený z toho, jak se stále snažil přiblížit parametry svého myšlení těm jejich. Nebylo to ani tak o inteligenci. Byl tu spíše diametrální rozdíl v hodnotách, motivacích a ambicích.

Statek v Berizii připomínal malou vesnici. Vybudoval ho Destruktiel. Na dobře osluněných kopcích s propustnou půdou založil vinohrady a na zbývajících pozemcích nechal pást krodochy a ovce. Kromě obytných budov dal postavit rozsáhlé technické zázemí, kde se hrozny zpracovávaly. V podzemí vyhloubil vinné sklepy táhnoucí se daleko za hranice zastavěného území. Tady na statku šel život svým vlastním tempem. Místní raisi a obecní démoni zaznamenávali změny mocenských poměrů na Mizeonu jen okrajově. Rytmus jejich života mnohem více ovlivňovaly rozmary počasí.

Teggius zatáhl za otěže, aby klisnu nasměroval k Bílé skále. Odtamtud je nejlepší výhled na pozemky, řekla mu Diriana, když od ní chtěl tip, kam má dcerku vzít na vyjížďku.

"Tamten strom je ale veliký!" zajásala Melisa. Zavrtěla se před ním v sedle a ukázala na rozložitý strom rostoucí o samotě uprostřed planiny, která se pozvolna zvedala až k Bílé Skále. "Jak se jmenuje?"

"Hm, ve stromech se moc nevyznám," zabručel Teggius.

"Je to ořešák," ozval se zezadu Huat. Tady na Mizeonu normálně neroste. Myslím, že ho sem dopravili ze Země nebo z Tenerisu.

"Rostou na něm ořechy?" zeptala se zvesela Melisa. "Můžu si nějaké natrhat?"

"Na ořechy je brzy, skřítě," řekl Teggius. "Půjdeme na ně, až uzrají."

"Chci vidět, jak vypadají, než uzrají," trvala na svém Melisa. "Můžeme se tam podívat?"

"Jistě," brouknul Teggius a pobídl klisnu směrem k ořešáku. U stromu zaklonila Melisa hlavu, aby se podívala, co na větvích s mladým zeleným listím najde. Radostně se vzepjala, když na řapících našla malé zelené kuličky. Teggius seskočil z koně a sundal dcerku dolů. Hned si její pozornost získal motýl se sytě modrými křídly. Uháněla za ním na louku a mávala rukama nad hlavou ve snaze ho chytit.

Huat zatím sesedl a nechal svého koně pást a posadil se do stínu pod strom. Teggius se tedy svezl na zem vedle něho, ale pořád jedním okem kontroloval Melisu.

"Je mi špatně, když nad tím přemýšlím," řekl dutě Huat.

"Nad čím?" houkl Teggius.

"Když jsme se vyřítili z vězení, byli jsme omámení. Něco jako smrtelníci, když vypijí moc vína. Zabíjeli jsme vás po stovkách a smáli jsme se u toho. Vzpomínám si na to jen mlhavě. Je mi zle z pomyšlení, že jsem zabíjel i taková rozkošná stvoření, jako je tvá dcera."

"Mně je ještě hůř při pomyšlení, že jste plánovali ty přeživší děti zotročit a převychovat," řekl tvrdým tónem Teggius.

"Narena to viděla jako dobrý nápad," povzdechl si Huat. "My děti mít nemůžeme. Teda s Dárcem života by to šlo, ale vzhledem k jeho identitě je to… poněkud choulostivá… vyhlídka."

"Co se stalo s proměněnci?" zajímal se Teggius. "Opravdu všichni zemřeli při výbuchu u Trrisiela, jak tvrdí Aisus?"

Huat naštvaně rozhodil rukama. "Nevím o tom víc než ty. Po tom, co jsme Mizeon zabrali, si Trrisiel všechny proměněnce vyžádal. Tvrdil, že je bude zkoumat a vylepšovat. Neměli jsme pro ně využití, tak jsme mu vyhověli. Teď je místo jeho laboratoří kráter v zemi. Netuším, jestli Trrisiel proměněnce odvedl sebou, ať už utekl kamkoliv."

"Aliance po něm pátrá," prohodil Teggius.

"Vážně?" podivil se Huat. "To je dobře. Pokládali jsme ho za našeho zachránce, ale teď, když se na všechno dívám s odstupem, vidím, že je to šílenec."

"Geniální šílenec," zabručel Teggius. "A ještě, než najdou jeho, chtějí mě. Sibiel mi to oznámil včera, i když to ví už týden. Dostal dopis od Trojice. Prý po mě chtějí, abych se zapojil do výzkumu. Ve hře je stabilita Metaprostoru. Richotonní pleteň se bortí a je třeba přijít na to, jak tomu zabránit."

"Chtějí po tobě, abys k nim odešel?" naježil se Huat. "Ať si trhnou nohou. Máš tu rodinu."

"Nemám moc na vybranou," povzdechl si Teggius. "To je Aliance. Vím, čeho jsou schopní, když něco chtějí. Zaštiťují se veřejným zájmem. Když mě Sibiel nevydá, přijdou si pro mě sami. Nejsem tintítko, ale proti jejich přesile nemám šanci. V dopise stálo, že mě očekávají nejpozději do tří týdnů. Už mi zbývají jenom dva. Ještě jsem to Owianě neřekl. No, moc spolu nemluvíme, takže to nebylo tak těžké."

"Četl jsem, že Aliance se řídí Kodexem," řekl Huat. "Nemůžou se k tobě chovat jako k otrokovi, když jsi občanem svébytné říše. Za předpokladu, že k nim nastoupíš dobrovolně, tě přece nebudou držet v řetězech. Měli by respektovat tvoje závazky a pouštět tě k rodině na dovolenou."

"V to taky doufám," povzdechl si smutně Teggius. "Jenom se cítím… podvedený. Tolik jsem se těšil, že konečně budu žít jako normální arcidémon, a teď tohle." Ani nevěděl, proč o tom Huatovi vypráví. Prostě to ze sebe potřeboval dostat. Kdyby tu byl Ditrux, nejspíš by k tomu něco sarkastického poznamenal, ale Huat mlčel.

***