Julie Johnson: Světlonoška - recenze
Julie Johnson: Světlonoška (druhý díl Ságy o Posledních) - recenze:
Ocitáme se na světě po Velkém honu. Je tomu dvě stě let, co smrtelní králové ve Středozemi zavraždili posledního císaře fae, rozbořili sídelní město, a začali zabíjet všechny bytosti s magickou mocí. S císařovým koncem se magie začala vytrácet, půda ztrácela úrodnost, děti se rodily nemocné nebo vůbec. Za neprostupnými horami v Severozemi ale stále existují království, kde spolu fae a lidi žijí v míru. Magie funguje, i když i tam jí ubývá. Království Llyr vládne Soren, poslední inkarnace magie Vody, království Dyved vládne princ Pendefyre (zvaný Penn), poslední inkarnace magie Ohně. Oba dlouho hledali zbývající dvojku do čtveřice – inkarnaci magie Vzduchu a inkarnaci magie Země. Podle starých proroctví je totiž záchrana nesmrtelných možná jen tehdy, když se všechna čtyři Poslední ztělesnění živlů spojí ve společném boji.
V prvním dílu nazvaném Splétač větrů se Pennovi po krušných letech pátrání poštěstilo najít Rhyu – Poslední inkarnaci magie Vzduchu. Zachránil ji zraněnou, vysílenou po dlouhém útěku, těsně před tím, než by ji vojáci upálili. Dívka je zkušená léčitelka, o své magii nemá valného mínění. Netuší, že podivné znamení na hrudi ji předurčuje k osudovým činům.
Ještě donedávna se říším fae v Severozemi dařilo odrážet útoky lidských armád, ale v závěru prvního dílu série zaútočil na Pennovo město Sorenův nevlastní bratr Efnysien. Druhý díl přímo navazuje na závěr prvního. Město se podařilo ubránit, ale následky jsou fatální. Rhya léčí raněné. Penn se stal králem, ale bojuje s pocity viny, a zabředl do touhy po pomstě. Rhya se jej snaží podpořit, ale on se od ní odtahuje, její vášeň se přetaví v smutek a frustraci. Konflikty s Pennem ji vyprovokují hledat porozumění jinde. Král vody Soren se od Penna liší tak, jak se voda liší od ohně. Zatímco Penn by Rhyu nejraději zabalil do bublinkaté fólie, aby ji ochránil, Soren má odvahu učit ji nakládání s magií. Válka je na spadnutí, a oni tři jako Poslední inkarnace živlů, musí táhnout za jeden provaz navzdory osobním sympatiím či antipatiím.
Líbil se mi způsob vyprávění, potěšil mě barvitý jazyk, zaujaly vtipné dialogy. Úvodní kapitoly jsou pomalejší, v druhé polovině příběhu se děj zrychluje, napětí přibývá. Ačkoliv se tu vyskytuje spousta zajímavých vedlejších postav, hlavní pozornost je zaměřena na dynamiku mezi Pennem, Rhyou a Sorenem. Rhyino váhání mezi ohnivým a zaťatým Pennem a nevyzpytatelným a vláčným Sorenem bylo podáno přesvědčivě a uvěřitelně.
Závěr Světlonošky sice není úplně nečekaný, přesto je v každém ohledu šokující. Konečně se objevuje nechvalně známá postava Sorenova nevlastního bratra. Předtím mnohokrát zmiňovaný Efnysien se autorce nad míru povedl. Je děsivý. Je jedovatý. Je zvrácený. Je přesně takový, ba ještě horší, jak jen si lze temného mága představit. Jeho zloba a krutost je tak závratná, že to téměř fyzicky bolí.
Světlonoška stejně jako Splétač větrů nepatří k příběhům pro přecitlivělé čtenáře. Násilí, krev, utrpení a smrt jsou všudypřítomné, ale naštěstí jsou vyváženy odvahou, touhou po porozumění, úsilím po sdílení, snahou chránit ostatní. Je to plnokrevný dech beroucí příběh, obsahuje vášeň, něhu, statečnost i zradu a bezmeznou zlobu.
Kdybych věděla, jak přesně druhý díl Ságy o Posledních skončí, byla bych si ty poslední ohromující a brutální kapitoly ušetřila až pro chvíli, kdy budu držet v ruce třetí díl série, abych věděla, jak se situace bude vyvíjet dál. Pevně doufám, že nakladatelství Baronet tu knihu přeloží a vydá co nejdříve! Obálka Světlonošky je krásná, překlad od Aleny Harnové je kvalitní.