Montovna II
Vladimír pro vás v prvním díle Montovny přirovnal strukturu jednoduché povídky ke stavbě domu. Tak, jak má dům základy, přízemí, patro a střechu, má i literární útvar určité schéma. V předchozím díle jste byli uvedeni do sklepa, kde vám můj kolega na příkladech předvedl, jak je důležité zvládnutí jazyka a schopnosti se tímto jazykem vyjádřit.
Dnes budeme upozorňovat na záludnosti, na které můžeme natrefit v přízemí. Máme zde tři místnosti – tři důležité prvky při výstavbě povídky.
- První se týká reálií světa (místa), kam děj povídky umístíte.
- Druhá postav, které tam budou figurovat.
- Třetí se týká samotného děje.
Zatímco základy domu (řemeslo) ležely na předem daných pravidlech a konvencích, v přízemí se mnohem více uplatní fantazie a styl autora.
Jinými slovy: V základech dělají autoři chyby proti pravidlům, v přízemí proti logice, proti zdravému rozumu!
Ovšem přízemí by nemohlo existovat bez základů – a někdy se dost dobře nepozná, zda chyba je už v základech (nešikovném popisu „správného“ světa) nebo až v přízemí (dobrém popisu „špatně“ navrženého světa). Porotci je to celkem fuk – v obou případech strhne body.
Pojďme se podívat na první místnost:
Popis místa – reálií.
Můžete si, jako autoři fantastiky, vymyslet jakkoliv „šílený“ svět, ale musí „držet pohromadě“. Musíte mě (porotce, nakladatele, čtenáře) přesvědčit, že by to takto doopravdy fungovalo. A platí pravidlo, že všechno, u čeho jste neuvedli, že „je jinak“ (což je atribut fantastiky), funguje jako u nás, v našem světě, případně v adekvátní historické době.
Příklad:
Potřebujete dostat hrdinu nějak „rychle“ do hor, a tak si vymyslíte, že ve vašem světě tečou řeky obráceně – z moří do hor (to jsem fakt četl v jedné povídce). Hrdina nasedne do loďky a za pár dní ho máte na vrcholku. Jenže (téměř) každý porotce si řekne: Co je to za ptákovinu? Co se tou vodou „nateklou“ nahoru stane? Jak se dostane zase do oceánů? Píšete-li sci-fi, máte dost velký problém, protože musíte „uvěřitelně“ vysvětlit, proč vůbec voda teče do kopce, a co se tam s ní dál děje a proč. Ve fantasy sice můžete říct, že mág začaroval tok řeky a obrátil ho, ale tu vodu na vrcholku máte stejně…
A nemyslete, že autoři nefantastických povídek „ze života“ na tom jsou o mnoho lépe. I tady je třeba rozumět prostředí, o kterém píšou.
Tohle – princip uvěřitelnosti – platí absolutně! Jestliže jako porotce neuvěřím, že vámi vymyšlený svět může fungovat, tak máte smůlu a po bodech.
Další příklady jsou z povídek, které jsme někdy hodnotili.
(HH= hlavní hrdina, HHa – hlavní hrdinka)
HHa je odvlečena k posvátným pramenům, kde je připoutána ke kůlu (a má být umučena). HH ji osvobodí a oba se zachrání skokem do vodopádů. Porotce (a někdy i čtenář) si poté možná položí otázku: Jak velký vodopád asi vytvoří prameny?
Postkatastrofický svět. Lidstvo „udržuje“ poslední zbytky techniky. Po havárii parní lokomotivy to vypadá, že ji už nedokážou opravit. Ovšem klidně se mezi sebou domlouvají za pomocí mobilů! Přitom na parní lokomotivu stačí trochu lepší kovárna, kdežto na provoz mobilu je potřeba mikrovlnná technologie a slušná úroveň elektroniky – rozdíl od páry cca 300 let vývoje.
V jedné povídce HH došel do „tajné“ místnosti, ručně rozpojil jeden velký vypínač – a tím vypnul na celém světě Internet.
V další fantasy strávil HH bouřlivě romantickou noc s HHa ve společné posteli. Ráno, ještě za šera, vyrazilo dveře několik najatých vrahů. HH vyskočil a těžkou, okovanou botou kopl prvého útočníka (víte kam). V roli porotce nezbývalo než se autora otázat, proč se jeho hrdina miluje (a spí) s těžkými, okovanými botami na nohách.
V prvním díle Vladimír napsal, že porotci jsou lidé obvykle sečtělí s hlubšími znalostmi z rozličných oborů lidské činnosti.
Do jakých detailů jdou, budu demonstrovat takto: Před lety jedna autorka napsala fantasy ze světa podobného našemu Egyptu (alternativní historie). Navíc to „něco je jinak“ tam byly nějaké nadpřirozené potvory, tuším upíři. Na workshopu byla autorce jedním porotcem vytknuta chyba, že prostí lidé v jejím světě používají ke svícení svíčky, přitom v reálném Egyptě svíčky neznali a používali olejové lampičky.
Tím chci říct, že pokud chcete použít do povídky naši (alternativní) historii, měli byste o ní něco víc vědět. Něco nastudovat.
Já jsem zaměřená (mimo jiné) na biologické obory. Proto mě hodně udiví, když se v povídce dočtu, že „…lokální pandemii drží stát izolovaně na území obce.“ Samozřejmě k tomu jako porotce poznamenám, že pandemie je proto pandemie, že není lokální. Také se jako provařený šarlatán občas pozastavuji nad schopností autora namíchat do jednoho příběhu bez ladu a skladu, a především bez uvěřitelného důvodu, mytologické postavy z (časově i historicky) naprosto nesourodých panteonů.
Vladimír je zase vysazený na fyziku a techniku. Když mu nějaký autor napíše, že se kosmická loď přiblížila po hyperbolické dráze k Zemi a v místě největšího přiblížení vypustila bombu X, která následně zničila Zemi, tak autorovi poradí, aby si nastudoval zákony nebeské mechaniky. Bomba vypuštěná v onom místě největšího přiblížení by pokračovala v letu po (nejspíš) hyperbolické dráze podobně jako ta útočící kosmická loď a na Zem by vůbec nedopadla.
Další „zajímavé“ pojmy: monochromatické bílé světlo; půlmetrový nanokrystal, nebo ta již zmiňovaná lokální pandemie. Pokud na první pohled nevidíte, v čem jsou ty výrazy nesmyslné, raději nepište technickou ani společenskou sci-fi.
Jak podrobně svět popisovat?
Samozřejmě důležité jsou především ty aspekty, které jsou „jinak“. Ale neznamená to, že je máte na začátku vyjmenovat v bodech. Mnohem lepší je uvádět je postupně v popisu děje či v dialogu. Ale pozor – musíte je zmínit dřív, než je „aplikujete“, to znamená - než začnou být pro děj podstatné. Pokud totiž měníte nebo doplňujete pravidla svého světa až v momentě, kdy se vám to hodí, tak to vypadá, že nemáte děj rozmyšlený a zoufale upravuje pravidla, aby vám to alespoň nějak drželo!
Platí pravidlo „detailu“. Jestliže si na první stránce HH pověsí klobouk na skobu, tak ta skoba musí v ději (třeba až na poslední stránce v pointě) ještě figurovat! To ovšem neznamená, že nesmíte „obecně“ popisovat (charakterizovat) svět… Neříkal někdo, že ďábel se skrývá v detailu? Pokusím se o příklad:
Van Roy popohnal koně a následován svou družinou sjížděl neposečenou a po dešti ještě vlhkou loukou přímo k řece. Sytě zelenou barvu trávy přerušovala místy šeď balvanů a bílá pole kvetoucích sasanek. Pouze v jediném místě, tak sto kroků od řeky, zářil velký modrý květ.
Ta vlhká, zelená louka s balvany a sasankami je popis světa. Ten modrý květ (osamělý strom, zvláštní balvan) je vypíchnutý detail! Pokud by v povídce neměl další dějotvorný význam, nemá tam co dělat! A tohle je sakra důležité!
Často se v povídkách setkáváme s popisem toho, jak se někdo strojí, co si bere na sebe, jaké ponožky a boty… Řeknete si: Nesmysl! Nudná vata.
Ovšem kdyby HH v rozhodujícím okamžiku zaháknul tkaničkou u bot za hřebík, díky tomu upadl, a proto ho minul šíp, tak naopak – někde předem tam zmínka o tkaničkách být MUSÍ (to je ta zmínka před tím, než nějaký detail „aplikujete“). Jenom si musíte ověřit, jestli v té historické epoše, do které čtenáře uvádíte (například ve středověku, když jde o šíp) měli na botách tkaničky!
A když už historické reálie používáte, měli byste si je umět obhájit. V historické fikci „Podej ďáblovi prst“ jsem líčila krušné osudy mnicha Jeronýma z doby Třicetileté války. Jeroným žil v klášteře, pracoval jako převorův písař, a jako takový psal na pergamen. Ovšem můj vydavatel, když povídku redigoval, mi napsal, že v roce 1621 (kterým příběh začíná) se v českých zemích už nepsalo na pergamen ale na papír, a že to konzultoval se známou, která studuje historii. Poslala jsem nakladateli power-pointovou prezentaci z Vysoké školy chemicko-technologické. V tomto výukovém materiálu se uvádělo, že v tom zmiňovaném historickém období se v českých zemích používala obě psací média. Papír i pergamen. Ostatně, byla válka, Evropou se potulovali loupeživí marodéři. Kdo by se piplal s papírem, když stačilo oškrábat starý pergamen? Tím chci ukázat, že pokud to s psaním myslíte vážně, nemůžete litovat času, který investujete do rešerší, ačkoliv i tak je možné, že nastudovaný materiál nepoužijete, nebo že v lepším případě poslouží jako argument ve sporu s nakladatelem.
Z výše uvedeného je snad už jasné, že vaše představa o uspořádání vašeho světa by měla být poměrně podrobná.
Měli byste kupříkladu vědět, co má vaše HHa na nohou. Poslali jste ji na ples, ale pak ji z něj necháte utíkat. Je vám jasné, po jakém povrchu jde nebo běží? Neposlali jste ji na jehlových podpatkách na písčitou pláž nebo „kočičí hlavy“ (velké, jen hrubě opracované dlažební kostky)?
Jako ve všem, i zde to chce zvolit „správnou míru“ popisu světa. Přemíra bude nudit, nedostatek způsobí, že porotce (ani čtenář) reáliím a následným souvislostem neporozumí.
Popisovat tento svět na úvodních dvou stránkách, není zrovna nejlepší nápad. Čtenářsky vděčnější je „poschovávat“ informace o světě do ostatního textu (popisu, dialogů).
Mohli bychom to demonstrovat na následující ukázce:
Svět se po zuřivé válce změnil v ruiny a Slunce díky zničeným ochranným pásmům atmosféry vysílá spalující žár až na povrch Země a mění ji obtížně obyvatelnou v poušť.
Předchozí řádek je popis světa. Jak se vám ale líbí kupříkladu takový popis na začátku povídky Vladimíra Němce „Lepší svět“:
„Larry, někdo jde!“ vykřikl mladík z úkrytu za skálou.
Křik probudil staršího muže klimbajícího opodál ve stínu skalního převisu. Vstal, přehodil si přes nahé tělo dlouhý vyšisovaný plášť s rukávy zakončenými koženými rukavicemi, natáhl si kapuci a nasadil brýle. Teprve pak vstoupil do prudkého slunce a připojil se k mladšímu druhovi.
****
Co tím chci říct? Že většinou je lepší popis světa „rozstrkat“ do nějakého popisu děje, než nechat soupis reálií v jediném bloku, jak jste to měli udělat v prvním úkolu.
A když se vrátím k té ukázce světa výše – určitě jste si představili jinou skálu, za kterou byl ukryt mladík, než „viděl“ autor. Jistě jste v duchu viděli plášť jiného střihu, délky a barvy. Jiné rukavice a brýle… Ovšem… vadí to? Je to tak důležité? Jak věrně se ty představy musí shodovat?
Jako autoři se dostáváme do poněkud schizofrenní situace. Byli bychom rádi (předpokládám), kdyby se čtenářova představa co nejvíc shodovala s tou naší, ovšem je nám jasné, že toho nikdy nedocílíme. Pokud si to uvědomíme, můžeme „ustoupit“ o krok zpět a soustředit se na to důležité – vybrané podrobnosti (pravidlo detailu)!
Ono vůbec není podstatné, že jste si představili jinou skálu, jiný plášť atd. Ani jedno z toho není pro další děj důležité. Naopak. Čtenář při čtení zapojí vlastní fantazii, a tak se vlastně spolupodílí na povídce. Každý čtenář si tak vytváří vlastní verzi příběhu. Něco takového není možné třeba ve filmu, protože tam má prim představa režiséra, výběr herců, zvolené exteriéry. Pro nás, literární tvůrce, je ovšem důležité to, aby si čtenář spontánně „dotvářel“ jen nepodstatné detaily. Nesmí se stát, že vynecháme (nebo dokonce pohnojíme) popis něčeho pro další děj podstatného, a tím necháme čtenáře tápat, protože neví, co se v příběhu děje
Teď začněte dopisovat svoje tipy na popsané světy.
Na proces psaní se dá dívat jako na šifrování autorových představ do slov a vět, a naopak na proces čtení lze pohlížet jako na dešifrování slov a vět do čtenářových představ.
Obvykle se autor snaží o co nejpřesnější přenos svých představ do představ čtenáře. Samozřejmě to nejde úplně přesně, popisování zbytečných detailů je vata (pravidlo detailu), ale o to podstatné.
Jak se to podařilo poznáme podle toho, jak jsme uhádli popsané světy.
To by zatím k reáliím světa stačilo.
A domácí úkol: Popis postavy.
- Nejprve si na internetu najděte nějakou fotografii, která bude sloužit jako vzor té postavy (ideálně někoho známého) a popište ho.
- Až si to my ostatní přečteme a vytvoříme si vlastní představu oné postavy, pak nám ten obrázek „pro kontrolu“ k dílu přiložíte. A zase jde nám o popis postavy, beru tedy celý popis jako blok textu. Kdo si ale troufne, může ten popis rozstrkat do nějakého děje.
Termín dáme opět týden. Poznámky k řemeslu můžete psát hned. Až zveřejníme Montovnu III, přidají autoři obrázky postav a všichni se vyjádří, jak hodně (a v čem) se jejich představa lišila.
Ještě malý návrat k Montovně 1: Spolu s domácím úkolem můžete předvést své tipy na světy, které autoři v Montovně jedna popsali.
Ventilek II
I za takové formální chyby můžete dostat snížený počet bodů
Odstavce.
Děláme je tehdy, když se mění myšlenka, nebo u přímé řeči, když se mění mluvčí. Slouží k lepšímu pochopení textu. K lepší orientaci, kdo si co myslí a říká. Nepodceňujte rozčlenění textu do odstavců!
Někdy se mezi odstavci vynechává větší mezera (případně prázdný řádek). Prý to je americký způsob odsazování odstavců a takový styl mají Wordy přednastaveny.
Nezapomeňte odsadit první řádek odstavce o kousek vpravo.
Příklad z jedné recenzované povídky:
„Zahrajeme si na schovávanou, dobře?“ Opět jsem jí všechno odsouhlasil.
Přímou řeč vyslovuje ona, ale ten komentář on. Proto patří na nový odstavec.
Patrnější to bude, když text trochu doplním:
„Zahrajeme si na schovávanou, dobře?“ usmála se na mě.
„Dobře,“ opět jsem jí všechno odsouhlasil.¨
Vsuvka Aquily:
Toto je jenom přípodotek k typografii. Odstavce, mezery mezi nimi a odsazování prvního řádku se definuje v dokumentu pomocí stylů.
Rozhodně nedělejte mezi běžné odstavce natvrdo prázdný řádek, ten lze použít, jedině když se oddělují dvě dějové nebo časové linie. Pak se na takový řádek ještě obvykle dávají nějaké oddělovací znaky (například vycentrované tři hvězdičky).
Odsazení prvního řádku se neřeší ani několika počátečními mezerami, ani tabulátorem. Odsazení se rovněž definuje v textovém editoru ve stylu odstavce.
Nespisovné tvary.
Nespisovné tvary je možné použít v přímé řeči (v myšlenkách postav = „samomluva“), ale musí se používat důsledně. Ne chvilku ano a chvilku ne (myslím u téže postavy). Tedy ne jednou „bejt“ a v zápětí „být“. Obecně platí, že nespisovné tvary napsané vypadají strašně! Mnohem hůř než vyslovené. Tedy nespisovnou řečí šetřete a používejte ji jen v opravdu odůvodněných případech.
Vsuvka Aquily:
Psaný text je obecně mnohem spisovnější než ústní projev. Použitím nespisovného jazyka autor dává najevo, že vypravěč nebo mluvčí patří ke spodině společnosti, je nevzdělaný, neinteligentní, zkrátka určitým způsobem méněcenný, případně je to rebel, který se tímto vědomě distancuje od konformní společnosti. Pomocí nářečí a prvků z cizího jazyka se dá vyjádřit i to, že postava pochází z jiné než běžné etnické skupiny – a v příběhu to pochopitelně musí hrát nějakou roli, jinak je to zbytečné a samoúčelné.
Ono psát nespisovně, to vůbec není jednoduché. Nejdříve musíte dokonale znát principy spisovného jazyka, abyste si mohli dovolit ho ohýbat a, expresivně řečeno, prznit. Napsat dobrou parodii je prý mnohem obtížnější než vytvořit klasické dílo. A nespisovný jazyk je vlastně jakousi parodií na ten spisovný. Takový Picasso, než začal svou slavnou kubistickou éru, rovněž musel napřed perfektně zvládnout realistickou kresbu a pochopit zákonitosti perspektivy.
Použití nespisovné češtiny musí být v celém díle konzistentní, tedy za stejných okolností musí mluvčí hovořit stejným způsobem. Je možné, že v běžných situacích bude postava mluvit neutrálním spisovným jazykem a k obecné češtině se uchýlí jen ve vypjatých scénách, když ji něco rozčílí, a podobně.
Ona obecná čeština v literatuře má ještě jedno úskalí. Každý z nás mluví jinak a co je pro jednoho přirozené, to druhého tahá za oči. Budu-li já psát obecnou pražštinou, takový Jihomoravák mou povídku po krátké chvíli odloží, protože se do ní nezačte. Pro něj nezvyklé tvary ho budou rušit a prožitek z příběhu bude ten tam.
