Montovna V

Vstupujeme do poslední přízemní místnosti „Popis děje“.
 

Pod pojmem „děj“ si nejčastěji představíme nějaký souboj, honičku nebo nebezpečnou situaci. Pokud ale zůstaneme u dělení na reálie, postavy a děj, musíme jako děj brát jakýkoliv sled událostí, cokoliv, co nás v povídce posune dál.
Dějem (událostí) je tedy stejně setkání dvou lidí (elfů, Borgů) na ulici, jako rozplácnutí mouchy. Jde jen o to, jak to popíšete. Umím si představit útok plácačkou na mouchu podaný jako prvotřídní bestseller, stejně jako divoký „souboj lásky, nenávisti a cti“ pojatý jako nudná nedělní návštěva tetičky Anny.
Je zřejmé, že nemůžete čtenáře uspat či unudit, ale ani ho zahltit neustávající akcí. Jako všude, i tady platí „všeho s mírou“.

Může se stát, že zjistíte, že (beta)čtenář/porotce/vydavatel vůbec nepochopil, o co v povídce jde – to ovšem není chyba „hloupého“ čtenáře, ale neschopného autora. Nedokázal svou představu zašifrovat tak, aby ji stejně pochopili i čtenáři. Mnohokrát jsem na workshopech slyšel „obranu“ autora na vytýkané chyby: „Já to tak nemyslel, vy to blbě chápete.“ Ano, ale jako blbý čtenář/porotce/vydavatel rozdávám body.

Jakým způsobem může autor ovlivnit „akčnost“ popisu děje? Ukážeme si to na příkladu.

Robert rázně stoupal po schodech do třetího patra, kde měl kancelář, a spokojeně se přitom usmíval. Aby ne, podařilo se mu nečekaně snadno napálit Antona a vydělal na tom fůru prachů. Navíc mu bylo jasné, že než Anton přijde na to, kdo za tím stojí, podaří se mu i s Lucií zmizet za mořem. V kanceláři si jen z trezoru vyzvedne doklady a nějakou hotovost a tradá na letiště.
Prudce vzal za kliku a díky tomu dovnitř přímo vpadl. Překvapeně zjistil, že sekretářka někam odešla, zato u okna stál cizí chlap, který se při zvuku otevíraných dveří rychle otočil a bleskově sáhl po pistoli. Robert se zarazil, ale ihned se vzpamatoval a vrhl se zpátky ke dveřím, kterými přišel a které ještě zůstaly otevřené. Byl ovšem mnohem pomalejší než neznámý muž a nestihl udělat ani krok a už zazněl výstřel. Ucítil krutou bolest v boku, která ovšem za okamžik zmizela zároveň s poslední myšlenkou na Lucii, protože se propadl do milostivé tmy bezvědomí.

Předpokládám, že kdyby tohle četl Míla Linc, půjde si dát mokrý hadr na hlavu nebo frťana na uklidněnou…
Jinými slovy, takhle by to vypadat nemělo. Trochu si tento text rozeberme.
Použil jsem er-formu, to ale není na závadu. Stejně blbě by to šlo napsat i v ich-formě. Tato konkrétní scéna dokonce ani nevyžaduje, aby komentátor „viděl“ Robertovi do hlavy.
Důležitější je, že jsem jednotlivé věty provázal do dlouhých souvětí. To samo o sobě výrazně „zpomaluje“ děj a na „zrychlení“ nestačí ani použití „akčních“ výrazů (rázně stoupal, vzal prudce, vpadl, rychle otočil, bleskově sáhl, vrhl se…).
Druhá věc je, že jsem to celé napsal v minulém čase. Výsledný dojem je, že komentátora to, co se děje, vlastně nezajímá, nebaví a že komentuje jen z povinnosti, aby dostal mzdu.
Ještě k té první části (na schodech). To je „klidnější“ scéna, kde souvětí nejsou špatně. Její problematika je spíš v tom, že je příliš „výkladová“. Pokud by touto scénou povídka nezačínala, určitě by někde v předchozím textu byl onen podraz (fůra prachů, Lucie a nejspíš i úniková cesta) popsán a nebylo by nutné je tady zmiňovat. A pokud by to byla úvodní scéna, stejně bych se vyhnul takovému „výkladu“. Vsadil bych na akčnost a „o co přesně jde“, bych čtenáři prozradil později.
Zkusím to tedy lépe:

Robert ta tři patra do kanceláře skoro vyběhl. Potřeboval si v trezoru vyzvednout doklady a peníze a pak co nejrychleji zmizet. Lucie by touto dobou už měla čekat na letišti.
Rázně otevřel dveře a vpadl dovnitř. Během dvou kroků si ale všiml, že sekretářka není na svém místě. Zato u okna stojí chlap! Robert se vrhl zpět ke dveřím. Chlap už ale má v ruce pistoli!
Prásk! Ostrá bolest projela Robertovi bokem. „Lucko!“ zašeptal a složil se mezi dveřmi na zem.

První část je zkrácená, bez zbytečného vykecávání, věty běžné, spíš kratší.
V druhé části, kde Robert zjišťuje, že sekretářka „není“ na svém místě, je použit přítomný čas – už to ve čtenáři podvědomě vzbudí podezření, že se něco děje. Další větou („stojí“ chlap) přichází šok, bafnutí. Proto je opět kratičká, v přítomném čase a s vykřičníkem. Následuje krátká věta v minulém čase (Robert se vrhl…), kdy to napětí trošičku klesá (možná uteče, aniž by se něco stalo). Jenže pak si komentátor všimne, že chlap už drží pistoli, a napětí vrcholí. Tedy opět krátká věta, přítomný čas a vykřičník – slyšíte, jak komentátor ječí vzrušením? Jak vstává ze své židle? V hokeji by řval „Góóól!“, tady křičí „Má pistoli!“. Práskne výstřel a – je rozhodnuto. Vrací se delší věta a minulý čas. Celkově má scéna poloviční rozsah, ale je výrazně lepší.
Můžete různě experimentovat (to je ta autorská invence), modifikovat text a přemýšlet, jak by na čtenáře účinkovalo, kdyby třeba sekretářka „nebyla“ (minulý čas), chlap u okna „stál“ (v minulém čase) a Robert se „vrhá“ ke dveřím (v přítomném čase) atd.
Mám tam ale minimálně jednu chybu. Na jednom řádku se mi opakuje dvakrát „chlap“. Ovšem žádné ze slov, které mě jako náhrada napadly, se mi nelíbilo. Muž, muž u okna, neznámý, chlápek, střelec, vetřelec… Mohl bych to opsat – zahlédl „zarostlého, vousatého chlapa“ a podruhé použít „fousáč“, ale tím bych „zpomaloval“ děj. Ono to „chlap“ je krátké a jasné a do napínavých míst se hodí.
Hodnocení, jaký text bude „lepší“, je už hodně individuální. Kupříkladu někomu se můj popis může zdát příliš násilně exaltovaný. Mohl by zvolit „přímější“ stupňování napětí. Asi takto:

Rázně otevřel dveře a vpadl dovnitř. Během dvou kroků si ale všiml, že sekretářka není na svém místě. Zato u okna stojí chlap s pistolí! Robert se vrhl zpět ke dveřím.
Prásk! Prásk!
Ostrá bolest projela Robertovi bokem. „Lucko!“ zašeptal a složil se mezi dveřmi na zem.

Kromě jiného se tím vyhneme opakování „chlapa“.
Ještě jednou totéž při použití ich-formy.

Ta tři patra do kanceláře jsem skoro vyběhl. Byl jsem si jistý, že mám dost času, abych si v trezoru vyzvedl doklady a peníze. Anton je blbec. Než přijde na to, že jsem ho oškubal já… Ale riskovat nebudu. Už abych byl s Luckou někde na pláži. Kolik je vlastně hodin? Jo, teď už by měla být na letišti.
Do kanceláře jsem vpadl jako obvykle bez zaklepání. Proč taky, je to moje kancelář. Sekretářka nikde. Sakra! Kde se fláká, měl bych jí to strhnout… V tom okamžiku jsem zahlédl chlapa u okna. Tak to jsem podělal! Taková neopatrnost! Bleskově se vrhám ke dveřím. Chlap ale už má v ruce pistoli. Nestihnu to! Prásk! Pronikavá bolest v boku mě ochromuje.
„Lucko…!“

Rozdíl od předchozího je v tom, že tady ten děj prožívá (ten, kdo řve „Góóól!“) sám hrdina, před tím to byl komentátor. A díky lepším možnostem vyjádření „svých“ myšlenek je (alespoň u mě) ich-forma trochu ukecanější.
Nutno ovšem zdůraznit jedno nebezpečí ich-formy a umírajícího hlavního hrdiny. Určitá část porotců bere jako nutnou podmínku, aby nám to vypravěč mohl „nyní“ vyprávět, jeho přežití. Tvrdí, že pokud Robert po výstřelu umřel, nemůže nám to vyprávět a strhává body v hodnocení povídky. Přesně to se před lety stalo i mně. Pochopitelně přecházím různé varianty zmrtvýchvstání, reinkarnace, vyprávění Svatému Petrovi…
Takže to ještě jednou shrnu. Pokud potřebuji vyjádřit napětí, použiju kromě vhodných (akčních) slov krátké strohé věty. V okamžicích největšího vzrušení je na místě přítomný čas. Naopak pozor na složitá souvětí, která na jednu stranu „uspávají“ a na druhou vyžadují zvýšenou pozornost pro „pochopení“ smyslu.

Zvláštním případem akčního děje jsou souboje. A specielně šermířské souboje jsou v některých fantasy povídkách na denním pořádku, jenže popsat správně souboj není tak úplně jednoduché. Pokud se do toho pustí naprostý laik…
Zkusme jistou analogii. Někdo, kdo netuší, jak se řídí auto, popíše činnost řidiče: sedí a kroutí takovou divnou kulatou věcí, přitom šlape nepravidelně na pedály a pravou rukou lomcuje tyčí připevněnou k podlaze.
Asi takhle vnímají šermíři laický popis souboje rytířů. A že šermířů mezi porotci a vydavateli je! Pokud chcete popsat souboj věrně, musíte o něm něco vědět. Orientovat se v typech meče (zbraní obecně), v názvech jeho částí i technice boje. S tím souvisí reálie (oděv, prostředí) i psychologie postav. Jenže tohle zvládá (ke spokojenosti šermířů) málokdo. Ovšem ti, kteří se nevyznají ve zbraních, bojovém umění a šermu, se nemusí soubojům vyhýbat. Jen musí zvolit trochu „méně realistický“ popis. Tedy:

1) Technický popis. Tento způsob by měl čtenáři co nejvěrněji popisovat autorovu představu souboje. Ale i tak by měl být tak nějak uprostřed cesty. Natolik „odborný“, aby šermíři nepadali do mdlob, a natolik „neodborný“, aby nešermíři pochopili, co se na scéně vlastně děje. Já sám se do technických popisů moc nehrnu, takže i tento příklad berte s rezervou. Šermíř by ho nejspíš odsoudil…

Rytíř Ver-dan převzal iniciativu několika údery shora. Pak zahrál zaváhání. Jeho protivník, rytíř Moren, se na to nachytal, zvedl meč nad hlavu a vší silou sekl. Čekal, že až mu rytíř Ver-dan nastaví meč, strašnou ránou ho srazí na kolena. Jenže on se nebránil. Vyčkával, jako by byl strachem ochromený, a uskočil až v posledním okamžiku.
To ovšem Moren nečekal, jeho meč prosekl vzduch a zastavil se až o kámen. Školácká chyba! Jen blázen by toho nevyužil! Ver-dan okamžitě sekl těsně za záštitu sokova meče. Ten nedokázal zbraň udržet, a ta skončila se zazvoněním u jeho nohou.

2) Zjednodušený popis. Nezabýváme se jednotlivými seky a body. Nesledujeme kroky a úhybné pohyby. Detaily jsou na představivosti čtenáře.

Rytíř Ver-dan se vrhl na nepřítele. Meč se v jeho rukách rozzářil jiskřivými odrazy zapadajícího slunce. … … Když se rytíř zastavil, všichni nepřátelé leželi na zemi a meč už nezářil – byl matný jejich krví.

3) Emocionální popis. Vlastní technika boje jde úplně stranou. Zajímají nás pocity soupeřů, jejich vzájemné vidění. Výhodou je, pokud jim (alespoň jednomu) vidím „do hlavy“ (nebo ich-forma).

Rytíř Ver-dan vyšel sebevědomě vstříc soupeři. Ten působil nejistě a nesoustředěně. Chvílemi vypadal, že by nejraději utekl. Co to proti mně postavili? To mě chtějí zesměšnit? pomyslel si rytíř a zaútočil. Tvrdě a nekompromisně, aby všichni viděli, kdo je tady pánem. Protivník se pod každou ranou malinko sehnul, až to vypadalo, jako by ho rytíř zatloukal do země… …

*****

A ještě jedna trochu delší ukázka ich-formy z mého románu Žoldačka Darja. Darja je dobrá šermířka, ale mizerná čarodějka. Jednou musí bojovat v božím soudu za čest Romena z Boratu proti obrovskému Zoranovi (a přitom nesmí použít magii):

*****

Před námi byla kameny vymezená plocha tak deset na deset kroků. K jejímu okraji teď přinesli stolek s jedním Krvavým krystalem a dvojitým křížem s rameny do čtyř světových stran. Na konci každého ramene stála svíce. Druhý stolek s krystalem postavili několik kroků před Rodika.

„Okamžik!“ kulhal ke mně pan Romen. „Seženu ti brnění, Darjo, někdo z místních strážců bude menší postavy. Tomuhle monstru se nemůžeš postavit v takové košilce! Tohle není férový boj!“

A co je férový boj? Usmála jsem se na starého pána: „Děkuju, ale nechci. Moc by mě zpomaloval.“

„Ať ti bohové pomáhají,“ stisknul mi ruku, a než se otočil, v očích se mu zalesklo.

Bohové? Pochybuji, že za mě vyhrají tenhle boj.

Postavila jsem se proti Zoranovi. Tak, kde budeš mít slabinu? Síla to určitě nebude.

Kníže Roglun pokynul a jeden strážný zapálil svíce. Podařilo se mu to napoprvé. „Bohové se dívají,“ spokojeně oznámil kníže. „Odevzdáváme spravedlnost do jejich rukou. Začněte!“

Zoran na to šel přímočaře. Seknutí ze strany. Uskočila jsem, ale hrot meče prořízl kazajku. Sakra! Škrábnutí, ale být to do první krve, tak jsem už prohrála. Podcenila jsem délku meče i jeho ruky. Další seknutí. Opět jsem uskočila. Rány to byly tak silné, že jsem se ani neodvažovala nastavit svůj meč, jen jsem uhýbala. A samozřejmě jsem ho přitom obcházela. Horší bude, až mu to dojde a zažene mě do kouta.

Na svou váhu byl velice rychlý. Nebylo ani pomyšlení na to, že bych v okamžiku, kdy promáchne mečem, přiskočila a sama zasáhla. Snad jen zkusit to, co platilo na Rika, třeba ho to taky vyvede z míry a já budu mít možnost zaútočit.

Naznačila jsem výpad, uskočila a vzápětí se vrhla vpřed, ale zarazila se. Jako bych si to v poslední chvíli rozmyslela. Byla jsem blíž než obvykle a Zoran vycítil příležitost. Zvedl meč do výšky a horním sekem se mě pokusil rozpůlit. Uhnula jsem v posledním okamžiku, až to mezi diváky zahučelo. Zatím to bylo stejné jako s Rikem, bohužel, dál nezopakoval ani jeho hrubou chybu, ale ani nezaváhal. Nedovolil mi přiblížit se a hned zvedal meč proti mně. Vší silou jsem shora udeřila. Poprvé se naše meče střetly. A… nic. Nejenže mu jeho meč nevylétl z ruky, ale vypadalo to, že si vůbec můj útok neuvědomoval. Naopak, sám seknul nahoru proti mně takovou silou, že mě odhodil stranou.

Romen měl pravdu, tohle je monstrum. Hora svalů, neskutečná síla, kterou můžu porazit jen riskantní technikou. Mistrovskou technikou.

Opět jsem ustupovala a kroužila kolem něj. Tentokrát rychleji a jeho seky šly prakticky vodorovně. Ten poslední, zprava doleva, minul mou hruď jen o palec. Zase jsem přiskočila, naznačila výpad a opět si to jako rozmyslela a uskočila do strany. Ztuhla jsem těsně za místem, kde před okamžikem proletěl hrot meče. Svůj meč jsem už nějakou dobu držela obouruč a teď jsem ho nechala klesnout špičkou k zemi.

Zoranovi zasvítila očička. Takovou příležitost ještě neměl. Ať si myslí, že jsem unavená a už ho nedokážu unést. Jeho ruka s mečem připravená v širokým nápřahu a já tak blízko. Zoran postoupil o krok blíž a zároveň sekl. Dal do vítězné rány všechnu sílu a já se nehýbala. Nesměla jsem uskočit do posledního, rozhodujícího okamžiku, kdy už nedokáže změnit směr meče, jinak je to můj konec. Moje pravá ruka pouští meč, ten zůstává v levé…

Zoranův meč se blíží zleva a já mu pořád ještě překážím v cestě. Teď! Místo uskočení z dosahu jsem začala padat na pravou stranu. V tom jediném nepatrném okamžiku se rozhodovalo o vítězi, o tom, kdo přežije. Zoranova zbraň prosvištěla tak blízko mé tváře, že jsem cítila, jak rozráží vzduch. Odsekl mi přitom pramen dlouhých vlasů, který mu zůstaly v cestě.

Napřaženou pravačkou jsem utlumila pád a odrazila se na ní od země směrem k Zoranovi. Prudký výpad mečem v levačce těsně pod prsní štít. Rychle bodnout a ihned se odvalit z místa, kam v příští chvíli dopadne zbraň protivníka, i když už jen vlastní vahou. I tak by mě mohla zabít.

Taky jo. Špička meče se opřela o zem přesně tam, kde jsem ještě před okamžikem téměř ležela. Zoran se předklonil a zůstal nejistě stát opřený o svou zbraň, jako by to byla hůl. Přitom se na mě díval s nevěřícným výrazem ve tváři. Nedokázal pochopit, že umírá, že už je vlastně mrtvý. Já se ale s mrtvolama nebavím.

******

To by stačilo. Jako domácí úkol si dáme taky souboj. Pokud možno šermířský souboj a popište ho (tentýž souboj) dvěma způsoby podle vaší vlastní volby. Kdyby někdo měl k rytířům a šermu odpor, může použít kordy, halapartny a v nouzi i nože či baseballové pálky. Nic střelného. Komu jsou všechny zbraně odporné z principu, tak popíše bitvu sněhovými koulemi.
Termín je zase týden

Komentovat souboje z hlediska řemesla i jak vám připadají dobře popsané, který je lepší, můžete hned po jejich zveřejnění.

 

Gramaticko-typografický Ventilek 5 (opět Aquila)

Vícenásobná interpunkce
Vícenásobnou interpunkcí myslím několik otazníků nebo vykřičníků a jejich kombinace. Otazník se píše za větou tázací, vykřičník za větou rozkazovací nebo zvolací – to asi všichni víte. Píše se zpravidla jeden. Kdo jich chce napsat víc, ať se praští přes pazouru, a teprve když ho touha po vícenásobné interpunkci nepřejde ani po třetím pokusu, asi má k ní pádný důvod. Pokud se v textu vyskytuje více otazníků nebo vykřičníků za sebou, je jich zpravidla lichý počet, tedy tři. Psát jich pět a více, to už je zhovadilost.
Ve zvolání, které je současně otázkou, lze použít kombinaci otazníku a vykřičníku, tedy jednu dvojici znaků. cokoliv víc je taky zhovadilost.
Příklad: Co je to za nesmysl?!

Uvozovky
Uvozovky jsou speciální typografický znak. Nejčastěji se používají dvojité uvozovky nahoře a dole, takzvané kulaté 99 a 66 – to podle tvaru, který připomínají. Podívejte se do libovolné knihy, kde jsou dialogy, jak to vypadá.
Pokud potřebujete vložit přímou řeč do jiné přímé řeči, uplatní se jednoduché uvozovky (typu 9 a 6), případně boční (to jsou ty dva složené zobáčky).
Na klávesnici počítače tyhle znaky nenajdete, stejně jako IBM „palce“ (rovné čárky), ale v sofistikovaných textových editorech ano. Píšete-li uvozovky správně v kombinaci s ostatní interpunkcí a mezerami, program sám korektně vyhodnotí, kam patří dolní a kam horní uvozovky. Nicméně to neznamená, že si to po sobě nemáte přečíst a zkontrolovat.
Nevadí, když používáte jen „palce“ místo uvozovek, sazeč si s tím poradí, ale nesmíte to v jednom dokumentu kombinovat, jinak vás nebude mít rád.

Nahrazovat uvozovky dvěma znaky, například dolní dvěma čárkami a horní dvěma apostrofy, to není pouhá zhovadilost, to je přímo zvěrstvo.
Dlužno podotknout, že různé prohlížeče, tisky a náhledy mohou zobrazení typografických pomlček všelijak zmršit. Když se to stane, nepropadejte panice, z vašeho hlediska je nejdůležitější to, aby byl dokument jednotný.

Spojovník a pomlčka
Spojovník a pomlčka jsou další dva vzájemně odlišné typografické znaky a pisatelé, kteří nevědí, kde se správně píše mezera a kde ne, je obvykle naprosto zmotají, protože jejich textový editor nahrazuje minus pomlčkou na naprosto nesmyslných místech.
Spojovník je něco jako krátké minus, používá se u příklonky "-li" (například "bude-li") a u spojování slov (například "česká modro-bílo-červená vlajka"). Spojovník není oddělen mezerou ani z jedné strany.
Klasická pomlčka "–" je o něco delší a na klávesnici ji, podobně jako typografické uvozovky, nenajdete. Je oddělena z obou stran mezerou. Textové editory dokážou při psaní kombinace "písmeno mezera minus mezera písmeno" převést znak "minus" na pomlčku. Problém je, když někam napíšete minus ve smyslu pomlčky dodatečně – to už program nepozná, že ho má zkonvertovat.
Takže zkuste své texty kontrolovat i z tohoto hlediska. Střídají-li se v nich minus a pomlčky bez ladu a skladu, vypadají neučesaně a sazeč skřípe zuby.