Kozel zahradníkem - 29. kapitola
(Svého druhu stejná jako ty ostatní bestie)
Po večeři šel Rawen přemýšlet do parku. Souhlasil, aby Tevin informoval císaře. Bude přirozeně zvědavý, kde ty informace získal, ale o tom se Rawen bavit odmítl: Je pro vás lepší to nevědět.
Za normálních okolností měla být tma. Místo toho tonul svět ve fialovém šeru. Ani noc ani den. Vzduch dál vibroval duněním. Listí na stromech se jemně chvělo.
Rawen dorazil k Bublající fontáně. Právě se otáčel k zpáteční cestě, když ho obklopilo světlo. Vynořilo se pět postav.
Krassionu a Pravenu doprovázel mládenec s dlouhými medovými vlasy, spletenými do tenkých copánků, s jantarově zbarvenýma očima. Zatímco ty dvě se hněvivě mračily, mládenec se hřejivě usmíval. Za nimi se potácela rozcuchaná bělovlasá žena v pokrčeném a zváleném hnědém kaftanu. Její rty se chvěly tichým nesrozumitelným mumláním, oči měla obrácené v sloup. Nebylo divu, že se tak motá, když se nedívá na cestu. Průvod uzavírala černovlasá dívka s bledou pletí, vysoko posazenými lícními kostmi, nádherně klenutým obočím nad temně modrýma očima a ústy stvořenými k líbání. Orena. Rawena bodlo u srdce. Než se přinutil od ní odtrhnout zrak, zaznamenal, že je obutá do vysokých holínek a oblečená do těsných přiléhavých kalhot a kazajky, která lichotivě kopíruje její zvlněný hrudník. Všechno černé. Tvářila se nezaujatě, jako kdyby ho nikdy neviděla.
Rawen zaťal zuby, aby potlačil rozechvění. To znamená, že měl Zmar pravdu. Matka ji v krizové situaci vzala na milost. Je možné, že by se jí Orena se vším přiznala? Tomu nevěřil. A že by se toho Krassiona dopátrala sama? Na to je příliš samolibá. Vzpomněl si, co mu o Krassioně Orena řekla: Matka se do takových přízemních věcí zásadně neplete. Problémy za ni vyřizují jiní. Z toho vyplývá, že interpretace skutečnosti se ke Krassioně dostává jen skrze kusé postřehy ostatních. Bohyně vnímá realitu jako úkaz sestavený z fragmentů. Její povědomí o běhu věcí může být zkreslené. Ale přesto, že se Krassiona do přízemních věcí neplete, je teď zde. Rawen pocítil bodavé jehličky strachu. Připravil se na nejhorší.
Krassiona vzala Pravenu za ruku a přivedla ji těsně k němu. „Zeptej se ho, drahá,“ vyzvala ji.
Pod pohledem stříbrovlasé bohyně Pravdy se Rawen zajíkl. Tekutý kov v Praveniných očních jamkách se pomalu vlnil. „Kde je Twinsidor?“ zaševelila. Její rty ověnčené přetrženými zlatými drátky se sotva hýbaly. Rawen se chytil za hlavu a zrychleně dýchal. V lebce mu explodovala bolest. Cizí vůle rozpouštěla jeho obranu. Někdo se přehraboval jeho pamětí a nutil ho k odpovědi. Jednoznačně pravdivé odpovědi, uvědomil si nakonec.
„Nevím,“ houknul drze. A byla to pravda. Nemá tušení, kde teď meč je.
Pravena zvedla obočí a obrátila se k matce: „Nelže.“
Rawen pochopil, že úspěch tazatelek tkví v jejich schopnosti pokládat správné otázky. A otázka, kterou mu Pravena položila, rozhodně správná nebyla. Kdyby se ho otázala, komu Twinsidor dal, musel by odpovědět, že Zmarovi. Možná, že z toho vyvázne. Bude odpovídat striktně dle pravdy, ale nic víc. Bude pravdomluvný až do morku kostí. Opravdu neví, kde právě teď ten meč je. Mohl by fabulovat, ale to se po něm nežádá.
Krassiona netrpělivě zafuněla. Hrubě dceru odstrčila a napřením vůle smýkla Rawenem do bláta. „Kde je ta zvratná? Ona už nám poví, u kterého spiklence meč skončil!“
„Kdo?“ hekl Rawen. Krassiona se tázala sama. Mohl jí lhát jak bogivijský kramář. Mohl ze sebe dělat pitomce, jak se to naučil ve vězení. Pomalu se zvedal na kolena.
„Ta poloviční démonka!“ prskala bohyně. „Moje služebnice Gonda si na ni stěžovala v chrámu! A přísahala mi, že jsi s tou nečistou hybridní bytostí v osobním kontaktu! A taky tvrdila, že ta kreatura měla černý meč!“ Zmáčkla Praveně paži. „Tak se ho už zeptej!“
„Ale nač?“ kabonila se stříbrovlasá.
„Na tu nečistou!“ zařvala matka. „A zeptej se chytře, ty krávo!“
Pravena pokorně sehnula hlavu a cosi si pro sebe zamumlala. Rawen se mezitím postavil a zpevnil kolena. Moc rád by vzal do zaječích, ale nenechali by ho. Chladné prsty bohyně Pravdy mu přejely po skráni. „Jak se jmenovala ta běska?“
„Žádnou běsku jsem tu nepotkal,“ odsekl Rawen. Orena přece není běska.
Pravena se zatvářila zoufale. Tázavě vzhlédla k matce.
„Dóóóst!“ zařvala Krassiona. Obrátila se na medového hezouna, který doposud jen přihlížel a rozšafně se křenil. „Tony, teď ty!“
Krasavec se odlepil od kmenu jilmu, zakroužil rameny, přistoupil k Rawenovi a položil mu dlaň na solar. Rawen trpce stiskl rty. Jednali s ním jako s hřebečkem při bonitaci. Tony, jak ho Krassiona pojmenovala, ještě víc přimáčkl dlaň k Rawenově prsní kosti. Tentokrát Rawen ucítil jemné brnění. Tonyho úsměv se vytratil. Spustil ruku a zavrtěl hlavou.
„Tak co?“ vřískla Krassiona.
„Žádnou čerstvou vinu tam necítím,“ řekl bezvýrazně krasavec. Z jeho postoje čišelo zklamání. „Jen nějaké staré. Objekt se cítí provinile, že někdo jiný v minulosti zemřel. Ale je to slabé a nepřímé.“
Krassiona si konsternovaně odfoukla. „Co to znamená? Je zrádcem? Nebo není?“
Euthon Temný, bůh viny a pronásledovatel provinilých, protože to musel být jedině on, pokrčil rameny. „Možná, že je, ale v tom případě se necítí provinile. Šlo by to za předpokladu, že je loajální k někomu jinému. Ale řekl bych, že takový byl ještě předtím, než jsi ho osvítila.“ Bůh se pohodově usmál, čímž dal najevo, že je se sebou spokojený.
Krassiona si přejela rukama po naaranžovaném účesu a obrátila se na Pravenu. „Tak se pravdy dobereme jinak,“ řekla. „Budeš pokládat otázky, na které může odpovědět jen ano nebo ne. Zeptej se ho přesně takto.“ Naklonila se k dceři a šeptala jí do ucha.
Pravena se ušklíbla a znovu k Rawenovi přistoupila. Dokonce ho chytila na paže a její tenké ostré nehty se i skrze vrstvy oblečení zaryly do jeho kůže. Opět se vpila do Rawenových očí a přinutila ho, aby ji pustil dovnitř. „Jsi bohyni Krassioně cele oddaný?“
„Ne,“ odpověděl radostně Rawen. Tentokrát neměl kam uhnout, přesto pocítil zvláštní nával euforie.
Bohové seřazení kolem zakvíleli tak bolestně a rozhořčeně, jako kdyby jim řezali palce.
Krassiona Praveně nadiktovala další otázku a Pravena ji zopakovala nahlas: „Zradil jsi bohyni Krassionu?“
„Ano,“ odpověděl po pravdě Rawen. Skvělé! Vůbec mu nevadilo, že to řekl. Vzduch kolem se rozvibroval zlostným syčením. Zatímco se bohové dotčeně roztrpčovali, s maximálním úsilím se vymanil ze zajetí Pravenina pohledu a šlehl očima po Oreně. Její tvář se zavlnila obavami, než se rychle vrátila k netečné masce. Cítil, že musí něco udělat, aby Orenu ochránil. Dříve, než se Pravena s Krassionou propracují k chytřejším otázkám. Dříve, než z něj vytáhnou informace o Oreně. Vykroutil se z Pravenina sevření a obrátil se ke Krassioně: „A víš, proč jsem tě zradil? Protože jsi bezohledná zlá mrcha. Nikdy jsem v tebe nevěřil. Přestože existuješ, nevěřím tomu, co reprezentuješ.“
Cosi, do něj narazilo. Světlo zabralo celé jeho zorné pole. Cosi připomínající ohnivou stěnu ho zavalilo. Strach ohromoval jeho rozum a žár propaloval jeho útroby. Byl dezorientovaný, ale pořád žil, dokonce zůstal vzpřímeně stát. Nohy jako by mu vrostly do země.
„To není možné!“ ticho rozčísl Krassionin výkřik. „Trepeno, co vidíš?“
„Potíže... Ehm... Vidím... samé... potíže...“ blekotala bělovlasá bohyně Věštby.
„Co to blábolíš? Pořádně se na něho zaměř!“
„...Bolí to... Cesty se kroutí... Potíže. Jak jsem řekla...“
„Samé nesmysly! Opřeme se do něj společně. Teď!“
Rawena zasypaly žhavé střely. Pod poryvy síly se zapotácel a zřítil se k zemi.
„Ještě jednou!“ ječela Krassiona. „Oreno, co stojíš? Všichni zaráz! Teď!“
Další výpad. A další. Disciplinovaně ho spalovali. Spékali jeho kůži, kroutili kosti a vařili vnitřnosti. Měl by cítit bolest, ale cítil jen žár. Štvalo ho, že nic nevidí. Propadal se do hloubky. Teprve teď uvěřil, že končí.
***
Posbírat kousky
Ohromující spalující, tepající, svírající bolest ho trhala na kusy. Křičel by děsem, ale nevěděl, jestli má ještě hrdlo. Neviděl ani neslyšel. Nebyl schopen pohybu. Jen tušil, že je s ním manipulováno. Matně cítil, že se rozpadá na kusy a opět se zceluje. Celé věky odplouval, vznášel se a zase dopadal na tvrdý povrch.
Po nekonečně dlouhé době, se k němu prodraly zvuky. Útržky slov. Posléze celé věty.
„Patří církvi! Je zavržený! Sebemenší kontakt s ním pošpiní vaši duši.“ Prostorem se rozléhal jasně znějící Finorelův baryton. První náměstek byl konečně v centru dění. Vypadalo to, že je ve svém živlu.
„Ale vy se špíny nebojíte, že, Finorele,“ ozval se posměšně Tevin.
„Chrání mě víra a zdejší posvátná půda!“
„Už mám těch keců dost. Vydejte nám ho, nebo bude mazec!“ Ten ostrý hlas? Konvex.
„Jen přes mou mrtvolu!“ zapištěl Finorel.
Ozvalo se zasvištění a tupý náraz. Cosi zarachotilo. Ozvaly se výkřiky. Kov udeřil o kov. Rawen by se strašně rád podíval, co se děje, ale nedokázal otevřít oči. Podložku, na které spočíval, kdosi zvedal. Podle proudění vzduchu ho někam přenášeli.
„Opatrně, nebo vám rozkopu zadky!“ To mohl být jedině Tevin.
Chtěl přemýšlet, ale zvuky se třepily, vjemy rozplývaly. Probudily jej další hlasy. „...patrno, že se to lepší. Vidíte, výsosti? Krusta se odlupuje a pod ní je zdravá kůže!“
„Zázrak?“ Chraptivý a lehce zastřený hlas opata z Písečného návrší.
„Ano, zázrak,“ povzdechla si hořce matka.
„Už jednou vstal z mrtvých,“ ozval se rozpačitě Konvex. „Mysleli jsme, že ho uzdravila Krassiona. Ale zřejmě jde o něco jiného.“
„Bohové se melou a toto je důsledek.“
„Nikdo by neměl vědět, že se uzdravuje. Bratři preláti skupují další olej.“
„Už se na něm vyřádili dost. Vždyť je na škvarek,“ ozval se naštvaně Tevin. „Co na něm chtějí ještě vařit?“
„Slyšel jsi, co praví orakula,“ řekl posměšně Konvex. „Skrze selhání Osvíceného dala Krassiona do klatby celou církev. Odpustí jedině za cenu Rawenovy smrti. Je na tom asi moc špatně, když věřící žádá, aby uskutečnili, co nedokázala sama.“
„Co ho poslat do exilu? Třeba do Klarivie?“ navrhoval Tevin.
„To situaci neřeší,“ ozval se Konvex. „Nebešťané jeho Osvícení vidí. Dokonce i někteří kněží. Pro všechnu tu církevní smetánku je nejhorší, že dokud je jeden hierofant naživu, nemohou inaugurovat dalšího. Jedině kdyby Rawen zemřel.“
„Hrajeme o čas,“ ozvala se matka. „Mám zprávy z provincií. Krassionin vliv klesá. V Utrenu vysazují lipové háje, obnovují oltáře Systemy. V Teviku v místech, kde stávala hlavní Tanakova svatyně, začala ze skály prýštit horká voda. V hospodách a putykách v Severním Hostoňsku se lidé houfně zaslibují Floenovi. Za vidinu snadné výhry odevzdávají i své potomky. Na hřbitovech Wesenské vrchoviny se tyčí obelisky na počest hrozivého Zmara.“
„Obdobné informace mám ze zahraničí,“ zamručel Konvex. „Domluvme se takto: Budeme ho chránit, dokud se neuzdraví. A potom už si to s preláty i s Krassionou musí vyřídit sám.“
Rawen usilovně kmital víčky, než se mu konečně podařilo je rozlepit. Zorné pole zalila krev. Z vyprahlého hrdla mu unikl sten.
„Probouzí se!“ křikl Tevin.
Znovu usilovně zamrkal. Kdosi mu otíral obličej.
***
„Nechcete další čaj, Vaše Výsosti?“ švitořila kulatá lady Jerina, jedna z matčiných dvorních dam. Rawen potlačil zaklení a s díky odmítl. Více péče by nepřežil. Hověl si v posteli ve svém starém pokoji v císařském paláci. Podepřený polštáři se ládoval matčiným broskvovým koláčem a docela pokojně snášel nervy drásající brnkání. Harfenistka - matčina chráněnka, osmaosmdesátiletá lady Donáta se od hudební produkce nedala odradit. Významná rondorská skladatelka a interpretka byla přesvědčená, že musí svým angažmá rodině Herkenů deklarovat podporu v neklidných časech.
Cítil se skvěle, ale doktor mu radil odpočívat. Vaše kůže je ještě příliš citlivá, Výsosti. Dejte tomu čas.
Podíval se na své ruce a znechuceně se zamračil. Hojící se pokožka neustále svědila. Stačilo se trochu poškrábat a prokvétala rudými podlitinami. Od chvíle, co ho nebešťané popálili, uplynulo šest měsíců. Poté, co se z něj stal škvarek, se orakula pominula. Do Herkenu se valily zprávy jako povodeň. Bohyně je rozlícená! Vyzývá věřící k bdělosti! Objeví se falešní proroci! Povstanou kulty zakázaných bohů! Všechny heretiky bez milosti potřít!
Skutečnost, že Rawen Krassionin výpad přežil, preláti čtyři týdny tajili a opakovaně se jej snažili dorazit. Byl v hlubokém bezvědomí a naštěstí necítil, co s ním dělali. Vařili ho v oleji, pálili v ohni, čtvrtili, drtili palicí. Zbytky jeho těla zahrabávali po částech daleko od sebe. I těžkými balvany zatížené a v pevných truhlicích zakované se jeho údy pokaždé ocitly zpět, daly se dohromady, srostly a tělo se začalo uzdravovat. Právě díky humbuku a strachu, které tu lapálii provázely, se císařským špehům podařilo vyslídit, kde ho skrývají.
Na důkaz, že v Nadsvětí panuje zmatek, se Riiberion stále koupal ve fialovém světle. Některé stromy shodily listí, úroda se rýsovala podprůměrná. A Rawen se povaloval v peřinách, mlsal dobroty a přijímal návštěvy.
***
„Představ si, že mi napsal Esebius,“ pochlubil se Konvex. „Dokonce prozradil, kde se skrývají Farfala s Vebenou. Tvrdí, že neměl ponětí, co natropily. Namluvily mu, že utíkají, protože prý Farfallu vydírám. Prý jsem jí připomínal její cizoložné spády. Však víš, Seb byl z těch, koho jsem vzal s sebou, když mě sváděla v altánu.“
„Věříš mu?“ zajímal se Rawen. On by za Sebovu čest nedal ani pěťák.
Konvex si dlouze povzdechl. „Esebius absolvoval na třech univerzitách, ale co se týká ženských, chová se jako hlupák. Takže... ano, jsem nakloněn mu uvěřit. Sloužil mi dobře.“
„Špehoval mě ve vězení,“ vyplivnul pohrdavě Rawen. Pokus o krádež Twinsidoru raději nezmiňoval.
Bratr zakoulel očima. „Tebe zrazoval, ale mě nikdy. Pozemky mých pěstounů na severu sousedí s jižním cípem Wesenska. Znám se s ním déle než s tebou. Odjakživa prahne po wesenské samostatnosti. Tu jsem mu slíbit nemohl, ale jistou formu autonomie ano. Jakmile ses stal hierofantem a nebezpečí od tebe pominulo, začal jsem chystat podklady. Kdyby do toho nevlezlo mandefellské tažení, Esebius by byl wesenským markrabětem.“
Rawen se hořce zasmál. „Takže mu odpustíš a za to dostaneš Farfallu s Vebenou, chápu.“
Konvex se ošil. „Právě proto jsem tady. Není pochyb, že ty dvě mají prsty v Alekově a Vincově smrti. Ty to víš, já to vím. A ony zatím nevědí, že to víme. Pokud je chytíme, mohli bychom je postavit před soud.“
„O to přece jde, ne?“ zamračil se Rawen.
„Pokud bychom to znovu otevřeli, přišlo by na přetřes, co je k tomu vedlo,“ řekl Konvex. „Taky by se profláklo, že Vebena se tajně zaslíbila Tanakovi. To by s ohledem na budoucí rozdělení moci pro Tanaku moc lichotivě nevypadalo.“
„Aha, takže tobě jde o to, aby se někdo nedej bože o tvého tatíčka neotřel,“ zasyčel Rawen. „Myslel jsem, že s tím Tanaka nic společného neměl. Nebo snad ano?“
„Samozřejmě, že ne!“ odsekl zlostně císař. Vzápětí se kousl do rtu a celý se schoulil do sebe, jako kdyby mu bylo nepříjemné pokračovat. „Ale... hm... Tanaka mi k tomu něco řekl. Když byl zavřený, mohl své přívržence oslovovat jen za cenu velkého vysílení. Tehdy jim nakázal, aby mě chránili a podporovali. Aby usilovali o můj vzestup. Všemi dostupnými prostředky. A Farfala s Vebenou se toho, zdá se, chytily.“
„Všemi dostupnými prostředky,“ opakoval ironicky Rawen, „to se dá vyložit opravdu různě.“ Sáhl po sklenici s rybízovou šťávou. „Přesto Tanaka za tu dvojitou vraždu přímo odpovědný není,“ připustil. „Vina leží na přisluhovačích. Tak ty dvě prostě v tichosti odprav, aby nemohly škodit jinde.“
Konvex se napřímil: „Takže ti to nevadí?“
Rawen pokrčil rameny. „Co na tom sejde, jestli si o mně někdo myslí, že jsem otcovrah a bratrovrah. V repertoáru mám daleko čerstvější a výživnější zločiny.“ Nadskočil, když mu došlo, že Konvex s Tanakou mluvil. Asi se nebavili jen o starých vraždách. Možná mluvili i o Oreně. Rawen by si radši ukousnul jazyk, než aby se na ni zeptal. „Pověz mi, jaké to je být polobůh?“ změnil téma. „Jsi vlastně nesmrtelný. Co budeš dělat, až bude mít tvůj syn padesát?“
Konvex jej obdařil podezřívavým pohledem, ale když z jeho tváře vyčetl upřímný zájem, uvolnil se. „Myslíš, že tu budu zaclánět donekonečna? Bylo mi řečeno, že až si tu odbudu lidský život, počítá se se mnou v otcově pantheonu. Moje... ehm... začlenění bylo jednou z podmínek dohod.“
„Takže to probíhá uspokojivě,“ zakřenil se Rawen. „Co je dál nového?“
„Stále jednají,“ hlesl mdle Konvex. „Souhrnná dohoda už se rýsuje. Moc byla rozdělena, poměry se vyrovnávají. Zbývá to jen ratifikovat. Potíž je v tom, že Krasiona má jednu podmínku.“ Jeho tvář se stáhla úzkostí. „Chce tvou smrt.“
„To má ale smůlu,“ konstatoval uštěpačně Rawen.
Konvex si otráveně odfoukl. „Už se ví, že jsi poněkud hůř zranitelný. O příčině bouřlivě diskutovali. Dokonce spřádali hypotézy, co to způsobilo. Kvilon tvrdí, že můžeš být míšencem nějaké dávno vymřelé božské rasy. Tipuje to na Netreby. Euthon hlasuje pro Vahance. Jenže… oba tvé rodokmeny, jak ten ze strany otce, tak ten matčin, jsou zpracovány na dvě tisíciletí do minulosti.“
Konvex se prudce zarazil a přitiskl si prst na rty. „Dost. Pokud víš, co to způsobuje, neříkej mi o tom ani slovo. Pro jistotu. Možná tě to ochrání. Protože Krassiona na té podmínce trvá a tvrdí, že existuje nástroj, kterým tě zaručeně sejme, ať už jsi kdokoliv. Meč z černého kovu. Podezřele podobný požehnané zbrani, o které mi vyprávěl Vuan. Na krátký čas mu ji svěřila ta běska, co tě v Mandefellu doprovázela. Vlastně ani nevím, kam zmizela.“
„Nemluv o ní,“ zachrčel Rawen. „Už nikdy.“
Bratr toporně přikývl. „Jak chceš. Každopádně, ten meč je v Nadsvětí. Díky němu Krassiona kapitulovala. Tanaka tvrdí, že ho má u sebe Zmar. Krassiona ho požádala, aby jí ho půjčil.“
„Kdyby jí ho dali, byli by tam, kde předtím!“ namítl Rawen.
„To mě napadlo taky,“ řekl Konvex. „Ale otec mě ujistil, že Krassiona je oslabená. Proti bohům by teď neměla šanci. Vzali by jí meč dřív, než by zaútočila. Ale proti tobě...“
„Jak jinak,“ houkl hořce Rawen. „Špinavou práci jsem udělal. Šup se mnou na smetiště dějin.“
„Myslíš, že mě to těší?“ bránil se Konvex. „Ale oni jsou už takoví. Otec dokonce připustil, že Krassionina žádost je v principu oprávněná. V zásadě jsi prý zradil svůj úděl. Bohyně tě osvítila a tys jí to prý hodil pod nohy. Porušil jsi všechna pravidla a tím jsi ohrozil jejich jistoty. Z jejich pohledu jsi nebezpečný prvek, který je potřeba eliminovat. Kdo to kdy slyšel, aby se lidé vzpírali bohům? Čtveřice ostatních zatím váhá, ale nejspíš jí vyhoví. Dokud žiješ, nemůže Krassiona osvítit dalšího velekněze. Technicky to prostě nejde. Tudíž tě potřebuje mrtvého. A ostatní to z ryze praktických důvodů chápou. Udělají cokoliv pro klid v Nadsvětí i tady.“
Rawen se hrabal z postele.
„Co to tropíš?“ podivil se Konvex. „Máš ležet.“
„Nebudu tu ležet jak pecka a čekat, až si pro mě ta mrcha přijde,“ zavrčel naštvaně. Najednou si uvědomil, že když jednal s Krassionou v zahradě, cítil se úplně jinak, než když s ní byl v Osvíceném paláci. V zahradě jí dokonce dokázal odmlouvat. Císařský palác je od Osvíceného co by kamenem dohodil. Musí pryč, co nejdál od centra města. Možná do polí. Otevřel skříň a po krátkém hledání z ní vylovil košili bez krajek a jednoduché kamaše z černě barvené broušené kůže. Všechno, nač mohl v té chvíli myslet, bylo, že nesmí zemřít v posteli.
„Ať na to nezapomenu,“ řekl, zatímco se oblékal, „svěřuji ti Grenaldinu ab Tahom. Vychováš ji se svými dětmi a jednou ji výhodně provdáš. Ale to ti povídám, dáš jí vybrat z hordy pořádných chlapů, jinak tě budu chodit strašit.“
Konvex poplašeně vyskočil. „Kam chceš jít?“ vyjekl. „No vážně! Na chodby i pod okna jsem postavil hlídky. Preláti jen čekají na příležitost tě znovu dostat!“
Rawen radostně výskl, když vzadu pod kabáty nahmátnul opasek a odřené jezdecké holínky. Vklouzl do nich, zhluboka si povzdechl, přistoupil k bratrovi a rychle a krátce ho objal. „Vyřiď matce, že ji mám rád.“ Vyštrachal se na židli a natáhnul se k ozdobné liště z bahenního buku lemující tapety těsně pod stropem. Chvíli za ní šátral prsty, až nahmátl pochvu se školním mečem. Jako poslední vytáhl ze skříně svůj starý šedivý vojenský plášť z ošoupaného vybledlého sukna. Přehodil si ho přes ramena, kapuci si stáhnul hluboko do čela. „Doprovodíš mě do stájí, Veličenstvo?“
***
