Kozel zahradníkem - 11. kapitola
(Duchovní podpora jen na vyžádání)
S Grenovým vyprávěním večeře rychle utekla. Po dezertu Graciella Rawena s Grenem vyzvala, aby ji doprovodili do zimní zahrady. Zatímco venku fičel studený vítr, tam bylo vlhko a teplo. V prostorách prosycených vůní květin cvrlikali barevní ptáci z orkenských pralesů. Vodní lampičky zavěšené na větvích vzrostlých stromů a keřů barevným světlem ředily večerní šero.
„Něco po tobě potřebuji, Aderawene,“ řekla Graciella, když se usadili u fontány do proutěných křesílek. „Jde mi o tvého bratra. Je třeba mu pomoci.“
„Válka je světská záležitost, matko,“ poznamenal ostražitě Rawen. „Ostatně, žádala jsi mě, abych s Krassionou o Vexovi nemluvil.“ Pevně doufal, že Graciella nezměnila názor a že nebude chtít, aby u bohyně intervenoval.
Promnula si ruce a přikývla. „To stále platí,“ vydechla. „Ale měla jsem na mysli něco jiného. Tady v Herkenu, metropoli rondorské říše, je ohnisko církve. S respektem k nám vzhlíží věřící z celého Riberrionu. A ty jsi hierofant. Máš daleko větší moc než rondorský císař.“
Rawen se ušklíbnul. „Chceš po mně diplomatickou misi? Otta z Orkenu přece Krassionu neuznává. Uctívá bohy z Podsvětí. Pokud bych mu napsal dopis s návrhem ke smíru, vytřel by si s ním zadek.“
„Otta je zhrzený,“ řekla. „Před pěti lety požádal Brillu o ruku princezny Yaniky. Ale Yanika ho odmítla, protože byla umanutá na tebe. Otta se dal slyšet, že madefellští za tu potupu zaplatí. Začal Brille zatápět v pohraničí.“
„Nevěřím, že by byl Otta tak ješitný a vyrazil do Mandefellu jen kvůli pokaženým námluvám. Mnohem víc ho zajímají mandefellské stříbrné doly.“
Matka ho obdařila blahosklonným pohledem. „Proč by chtěl stříbro, když má v Pustých skalách zlato a rubíny? To není, co Otta chce. Kamením své lidi nenakrmí. Orken odjakživa sužuje sucho. Většinu území zabírají pouště a skály. Dříve Otta nakupoval obilí od sousedů. Ale poslední roky celý jih zasáhla neúroda.“
„Oč tedy podle tebe Ottovi jde?“ zamračil se Rawen.
„Nevím, oč mu jde teď, ale vím, co chtěl získat sňatkem s Yanikou. Aniž by zradil bohy podsvětí, získal by skrze svou královnu přízeň Kreveona.“
„Boha deště?“
„Mandefellští ho uctívají jako druhého hned po Krassioně,“ přisvědčila.
„Zvláštní,“ poznamenal Rawen.
„Co?“ zajímala se.
„Kreveon ani není, členem Velké pětky.“
Graciella zavrtěla hlavou. „To je prehistorie. Poměry sil v Nadsvětí se dávno změnily.“
Rawen pochopil, že matka se mýlí. Velká pětka je stále ve hře. Ale protože to věděl od Oreny, musel si to nechat pro sebe. „Je vlastně fuk, co Otta původně chtěl a nezískal. Důležité je, co dělá teď,“ zabručel.
„Mám nejnovější zprávy z bojiště,“ řekla Graciella. „Konvex zapojil zbytky mandefellské armády i civilní obyvatelstvo. Zahájil partyzánskou válku. Otta přestal hnát do první linie vesničany, protože všichni utekli do hor. Má novou zbraň. Jeho muži jsou nesmrtelní. Probodneš je, padnou k zemi a zemřou. Po chvíli se otřepou a vstanou. Bojují prý, jako kdyby byli posedlí démony. Když je chceš zastavit, musíš jim useknout hlavu. Myslím, že Ottovi pomáhají bohové Podsvětí.“
„Škoda, že je Vexův otec za katrem,“ uchechtl se zlomyslně Rawen.
Graciella vytřeštila oči. „Co ty o tom víš?“
Rawen mávl rukou. „Nic moc,“ odsekl, „ale je jasné, že Vexovi žádný pitomý démon ublížit nemůže. Co se týká Otty, nikdo pořádně neví, kdo byla jeho matka. Pokud to byla bohyně z Podsvětí, jsou síly vyrovnané.“
„Lidé umírají po stovkách! A pokud Ottu někdo nezastaví, bude v Rondoru, než se nadějeme! Proto tě žádám, aby ses pokusil s ním vyjednávat. Nabídni mu potravinovou pomoc. A slib naše inženýry a architekty. Co kdybychom pomohli do Orkenu stáhnout vodu z Pustých hor?“ Graciella pohodila hlavou k zarytě mlčícímu Grenovi. „Vlastně mě k té myšlence inspiroval tvůj panoš, když vyprávěl o svém prapradědečkovi.“
Rawen měl vážné pochybnosti, zda je Otta vůbec schopný na něco takového slyšet. Ne. Barbar z jihu respektuje pouze hrubou sílu. „Když Ottovi nabídneme bonbónek, jen podpoříme jeho choutky,“ řekl skepticky.
Gren potřásl hlavou na souhlas: „Každý pokus o smír bude vnímat jako projev slabosti.“
„Už jsi zapomněla, jak naložil s diplomaty?“ poznamenal Rawen. Otta všechny Brilliny vyjednavače vykastroval a poslal královně zpět. „Ne, že by mi k něčemu bylo,“ zavrčel, „ale chtěl bych svoje nádobíčko ponechat tam, kde je.“
Matka v rozpacích uhnula očima a třískla do stolu. „Jsi nevkusný!“
Rawen udělal dotčený obličej. „Já? To ty mě posíláš pod nůž! Protože Vex je tvůj miláček. Z toho chceš mít hrdinu. Zatímco mně naplánuješ životní dráhu posery.“
Graciella vycenila zuby a zasyčela: „Mýlíš se, můj drahý! Zachránila jsem tobě a ostatním zadky, když Vex ztratil trpělivost. Gardisty by poslal do dolů a ty bys teď uklízel latríny v klášteře. Vlastně se mu ani nedivím, když uvážím tvou reputaci. Ulpělo na tobě podezření z dvojnásobné vraždy. A ty jsi nedokázal vymyslet nic lepšího, než se postavit proti němu! Copak nechápeš, že císařem by ses s takovým stigmatem nikdy nestal?“
„Hlavně, že jsem se mohl stát hierofantem!“ odsekl ironicky Rawen.
Matka se zamračila. „To je něco jiného. Platí, že pokud si tě bohyně vyvolí, všechny tvé hříchy jsou spálené.“
„Dobře víš, že jsem otce ani bráchu nezabil,“ prskal. „A Krassiona si mě nevybrala. Jen přijala, cos jí ty naservírovala!“
„Radši jsem tě dala Krassioně, než abych se nečinně dívala, jak proti sobě s Vexem půjdete. Věděla jsem, že se jí zalíbíš a měla jsem pravdu. Osvítila tě.“
Rawen se jedovatě zasmál. „Musela jsi tušit, že se Krassiona jednou dozví, že můj bratr je její synovec. Tak mě napadá, jestli ty sis to u ní nechtěla pojistit.“
Graciella se zachvěla. Podívala se na bledého Grena. „Možná by měl tvůj panoš odejít.“
„Ne,“ štěknul Rawen. „Věřím mu a potřebuju ho tu. Protože chvilkami nevěřím vlastním uším, chci, aby mi později potvrdil, že tento rozhovor skutečně proběhl. Že jsi nepopřela to, že jsi mě obětovala.“
„Jak to myslíš?“ šeptla Graciella.
„Počítala jsi s tím, že ze mě bohyně bude celá pryč. A až se jednou, někdy v daleké budoucnosti dozví, kdo je můj poloviční bratr, nebude mít to srdce ho zabít. Přece by svému mazlíčkovi nezamordovala bráchu.“ Rawen si prohrábnul dorůstající vlasy, aby zaměstnal svoje třesoucí se ruce. Jedna hořká pilulka za druhou. „Má bohyně vůbec srdce?“ zaskřehotal. „Máš ty srdce?“ Nikdy to nebylo o něm. Vždycky to bylo jen o Vexovi. Konečně se přinutil na matku podívat.
Utírala si oči. „Potřebovala jsem ho před ní ochránit. Stejně to nepomohlo. Ublížila mu dřív, než se s tebou stačila pořádně seznámit. Můj plán selhal. Už nemá cenu, abys jí bratra zmiňoval. Jen by se naštvala i na tebe.“
„Už na mě naštvaná je,“ řekl kousavě Rawen.
„Tys ji urazil?“ vyjekla. „Tak to je potom jasné! Všechno je to tvá vina! Kdyby ses k ní od začátku choval s respektem, kdybys ji zavolal bezprostředně po Osvícení tak, jak se to má, dávno by ti zobala z ruky. Ani by ji nenapadlo starat se o Konvexe! Nechala by ho na pokoji!“ Graciella vyskočila od stolu a začala přecházet kolem fontány. „Teď abych se třásla, kdy to na něj ta důra zkusí znovu!“
„Znovu ho popálit nemůže,“ houkl otráveně Rawen. „A ostatní bohové? Jsou posraní strachy, co by jim za to udělal Tanaka, až by se dostal ven. Takže na mě, laskavě, nekřič.“
Graciella strnula. „Jak o něm víš?“
„Tss. Prostě to vím,“ odsekl. Rozhostilo se tíživé ticho. Rawen zvažoval možnosti. Je přece voják. Vzpomněl si, jak dobře se cítil cestou do Teviku. Téměř jako za starých časů, kdy si ještě mohl dělat, co chtěl.
Graciella pochopila, že o jejím návrhu přece jen přemýšlí a její tvář zjihla. „Tak co, pomůžeš mu s tím?“ otázala se krotce.
„V žádném případě tam nepojedu jako vyjednavač,“ zabručel kousavě. „Ale podívat bych se tam mohl. Inkognito. Zkontroluju, co a jak, a něco vymyslím.“
„Chceš si hrát na vyzvědače?“ vypískla. „To je naprosto...“
„Nepřípustné,“ dopověděl za ni. „Já vím. Ale kdo by mě soudil, když to nikdo nebude vědět? Oficiálně se budu oddávat kontemplacím v Durvoském klášteře.“
To by mohlo vyjít. Jeho předchůdci si tam jezdili vyčistit mysl od světských svodů. Tradovalo se, že hierofant Brungus z Ovoxy vydržel v zazděné cele jen s otvorem pro chleba a vodu celého půl roku. Když stěnu mnichové konečně rozbourali, byli překvapení, jak svěže a dobře Jeho Svatost vypadala. Zlí jazykové tvrdili, že tam musel být ještě jeden tajný východ. Obecně se však rozneslo, že Brunga v dobré kondici udrželo spojení s bohyní. Rawenovi bylo fuk, kdo mazal Brugovi chleba máslem. Hlavně, že se měl nač vymluvit.
***
Kontemplace jako řemen
Bylo krásné zimní ráno. Slunce svítilo na zasněžená pole, ledem obalené větve stromů u cesty se třpytily jako křišťály.
Zásobovací karavana sestávala z tří desítek soumarů, dvaceti členné vojenské jednotky a deseti sloužících. Rawen na svém ryzákovi jel společně s polovinou vojenského oddílu na konci, Tevin ab Utren jako kapitán, klusal s další desítkou mužů daleko v čele. Na to, že byli soumaři plně naložení, postupovali celkem svižně. Rawen zhluboka dýchal ostrý vzduch a cítil se skvěle.
Bylo to pět dní, kdy Prvnímu náměstkovi při ranní schůzce oznámil, že se odebere meditovat do Durvosu. Odůvodnil to potřebou vyčistit svou mysl a plně se sjednotit s vůlí své paní. Finorel byl tou dobou znepokojený ze zpráv, které dostával z klášterů. Preláti si stěžovali, že se jejich orakula povážlivě odmlčela. Náměstka potěšilo, že se to Rawen snaží napravit. Vaše úsilí chápu, připustil. Ale teď v zimě? Vždyť se tam nastydnete, Vaše Svatosti. Ještě více úpěl, když se dozvěděl, že se Rawen plánuje nechat v rámci zachování dobré tradice v cele zazdít. Celé tři měsíce? Zajisté by postačilo několik dní! Jenže mu to nebylo nic platné. Nový hierofant kráčel ve šlépějích předchůdců a nezbývalo než to strávit.
Hned odpoledne hierofant odjel s doprovodem Třetího náměstka, tajemníka pro Světské záležitosti a eskortou církevních vojáků do nedalekého Durvosu, aby se tam za zpěvu oslavných chorálů nechal obřadně zazdít. Ještě, než do připravené cely vstoupil, sdělil opatovi, že skládá slib mlčenlivosti. Až mu budou nosit chleba a vodu, za žádných okolností se nemají snažit přimět jej k hovoru. Když vzal zedník do ruky první cihlu, hierofant se pořádně se zachumlal do kožešinou podšitého pláště, který mu vnutila matka, natáhnul se na lavici a nechal se monotónním kvílením mnichů z chrámu ukonejšit k spánku.
Vzbudilo jej štrachání za zdí. Posadil se a snažil se odhadnout čas. Ve tmě husté jako kibisová kaše neměl šanci. Asi to byly myši. Zase se položil a zavřel oči. Čas se vlekl. Napadlo ho, co by ho čekalo, kdyby plán nějak selhal. Při představě, že by tu opravdu musel trčet ve tmě a mrazu celé tři měsíce, se zpotil děsem. Od pochmurných myšlenek jej vyrušily další zvuky. Šouravé váhavé kroky. Znovu se posadil a třeštil oči do tmy. Pak se v místě, kde tušil čerstvou zeď, asi v úrovni jeho kolen, vyrýsoval zářící obdélník. Takže na druhé straně je někdo s lampou a on to vidí skrze zásobovací otvor. To pořád ještě nemusí nic znamenat. Třeba jen mniši přišli zkontrolovat zeď. Po chvíli se ozvalo škrábání následované vytrvalým tlumeným bušením. Úlevou vypustil z plic dlouho zadržovaný vzduch. Gren plánoval obalit kladivo hadrem, aby nedělal rámus. Po chvíli něco zaskřípalo. Nahoře u stropu někdo z druhé strany uvolnil první cihlu. Pak to šlo ráz na ráz. Naštěstí nebyla malta ještě ztuhlá. Rawen s Grenem rozebrali zídku jen do první třetiny. Pak si k ní Rawen přisunul lavici a přelezl na druhou stranu. Oba společnými silami zeď obnovili. Pracovali pomalu a tiše. Dokonce ani nemluvili, protože se hlasy v podzemí rozléhaly. Jakmile byli se zednickou prací hotovi, proklouzli do cely, ve které Grena nechali přespat. Ráno ještě před rozbřeskem odjeli. Mnichy u brány ani nenapadlo, že ten druhý chlap zahalený ve vojenském plášti s kapucí do čela, odjíždějící se sirem ab Tahomem je tam jaksi navíc.
Nasedli na jednoho koně a vyrazili k Rokvoni, Tam se Rawen s Grenem rozloučil. Přidat se k zásobovací karavaně byl Grenův nápad. Skvělé bylo, že vedení karavany svěřila rada Tevinovi, kterému Rawen hned po Grenovi věřil nejvíc. Gren od začátku předpokládal, že pojede také, ale to mu Rawen zarazil: Paliona je těhotná, takže zůstaneš doma, řekl kategoricky.
Sám se jako kartograf Wen z Nortonu ubytoval v hostinci u Hubaté báby a dva dny se poflakoval, než dorazila karavana s Tevinem ab Utrenem v čele. Ještě, když to celé plánovali, nebyl Tevin z celé akce právě nadšený. Co když se ti cestou něco stane? hartusil. Finorel, Kleben, celá ta asketická banda, mě pověsí do komína a moje uzené koule budou podávat k večeři! Rawen ho ukonejšil přísahou, že nikdo kromě Grena a matky o jeho eskapádě neví. Slíbil, že zařídí, aby ho nikdo nepoznal. Tři dny se neholil. S černým strništěm vypadal jako jiný člověk.
Tak se tedy Wen z Nortonu přidal ke karavaně do Mandefellu. Po dvou dnech cestování byl spokojen. Znovu se v duchu poplácal po rameni za to, že Tevinovi rozmluvil těžké sáně. Klima na jihu je mnohem mírnější. Jen, co se dostanou přes mandefellskou vrchovinu, místo sněhem se budou prokousávat blátem. Nebude kde vyměnit sáně za vozy, když zájezdní hostince Otta vypálil. Jistým řešením by bylo vzít kola i s nápravami sebou, aby je mohli na jihu pod podvozky saní namontovat. Ale v tom případě by polovinu nákladu saní přestavovala kola. Nehledě na to, že montáž v terénu, kde hrozí útok ze zálohy, se jevila jako riskantní. Za takových okolností je zkrátka mnohem šikovnější převážet náklad na soumarech. Je to sice náročnější na organizaci a chce to větší zásoby krmiva, ale zpátky se budou vracet nalehko, protože mezky nechají armádě na maso.
Bylo před polednem, když dal Tevin u rozcestí chráněného skupinou jehličnanů povel sesedat. Právě překonali mělký vrcholek kopce. Naskytl se jim prosluněný výhled na Tisové údolí. Pod sněhovou peřinou si mírumilovně hověly vesnice Utrenského markrabství včetně samotného města Utrenu, kde sídlila Tevinova rodina. Na horizontu se rýsovaly hřebeny Utrenského pohoří, kterým Rondor hraničil s Mandefellem.
Rawen alias Wen z Nortonu, opřený o hřbet svého ryzáka sledoval, jak štolbové krmí zvířata a ostatní sloužící chystají ohniště a rozdělují vojákům houně k sezení. Podle vysokého smíchu a štěbetavého láteření poznal, že jsou mezi nimi i ženské. Překvapilo ho, že to Tevin dovolil. Nejspíš neměl na vybranou. Vojenské oddíly určené k ochraně karavan se zásobami sestavovali ze záloh. Hlásily se tam dětičky z nejpřednějších šlechtických rodů. Třetí nebo čtvrtí synové, jejichž starší sourozenci byli s císařem v poli nebo se naopak starali o rodinné statky. Tito mladí hoši měli za sebou základní výcvik, ale s nasazením do skutečné bitvy se pro ně nepočítalo. Nebyli zvyklí se během cesty postarat ani sami o sebe, natož o zvířata. Předevčírem, poté co se Rawen ke karavaně přidal, se k němu Tevin na několik hodin připojil, aby mu popsal plán cesty a vysvětlil mu poměry. Vikomt ab Flusen se mě zeptal, kdo se jim bude cestou starat o ložní prádlo. Pitomce ab Vononina zajímalo, kam má uložit péřové přikrývky. Mladý ab Hurken se dokonce rozčílil, když zjistil, že jeho želízka na kadeření vlasů se nevejdou do sedlových brašen. Se skeptickým úšklebkem dodal: A s takovým materiálem musím pracovat.
Včera celý den sněžilo a fičel ledový vítr. Všichni byli zabalení do kožešin od hlavy po paty. Prokousávali se větrem bez přestávky od rána po pozdního odpoledne, kdy dorazili do města Tahomu. Ubytovali se v sídle markraběte Vuana, Grenova strýčka. Vuanova manželka mladé aristokraty zahrnula mateřskou péčí, její hospodyně se bezchybně postarala i o pomocný doprovod. Rawena doposud nenapadlo se o tyto lidi zajímat. Až dnes měl příležitost se s pomocníky seznámit blíže.
Šest štolbů mělo na starost mezky a koně, čtyři ženské se staraly o potřeby lidí. Skrze vrstvy teplého oblečení nebylo poznat, která je tlustá a která tenká, ale dvě z nich se nakrucovaly jako na promenádě a dost hloupě se chichotaly. Co se týkalo žen, nebýval Rawen vybíravý. Než se dostal do vězení, bral všechno, co se nabídlo. Většinou se ani nesnažil zapamatovat jejich jména. Po třech džbáncích si dal říct s každou, i kdyby jí chybělo oko a měla jednu nohu kratší. A přesně takové ženské se vydávají na vojenské výpravy. Ošklivé a hloupé. Dvě z nich na oheň rozdělaný ze suchého dřeva vytaženého ze zásob přiložily větve přinesené vojáky. Ulpělé zbytky sněhu v teple tály a dusily plameny. Z ohniště se začal valit hustý dým.
„Je to mokrý, vy stračeny! Nechte teho a včil!“ zařvala na ně obrovská ženská hlasem polního brigadýra. Ta osoba byla stejně široká jak dlouhá, na hlavě čepici z kožešiny skalního rysa. Její kožich byl nejspíš z medvěda. Vážil skoro tolik, kolik ona sama. Pachtila se s trojnožkou od stanoviště soumarů a lamentovala: „Šak sem vám řikala, počkéte, až se to rozhoří! Všecky ste hlópý jak troky...“
Děvčata se smíchem sundala rukavice a čepice a sklonila se k balíku se zásobami. Vybalila pecny chleba a klobásy a s lechtivými průpovídkami je vojákům vydávala k obědu. První byla moc hubená, šilhala a krákorala jako vrána, ta druhá s kulatým mastným poďobaným obličejem a řídkými vlasy se pohybovala jako stelná bachyně. Vojákům, zdá se, to nevadilo. Mezitím přestalo ohniště dýmit. Matrona v kožichu rozložila nad ohništěm trojnožku a zavěsila nad plameny kotlík se sněhem. Ta čtvrtá ženská navlečená v modrém plášti podala medvědici měch s vínem. Matrona si trochu lokla, zaškaredila se a hned na tu modrou spustila: „Řikala sem, ať vezneš druhý měch zprava, ty nerédo! Loriberské růžové! Teho je na svařák škoda!“
Někdo poklepal Rawenovi na rameno. Tevin. Podával mu jídlo. S širokým úsměvem pohodil hlavou k medvědí matroně: „To je Gonda. Horlivá vyznavačka Paní Světla a tvá oddaná obdivovatelka. Je vdova po čističi bot. Stará se o prádlo v kasárnách. Má ty ostatní na povel.“
„Nechápu, co ženské na takové akci přitahuje,“ zabručel Rawen a posunul se, aby se k němu na houni mohl Tevin posadit.
„Gonda je tu kvůli synovi. Je štítonošem Rabena z Dooksu. Dostala zprávu, že byl zraněný. Nedá pokoj, dokud ho nenajde. Měl by být v lazaretu v hraniční pevnosti Kámen. Živý nebo mrtvý. Ty ostatní jsou tu z vypočítavosti.“
„Jak to myslíš?“ podivil se Rawen.
Tevin se krátce uchechtl. „Od té doby, co se císařem stal levoboček, si každá ženská myslí, že si dítětem polepší. Čekají, že cestou některému z vojáků ujedou nohy. Aspoň ty dvě, co zasmradily tábor kouřem, určitě. Stát se to může, protože tady nemají konkurenci.“
„A ta v tom modrém plášti?“ zajímal se Rawen. Zmiňovaná právě pod přísným Gondiným dohledem do kotlíku sypala cukr. Vypadala nejdrobnější ze všech a její gesta působila navzdory okolnostem a prostředí nezvykle elegantně. Nejspíš proto, že nebyla tak nabalená jako ostatní. Kvůli velké kapuci stažené do čela jí nebylo dobře vidět do tváře. Teď si stáhla červené vlněné palčáky, aby rozvázala plátěný sáček s kořením. Rawen se přistihnul, jak natahuje krk, aby zahlédl její ruce. Měla elegantní štíhlé prsty. Něco hluboko v něm se otřáslo. Nechápal, co ho znepokojilo.
Tevin strčil do Rawena loktem a řekl: „Ta jediná stojí za hřích. Její matka byla kurva, ale otec byl gardistou. Říká se, že skončil v dolech. Kdybys viděl ty její oči… Dobrá krev se nezapře. Na to, aby se tahala s vojskem, je jí škoda. Skoro s nikým nemluví, jenom se usmívá. Jako kdyby měla tajemství. Je jiná. Dokonce mě napadlo, že by to mohla být Ottova špionka. Ale zaručila se za ni tvá stará chůva, takže to není možné. Trochu na ni dávám pozor,“ dodal rozverným tónem. „Vlastně čekám, až uhodí pořádný mráz. Chci ji zahřát.“
Rawen se rozkašlal, jak mu sousto zaskočilo v krku. Orena. Co tady dělá? Usmívá se na vojáky? „Nechej ptáka v kalhotách, Teve. Ona není pro tebe,“ vypravil ze sebe, když kašel potlačil.
Řekl to způsobem, který Tevina přinutil se na něj pátravě podívat. „To myslíš vážně? Je to jenom ženská.“
„Její otec pro svoje zásady zemřel,“ lhal zaníceně Rawen. „Byl to jeden z nás. A ty nemáš v plánu nic jiného, než tu holku ošukat.“
„Ale no tak, však bych se o ni postaral,“ zabručel Tevin.
„Poslal bys ji krmit slepice k vám do Utrenu? Nebo bys ji dal k ruce své ženě?“
Tevin otráveně zakoulel očima. „Jolantu z toho vypusť. Za těch sedm let vystřídala pět chlapů. Sama mi to přiznala, protože by se mi to stejně doneslo. Naše manželství je založené na rozumné dohodě. Já neotravuju ji a ona neotravuje mne.“
„Jak potom získáš jistotu, že dítě, které jednou porodí, je skutečně tvoje?“ ušklíbnul se Rawen.
„Jen se neboj,“ řekl Tevin a vstal. „Mám to vymyšlené. Prostě ji zavřu na půl roku do věže, a teprve potom ji ošukám. Ani nevím, jestli o to stojím. Rod nevyhyne. Můj starší bratr má dětí celé hejno.“ Pohodil hlavou k dívce v modrém. S vervou míchala velkou naběračkou víno v kotlíku a nalévala ho do malých hliněných misek, které jí šilhavá a poďobaná podávaly. Kapuce se jí při tom svezla z hlavy. V záplavě černočerných kadeří zasvítila bělostná pleť. Rawen v duchu zaúpěl.
„Se mnou jí bude líp než s kýmkoliv jiným,“ ujistil ho dobráckým tónem Tevin a šel pro víno.
Než se vrátí, měl Rawen čas přemýšlet. Musí tu cácorku pěkně rychle poslat zpátky do Herkenu. Zmar chtěl, aby zůstala v ohnisku Krassioniny církve. To znamená, že potřebuje najít příležitost, aby si s ní promluvil. Ten raubíř Tevin si to štrádoval přímo k ní. Ignoroval šilhavou i poďobanou, které se mohly přerazit, jak mu strkaly pod nos již naplněné misky. Sehnul se k zemi a vzal dvě prázdné. Sám je podal Oreně. Něco mu říkala, ale bylo to tak tiše, že to Rawen neslyšel. Tevin pohodil hlavou směrem k němu a něco stejně tiše odpověděl. Ohlédla se, aby viděla, na koho kapitán ukazuje. Rawen zatajil dech, jak se jejich pohledy střetly. Nevypadala překvapeně, že ho vidí. Otočila se zpět ke kotlíku. Cinkavě se zasmála, naplnila misky a podala je Tevinovi zpět.
„Tváříš se, jako kdybys měl za krkem démona, bratránku,“ dobíral si Rawena Tevin, zatímco mu podával víno. Rawen jen nepřítomně zavrtěl hlavou. Ani se nepokoušel cokoliv vysvětlovat, protože by mu to Tevin nesežral. Nebyli skutečnými bratranci, ale měli společné prapředky a znali se od plínek. Rawen vzal horkou misku do dlaní a přičichnul k voňavé hladině. „Dnes spíme u vás, že?“ ujistil se.
„Kde jinde?“ odpověděl Tevin. „Od začátku konfliktu u nás přespává jedna zásobovací karavana za druhou. Bratr dokonce dostal od rady něco zlata, aby mu to nezruinovalo pokladnu,“ dodal pobaveně. Plácnul Rawena po zádech tak rázně, že mu trochu horkého vína vyšplíchlo z misky. „Dnes se naposledy pohodlně vyspíme. Zítra vyrazíme do hor směrem k hraniční pevnosti. Tam ti horkou cihlu do postele nikdo dávat nebude.“
Rawen si usrkl vína a zaškaredil se. „Jako kdybych na to čekal, pitomče.“
Tevin zvážněl a ukázal na jílec Ravenova meče. „Pozítří překročíme hranice. Kdyby se něco semlelo, drž se zpátky. Jsi kartograf. Nečeká se, že budeš bojovat. Klidně uteč. Hlavně se nenechej zamordovat.“
Rawen obrátil oči v sloup. Nehodlal Tevina poslechnout. Tušil, že bratránek s tím ani nepočítá. Jen cítí povinnost mu to říct.
„Půjdu na ně zařvat, aby zvedli zadky,“ broukl Tevin. „Ať jsme v Utrenu ještě za světla.“
Rawen se natáhl pro Tevinovu misku: „Vrátím to.“
***
