Vykladač I - Zuby poražených (ukázka)

23.02.2014 19:12

Písečník právě dozpíval, když se ze dvora ozval dusot kopyt.

Při pohledu na šest naštvaných a unavených vojáků hostinský ožil: „Barone Hutosine, to je let, co jsme se neviděli! Stále v gardě jeho milosti vévody Erijena? Co děláte v přístavu?“ zahalekal.

„Zdravím, Quentone,“ houkl Hutosin. „Hledáme tady chlapa v pěkném zeleném kabátci a v černém plášti lemovaném kožešinou. Takového nastrojeného hejska. Světlé vlasy, bílá kůže, zelené oči, fajnový ručičky. Jo, a má možná meč, jestli ho ještě neprodal. Ale maximálně se s ním může šťourat v zadku, protože dokáže práskat hubou. Je to Vykladač. Jmenuje se Janis z Hlubiny. Kdo o něm ví, dostane zlatý gaviál.“

„Co provedl, ten vykladač?“ optal se hospodský.

Hutosin si přihnul z korbele a mávl paží. „Ále, vzal si velké sousto. Původně byl  u mistra Estebana v učení. Esteban, to byl panečku vykladač. Jediná jeho předpověď se nikdy neminula. Však se taky zaprodal samotnému Henrexovi. Ale Potom nastal jeho čas. Však byl nejmíň pět set let stár. Když si jeho duši Henrexovi démoni odnesli, potřeboval starý pan vévoda jako naschvál vyložit. Jiného vykladače, než toho mladého náfuku na dvoře neměli. Ten nedouk si na to troufnul... Přátelil se s mladým pánem, a myslel, že mu patří svět. Jenomže výklad zmršil. Vévoda Erijen ho okamžitě odsoudil na hranici, ale kdosi mu pomohl utéct.“

Hospoda zašuměla zájmem. Jakmile neschopného vykladače dopadnou, bude upálen. Tak to chodilo věky věků.                                               

Janise ani nenapadlo se nahrbit. Hutosin si ho pamatoval vždycky jen v sametu, plavovlasého s elegantně upravenou bradkou, ale teď byl oholený, vlasy pod pletenou hučkou měl obarvené načerno, kůži osmahlou sluncem, oblečený v kazajce z hrubého sukna stažené opaskem z drhaných provázků.

Mezitím, co Hutosin řečnil, jeho muži šmejdili v kuchyni a po chodbách. Bylo jen otázkou času, kdy zamíří do stáje. Nebylo by dobré, aby se pustili do podrobnější prohlídky. Kdyby si lépe posvítili, mohli by podle ohlávky poznat Jarmilku, v korytě pod senem najít zabalený meč i výbavu. Všechno stálo spoustu let dřiny, rozhodně se toho nehodlal vzdát jenom tak. Nezbude, než ty pitomce navést na falešnou stopu.

 

„Zelený kabátec byl zdobený perlami? A Vykladač měl světlé vlasy a knír?“ ozval se, čímž na sebe strhl všeobecnou pozornost.

„Ovšem,“ zahřímal důstojník. Obrátil se k jeho stolu a shora na něj shlížel. „Takže jsi ho viděl. Kdy?“

„Před týdnem na trhu v Deflee, vaše blahorodí,“ odpověděl tázaný. „Jsem bednář. Chtěl, abych mu vyrobil lodní kufr. Potřeboval to strašně rychle. Do včerejška, než odlula Ixonina vášeň.

Vojákovi poklesla čelist. „Do prdele,“ zaklel, „to nám ještě scházelo.“ Houkl na hospodského, aby přinesl pivo, vklouzl na židli naproti. „Pověz, co ještě říkal.“

Janis snaživě vykulil oči. „No, moc sdílnej nebyl, blahorodí. Jenom lamentoval, že potřebuje stihnout tu loď…

Jeden z vojáků, který se předtím opíral o futra do kuchyně, a nedůvěřivě si bednářského tovaryše rohlížel, se k důstojníkovi naklonil a cosi mu pošeptal do ucha. Hutosin přikývnul a s úšklebkem a Janise vyjel: „Kde jsi ukradl ty boty, chlíváku?“

Vykladač pochopil, že voják měl ode dveří lepší výhled pod stůl. Obdařil důstojníka bezelstným pohledem. „Ty jsem onedá dostal místo peněz, vašnosti!“

Od sousedních stolů se ozvalo podpůrné mručení. Hutosin v domnění, že je to veřejně známá záležitost, nad tím mávl rukou. Zvedl se od stolu, a na toho podezíravého křikl: „Svolej ostatní. Musíme rychle do doků. Když najmeme malou rychlou loď, dohoníme Ixoninu touhu ještě před Jeselským průlivem.“

„A co ten slíbený gaviál, vašnosti?“ dovolil si vystrčit růžky Janis.

„Odměnu si vyzvedni na dvoře hraběte Erijena,“ odbyl ho znechuceně Hutosin. „Samozřejmě oproti dokladu, že jsi uhradil veškeré daně,“ dodal. „Ke kterému lénu vlastně patříš?“

Janis uvedl nejvzdálenější a nejzapadlejší nemesijské panství. V horském terénu nebylo komu platit daně a nebylo ani z čeho. S nešťastným povzdechem dodal: „To potvrzení ale nemám, protože v Tyrkenau se, jak víte, už desetiletí daně neplatí.“      

„Máš tedy smůlu,“ řekl se zlomyslným úsměvem voják a odporoučel se.

                                                               

Teď se změna vyhlídka na cestu do Akezonu jevila mnohem reálněji, než původně. Bylo možné, že vojáci zrekvírují právě Mreonův vánek…Janis věděl, že bude bezpečnější zůstat, dokud vojáci přístav neopustí. A dokonce ani štamgasti v hospodě nemuseli být úplně padlí na hlavu. Kdyby se ještě za tmy bral k odjezdu, darmo by na sebe upozornil. Musel prostě počkat do rána.  Při představě, že zítřejší den stráví v sedle, se nespokojeně ošil.

 

Na jeho džbánek dopadl stín. „Zvláštní,“ zapředl mu do ucha tichý hlas s rozmarným nádechem, „Na trhu v Deflee jsem byl minulý týden taky. Je to tam docela malé. Na náměstí vystupovali tam provazochodci a herci. Myslím, že chlapa v zeleném kabátci s perlami bych si určitě všimnul… A ty boty jsou opravdu moc pěkné.“

Janis strnul. Necítil žádné brnění, takže skřet ani Trsuah v tom prsty neměli. Oslovil jej člověk. Všichni, které si prohlédl, když do šenku přišel, vypadali naprosto neškodně. Jen jediný seděl zády…Ten u karet. Podle toho, co měl na sobě, mohlo jít o nájemného žoldáka, zběhlého studenta nebo zchudlého šlechtice. Tehdy mu nevěnoval pozornost, protože jeho kumpáni jevili znaky opilosti. Přestože mu neviděl do obličeje, strčil ho do stejného pytle. Udělal chybu.  Ještě se na něj ani nepodíval a už věděl, že má vážný problém.

Počkal, až se k němu ten člověk posadí a pak k němu pokradmu stočil zrak. Mohli být stejného věku. Jeho profil působil i přes strniště ušlechtile.       

„Chceš mě vydírat?“ zavrčel s jistotou, že nemá smysl dál hrát pitomce. Pochopil, že chlap ho nejspíš podle bohaté slovní zásoby. Příště si dá větší pozor.  

Cizinec se uchechtl a šeptl: „Naopak, jmenuju se Gwen.“ Sáhl do kapsy a vytáhl balíček karet. „Dáme partičku?“

Byly to obyčejné listové karty, evokující šest ročních období. Janis hrát uměl, ale žádné potěšení v tom neviděl. Teď neměl na výběr. Zatímco Gwen rozdával, přichystal si hromádku měďáků. Shrnul karty do dlaně a vynesl šiškovou čtyřku. Bylo mu jedno, kolik prohraje, jen se chtěl toho otrapy zbavit.

Cizinec ji přebil šiškovou devítkou a vynesl obilní trojici. „Hezky do stodoly,“ tetelil se.

Janis obrátil oči v sloup, vyrovnal ovocnou šesticí a vyhodil šiškového mága.

Cizinec nadšeně hvízdl. „S takovou ti nezbude pozdější obranu, vykladači.“ Poslední slovo jen vydechl.

Janis překryl karty rukou a sykl: „Tak znova: Co chceš?“ V duchu už se pomalu smiřoval s variantou, že když to jinak nepůjde, vyláká ho ven, a zabije.

Gwen se mu upřeně zadíval do očí. Byly nebesky modré. „Viděl jsem tě na Erijenově dvoře. Ty, přítel jeho syna a slavný mág, by sis o nájemného žoldáka ani boty neotřel, ale teď se situace změnila. Potřebuji, abys mi vyložil.“

Janis pohodil hlavou a sykl: „Blázníš?“     

Gwen uličnicky zamrkal. „Vy šarlatáni se neradi perete, že? Vymlátit tuhle hospodu by byla docela sranda.“

Vykladač potlačil další zaklení. „Já ale o žádný rozruch nestojím, chápeš? Chci se jich zbavit jednou provždy.“

Gwen se kloklavě zasmál.  „Hádám, že, než jsi zapadl do této knajpy, stačil sis v docích ještě jako dobře oblečený patricij koupit lístek na Mreonův vánek. Ten si Erijenovi vojáci vypůjčí ke stíhání Ixoniny touhy. Až se vrátí s nepořízenou, stopa bude vychladlá.“

Janis zachoval kamennou tvář. Ten chlap ho neskutečně štval.

„Stejně jim dojde, žes to byl ty, kdo je obelhal,“ pokračoval Gwen. „Tys ale toho starocha musel nasrat… No, tak už se přestaň upejpat, nebuď srab a vylož mi.“

Janis zavřel oči, aby mu z nich cizinec nevyčetl bezmocný vztek.

„Karty jako karty,“ zaševelil vemlouvavě Gwen. „Zdejší štamgasti jsou tak hloupí, že Triftové karty od Listových ani nepoznají…“

„Už mlč,“ štěkl vykladač. Celá situace byla groteskní. Listové karty nechal okatě rozhozené, a sáhl k opasku.

Všiml si, že cizinec ostražitě strnul. Vzápětí se jeho ústa roztáhla do širokého úsměvu, když Janis na stůl opatrně, aby to viděli jen oni dva, vytáhl balíček Triftových karet. „Co chtěš vědět?“ broukl, zatímco karty míchal.

„Do svých patnácti jsem studoval,“ holedbal se Gwen. „Teologii, historii, aritmetiku, logiku, teorii vojenství i umění. Po otcově smrti panství převzal nejstarší bratr. Dal mi koně a vykopnul mě z domu. S mečem to sice zvládám, ale lépe to umím se ženskými. Jenže, která by chtěla třetího syna? Co mám dělat, abych neskončil v příkopě u cesty? Snažil, jsem se, ale zatím jsem našel jenom štěnice v cizích postelích.“

„Vyložím ti do čtyřky,“ zamumlal Janis. „Vlevo nahoře bude karta, která znázorní problém, vpravo nahoře okolnosti, vlevo dole se ukáže, co máš udělat a vpravo dole se objeví, jak to dopadne.“

Vyložil čtyři karty. Vlevo nahoře se objevil herec, vpravo nahoře svět, vlevo dole kolo štěstí neboli boží volba a vpravo dole byl král. Význam série byl natolik jasný, až se Janisovi zatajil dech. Tento člověk byl předurčen na vladařský stolec. Neodvratně. Rychle třesoucími prsty karty shrnul do dlaně.

„Tak co?“ dorážel Gwen. Zjevně si povšimnul, že to vykladače vzalo.

„Divím se, že vás z domova pustili tak nalehko, jasnosti,“ prskl jedovatě Janis. „Je to nějaká zkouška dospělosti a oni vás na dálku hlídají, abyste si nenatloukl? Ze které země vlastně pocházíte?  Tady v Nemesii je následník ještě mimino. V sousedním Akezonu je následnicí princezna Gisela, protože její bratr Emerich je z levého boku. Že by Daresie? Nebo nějaké ostrovní království?“

I ve špatném světle bylo patrné, jak cizinec zbledl. „Jsem Nemesijec,“ vydechl. „Panství mého bratra, barona z Hyberoku, se nachází šest dní odtud, ale už pět let jsem tam nebyl. Laskavě mi pověz, co ty karty znamenají.“

Hodiny mentálních cvičení na Trnitém ostrově nebyly nadarmo. Stačil jediný pohled do Gwenových plánoucích očí a Janis poznal, že nelže. A přesto – karty hovořily zcela jasně. Ukryl balíček do kapsy, nasucho polkl a řekl: „Staneš se králem, Gwene z Hyberoku. Okolnosti i bohové stojí při tobě.“

„Lžeš!“ sykl Gwen, „to přece nemůže být pravda!“

„Je to pravda.“

Nemesijec se náhle zatvářil, jako kdyby všechno pochopil. „Ach tááák, on to Hutosin vlastně říkal. Jsi ještě mladý a pořádně to neumíš. Tím se všechno vysvětluje. Démon, kterému ses zaprodal, je asi trochu flink.“ 

Janis se hořce usmál. Nemělo smysl cizinci vysvětlovat, že on svou duši zaprodávat nehodlá. „Ještě nikdy jsem se v předpovědi nemýlil. Ani u Erijena jsem chybu neudělal. Výklad vedl můj učitel, mistr Esteban. Já měl jen smůlu, že jsem u toho byl. Mým jediným proviněním je, že vím, co jsem vědět neměl. A výklad, který jsem ti učinil, je správně.“

Baronský synek položil hlavu do dlaní a houkl: „Nedělej si ze mě srandu.“

Jeho slova naštěstí zanikla v šoupání lavic, jak se hráči kostek zvedali od stolu. Noc spěla k ránu, dokonce i hostinský už se vytratil, námořníci s děvčaty zmizeli do pronajatých pokojů dávno předtím.     

Janis počkal, dokud poslední z hráčů nezmizel v patře, a pak rovněž vstal. „Co se práce týká, nikdy nežertuju ani nelžu,“ řekl. „Jestli se příště uvidíme, budeš mít na hlavě korunu.“

Nemesijcova ruka jej drapla za rukáv. „Jedu s tebou.“

Pokusil se ji setřást, ale muž se ho držel pevně. Už toho začínal mít dost. „Nemám zrovna co na práci,“ drmolil překotně Nemesijec. „A pokud je můj osud předem daný, neuteče mi. Copak nejsi zvědavý, jakým způsobem se tvůj výklad naplní? A než se tak stane, můžu tě chránit.“    

Janis už chtěl odseknout, že žádnou ochranu nepotřebuje, ale při pohledu do mladíkovy tváře se zarazil. Četl v ní inteligenci a zájem. Erijenova komanda hledala jednoho muže. Když budou cestovat ve dvojici, mohlo by to pronásledovatele zmást. Důvěřovat lidem, bylo v jeho profesi přespříliš riskantní. Ale když zíral do těch bezelstných očí…

Gwen naprosto přesně obrat v jeho názorech vycítil a napřáhl k němu pravici.

Janis se jí chopil. „Tak dobře. Mám namířeno do Akezonu na dvůr krále Suecha. Měli bychom vyrazit, Gwene z Hyberoku.“