Vykladač III. - Slzy netrebů - 24. kapitola: Čekání na těžko uvěřitelný výsledek

23.10.2025 07:15

 

Tři dny.

Ten první den se s nově upraveným nosem potloukal po Kavanu. Kdyby mohl, popadal by se za břicho pokaždé, když slyšel další řeči o Tesivel. Kdyby se Tesivel probudila, řekla by k tomu svoje. Toto by Tesivel rozhodla jinak… 

Druhého dne se přetvarovaný v bredeonského sportovního reportéra se přenesl na Dervos. Předstíral, že píše článek o rekonstrukci závodních vodních tras, což bylo tak jediné, co by sporťák na Dervosu mohl chtít mimo sezónu.

 

Ne, že by ho to nějak zajímalo. Vášeň pro sport mu byla bytostně cizí. Jenže musel brát, co se nabízelo. Jít na místo, o kterém alespoň něco slyšel od očitého svědka a ne, že by o něm jenom četl z učebnice. A díky Ewerele a jejím kamarádům toho o závodech vodních kluzáků na Dervosu věděl víc, než by chtěl.

Třetího dne dne měl nutkání podívat se na Teneris, protože ho pronásledovaly katastrofické scénáře zahrnující Sebasse se Smesmechem prodávající opětovně zakleté krenevy lačným smrtelným králům. Věděl, že agenti Aliance čekají, až takovou chybu udělá, takže se držel zuby nehty na Kavanu. Zůstal „doma“ a četl si Encyklopedii světů Metaprostoru od Sarvona Arci-Quinna. Překvapilo jej, že tuto knihu našel jen tak uloženou v knihovně mezi ostatními neškodnými svazky, protože historik Sarvon byl už asi sto let na Černé listině a jeho dílo bylo přístupné jen v badatelně na Leno-o-vinu. Zaujala jej kapitola věnovaná netrebům a příčinám vedoucím k jejich zániku:

Netrebové byli první božskou rasou na Tenerisu v soustavě světa Teneris a jeho devíti satelitů a podle legendy patří ke generaci bohů zrozených Perweonovým kýchnutím do „kotle s polévkou“. Netrebové založili město Jingivon na satelitu Jing, který je dnes znám pod jménem Tynn. Vyznačovali se rozmarností a kreativitou a odporem k předem organizovanému způsobu existence. Respektovali názor královny, ale nijak zvlášť se jejími příkazy neřídili. Žili tvorbou a tvořili tak masivně, že během pěti tisíciletí zaneřádili svou soustavu miliony druhů rostlin a zvířat od těch nejjednodušších žijících forem, až po složitě uspořádaná společenství. Je s podivem, že valná většina těchto výtvorů se na Tenerisu a satelitech udržela až do dnešních dnů. Netrebové byli první bohové, kterým se podařilo stvořit bytosti obdařené inteligencí podobnou té jejich. Nazvali tyto tvory skřety. Podle zápisků netreba Li-ena se skřetové začali postupně sdružovat do sociálních celků a začali budovat vlastní společnost a vlastní společenskou hierarchii. 

Tato skutečnost netreby zaskočila. Zjistili, že jejich výtvory se rychle vyvíjejí a učí, jsou nesmírně činorodí a rozvíjejí osobité formy osobních vztahů, obchodních kontaktů, a co bylo nejhorší i magie. Že jednají s daleko větší mírou autonomie a rozhodnosti a cílevědomosti, než by se jim líbilo. Netrebové – vládci Tenerisu nechtěli, aby se tito tvorové někdy v budoucnosti začali ucházet o jejich post. Proto nakoupili stádo modifikovaných sůsů z Vahanu infikovaných qurzitidou. Plošná nákaza populaci skřetů na Tenerisu pozměnila v bytosti fyzicky pokřivené, neplodné mezi sebou navzájem, a trvale zahořklé. 

Netrebové udělali první zásadní chybu, že skřety vůbec stvořili. Další chybu udělali v momentě, kdy na skřety poštvali nakažené sůsy místo, aby si dali tu práci a důsledně jejich populaci vyhladili, Tím si objednali vlastní zkázu.  

Skřetové zbavení perspektivy, do budoucna schopní křížit se jen se zvířaty, se totiž jen tak nevzdali. Uzavřeli spojenectví s příbuznými tvory -  dervosskými moroděsy (a až do jejich vyhlazení rodinou dnešní mořské královny Assi-Siony tyto vztahy udržovali), a založili s nimi na Dervosu smíšenou a plodnou rodovou linii. Nová generace míšenců se na Dervosu stranou pozornosti netrebů dále úspěšně vyvíjela a prohlubovala znalosti magie. Dobrých pět set let po qurzitidové infekci se skřetové na Teneris vrátili. Odhodlaní a připravení vymodlit si nového silného boha, který je pomstí. Skupinovými modlitbami přivedli na svět Senedona. 

První krenev byl díky hloubce skřetí zášti tak nesmírně mocný, že se musel záhy rozdělit na několik jednotek, aby Teneris nezničil jen tíhou své existence. Tak se zrodili další krenevové: Ewona, Kresen, Samviniona, Vrentis a další a další. Jakmile bylo krenevů devadesát devět, vtrhli do Jingivonu a zabíjeli netreby jako zajíce. Přežila jen hrtska tech, kteří byli tou dobou na Tenerisu a ostatních satelitech. Ukryli se, ale krenevové je dál lovili a postupně vybíjeli. Trvalo to dvacet let, než jako poslední roztrhali samotnou královnu.

 

Skřetové sice byli pomstěni, ale spravedlnosti se nedočkali. Krenevové jim už od počátku nedůvěřovali, proto je poslali žít do hor. Někteří tam skutečně odešli a postupně se smísili se zvířaty, jiní se uraženě vrátili na Dervos. Krenevové si na Tenerisu vytvořili vlastní služebné rasy. Nejdříve odolné a pomalu reagující démony a pak zábavné, pohotové a krátkověké lidi…

 

Poznámka: Královna netrebů se jmenovala Kajira. Podle doložených výpovědí, byla Kajira několik let před smrtí Senedonem znásilněna, následkem čehož přivedla na svět dítě. O jeho osudu není nic známo. Podle jiných pramenů se Kajira v posledních letech života zabývala sběrem pozůstatků po zmasakrovaných netrebech a…    

   

Janis zvedl pohled od Sarvonova zápisu a zavrtěl hlavou. No jo, tím, že krenevové stvořili lidi, udělali stejnou chybu jako netrebové, když uplácali skřety. Zajímavé, že o přesídlení skřetů na Dervos nikdy předtím neslyšel. Co jestli na Dervosu nějací skřeti zůstali? Mohli by vědět něco nového o Střípcích Zášti? Vivon mu řekla jen to, co věděla od matky. Každý střípek je pozůstatek po jednom zabitém netrebovi.

 

Chhrrrást, šššškrááááást…

Podivné zachrastění odněkud z bytu ho přinutilo knihu odložit. Vyrazil se podívat, co se to děje. Na chodbě se mu zdálo, že se stěny jemně třesou. Nejsilnější zvuky se linou z kuchyně, ale další škrábání a chrastění se ozývalo ze všech stran.

Chhráááást, ššškráááást…

V kuchyni ve vzduchu vířily kotouče prachu z popraskané omítky. Skrze prachovou vánici bylo přesto patrné, jak z největší praskliny ve zdi bujně raší tenké větvičky a stále se rozrůstají, čímž nadále demolují stěny bytu. Janisovi chvíli trvalo, než pochopil, že to je Eryn. Sledoval, jak se větvičky zakořeňují v podlaze a zpětně formují do kompaktního tvaru a nabývají lidské podoby. Zvrásněný povrch těla se rychle vyhlazoval, až byla její pleť hladká jako alabastr. A její oblečení, které vypadalo, jako kdyby je trhali hladoví psi, se před jeho očima regenerovalo, jako kdyby bylo živé. Oblaka prachu a sutě se naposledy zavířila, načež se ten materiál v jediném aktu stáhl zpět do stěn, jako když se pustí videxový záznam pozpátku. Prostor kuchyně před chvílí nabízející obraz naprosté zkázy tak vzápětí nabízel podívanou na uklizené plochy. Možná, že se všechno nelesklo úplně tak jako předtím, ale to už byla jen malichernost. Janis se přinutil odpoutat od té podívané a znovu se soustředil na Eryn. Něčím strašně páchla. Ten zápach mu byl povědomý. „Odkudpak ses přidrala?“

 „Přímo z laboratoří tvé organizace,“ odsekla. „Spustila jsem požární poplach a ze zdí a stropu začalo stříkat to svinstvo. Smrdí to jak pasta na krodoší kopyta.“ Roztomile nakrčila nos. „Už se mi to jednou stalo, když jsem se byla podívat na to zrcadlo, co zabavili Assi-Sioně.“ Zamířila do chodby. „Musím to ze sebe umýt.“

„Počkej, počkej,“ zadržel ji. „O jakých laboratořích mluvíš?“

Netrpělivě se zašklebila. „O těch na Leno-o-vinu, přirozeně. Ve dvanáctém podzemním podlaží sekce siikach.“

Otřeseně se opřel o kuchyňský pult. „V těch laboratořích jsem byl snad stokrát. Naposledy jsem tam přinesl k testování podstavec plagiátu Larionina poháru. Netvrď mi, že se ta věc mohla povalovat někde za dveřmi! To je vyloučeno. Musíš hledat jinde.“

Podívala se na něj jako na někoho, kdo není při smyslech. „Je vidět, že neznáš, jak to v laboratořích chodí. Když Aliance získá mocný artefakt, přidělí ho výzkumnému týmu. A vědci v laboratořích mají na všechno spousty času. Tak třeba Sugestion, známý bič dračí královny Drebedey, prozkoumávali patnáct let, než se usnesli na závěru, který znali už předtím a sice, že když se s ním práská, osoby v jeho okolí jsou nuceny tancovat tak, jak ten, co bič drží, píská. Nebo to zrcadlo, které zabavili Assi-Sioně…“

„Nesnaž se mi namluvit, žes hledala  Hiria-Abhama právě tam!“ zaburácel Janis a chytil se za hlavu. „To je absolutní ztráta času, a navíc strašně riskuješ!“

Upřela na něj zelené oči a tvářila se skoro soucitně. „Sekce sikach má odstupňovaná pásma přístupnosti. Ty jako…ehm, agent v zácviku jsi měl nejspíš přístup jen do té nejméně zabezpečené části.“

„To. Sakra. Není. Možný!“

„Ale je.“

Nikdy ho nenapadlo se v laboratořích rozhlédnout pořádně. „Myslel jsem, že tak důležitou věc ukryli na nějakém supertajném místě!“ namítnul. „A že tu věc nepřetržitě hlídají! A oni to šoupnou nějakým vědátorům, aby z toho odkrajovali vzorky?“

„Uvědom si,“ řekla tak důrazně, jako kdyby mluvila se slabomyslným, „že pro Alianci je to jenom další magický předmět z tisíce. Ta věc má cenu jenom pro krenevy a pro tebe.“

Myšlenka, že by žezlo skutečně mohlo být na Leno-o-vinu mu připadala strašlivě nehorázná. Skutečnost, že by osoba z civilní sféry měla tolik drzosti se do podzemních a stonásobně zabezpečených laboratoří vypravit jen tak na vlastní pěst, se zdála až pobuřující. Aliance je organizací elitních špionů a manipulátorů. Ostrahou ústředí je tato organizace přímo posedlá. Při studiu odhalování nejrůznějších hrozeb pro ni pracují ti nejlepší z nejlepších. A bác ho. Stačí jedna chytrá a pořádně drzá míšenka stromisty, a veškeré bezpečnostní uzávěry Leno-o-vinu jsou na nic. Frustrovaně si odfrkl. „Myslel jsem, že tu věc ode mě odsunou co nejdál.“

Udělala škodolibou grimasu. „A jak jsi přišel na to, že „oni“ vědí, že tu věc pořád hledáš? Dal ses přece k nim a oni předpokládali, že budeš stejně loajální jako všichni ostatní. Tví nadřízení byli pod vlivem předsudků stejně jako ty. Navíc je celý Leno-o-vin vzhůru nohama kvůli těm zmatkům na periferii. Vsadím se, že nikoho z nich by ani ve snu nenapadlo, že to žezlo je jediný důvod, proč jsi k nim i přes svůj odpor nastoupil. Jinak bys přece využil té možnosti vyklouznout, co se nabízela sňatkem se mnou, že?“

„Máš pravdu,“ zahučel, ale lhal a ona to věděla. Mohl ze spárů Aliance uniknout, kdyby se přiženil do královské rodiny. Ale poctivě přiznáno: Kdyby neměl důvod se k Alianci přidat kvůli žezlu, raději by utekl někam na Tartasian, než aby se ženil s osobou, kterou mu nabízela Seneda a o které si tím pádem nemyslel nic dobrého. Teď, když Eryn poznal, vyšlo najevo, že ne vše, co Seneda doporučuje, je špatné. Dřív by si byl raději ukousl jazyk, než aby to přiznal. Zvedl hlavu a podíval se na ni. Tvářila se tak samolibě, jako kdyby spolykala Merrikanskou obludu a sežrala tím moudrost celého světa. Neskutečně ho štvala.

„Teď lituju, že jsem si tě nevzal,“ zahučel naštvaně. „I když jsi panovačná, jízlivá a pyšná, jsi nesporně schopná sehnat to žezlo dřív než já. Ale ještě ho nemáš, tak se tolik nevytahuj.“

„Co mi dáš, když ho dostaneš ještě dnes?“

„Moc toho nemám,“ zablekotal pod tíhou těch nových třeskutých okolností. „Možná ten amulet proti prokletí?“ Sáhl za krk, rozvázal uzel na řemínku, sundal amulet z krku a podal jí ho.

Převzala ho, chvíli na něj hleděla, a pak s ním mrskla na stůl. Přezíravě se ušklíbla: „Takových krámů mám plné truhly. Vymysli něco lepšího.“

Naštvaně zaťal zuby. Proč se mu vysmívá? Jako kdyby nevěděla, že agent Aliance žádný majetek vlastnit nesmí. „Ještě bych ti mohl nabídnout sebe,“ řekl jedovatě. „Ale dala jsi mi jasně najevo, že už nemáš zájem, že.“

„Samozřejmě, že tě nechci,“ odsekla. Oči jí škodolibě zasvítily. „Postačí mi jenom…tvoje tělo. Budeš můj sexuální otrok. Tak na týden nebo na dva, než mě omrzíš. Co ty na to?“

Pobaveně si odfrkl, když pochopil, že ona jen trochu nemístně žertuje. Vlastně byla docela zábavná. „Fajn,“ houkl. „Slibuju, že když mi to žezlo přineseš, budu tvůj sexuální otrok. Klidně na rok nebo na dva. Protože ti garantuju, cukrátko, že za týden nebo za dva týdny se ti dozajista neomrzím.“

Skepticky našpulila pusu: „Pokud je pravda, co se šušká s koncem světa, je dlouhodobé plánování na nic. Tak se běž podívat, jestli jsem to trefila správně.“

 

Zarazil se, když mu došlo, co přesně mu řekla. „Co?“

Zaťukala na stěnu oddělující kuchyni od skladu potravin. „To žezlo. Když prorůstám a přenáším při tom břemeno, mívám problém koordinovat doručení. Mám dojem, že mi to upadlo někam tam. Běž to zkontrolovat. Já se zatím vážně musím umýt.“

Málem ji porazil, když vystřelil na chodbu ke dveřím do spíže. Otevřel je a tam na zemi mezi regály pod závějí omítky ležela „ta věc“.

Poznal ji na první pohled. Aby taky ne, když přesně tato věc v něm před šesti lety zabila tu lidskou čtvrtinu, kterou měl od dědečka Hachena. Myslel si tehdy, že umírá úplně.

Žezlo z matného černého kamene, jehož hlavice zakončená ozdobným prstencem byla osázena jiskřivě vybroušenými kameny. Sahíjinové jeho výrobu svěřili skřetům, protože pro ně by byla taková koncentrace krenevské síly smrtící. Z předmětu přímo sálala magie. Nahoře na prstenci, je rudý hemakrytt, kámen naší linie. Pootoč ho k sobě, aby mohl rezonovat s tvými ozvami. Všechno ostatní už půjde samo, řekl mu tehdy Ravens. Janis tehdy uchopil žezlo do rukou a hlava se mu rozduněla, jeho srdce se prudce rozbušilo. Talisman jej rozebíral na miliony nepatrných kousků a zase ho skládal dohromady, nasával jeho vzpomínky na matku i na trůnní sál s horami mrtvých těl. Artefakt se tím způsobem ujišťoval o jeho oprávněnosti.

Pak se ukázalo, že rudý hemakrytt jeho rodové linie mezi ostatními kameny chybí, a tehdy Janis pochopil, že ta bolest, která ho rve na kusy, je neodvratnou známkou blížícího konce. Jeho lidská část právě umírala a k té krenevské kvůli absenci hemakryttu přístup neměl.

Vzpomněl si, jak Henrexe v té chvíli překvapilo, že pořád ještě drží pohromadě. Na základě Vivoniny úpěnlivé prosby Henrex Janise zachránil, když do něj vdechl životní sílu a aktem tvorby jej proměnil v bytost ne nepodobnou démonům. Nikdo ze zúčastněných neměl tehdy tušení, že Janis je po matce napůl sahíjin a že by to nakonec jako míšenec zvládnul i bez Henrexova přispění.

Přesto nebo právě proto se ta situace po šesti letech opakovala, jen s tím rozdílem, že tentokrát se k němu žezlo chovalo nepřátelsky kvůli jeho sahíjinské polovině.

V uších mu šuměla Tyneonova slova: Na hemakrytt tvé linie zapomeň. Je ti mohem lépe bez něho. Žezlo jsme ukryli, aby tě nepokoušelo. Je na místě, odkud bych ho ani já nedostal. Ostatně, kdyby ses s ním pokusil manipulovat a chtěl tak vrátit moc někomu z další krenevské linie, zabilo by tě to. A víš, proč? Protože jsi více sahíjin než krenev.

Janis té Tyneonově hrozbě nevěřil. Vždycky doufal, že by se jako čtvrtinový krenev s žezlem už „nějak“ domluvil. Jenže teď se zdálo, že ho žezlo vůbec nepoznává. Protože po tom, co ho smrtelníci málem upálili na hranici a Grewina probudila jeho sahíjinskou polovinu, se k němu žezlo „chová“, jako kdyby si na něj vůbec nepamatovalo.

Poulil oči a hledal v barevné mozaice na hlavici rudý hemakrytt. Sakra, jako naschvál, ho v té těkající a rozplývající změti nemohl najít. V hrůze ho napadlo, že se Tyneon možná pojistil. Než žezlo odevzdal Alianci, vyňal z něj „jeho“ hemakrytt stejně jako to předtím už jednou udělal Henrex.

Chtěl se po té věci natáhnout, aby ji pootočil v naději, že hemakrytt je na odvrácené straně. Ale byl tak ochromený záštiplným vyzařováním artefaktu, že to nedokázal. Jako kdyby mezi ním a tou věcí bylo silné magnetické pole. Byl by ze spíže vycouval, klidně by se i odplazil, ale nedokázal udělat jediný pohyb. Klesl na kolena a horečnatě přemýšlel, co teď. Svět se mu houpal před očima, barvy se rozplývaly…

„Aha, tady taky musím uklidit,“ ozvala za jeho zády Eryn. Její hlas zněl bezstarostně, téměř rozmarně. „Co tu vůbec děláš? To tu dřepíš celou tu dobu, co jsem byla v koupelně? Proč si to neodneseš do salonu?“ Ucítil, jak ho chytila za rameno a jak s ním třese: „Trajanisi? Je ti dobře?“

Trvalo snad sto let, než dokázal strnulými rty zformulovat zkomolené slovo: „Hhhhpfmmm…“

„Cože? Trajanisi?“ teď už zněla docela vylekaně.

„Hhhhemmmakrytt.“

Pružně ho obešla, sklonila se k žezlu a pootočila s ním. Vítězně výskla, když nahoře těsně pod ozdobnou rosetou našla rudý kámen, jaký si Janis pamatoval z Henrexovy čelenky. Aniž by se zeptala, co má dělat, přistrčila Eryn žezlo stranou s kamenem k Janisovi, chytila ho za ruku a položila jeho prsteník na broušený povrch kamene.

Celý svět kolem vybuchl v rudém záblesku.

Plácal se v husté rudé břečce. Valila se mu do úst a chutnala jako krev. Byl by křičel hrůzou, dávil by se a kašlal, ale nešlo to. Oklopovalo ho to ze všech stran, a přesto si připadal, že je v tom rozpuštěný jako cukr v limonádě, že se natahuje a rozprostírá někam do nekonečna, odkud na něj neodbytně a zákeřně dotíraly střípky zkušeností, které mu byly cizí, a přesto provokovaly jeho zvědavost. Zdálo se, že jsou na dosah, sváděly a slibovaly, předváděly se a lákaly něčím netušeným a ohromujícím. Zachvátila ho bezmoc a čirá hrůza podobná té, kterou už jednou zažil v zavaleném dole na Tenerisu. Musí se dát dohromady, nebo přijde o rozum. Pokusil se vrátit k sobě samému, ale nevěděl, kde je nahoře a kde dole, viděl jen jednolitou červenou masu a měl pocit, že je jí oblepený úplně všude a že se jí nikdy nezbaví. V panice sebou mrskal v naději, že se mu snad podaří posunout někam mimo, ovšem kam, to neměl tušení. Cítil tíhu. Něco ho tlačilo dolů. V potřebě to setřást sebou začal mrskat s novou vervou.

„No Ták! Uklidni se! Uklidni se! Trajanisi! Au, to bolí!“

Konečně zaznamenal hlas. Eryn je tu s ním? A může mluvit?  Prudce otevřel oči a zjistil, že leží v posteli v pokoji, do kterého předtím ani jednou nevstoupil a že ona leží na něm a drží ho za ruce, které měl nad hlavou zaťaté do pěstí. Její zelené oči umanutě hořely. Její tělo hřálo a její tíha mu už vůbec nepřipadala nepříjemná, ale sladká. Téměř se dotýkali nosy, když k němu mluvila: „Proč si mi, ksakru, o té afirmaci neřekl předem? Kdybych u toho nebyla, mohlo tě to zabít!“

V duchu s ní souhlasil. Choval se jako idiot. Protože nebyl připravený, že to žezlo skutečně přinese tak brzy. A pak by zaskočený. A pak…

„Jak se cítíš?“ dorážela. „Ten hemakrytt v tobě něco otevřel, jenom nevím, co! Jsi to pořád ještě ty?“ Pustila jeho zápěstí, víc se nadzvedla a vrazila mu ruku se dvěma nataženými prsty před obličej. „Kolik prstů vidíš?“ když neodpověděl, pokračovala: „Jak se jmenuje tvá matka? Kde jsme se poprvé potkali?“ Netrpělivě se na něm zavrtěla. „No tak mluv!“    

„Ve sklepě,“ vydechl. „Vrazil jsem do tebe. A pak jsem tě uviděl. Vypadalas neuvěřitelně. Od té doby, když zavřu oči, nevidím nic jiného než tebe.“ Volnou rukou jí přejel po páteři, zastavil se na zadku a přitiskl si její pánev k tříslům. Spokojeně zamručel. Cítil se naprosto skvěle. Plný energie, že by mohl lámat skály. Eryn jeho druhou ruku pořád pevně svírala nad hlavou, ale to mu zatím nevadilo. Líbilo se mu to, s jakou úporností ho drží.

Její ústa se zkroutila nevolí. „Co to děláš?“

„Kdybys mě nechtěla, neležela bys na mě,“ odsekl.

„Musela jsem!“ štěkla. „Mlátil jsi sebou jak ryba na suchu. Měla jsem prostě strach.“

Potěšeně se zakřenil. „O mě? Vážně? To jsem moc rád.“

„Okamžitě mě pusť, ty zmetku!“

Nasadil dojemný a zbožňující výraz a zapředl: „Nemůžu, má paní.“ Vykroutil druhou ruku z jejího sevření, chytil ji za zátylek a přitáhl si její ústa ke rtům. „Musím přece splatit svůj dluh,“ dodal procítěně. „Vzpomínáš, cos ode mě za to žezlo chtěla?“  

Zatvářila se zmateně. Než se zmohla na odpověď, začal ji líbat. Dravě a nekompromisně, s prsty pevně zapletenými v jejích vlasech tak, aby neměla šanci mu utéct. Ale nezdálo se, že to má v úmyslu. Přijímala jeho polibek ochotně a s vervou. Potom už to šlo rychle. Rvali ze sebe navzájem oblečení s takovým zanícením, jako kdyby měl svět do hodiny skončit.