Vykladač I - Zuby poražených (kapitola třetí)
Sestoupali do údolí, mířili směrem k Trajanínským soliskům. U paty srázu leželo roztříštěné tělo čtvrtého útočníka. Zpočátku chtěli ostatky jen minout a utábořit se v dostatečné vzdálenosti, ale když se žalostná hromádka křečovitě otřásla, sesedli. Bylo s podivem, že ještě žil. Páteř i údy několikrát zpřelámané a zvrácené do nepřirozených úhlů, tvář otoky změněná k nepoznání s očima sotva patrnýma v tenkých škvírách. Musel trpět strašlivými bolestmi. V nehybném vzduchu už visel lákavý příslib smrti, jen najít někoho, aby tu záležitost popostrčil. Jakmile je umírající zpozoroval, jeho rozbitá ústa se otevřela a těžká víčka sebou několikrát škubla.
Gwen vytáhl meč.
„Odpusť,“ zasténal lapka tence, ale přesto srozumitelně, „že jsme nepoznali… krále.“
Gwen se na okamžik zarazil a pak s nevěřícným výrazem trápení ukončil.
* * *
„Je něco takového možné?“ lamentoval Gwen, když usínali potmě o tři ektereny dál.
„Byl napůl mrtvý,“ povzdechl si vykladač, „takže už sbíral informace z vnějších vláken sítě. Není vyloučeno, že tam skutečně narazil i na záležitosti týkající se tvého předurčení. Šokovalo ho, že málem zavraždil příštího krále.“
Gwen se potěšeně uchechtl. „Já tomu snad opravdu uvěřím. Ale jedno ti povím. Jestli to klapne, z tebe udělám vévodu. To přísahám.“
„No,“ ozval se ze tmy vykladač, „nás na Trnitém učili, že si od lidí nemáme příliš slibovat.“
„Copak vy sami k lidem nepatříte?“ prskl naštvaně Gwen. „Vlastně o tobě nic nevím, zatímco ty o mně víš skoro všechno.“
„Nemáš tolik žvanit,“ usadil Gwena společník.
„Ohohohó! Vyplatí se, když o sobě spolucestující leccos vědí. Byl bych mnohem klidnější, kdybych už od začátku věděl, že si s tím mečem poradíš. A dál? Co ještě umíš kromě vykládání karet? Odkud pocházíš? Z jaké jsi rodiny?“
„Jsem sirotek,“ zavrčel vykladač.
To o sobě opravdu vůbec nic nevíš?“
Janis obrátil oči v sloup. „Rodinu stihlo neštěstí.“
„Nějaká pohroma? Kde k tomu došlo?“
„Byl jsem ještě dítě,“ zněla odpověď.
„Tak se o tebe postarali příbuzní,“ domýšlel se neodbytný Gwen.
„Zemřeli,“ odsekl Janis. „Ztratil jsem se v divočině a po čase jsem se dostal na Trnitý ostrov. Nejdřív jsem tam pracoval, potom studoval.“
„A jak se stalo, že jsi právě vykladačem? Vždyť je to…o hubu. Proč nejsi třeba věštcem nebo zaříkávačem?“
„No,“ zašklebil se Janis, „moc vybírat jsem si nemohl.“ Vykladačem vlastně nikdy být nechtěl, ale protože neměl na školné, musel brát, co bylo. Byl to jediný obor, kde se dalo studovat na stipendium. Sponzoroval ho arciprelát Fteren, nejvyšší diákon Temného pána. Na tuto specializaci se nikdo zvlášť nehrnul. Vykladači, pokud se chtěli dožít alespoň středního věku, se prostě museli zaprodat, jinak dříve či později udělali chybu a končili v ohni. Se stipendiem si Janis mohl žít jako kníže, ale místo toho si zaplatil ještě studium dalších dvou oborů, věštění a přivolávání. Právě díky studiu přivolávání získal bojový výcvik, protože přivolávači by bez něj konfrontaci s démony nepřežili. Viděl Gwenovi na nose, že právě tohle by od něj moc rád slyšel, ale přinutil se mlčet. Stačilo, že si ho kvůli tomu tolikrát dobíral Trsuah.
„A je pravda, že každý vykladač je svému mecenáši zavázán životem? Že je to součástí smlouvy?“ dotíral dál Gwen.
Janis se na něj soucitně podíval. Formulace zněla trochu jinak, ale nebylo účelné tyto informace rozšiřovat. Smlouvy bývaly obvykle dvě. Jedna s mecenášem a ta druhá s Temným. V té druhé šlo o duši a podrobnosti byly pro uši nezasvěcených zapovězené. Janis na Trnitém ostrově nelitoval času, a studiu mysteria Temného pána se věnoval. Docházel na soukromé hodiny a nakonec se v chrámu Temného pána podrobil nejnižšímu svěcení. Měl za to, že takto bude zaprodání odolávat snáze. Naplánoval si odvěké dogma, že vykladač může fungovat jedině, když se zaprodá, prolomit.
„Z tebe aby všechno páčili heverem,“ postěžoval si otráveně Nemesijec. „Pověz mi alespoň, jak zní první pravidlo.“
„O čem to mluvíš?“ ošil se vykladač.
„Ještě v Nemesii jsi říkal, že mág přátele nemá. Že je to druhé pravidlo. Přesto ti přátelství nabízím. Teď bych chtěl znát ještě to první pravidlo.“
„Praví se v něm, že nikdy nemáme říkat více, než co je nezbytné,“ řekl upjatě Janis. Poučka zněla v originále jinak. Doslova: Neházejte perly sviním, ale pro nezasvěcené uši zněla příliš hrubě.
„Měl bych se teď urazit?“ zavrčel Gwen.
Janis se mu podíval do očí. Teď ve tmě se v nich odrážely plameny z ohniště, ale stále působily stejně průzračně jako za bílého dne. Zastyděl se. „Ne. Vážím si tvé nabídky. Nepřeslechnul jsem ji, i když to tak vypadalo. Dlouho jsem byl sám. Vlastně celý život. Tak dobrá, Gwene, budoucí králi. Přijímám.“
* * *
Po patnácti letech
Tráva se v slunečních paprscích leskla, říční peřeje šuměly. Den se chýlil ke konci. Janis, vévoda z Morfenu, přecházel podél břehu a upíral pohled ke vzdálenému zákrutu skalami vroubené stezky v naději, že se Qlea přece jen objeví.
Když za ní s tím nápadem přišel, vůbec se jí to nelíbilo. Rozčílilo ho, že právě ona byla naráz tak defenzivní. Nakonec ale souhlasila.
Vymyslel to dokonale. Neutíkali s holým zadkem. Účty pod falešnými jmény v daresijské, gondotské a kewendonské bance si hýčkal už třetím rokem. Aby mohl Qleu vzít s sebou, musel zvládnout krenevskou kletbu. Jako První rádce měl přístup k vlastnickým listům. Převedl finanční částku na účet královny vdovy s jistotou, že to ta můra utratí dříve, než se začne ptát po původu. Jakmile byly údaje o změně vlastnictví zaknihovány, formálně byl majitelem krenevské otrokyně on. Qlea teď mohla cestovat kamkoliv. Také jí to hned přišel oznámit. Jsi svobodná, můžeš si dělat, co chceš, řekl jí radostně.
Podívala se na něj typickým skeptickým způsobem, kdy si připadal jako malý kluk. Královna vdova to ale neví, že?
Když se mlčky ošil, dala mu pusu na čelo a řekla, že dokud nebudou dvě stě ekterenů od Akezonu, bude se chovat, jako kdyby se nic nezměnilo.
Zmizet měli každý zvlášť, ale v době mystérií bohyně Ixony to bude hračka. On plánoval vyjet skalnatou stezkou, jí stanovil trasu severně kolem Trajanínských solisk v převleku za léčitelku, na kterou si rozhodně nikdo nedovolí.
Když se viděli naposledy, snažila se mu něco důležitého říct. Zastavil se cestou na zasedání dvorské rady, nechtěl přijít pozdě. Jestliže plánoval útěk, musel se teď chovat vzorně. Ohradil se, že na rozhovory bude spousta času později. Tvrdila, že ho neučila proto, aby ho při zbrklém útěku chytili. Měl pocit, že na poslední chvíli panikaří. Rozkřikl se, že takový život už tak dál žít nechce, že nedovolí, aby se opakoval Veřin případ. Než prásknul dveřmi, zdůraznil, kde přesně bude u hraniční řeky čekat.
Smluvená doba dávno minula. Kůň uvázaný u stromu neklidně frkal.
Dusot mnoha kopyt zesílený ozvěnou naznačil, že vše bude jinak. Zklamaně zaklel. Ještě se mohl pokusit o úprk. Zdejší kraj důvěrně znal, ale něco mu říkalo, že by honičku jen prodloužil. A skutečně. Jakmile se dvanáct mužů královy gardy přiblížilo na dohled, současně se od Medvědího lesa, kam jedině mohl zamířit, neboť řeka se tu přebrodit nedala, ozval psí štěkot. Tentokrát se pojistili opravdu důkladně. Ohlédl se po meči, který nechal u sedla. Proti přesile nemělo smysl dělat ramena.
Gardisté dorazili až k němu. Kapitán Cinet pružně seskočil, se škrobeným výrazem se lehce uklonil a řekl: „Z rozkazu Jeho Veličenstva vás máme doprovodit zpět, Vaše Milosti.“
Upjatě přikývl. Bylo zjevné, že důstojníka od splnění úkolu neodradí ani Zubatá.
Ještě než vklouzli do skalního města, dohonil je záložní oddíl z lesa. Janise překvapilo, že je vede princ Emerich, králův švagr. Stejně tak bylo jasné, že místo a čas schůzky mohla prozradit jediná osoba. Po zádech se mu přehnala vlna mrazu.
„Hej, Cinete, tak jste to zvládli i bez nás!“ halekal princ.
„Uctivě zdravím, Výsosti,“ pokynul Cinet, „bez vás by to bylo mnohem…komplikovanější.“
Emerich letmo zavadil pohledem o naježeného vykladače a nepokrytě se rozchechtal. „Nikdy jsem nepochopil, k čemu jsou ty předpovědi dobré, ale když to můj královský švagr tak moc potřebuje, ať si je tedy má. Ostatně, s čím kdo zachází, s tím také schází.“
Cinet nevěděl kam s očima.
Janis se útrpně ušklíbnul. Emerich si dělá naděje, že teď si to u Gwena slízne. Přesněji řečeno, že bude upálen jako každý šarlatán, protože i štěstí se jednou unaví. Jenže Janis nebyl jen vykladačem. Všichni, kdo měli oči a uši věděli, že se jako První rádce léta významně podílí na státní správě, což nikdy v dějinách žádný mág nedělal.
Věděl, kde se v princi ta zlomyslnost vzala. Jeho matka, baronka Rea, před patnácti lety otrávila krále Suecha. Chtěla, aby se Emerich, ačkoliv byl levoboček, dostat k trůnu. Docílila pravého opaku. Umírající Suech současně se stanovením data její popravy vydal zákon, kterým Emericha z nástupnictví navěky vyloučil. Zlé jazyky šeptaly, že princ se s tím nikdy nesmířil. Rád si do švagra, Gizelina manžela, rýpnul, i když se to pokaždé dalo vyložit jako dobrácké škádlení.
Janis kdysi míval se zatrpklým Emerichem soucit. Potom pochopil, že princ si ze své ukřivděnosti udělal modlu, a pustil to z hlavy.
* * *
Po dva dny co putovali teneriskou lesnatou krajinou se k němu až na Emericha chovali s odměřenou úctou, ale hlídali ho na každém kroku. Při dalším pokusu už se nebude na nikoho ohlížet.
Metropole Akezon se rozkládala na březích velké řeky ústící do moře. Překonali nevzhledné předměstí s úzkými blátivými uličkami a dřevěnými domky krytými šindelem, kolem kterých pobíhala prasata. Strážným u brány stačil jeden pohled a nechali družinu projet.
Domy ve městě byly z bílého kamene. Jak se vzdalovali od hradeb a blížili ke středu, ulice se rozšiřovaly. Řeka byla překlenuta kamennými mosty. Náměstí zdobily fontány a kašny, chladivý stín nabízely zelené parky.
Královský komplex se vypínal na vyvýšeném ostrohu obtékaném ze tří stran řekou. Paláce zde byly z červeného mramoru se střechami krytými modročernou břidlicí, jen ten králův se honosil zdivem z černého obsidiánu a střešní krytinou ze světle zelené mědi.
Janisův dům od něj odděloval jen chrám bohyně jasu a štěstí Erix.
Gardisté zůstali hlídkovat kolem paláce, než je dá Cinet vystřídat. Janis otráveně vjel na nádvoří. Ani jednoho z čeledínů, kteří ho uctivě zdravili, neznal. V podloubí u vchodu do velké síně stála cizí žena v černých šatech a v rukách žmoulala okraj naškrobené zástěry.
Potlačil vzteklou nadávku. Zase vyměnili veškerý personál! Stejně jako když utekl poprvé i podruhé. Hospodyni, majordoma, i posledního poskoka v kuchyni. Jejich úkolem bylo nejen sloužit, ale i hlídat.
Neměl odvahu se domýšlet, jak dopadli ti předchozí.
Jenže tentokrát se nedá. Nechal karty v pokladnici. Jeho veličenstvo Gwen Udatný se bude divit, až mu pod nosem tu skříňku otevře a řekne: Přece si nemyslíš, že bych prchal bez svého nástroje.
Nakonec ho přesvědčí, že se potřeboval jenom uklidnit v přírodě.
Kdo by si byl pomyslel, že má svého řemesla až po krk? Kdo by byl tušil, že své poslání nenávidí více než Pána Temnot?
„Jmenuji se Valia a jsem vaší novou hospodyní, Vaše Milosti,“ šeptla žena.
Ani se nesnažil být milý. Zběžně si tu osobu prohlédl. Bylo jí asi přes čtyřicet, prošedivělé vlasy ukrývala pod bílým plátěným čepcem, měla narůžovělou čistou pleť, světle šedé oči a téměř bílé těkající řasy.
„Mám žízeň,“ zavrčel. Prosmýknul se kolem ní, prošel síní a vyběhl schodištěm do prvního a posléze do druhého patra, až do věže, odkud pod střechu vedla padací dvířka a k nim žebřík. Hbitě se vyškrábal nahoru a mocným máchnutím desku odklopil. Mrtvolné ticho jej přinutilo k zoufalému zaúpění. Holubi byli také pryč. Vzteklý, že nemůže poslat ani vzkaz, seskočil a málem si vymkl kotník.
Dopotácel se do pracovny. Důvěrně známé prostředí. Přístěnek s tinkturami a surovinami do elixírů, skříně s knihami, police s minerály, jeho stůl s astrolábem a důmyslně konstruovaná lampa se soustavou zrcadel. Vše vypadalo úplně stejně, jako když před třemi dny o půlnoci potajmu odjížděl. Ale bylo jasné, že to tu prošmejdili a pak stejně pečlivě uklidili.
Prošel dál do ložnice a vzhlédl k obrazu nad krbem. Byl to nejcennější kus jeho majetku. Jen blázen by si ho pověsil do domu bez nepřetržité ostrahy a proto jej každý pokládal za padělek. Ale toto byl originál namalovaný samotným Wrtenem. S povzdechem si vzpomněl na svůj žal a vztek, když krátce po Gwenově svatbě s Gizelou přivítal kurýra, který mu obraz od toho bídáka, Erijena staršího, jako výraz omluvy přivezl. Jakmile se totiž Janis stal dvorním vykladačem, využil diplomatických výhod a přes ministerstvo zahraničí Erijena vyzval, aby mu Veru do Akezonu poslal. Dočkal se krutého zklamání. Vera už byla tou dobou mrtvá. Podrobnosti o jejím skonu Janis vypáčil z kurýra. Erijen ji dal uvěznit, mučit a upálit. Místo něho.
Výjev na obraze zachycoval scénu svářících se bohů. Měsíční bohyni emocí a rodiny Senedu, slunečního boha vůle Tyneona, nelítostného boha živlů Mreona a bohyni štěstí Eryx. Janis vyhledal očima předmět, o který se na obraze hádali a jeho ústa už tak stažená do úzké linky se trpce prohnula. Na plochém kameni, kolem kterého se nebešťané dramaticky zmítali, ležel skromný balíček umolousaných triftových karet. Balíček byl mírně rozjetý. Vyčnívaly z něj růžky i celé části obrázků, někde se dalo poznat, o kterou kartu přesně jde. Wrten mu k tomu obrazu řekl, aby ho dobře opatroval, protože mu jednou zachrání život. Janisovi šlo o život vlastně pokaždé, když vykládal. Zatím předpovědi vycházely. I když donekonečna to tak jít nemůže, všechny tři emisary Temného pána odmítnul. Nabízeli mu stejný obchod, jako všem. Stoprocentní úspěšnost, když odkáže duši jejich pánu. Nepřesvědčili ho, ani když vychvalovali, jak je taková posmrtná existence vlastně zábavná. Janis ne nadarmo studoval Henrexův kult, aby měl důvod k pochybnostem. Henrex, jako Pán temnot pro smrtelníky symbolizuje nezodpovězené otázky. Strach. Hlubokou jámu, jejíž dno nebylo možno dohlédnout. Právě tento sahíjin se zabývá souvislostmi skrytými za každým celkem. Okolnostmi v pozadí. A rovněž informacemi. Informace je nutno nějak přenášet prostorem a časem. Temný pán se stal logicky i patronem času.
Zaprodaní mágové se konejší nadějí, že posmrtná služba bude jen obdobou stávajícího života. Temný přece své vykladače chrání a miluje, tak není důvod se obávat. Ovšem, kdyby tomu tak skutečně bylo, neplatil by jim Temný staletími blahobytu ve smrtelném světě. O těch, kteří do služby k Henrexovi už nastoupili, se vědělo jen tolik, že se podílejí na údržbě informační sítě. Ale Janis od Qley věděl, že oni sami tu síť tvoří.
S povzdechem sebou plácnul na postel. Ještě to Wrtenovo upozornění mohlo znamenat, že bude nucen obraz prodat, až bude na mizině.
Nejspíš nemělo cenu se odstrojovat. Král ho povolá co nejdříve. Nebo ho možná pro výstrahu na pár dnů i zavře. Stejně je to jedno. Nadlouho se bez vykladače neobejde. Brzy bude rozhodovat, kterou verzi Mitonské smlouvy schválit. Jestli do obležené Nemesie poslat vojenskou pomoc. Zda má tu popravu lady Ancie znovu odložit. Není lepší kšeft pro šarlatána, než váhavý monarcha! Libovali si odjakživa kolegové ze sousedních říší, ale Janis věděl své. Věky věků končívali vykladači stejně. Buď na hranici nebo v zaprodání. Jenom jeho postavení bylo výjimečné. Ačkoliv se nezaprodal, ještě nikdy Gwenovi neporadil špatně. Říkal králi i nepopulární pravdy, aniž by zato skončil na mučidlech. Mělo to kořeny v jejich společné minulosti. Souviselo to s klikatými stinnými chodníčky, kterými se Gwen prodral k trůnu, na nichž mu Janis sehrál roli světlonoše.
