Vykladač I - Zuby poražených (kapitola sedmá)
Dny splývaly jeden jako druhý. Gwen se neukázal. Janis ale věděl, že s ním ještě neskončil. Když byl ve věži třetím týdnem, pocítil potřebu něco udělat dřív, než nadobro přijde o rozum.
V koutě krbu, ve kterém se pro teplé počasí dosud netopilo, našel uhlík. Počkal na Emkener - čas před svítáním, kdy je noc nejtemnější a kdy hranice mezi tušeným a předpokládaným splývá. Klesl na zem a ve světle mihotavého plamene skomírající svíčky nakreslil devítiúhelník, jehož vrcholy pospojoval čarami. Vznikla ostrá devíticípá hvězda s prázdným polem uvnitř. Tam dwentensky napsal „Weyna“. Poté si hřebíkem, který pracně vydoloval z podrážky, rozdrásal žílu na pravém zápěstí. Krev nechal stékat v přesných liniích kopírujících uhlový obrazec. Na symbol Terdebre jí bylo zapotřebí hodně.
Obrazec posílený krví Weyna vycítí na tisíce ekterenů daleko. Přesně nakreslená hvězda má povahu nekompromisního rozkazu.
Otevřel dveře na balkon, natáhl se na postel a čekal. Oči už se mu klížily, když v podobě bílé vrány přiletěla.
„Fííííí,“ houkla, když se protáhla do jeho cely skrze vyhlídkovou terasu. I kdyby si vybrala podobu většího zvířete, mříže by pro ni pokud byla součástí rituálu mágova krev, žádnou překážku nepředstavovaly.
Ještě ve vzduchu se proměnila do lidské podoby. V půvabné tváři pod rozcuchanou ofinou jiskřivě bílých vlasů planuly jasně jantarové oči. Štíhlou postavu zahaloval dramaticky rozevlátý černý plášť. Doskočila přímo doprostřed obrazce, pružně se vztyčila a ihned, jak Janise spatřila, křikla: „Já ti to říkala, že tě jednou zavřou!“
Vykladač se pohodlně opřel o čelo postele a pokrčil rameny.
Démonka se netrpělivě ošila. „Že bys mne, laskavě, pustil?“
Ušklíbnul se. Nemohla se z obrazce na dlaždicích hnout, dokud ji nepropustí. Systém vyvinuli mágové přivolavači nejen ke komunikaci s démony, ale především na obranu proti jejich zvůli. Protože se Janis s Weynou znal věky, bylo by sprosté nechat ji tam stát. Přesto vědomý si toho, koho má před sebou, zasyčel: „Nejprve zuby.“
Démončina tvář se ublíženě stáhla. „Ale to je úplně zbytečné,“ zakňourala. „Pokud potřebuješ konzultaci, jsem ti k dispozici.“ Smyslně se zavlnila a zamávala řasami.
Zavrtěl hlavou a dál na ni odhodlaně zíral, dokud si s povzdechem nesáhla do úst. Vyloupala všech třicet čtyři zubů. Postupně, jak se zdroje síly zbavovala, měnil se její zevnějšek. Bělostná pleť zežloutla a nakrabatila se vráskami, rysy zhrubly, po smyslných rtech byla veta. Ladné křivky pod tenkým černým pláštěm povadly, postava se nahrbila. Když mu zuby s nasupeným „Tsss“ podávala, třímala je v rukách podobných sukovitým větvím. Dravčí ostré kuželovitě zahrocené zuby. Bylo s podivem, jak se do tak malých něžných úst a na pohled subtilních čelistí vlastně vejdou. Janis je s mírně znechucenou grimasou přebíral a při pohledu na zdevastovanou Weyninu tvář se kousal do rtů.
Znovu sebou plácnul na postel a zamručel: „Teď si můžeš udělat pohodlí.“
Démonka se usadila ke stolu a vrhla se na nedojedenou večeři. Se změnou image hodila za hlavu společenské ohledy. Zapíjela vínem přímo ze džbánu a s plnou pusou pochvalovala solidní úroveň vězení.
Janis si zatím zamračeně prohlížel její zuby. Znal mágy, kteří démonky zubaté bohyně povolali a pak zlákáni jejich okouzlujícím vzhledem se nechali svést. Každý z nich byl ihned po aktu roztrhán. Šeptalo se sice, že existoval jeden, kterého ušetřila samotná Grewina, ale právě takovou pohádkou se démonky oháněly, aby do svých tenat nalákaly další lehkomyslníky. Janis při pohledu na příšerku cpoucí se zbytky z jeho stolu pobaveně vyprskl. On se nachytat nenechá už proto, že ji znal od svých dvanácti let.
Zuby v jeho dlaních vypadaly opravdu hrozivě. Když se je démonka rozhodla „použít“, trhaly maso z těla. „Jak bez nich můžeš kousat?“ zeptal se.
Vložila si do úst další kus pečeně, třikrát zamlela dásněmi a hekla: „Uhm, léta… prakše.“
„Potřebuji vědět, co se stane, když zemře krenevka,“ řekl.
Rozkašlala se, jak jí zaskočilo.
Ani ho nenapadlo jí pomáhat. I když se svalila na zem, svíjela se a sípala. Klidně počkal, dokud se jí nepodařilo z průdušnice ten nešťastný kus dostat ven. Když už zase seděla za stolem a dopíjela poslední zbytek vína, znovu otázku zopakoval.
„Která?“ zachraptěla.
„Qlea,“
Jako na povel se znovu rozkašlala.
„Weyno,“ zapředl, „přestaň mě srát. Mluv.“
Démonka se ošila. „Je nešmrtelná. Nechápu, jak še to mohlo štát.“
Vylíčil, jak pro Qleu naplánoval útěk, ale kvůli Gizele věc krachla.
Weyna zůstala s otevřenými ústy. „Všichni jšte idioti!“ vybafla.
Janis nechápavě nakrčil čelo. „Jak to myslíš?“
Pohodila hlavou směrem ke dveřím na terasu a oči jí zasvítily škodolibou radostí. „Už češtou šem še mi na počaší něčo neždálo. Čopak šiš nevšiml, toho nežvyklého tepla? Všadím se, že od pošlední škližně ještě nepršelo. Na novou šetbu už měly dávno přijít deště. Žrno v žemi ještě nevžešlo, ale ani nevžejde. Na Akežon še šneše hlad.“
„Tvrdíš, že místo aby Mreona oběť potěšila, naštvala ho,“ konstatoval.
„Ovšem,“ zašišlala. „Treštem, který šahijinové krenevům udělili, neměla být šmrt, protože ta je na roždíl od věčnošti milošrdná. Čílem bylo podrobení. Obrali krenevy o tvořivé šchopnosti, ale nešmtelnost jim nechali. Měl jši vidět, jak byli náhle bežmoční. Když je švrhli na žem, nevěděli čo si počít s vlastními údy. Ještě, že neměli živočišné potřeby. Když je prodali lidem, byl to akt milošrdenství.“
„Mně to připadá zvrácené,“ skočil jí do řeči.
„Nemáš právo šoudit bohy,“ odsekla a pokračovala: „Šahijinové jšou jiní než krenevové. Krenevové vyžnávali tvořivošt a jejich heslem bylo ŠVOBODA NEBO ŠMRT, což bylo žvlášť pikantní, když jšou šami nešmrtelní. Šnad právě proto mušeli škončit tak žle a pod nadvládou šahíjinů, kteří vyžnávají šdílení a jejichž hešlem je LÁSKYPLÁ PÉČE. Ještliže ten hlupák Gwen jednu krenevku ušmrtil…“
„Jak ji mohl zabít, když je nesmrtelná?“
„A jšme u toho,“ uchechtla se. „Mohlo še to podařit pouze proštřednictvím Mreonova myštéria. Koužlo nechtěného. Bůh určitě štrašlivě žuřil. Teď si to vyžerete všichni.“
„Už mi povíš, kam se dostane mrtvá krenevka?“ šeptl.
Obrátila oči v sloup. „Nikam. Bohové duši nemají, protože šami jsou duchovními bytostmi. A pokud je okradeš o jejich magii a lidé už na ně dvě ště let nevěří… Proště vyvanula. Nenajdeš ji ani na Plamenném moři mé paní ani na Pláních Blaženošti. Není.“
Janis vstal a v rozrušení si vjel rukama do vlasů. Toto ho dostávalo do kolen. „Počkej,“ vyjekl. „Mě nemusíš lhát. Já přece vím, že právě Qlea tě ve Druhém věku stvořila. Vždyť po převratu Zubatá jen převzala její práci… To tvá paní s Qleou necítila ani špetku solidarity? Nemohlo se stát, že by jí ve chvíli nejtěžší snad pomohla?“
„Ne.“
Jeho poslední naděje se hroutily.
„Proč?“
Démonka se ošila. „Proště, i kdyby mohla, štejně by jí nepomohla. Bašta.“
Už se opravdu zlobil. Nadhodil si zuby v dlani. „Řekni mi, proč nemohla, nebo ty zuby hodím do záchodu.“
Démonka se nešťatsně nahrbila. „Bohyně pošlední dobou není žrovna ve štavu komukoliv pomáhat. A už vůbec ne švé předchůdkyni. Říká še, že měly rožpory kvůli žničení Grenedonské říše. To je všechno, čo vím.“ Přimhouřila víčka a přísně na něj shlídla. „Qley je mi líto. Šloužila jšem jí v dobách její největší slávy. Tehdy nošívala čelenku z černých a průzračných diamantů. A znávala jšem ji i v časech, kdy prala špoďáry královny vdovy. Žádný z krenevů še nežměnil tak málo jako právě ona až na ty šaty a šperky. Může to být takových šedešát, pětašedešát let, když jšem ji žahlédla, jak šla š odou od študny. Nešla se tak vžletně a celá žářila, že mě v té chvíli napadlo...“
„Co?“ zachraptěl.
„Že še šnad ušměje,“ odsekla a potřásla hlavou. „Úplný nešmyšl.“
Zavřel oči a těžce polkl. Štvalo ho, jak se na něj démonka dívá. Jako ostatní si myslela, že s Qleou spal. Vadilo mu, že Weyna vzpomněla na proroctví o usmívajících se krenevech. On sám je viděl se usmívat nesčetněkrát a nestalo se vůbec nic. Chtěl být sám.
„Postav se na Terdebre,“ zasípal.
Démonka vykulila oči. „Čo tě žere? Ještě jšme ši ani pořádně nepoklábošili…Myšlela jsem, že chceš, abych tě odtud odnešla…“
„Poslechni, co říkám!“
„Tššš,“ prskla, prkenně vstala a postavila se na namalovaný symbol.
Do nastavených dlaní jí nasypal zuby. Sledoval, jak si je usazuje zpět do čelistí a současně nabývá původní podoby. Uražená do morku kostí se otočila k otevřeným dveřím na terasu.
„Ještě něco,“ řekl roztržitě. „Hachen a Eudor. Neznáš ta jména?“
Démonka nehnula ani brvou. „Kde jsi to slyšel?“ To, jak prudce nasála vzduch nosem, ji prozradilo.
Pokrčil rameny. „To Qlea. Když ji mučili. Vím, že je znáš, ale nechceš, nebo nesmíš o nich mluvit. No, jak myslíš. Propouštím tě, služebnice Zubaté Grewiny. Odejdi s pokojem.“
Naposledy pohodila hlavou, proměnila se v bílou vránu a mezi mřížemi na terase prolétla ven.
Potřeboval vědět víc. Chtělo to napojit se na síť. Vyšel na terasu. Nebe už nabývalo podoby taveného stříbra. Noc byla nezvykle teplá a ani k ránu nepadla rosa. Lidé věřili, že při úsvitu se „budoucnost“ věští snadněji, než kdykoliv jindy. Věřili nejrůznějším nesmyslům, ale pro činnost, ke které se Janis chystal, byla tato doba výhodná, protože byl nejmenší rámus.
Mírně rozkročený se chytil mříží a zhluboka a pravidelně dýchal, aby eliminoval všechny rušivé vlivy. Houkání sýčka, šelestění listí v korunách platanů hluboko pod věží, povykování ochmelků a nadávky hostinského, to vše, ač k němu doléhalo jen zdálky a tlumeně, stále ještě přebíjelo zdroj, na který se potřeboval napojit. Jen na chvíli jej zamrzelo, že své karty spálil, než si připomněl, že kdyby tak neučinil, dál by jako užitečné zvíře sloužil svému pánu.
Musí se zklidnit natolik, až uslyší dunění bubnů a řinčení činel z jiné roviny bytí, aniž by rezignoval na vjemy z úrovně, na níž se nachází.
Jak to definoval jeho učitel věštění, pokroucený mistr Trepius: Lidé, kteří slyší hlasy z dalších rovin bytí, jsou pokládáni za blázny, Janisi. A někteří skutečně blázny jsou, protože pokud se to nenaučí zvládat, skutečně se z toho pominou. Ve škole mágů na Trnitém ostrově takové ubožáky obdařené spontánním darem „slyšení“ opatrovali a využívali je k jednoduchému věštění.
Naučil se tam hodně, ale to co pokládal za nejdůležitější, se neshodovalo s tím, co upřednostňovali učitelé. Razili názor, že je nepřípustné prozrazovat fatální skutečnosti nezasvěceným. „Neházejte perly sviním,“ pravilo první pravidlo.
Nerespektoval to, když mluvil s Gwenem. Vyžvanil tajemství nehodnému a teď za to platí.
Pomalu dýchal, dokud neucítil povědomý hukot připomínající vodopád. V té chvíli postupem naučeným díky stokrát opakovanému drilu odsunul ostatní zvukové vjemy stranou, aby se mohl soustředit pouze na hlasy ze sítě. Až Qlea ho naučila se v šumu orientovat. Také mu vysvětlila, oč vlastně jde. Že se jedná o jakousi tichou poštu, kterou si bohové mezi světy předávají zprávy, když se jim nechce kontaktovat osobně. Valná většina zachycených zpráv byla nedůležitá. Často se tak věštec seznámil s receptem na jerebenový koláč nebo s drbem o novém milenci bohyně Rozkoší. V některých případech se ale dozvěděl i užitečné věci.
Hukot krve v uších sílil. Janis se větší částí své bytosti soustředil na kolísání šumu. Menší část jeho vědomí však stále stíhala všímat si ukotvení jeho fyzické schránky v tomto světě. Kontroloval stabilitu těla, vnímal i když tlumeně křik probouzejících se ptáků. Bylo to důležité. Koncentrace si žádala svou daň. Mágové při ní běžně krváceli z očí, uší i z rekta, praskaly jim ušní bubínky, některým se dělaly vlasové zlomeniny dlouhých kostí, které později při dalším pohybu třely o sebe a srůstaly nakřivo a opakované seance jejich těla kroutily do groteskních podob. Proto tento způsob získávání informací využívali jen v krajních případech. Mělo to i další rizika. Někteří se do boží pošty natolik zabrali, že se probouzeli až ve chvíli, když do nich lidé bodali ostrými předměty.
„…ryzí existencialismus transformovaný v neuchopitelné a neviděné…“
„…co by tomu všemu asi Grewi řekla?
„…pěkný pořádek! Jedna v prachu a druhá mimo sebe…“
„…byl to jeho koníček. Výzdobu chrámu navrhoval Eudor osobně. Vzpomínám, jak uváděl architekty do rozpaků, když všechny prvky ladily v nové barevné harmonii rudé, oranžové, okrové a černé …“
„Škoda, že Wobern pohltil prales. Měla jsem to město ráda. Pekli tam takové speciální rohlíčky sypané drcenou skořicí, pamatuješ?“
„Byly plněné dreftovými ořechy. Voněly, jako když trošku připálíš karamel a pak zavoní máslo….“
„… Jubileum se blíží, podmínky jsou příhodné…“
„…Obnova víry. Opravdu něco takového potřebujeme? To myslíš vážně?
….udělali to chaoticky a svévolně. Je třeba to zorganizovat znova a kvalifikovaně…“
„Shořela na troud.“
…nehorázné, provokující!“
„Jak stabilizovat?“
„Vzkažte, aby ho dali plamenům!“
„Toho s kartami?“
Sípavě nabral vzduch do plic, protože napětím zapomínal dýchat. Točila se mu hlava a před očima se míhala rudá kola. Když se odpojil, svíral mříž tak pevně, že jeho prsty mezitím zbělely. Jen velmi zvolna uvolňoval křečovitě zaťaté svaly, protože kdyby se chtěl pohnout ihned, jakýkoliv prudký pohyb by mu přivodil zlomeninu. Kolem byla tma. Pochopil, že na terase strávil celý den až do pozdního večera.
Jak si dával do souvislostí útržky sdělení, nevěřícně vrtěl hlavou. Bylo by to možné?
Vypadalo to tak, že Gwen vyděšený dlouhotrvajícím suchem záhy pochopí, že se Mreon zlobí. Nejspíš se poradí s klérem, jak boha usmířit. V takových záležitostech bývá pomoc poměrně snadná. Další lidská oběť. Ale proč bohové tak jednoznačně určili, že tou obětí má být právě on? Ten s kartami? Tohle má být jeho budoucnost?
Konečně se pustil mříží a těžkým krokem zamířil zpět do své cely. Okrajem zorného pole zaregistroval netknuté jídlo na stole, ale v dané chvíli neměl sílu ani nalít si vodu ze džbánu. Svalil se na postel, zavřel oči a horečnatě přemýšlel. Kdyby alespoň věděl, komu ty hlasy patřily.
Sahíjinů byla vlastně jen hrstka, protože odmítali mezidruhové plození. Pokud už měli potomky s lidmi nebo démony, nikdy je neuznávali za sobě rovné. Na vrcholu pyramidy moci stál bůh slunce a vůle Tyneon, po pravici mu stála bohyně luny a rodinného krbu Seneda. V jejich panteonu se nacházeli bohyně štěstí Erix, bůh živlů Mreon, Pán temnot Henrex, bohyně zrodu Ixona, bůh spravedlnosti Emdewon, kolísavý bůh dohody Fasius a Zubatá Grewina - bohyně plamenů, smrti a zmaru. Kolem se točila spousta nižších bytostí, které mladorodí v raném období zplodili s démony jako Sebass – správce Protokolu, nebo Lijana, patronka obchodu a dárkyně triftových karet, či víla Ordena, milovnice vědeckých disputací a starých tisků. Dále jim sloužili démoni, kteří přežili porážku krenevů. Ti, kteří bojovali na straně poražených, ačkoliv se později podrobili, už nikdy nezískali stejné postavení, jakému se těšili ve starých časech a jakého se dostávalo těm z jejich řad, kteří bývalé vládce ještě před rozhodující bitvou zradili.
Démonka Weyna patřila ke zrádcům. Proto bylo její postavení navýsost dobré a Grewina jí dávala volnou ruku.
Janis si hořce povzdychl. Weyna mu o bitvě na Jestřábí hoře vyprávěla ze své démoní perspektivy. Bitva byla předem prohraná, ale krenevové ukolébaní tisíciletími míru mysleli, že je nemůže nic ohrozit. Vůbec nebrali ohled, že sahíjinové mají v hrsti všechny trumfy. Weyna zradila, protože chtěla ten masakr prostě přežít.
Také on kdysi zažil totální masakr. Pokaždé, když mu ho neodbytná paměť znova a znova připomínala, promítal si pod sevřenými víčky chaotické výjevy z velikého sálu podepřeného štíhlými kamennými sloupy. Bylo zjevné, že útok přišel nečekaně. Napadení se bránili, ale jejich krátké mečíky a dýky proti plně vyzbrojeným útočníkům neměly šanci. Hala tonula v řinčení zbraní, křiku, praskotu rozbíjeného nábytku, rachotu řítícího se schodiště. Veliká těla se kácela jedno přes druhé. Jednotlivým slovům Janis nerozuměl, chápal však význam a věděl, že dům byl až do toho osudného útoku jeho domovem. Všechno mělo být vypáleno a srovnáno se zemí tak, aby město do několika let pohltil prales. Rozuměl dokonce i povelům. Každý, kdo od této chvíle vysloví jméno rodu, který zde vládl, stihne krutý trest. Tak zněla hrozba dobyvatelů.
Až později, po mnohačetném opakování téže vzpomínky Janisovi došlo, že vše sleduje očima dítěte.
Konečně bylo ticho. Tehdy začali cizí vojáci do velkého sálu tahat mrtvoly ze všech zákoutí. Bylo jich nekonečně mnoho a trvalo to téměř celý den. Janis zatím stále neměl odvahu se ani hnout. Když ale na mrtvá těla začali dobyvatelé vršit brevtové dřevo a vtipkovat, že plameny z vatry v noci zajisté dosvítí až na Trnitý ostrov, Janis pochopil, že se musí dostat pryč.
Setmělo se. Přišli s ohněm, aby hranici podpálili. Janis vycítil, že se nejedná o obyčejný oheň. Podlaha byla kluzká od krve. Podlézal pod navršenými mrtvolami a třásl se strachem.
Mohlo mu být tak osm, možná devět. Nevěděl, kdo byli jeho rodiče, jestli měl bratry nebo sestry. Hrůza mu všechny předchozí vzpomínky vymazala. Bylo to tak lepší, protože stejně nikdo z nich nepřežil. Když se nakonec za zády těch velkých hrozivých vojáků proplížil do bezpečí lesa a klopýtal tmou vstříc osamocené a neznámé budoucnosti, nemohl se ubránit výčitkám, že jako jediný unikl.
Nespokojeně se na posteli ošil. Každý chce přežít. Běska Weyna i sirotek z města, které pohltil prales. Jenže teď to vypadalo, že si na něj bohové zasedli definitivně. Ale proč? Co jim udělal?
Mohlo by to souviset s Qleou? Třeba si Mreon myslí, že myšlenku ji obětovat, Gwenovi poradil on. Blbost. Tak hloupý určitě není. Tak jinak. Mohlo by Mreonovi vadit, že se vykladač přátelí s krenevkou? A proč? Sahíjinové okázale demonstrovali, jak jsou krenevové nepatrní. Spíše on jako vévoda měl potíže, když se stýkal s otrokyní bez ohledu na to, že intimně spolu nikdy nic neměli. Proti své vůli se zasněně usmál. Jejich vztah byl opravdu podivný.
Teď byla přítelkyně, která jediná dokázala pochopit hlubiny jeho duše, mrtvá a jeho samotného chtěli strčit do ohně, aniž by věděl proč.
Něco přece jen tušil. V dobytém městě, ze kterého kdysi jako chlapec utekl, pekli přesně takové rohlíčky plněné dreftovými ořechy, o jakých si vyprávěly vzdálené klevetnice, které zaslechl z vesmírné sítě. Jako když trochu připálíš karamel a pak poliješ máslem.
Teď už alespoň věděl, že pochází z Wobernu. Stejně tak existoval i tajemný Eudor, kterého zmiňovala Qlea poté, co dala Gizela zbít.
Posadil se a zaklel. Teď by své karty opravdu potřeboval.
Ještě před hodinou byl natolik znechucený, že by do těch plamenů ochotně skočil. Ale stačilo, aby se dozvěděl, že bohové s ním plánují totéž a to ho přimělo k rozhodnutí, že tak lacino jim svou kůži nedá.
