Vykladač I - Zuby poražených (kapitola pátá)
Nazítří časně zrána Gwen Udatný poskakoval po hřišti, pálkou odrážel míčky Fenesta Boneta a řičel:„Rozmetu vás na kopytech, generále!“
Když k němu Janis předvedený eskortou přišel, král se znechuceně zašklebil a řekl: „Zítra na viděnou Bonete.“ Zatímco generál zklamaně protáhl obličej, král se obrátil k Janisovi. Jeho stále mladistvá tvář náhle připomínala umrlčí masku. „To bylo potřetí,“ štěkl. „Uveď jediný důvod, abych tě nemusel zakovat do želez.“
Janis pokrčil rameny. „Nechápu, v čem je problém, sire. Potřeboval jsem na vzduch. Ani karty jsem sebou nevzal. Když se podíváš do růžové skříňky v pokladnici, najdeš je tam.“
Cítil v zádech Bonetův pohled. Slušné mravy generálovi přikazovaly odejít, ale ten blbec nespěchal a špizoval uši. Vždyť o tom, co všechno si král nechá od svého vykladače líbit, si léta špitá celý dvůr. Hlavně proto z něj král udělal vévodu. Jinak by vykladači za ty drzé slovní výpady vůči majestátu museli hlavu useknout nejméně tisíckrát.
„Že by to bylo nedorozumění?“ uchechtl se ironicky Gwen. „Dobrá. Půjdeme se podívat do pokladnice, jestli tam ty karty opravdu jsou. Stejně mám pár otázek.“ Mrštil pálkou do trávy. Zamířil k východnímu traktu paláce, kde byl vchod do podzemní a Janis jej beze slova následoval.
„Ještě, hm, ke tvé přítelkyni,“ houkl přes rameno král. „Vévoda nemůže žít s otrokyní.“
Janis strnul a vzápětí na ramenou ucítil těžké dlaně v obrněných rukavicích. Bylo zjevné, že kapitán Cinet za všech okolností dbalý králova bezpečí své podřízené varoval. Janis zaskřípal zuby. „Co je s ní?“
„Byla nebezpečná. Zpitoměla tě natolik, že ses pominul. Ještě že na poslední chvíli dostala rozum a prozradila, kde tě najdeme,“ drmolil král. „Chápu, že v posteli svůj účel splnila, ale je čas pomýšlet na sňatek s dcerou z váženého rodu. Raději mi poděkuj, že jsem to vyřešil za tebe.“
Janis pořád netušil, co na něj Gwen šije. Krenevští otroci na patricijských dvorech zastávali nejrůznější práce. Jejich předností byla nenáročnost a fyzická odolnost. Bylo možno na ně narazit v knihovnách a studovnách stejně jako v kovárnách nebo prádelnách. Lidé je v ničem nešetřili, ale intimně je neobtěžovali, protože předsudky v této oblasti byly silnější. Věřilo se, že spát s krenevem přináší smůlu. Gwen však předpokládal, že mág jako Janis se nad pověry povznese.
„Nejsme milenci,“ procedil mezi zuby Janis s vědomím, že Gwen ho chce oženit jen proto, aby ho měl lépe pod kontrolou. Nevyzpytatelné Qley se král obával více než jeho samotného.
Vešli do stinné dvorany a po kamenném schodišti zvolna klesali do podzemních sálů pokladnice.
Gwen se zvučně rozesmál. „Ale nepovídej. Zrovna ty že bys jí odolal? Sám jsem ji měl kolikrát. A kdyby to nebyla krenevka, snad bych si ji i nechal.“
„Před dvě stě lety bys jí líbal nohy,“ vyplivnul nenávistně Janis.
Gwen zasyčel: „Nebuď drzý. Někdy je to zábavné, ale radím ti to nepřehánět!“
„Prosté konstatování faktů, sire,“ zavrčel vévoda. „Krenevové nebyli žádní beránci, ale zase nevyžadovali oběti výměnou za dostatek vláhy jako Mreon, nehandlovali s duší jako Pán temnot, ani nenakukovali lidem po nocích do oken a nekontrolovali, zda mají sošky dostatek květin, jako to činí měsíční bohyně.“
„Neměli se dát porazit,“ zamumlal trucovitě král.
Jednou jsi dole a jednou nahoře, pomyslel si Janis. Nahlas ale neřekl ani slovo. Před patnácti lety by to udělal, ale dnes mu to nestálo za to.
Překonali dvoje masivní dveře a dospěli do klenuté dobře odvětrané prostory s policemi i volně na sebe nakladenými bednami, v jejímž středu stál prázdný kamenný stůl. Vojáci uvyklí zavedeným pravidlům se jali zapalovat lampy v širokých kamenných mísách v rozích pod větracími průduchy.
Janis přistoupil ke kazetě z růžového dřeva položené na víku bytelné truhlice vykládané perletí, otevřel ji, vyňal z ní balíček barevných kartiček a s očima upřenýma do ztracena broukl: „Pověz, sire, jakým způsobem, jsi tedy ten můj problém vyřešil.“
„Odevzdali jsme ji bohu Mreonovi darem za dobrou sklizeň,“ zněla odpověď.
Sevření na Janisových ramenou ještě zesílilo.
Pokoušel se vysmeknout, nadechoval se, ale chyběl mu vzduch. Jeho svět se tříštil na miliony střípků. Oběť bohu živlů předhazovali plamenům. Bylo to ukrutné, ale docházelo k tomu pouze jednou do roka. Mreona se lidé báli mnohem více než jeho otce, boha slunce, Tyneona. Věřili, že pokud by Mreon jednou za rok nedostal svůj díl masa, seslal by na Akezon pohromu. Lidé vrtkavému bohu pak ještě blahořečili.
Jestli ji mučili, kdo ví, co jim napovídala. I kdyby si něco v úsilí bolestivé smrti uniknout vymyslela, Janis se na ni nemohl zlobit. Zaplatila nejvyšší cenu.
Hlavou se mu mihl její obraz. Bledá a hezká s hlubokýma laskavýma očima a mírnými ústy. Feleris Moudrý, předek Gwenovy manželky Gizely, s padlými bohy na rozdíl od jiných smrtelných králů, zacházel s úctou. Zaměstnal je na nově založené univerzitě a zasloužil se tím o rozkvět vzdělanosti. Jeho doby však dávno minuly. V dnešních časech se i v Akezonu s krenevy zacházelo hůře než s ostatními nevolníky. Snad i proto, že se to některým lidem zdálo výchovné. Qlea, prala špinavé prádlo v domě u královny vdovy, ale než byla v božské válce připravena o magické schopnosti, nosila ve vlasech čelenku vykládanou průzračnými a černými kameny a bývala bohyní Klidného spánku. Až po třech letech, co se znali, se mu odvážila přiznat, že klidným spánkem lidé ve Druhém věku nazývali smrt.
Od prvního dne, co ji poznal, ji toužil chránit. Ne, necítil k ní vášeň, měl ji rád.
Copak jim to nestačilo? Dvě stě let tiše sloužila…
Gwen tím vlastně zabil dvě mouchy jednou ranou. Jednak z jeho blízkosti odstranil nebezpečnou osobu a jednak ulahodil novému bohu.
Možná mne vůbec nezradila, pomyslel si Janis. Třeba neměla jinou volbu.
Držel v ruce balíček karet, svět kolem viděl v rozmazaných čmouhách. Jen okrajem vědomí vnímal, že Gwen celou tu dobu o něčem zaníceně žvaní. Král právě pokynul směrem ke stolu a žádal, aby mu vyložil, jak se má rozhodnout stran obležené Nemesie. Má tam poslat potravinovou pomoc nebo dokonce vojenskou podporu a riskovat, že na sebe strhne Restenův hněv?Nebo má zachovat dosavadní neutralitu? A pokud by Akezon Nemesii pomohl, co z toho budou mít? A ještě pozor! Pokud by Restenovi Skrčenci nemesijské bílé zlato nestačilo, je akezonská říše dostatečně silná, aby se gondotskému dobyvateli ubránila?
Mezitím, co Gwen mluvil, Janis s klidným výrazem ve tváři přikývnul a dál karty mechanicky míchal. Ucítil, jak od něj vojáci konečně odstoupili spokojení, že krize je zažehnána. Nyní se obrátil ke stolní desce, aby na ni balíček rubem položil a sejmul, než je znovu roztáhne do vějířku, když dlouho potlačovaná energie konečně vzkypěla. Elegantním hodem mrštil barevnými obrázky přes půl místnosti. Karty zprvu letěly v jednom útvaru, mihly se nad navršenými truhlicemi, a jak začaly klesat, postupně se jedna od druhé oddělovaly, ale přesto dál neomylně mířily do plamenů jedné z olejových lamp.
Oheň zaplápolal. Sálem se rozlehly vzteklé a konsternované výkřiky. Kterýsi z vojáků přiskočil a pokusil se do jezírka horkého oleje sáhnout. Namočil si cíp pláště a v okamžiku nasáklý hořlavinou vzplál. Řval bolestí, místnost se plnila tmavým dýmem. Další, daleko chytřejší, si vzal na pomoc rukojeť meče. Podařilo se mu zachránit téměř neporušenou kartu Zubaté Grewiny a mírně zdevastovaného Pána temnot, které zůstaly nejdále od plamenů, ostatních dvacet karet ale dávno vesele hořelo.
Janis stál se založenýma rukama a nevzrušeně civěl Gwenovi do očí.
Král vypadal kupodivu docela klidně, ale podle toho jak mu cukal sval pod levým dolním víčkem, bylo jasné, že zuří. „Víš, co to pro tebe znamená,“ řekl téměř neslyšně. Ostatně v řevu, jaký vydával popálený gardista, by jakýkoliv náznak obyčejné konverzace tak jak tak zanikl.
Janis uměl dobře odezírat, takže porozuměl a přikývnul.
