Vykladač I - Zuby poražených (kapitola jedenáctá)
Těsně před svítáním Janis Trsuaha propustil a svalil se do postele.
* * *
Doteky hebkých dlaní a šimrání. A sucho v krku. Proud studeného vzduchu. A smích.
„Erno?“
„Je poledne, Vaše Milosti. Mám nejdřív uklidit ten svinčík na podlaze, nebo vám namasírovat záda? Tady to načervenalé, to je krev nebo rez?“
„Hm, krev. Krájel jsem jablko a trochu jsem se říznul. Pokoušel jsem se to uklidit, ale to víš, moc to neumím. Co je za den?“
Komorná se uchichtla. „Senedin šestý. To tedy muselo být velké jablko. Vaše manželka odešla do města. Vzkazuje, že si nemáte dělat starosti, že bude do večeře doma.“
S hrůzou mu došlo, že je už dva dny ženatý. Erna pobaveně vyprskla: „Žádná úhona počestnosti jí nehrozí. Její Milost si na vycházku vzala čtyři muže z vaší ochranky.“
Služčina drzost ho popuzovala. Věděl dobře, oč si ta potvora říká, ale její sklon mluvit nad míru včetně jistoty, že všechno donese Gwenovi…
„Měl bych si pořídit komorníka,“ řekl zamyšleně.
Erna vykulila oči. „To jako proč?“
Jedovatě se usmál„Protože ty, kuřátko, se přece staráš o mou paní. A není vhodné, aby měl ženatý muž komornou.“
Erna sepjala paže a zaúpěla: „Ó, to mi nesmíte dělat, můj pane, jinak mne Jeho Veličenstvo pošle do trestanecké kolonie. Mám rozkázáno být vám nablízku. Vy jste přece mág. Potřebujete ochranu a péči.“ Rázným pohybem si přetáhla košilku přes hlavu, zatáhla za šňůrku v pase a sukně se snesla k zemi. „Udělám všechno, abyste byl spokojen, jenom mne od sebe neodhánějte,“ šeptla a nahá, voňavá a rozklepaná dychtivostí se vyhoupla na velikánskou postel.
Spiklenecky se ušklíbla, když s tvrdým výrazem ve tváři nadzvedl přikrývku.
* * *
Večer přikázal prostřít dole v zrcadlovém sále. Byl čas poznat vlastní manželku.
Když vešel do jídelny, už seděla za stolem. Tentokrát si vybrala šaty barvy hořčičné žluti, ve kterých se úplně ztrácela. Byly jí snad ještě volnější než ty, ve kterých se vdávala. Vlasy barvy myší šedi měla čímsi napomádované, takže jí trčely do stran, v drobné tváři opět desítky rudých flíčků. Jediné, čím dokázala zaujmout, byly temně modré oči, ze kterých šlehaly vzdorné blesky. Tvářila se sice pokorně a téměř by vzbudila lítost, ale oči ji prozradily.
„Omlouvám se madam, že vás zanedbávám, ale naše manželství bylo sjednáno nezávisle na vaší i mé vůli. Očekávám vaše pochopení,“ řekl nevzrušeně a posadil se na odvrácený konec dlouhé slavnostně prostřené tabule.
Narovnala se a sáhla po ubrousku, jako by si rozmýšlela odpověď. Její už tak dost poznamenaná tvář ještě více zrudla. „To je v pořádku, Vaše Milosti,“ řekla chladným a vzhledem ke svému subtilnímu zjevu docela hlubokým hlasem.
„Promiňte, vévodkyně, že se ptám,“ zavrčel, zatímco mu lokaj servíroval filety pečené ryby, „ale kolik je vám to vlastně let?“
„Sedmnáct, Vaše Milosti,“ řekla kousavě a úsměvem poděkovala služce za naplněný talíř. „Bylo to napsané ve svatební smlouvě.“
Provinile se usmál. „Jistě. Nečetl jsem ji.“
Přimhouřila oči. „Je vůči vám velmi štědrá.“
Zamračil se. „To je možné. Řekněte, čím vás přinutili, abyste se za mne provdala? Nebo vám stačí, že je z vás vévodkyně?“ Pohrdavě ohrnul ret. „Když si vezmete šaty své velikosti, smyjete si z vlasů to svinstvo a přestanete si na tvář patlat cosi, co vám dráždí kůži, bude z vás velmi pěkné děvče. Vůbec jste neměla zapotřebí vdávat se za králova šarlatána. To, že neznáte jméno svého otce, ještě neznamená, že jste méněcenná. Vysvětlete mi, proč jste s tím kšeftem souhlasila. Nevypadáte tak hloupá, jak jste se na první pohled jevila.“
Její tvář plála jasnou červení. Příbor, který už držela v rukách, zase položila na strany talíře a sáhla po sklenici.
Janis se pobaveně uchechtl. „Mlčíte. Chápu, že mi nevěříte. Ale aspoň jedné věci můžete zanechat. Přestaňte ze sebe dělat maškaru. Já vaši počestnost neohrozím. Pokud mne nechcete, nechám vás na pokoji.“
Vykulila oči údivem, a jak upíjela z poháru, jeden doušek vdechla a sípavě se rozkašlala.
Janis na nic nečekal, přiskočil a uštědřil jí pořádnou herdu do zad.
Pronásledovaný nesouhlasným pohledem hospodyně se vrátil na své místo. Čekal, že Riva uraženě odplachtí, ale ona se znovu napila a přiškrceným hlasem poděkovala. Dodala, že bude o jeho návrhu přemýšlet.
* * *
V noci se Janis opět zaposlouchal do šepotu zpoza Opony. Kromě zcela nepochopitelné diskuse o přenosu signálů prostřednictvím sítě, ulovil dva útržky k věci.
„Potřebuju s ní mluvit!“
„Ale ona pořád spí, vzácný pane!“
„Nesmysl! Už to trvá celé věky. K čemu by pak byla dobrá?“
„Dokud ztělesňuje mysterium, není ke změnám důvod.“
„Vše nasvědčuje, že tentokrát se spektákl zrealizuje. Sebass plánuje, že na Jestřábí horu půjde místo Grewiny. Dokonce sebou chce vzít i Bellsambaru. Ten hlupák si vůbec neuvědomuje, jak tím připomíná svůj smíšený původ. Ale věřícím to bude jedno. Uctívají nás všechny stejně. Hlavně že k nim po letech zase sestoupíme…“
„…Sebass se tragicky mýlí, pokud si myslí, že při korunovaci devítku doplní. To radši sestoupíme na Jestřábí horu v osmi, a on s tou děvkou ať zůstane doma...“
Za dva dny se Janis vracel od krále, kde připravovali nové ujednání s Restenem ohledně hraničních území. Ve vstupní hale svého sídla se srazil s úplně cizí dámou. Poklesla mu čelist, když mu došlo, že osoba s kaštanově zářivými vlasy, čistou pletí a lepými tvary je jeho zákonitá manželka.
Rozhodl se, že bude vlídný. Jako nemanželská dcera Emerichovy ženy to neměla lehké. Obden spolu povečeřeli. Podával heroické výkony a pokoušel se o sdílnost. Pokud se jí vyptával na dětství, odpovídala celkem ochotně. Než se její matka provdala, žila v tvrzi uprostřed akezonských hraničních lesů. Učila se střílet z luku, jezdila na lov a se skalními skřety hledala dračí skořápky. Janis si v té chvíli pomyslel, že Riva musí mít nelidské předky, protože čistokrevným smrtelníkům, pokud neprošli výcvikem, nebylo dáno dračí artefakt rozpoznat. Člověk by místo skořápky v mechu viděl jen zajímavě tvarovaný kámen. Jakmile se Rivy zeptal na současnou Nemesii, ve které s matkou a otčímem až do svatby pobývala, zaraženě se stáhla. Asi ji tam potkalo nějaké trauma. Měl svých starostí dost, takže dál nenaléhal.
Pořád potřeboval vymyslet způsob, jak kontaktovat Ravense. Kdyby mohl věřit Rivě, třeba by to šlo s její pomocí. Ale už byl příliš skeptický.
Situace se po anexi Nemesie zklidňovala jen pozvolna. Nebývalý počet cizinců projíždějících branami Akezonu, ať už v cárech či v saténu, dělal Gwenově tajné službě těžkou hlavu. Jako důvod příjezdu uváděli nejčastěji obchod, ale občas i studium náboženství nebo návštěvu rodiny. Mnozí však podobně jako Erijen hledali pomstu, nebo prchali před spravedlností. Násilné trestné činy a mrtvoly bezejmenných opilců pohozené v odpadních strouhách nebyly ničím výjimečným. Nobilitu však vyděsilo, když byli v rychlém časovém sledu bestiálně zavražděni tři baroni a čtyři hrabata, všichni z rodin, jejichž členové dostali práci ve Východním cípu, který byl k Akezonu připojen po rozdělení dobyté Nemesie.
Gwen nařídil každého příchozího prověřit a tajná služba zapojila i spolupracovníky z řad měšťanstva. Hned v několika dnech bylo s horlivým přispěním trhovců a počestných vdov pozatýkáno na dvacet osob a po týdnu neplodných výslechů a mučení policisté stále nevěděli vůbec nic.
Jako obvykle i tentokrát nakonec požádal ministr vnitra, baron Cinorus o konzultaci Prvního králova rádce. Karty špeha odhalily rychleji, než si tři zákonem stanovení svědkové stačili odkašlat. Dalo se tím předejít justičním omylům i zbytečně krutému mučení. Dělo se tak v přísném utajení, protože nebylo přípustné veřejně přiznat, že pouhé rozhození karet může rozhodnout o životě či smrti.
Všechny podezřelé museli s omluvami propustit, zatímco na ulicích přibyly další dvě patricijské mrtvoly s podřezanými hrdly.
Na obyvatele hlavního města padl strach. Chrámy se plnily věřícími.
Janis se vracel od Gwena, kterému byl ohlásit, jak vyšetřování dopadlo. Bylo k půlnoci a plamínky v lampách na nárožích domů už skomíraly. Stačilo obejít východní křídlo královského paláce a chrám bohyně Erix, protože jeho dům a palác, ob jedno sousedily. Ochranka mu jako vždy kráčela v patách. Byl přesvědčený, že teorie ministra vnitra o mstitelích z poražené Nemesie je mylná a také to králi řekl. Tvrdil, že zločiny ukazují na pachatele, který jedná iracionálně. Na královo přání vyložil karty. Dotaz zněl, zda má ministr vnitra s nemesijskými mstiteli pravdu. Vyšel Blázínek. Na dotaz, zda má pravdu Janis s bestiálním vrahem, vyšel Temný pán.
Víš, co je zvláštní, můj elegantní vévodo? zašklebil se Gwen, když to spolu probírali. Nechal jsem Cinora, aby dal dohromady popis zavražděných. Ukázalo se, že vrah, jde po modrém peří. Král s rozmáchlým gestem ukázal na svůj klobouk pohozený na komodě pod oknem, zdobený třemi zářivě modrými frexoními péry.
Takže to bude fetišista přes peří, rozchechtal se Janis.
Šílenci se chytají obtížně, zachmuřil se Gwen.
Ty máš smůlu, že jsi král. Jako ministr vnitra bys byl mnohem šťastnější, povzdechl si Janis a myslel to naprosto upřímně.
Gwen přikývnul. A určitě šikovnější, než Cinorus, ale aspoň mu do toho můžu mluvit. Vylož mi na toho vraha.
Řada: Kladívko spravedlnosti – Pán Temnot – Odevzdání, Vykladače na chvíli připravila o dech. Zvláštní, zamručel Janis, jako by v tom měl prsty samotný Temný.
Gwen udělal otrávený obličej. Sahíjiové se na rozdíl od krenevů mezi smrtelníky neobtěžovali. Posílali emisary. Ale démoni by vraždili mnohem rafinovaněji. Určitě by si nevybrali tak obyčejný způsob, jako podřezávat lidem krky.
A co kdyby Temný chtěl ty úklady zamaskovat? Předpokládejme, i když nevím proč, že mu záleželo, aby to pokaždé vypadalo jako obyčejná lidská vražda, navrhoval Janis.
Gwen přivřel oči do tenkých škvír a vybafl: Ha! To by sedělo na výpověď baronky z Franeretu, která tvrdí, že její manžel vykrvácel zcela sám v zamčeném pokoji. Řeknu Cinorovi, ať to proklepne z této strany a když se těch podezřelých okolností objeví víc, hodím to na krk diákonovi Beltenovi.
Pak ještě klábosili o nedůležitých věcech, než se Janis rozloučil a šel. Teď v temnotě mrazivé ulice mu došlo, že když Gwen mluvil o modrém peří, sdělil více, než možná chtěl. Jen odhalit, co to bylo…
