Vykladač I - Zuby poražených (kapitola druhá)
Den a noc s nejnutnějšími přestávkami pro koně vydrželi na cestě. Zastavili až ve Vibetu, městečku v podhůří Forkudských Bran, kde se v penzionu u Tlusté Otely vyspali, najedli a slušně oblékli.
Janis se zbavil masky řemeslníka a opět si připnul pochvu s mečem. Gwena existence zbraně v Janisově vlastnictví provokovala a několikrát se na to pokusil zavést řeč. Po světě se mágové pohybovali jen zřídka. Každý nově vyškolený se usadil u svého mecenáše a tam setrval až do smrti. Ty úspěšné si patricijské rodiny držívaly v měkce vystlané zlaté kleci po mnoho generací, a pokud je pouštěly z dohledu, pak jen na přímý příkaz králů, či z vůle bohů a vždy s ozbrojeným doprovodem. Obecně platilo, že kouzelníci, vykladači, zaříkávači i vědmy tráví životy v laboratořích prosycených sírovými a rtuťovými výpary, které dříve či později zkroutí jejich těla do groteskních podob, zbrázdí vráskami a pokryjí kůži mokvajícími vředy na povrchu a novotvary uvnitř, takže vzniknuvší kreatura rozhodně nemá na to, aby dokázala vládnout mečem.
Lidé netušili, že deformace vznikají nejčastěji vlivem opakovaných zlomenin kostí a otoků tkání následkem emočního přetlaku při odposlouchávání ze sítě. Citelná a častá zranění srůstala i přes sebelepší péči nakřivo. Podle míry znetvoření se dalo usuzovat na věštecký talent, podle četnosti boláků na obličejích léčitelek se zase dal odhadovat léčitelský um, protože vědmy po té, co podepsaly dohodu s Trsuahem, démonem bolesti, do mokvajících plyskýřů natahovaly průvodní projevy chorob.
O kvalitě vykladačů triftových karet svědčil jejich dožitý věk. Málokterá profese měla tak vysokou úmrtnost, protože každý vyložil špatně jen jednou. Proto se vykladačové mnohem častěji než jiní mágové zaprodávali démonům Temného pána Henrexe, který žádal to nejcennější, duši. Zaprodaní vykladači byli jedinou sortou mágů, kteří po smrti nedostanou příležitost k očistě v Plamenném moři a k dalšímu znovuzrození. Ale vykladači otevřeně hlásali, že několik staletí privilegovaného života vystřídané službou na věčnosti je vlastně mnohem lepší…
Na Gwenovy vtípky stran pověstné neduživosti mágů, Janis zpočátku nereagoval. Teprve když ho Nemesijec znovu požádal, zda by si nemohl jeho meč potěžkat, tvrdě odsekl: „Kabát si klidně nechej, ale zbraně a ženské se nepůjčují.“
„Jsi přece vykladač,“ namítl Gwen, „tvou zbraní jsou karty.“
Odpočívali na břehu potoka, Janis rozložený v trávě zahleděný do šedavých oblaků se hořce usmál. „Dvojsečnou.“
„Co se na Erijenově dvoře stalo?“ zajímal se Gwen.
Janis zavřel oči a v duchu si události zrekapituloval. Čerstvě ovdovělý padesátník hrabě Erijen se shlídl v mladinké Odeře z Vernera. Neměl tušení, že už se jí dávno dvoří jeho syn, Erijen junior. Odera se bála starého hraběte odmítnout, hrála to na dvě strany. Provalilo se to po té, co otěhotněla. Erijen starší se skřípáním zubů rozhodl, že s dámou se ožení ten z nich, který je otcem. Netušil, že si o Odeřině tuplovaném poměru šuškají i pomocníci v koželužně pod hradbami. Byl ze staré školy a v potřebě udržet věc pod pokličkou, vykladači nic pořádně nevysvětlil. Pouze mistra Estebana pověřil, aby mu z karet zjistil, zda je otec Odeřina dítěte starý, či mladý.
Esteban měl tou dobou smrt na jazyku a polehával. Potřeboval čas k náležitému usebrání. Netrpělivý Erijen se vypravil na lov v domnění, že po návratu mu Esteban předloží odpověď. Esteban několik hodin meditoval a potom karty skutečně vyložil. Jenže dříve než mohl výklad zprostředkovat, se jeho čas naplnil. Démon Temného pána přišel, aby si odnesl jeho duši. Mistr poprosil běsa o malé strpení, aby mohl poslední úkol dotáhnout do konce. Dostal půl hodiny odklad. Nechal přivolat svého bývalého žáka, který se tou dobou už stal osobním mágem Erijena juniora.
Když Janise po dlouhém hledání přivedli, spočíval Esteban v lenošce, sípavě dýchal, na voskově bílém čele perlily krůpěje potu. Doktor si právě balil tašku. „Vypadá to na mozkovou mrtvici. V takových případech si tělo buď pomůže samo, nebo je konec blízko. V pěti stech letech a s jeho prognózou…vždyť víte. Tady ani léčitelka nic nezmůže,“ poznamenal, než odešel.
Starý vykladač pohodil hlavou do kouta, kde na truhle v oblaku chvějivé tmy znuděně posedával rudě kropenatý Henrexův démon a ostrými nehty se špáral v zubech. Lidé vyjma školených mágů ho zachytit nedokázali, ale cítili se v jeho přítomnosti nesví. V napjatém tichu se Janisovy a běsovy oči setkaly. Démon uličnicky mrknul, jako by dával najevo, že dělá jen svou práci. Vykladač mu pokynul a pak se sklonil k Estebanovi. Jeho duši čekala věčná služba u Temného pána. Povzbudivě starce pohladil po hřbetu ruky a řekl: Co pro vás mohu udělat, mistře?
Jde o můj poslední…výklad…, vydechnul Esteban. Karty na…stole.
Janis tehdy neměl tušení, oč jde.
Řekni jeho milosti, že otec dítěte té…ženy je… chorý…Duševně chorý. Jestli se nebude léčit, zapříčiní…strádání…
Právě tehdy čas vypršel. Démon si omluvně odfrkl, vstal z truhly, položil Estebanovi pracku na čelo.
Stařičký mág ustrnul s vytřeštěnýma očima.
Janis vévodovi mistrův vzkaz beze zbytku vyřídil.
Vůbec netušil, co tím způsobí.
Chtěl jsem vědět, jestli otec toho děcka je mladý nebo starý! namítnul zaražený hrabě.
Ale to mi Esteban neřekl, pokrčil rameny Janis. Sdělil mi odpověď, kterou jsem vám přetlumočil, Vaše Milosti. Vypadá to, že ho ten výklad trochu vykolejil. Duševní nemoci jsou většinou vrozené a léčí se těžko. Vhodně zvolenou terapií je však možné chorobné sklony přemostit, podotkl bezelstně. Zabírají meditační techniky a magické postupy, o kterých ví hodně vaše léčitelka Vera. Pokud jí toho člověka svěříte, mohla by ho ještě zachránit.
A tehdy se patricij konečně rozlítil. Zbrunátněl, vykulil oči a začal řvát: Tak ty ze mě budeš dělat šílence? Kdo ví, co vlastně Esteban vyložil! Že jsi neschopný, a podvodník k tomu, jsem věděl už dávno! burácel s pěnou na pěstěném vousu. Půjdeš do hladomorny a zítra na hranici!
Když se dosyta vyřval, předal Janise vojákům, aby ho odvedli. Až mezi oslizlými zdmi mu došlo, jak klíčová v tomto případě nevědomost předmětu otázky pro něj vlastně byla. A že by vlastně byla rozsudkem smrti nejen pro něj, ale nejspíše i pro chudáka starého Estebana.
Starý hrabě totiž občas podléhal prudkým změnám nálad. V jedné chvíli byl samý úsměv, a vzápětí byl schopný na sloužícího, co upustil polínko, vzít pohrabáč. Někdy se vytrácel na celé dny do lesů a vracel se otrhaný a hladový. Nebožka hraběnka se pokaždé modlila k Senedě. Možná právě proto se Erijen junior odhodlal tak brzy převzít svůj díl zodpovědnosti. Nebývalo zvykem, aby se syn hned po návratu ze studií zapojil do správy panství, ale přesně to Erijen udělal. A nejen to. Dokonce otce požádal o souhlas, aby směl mít vlastního mága. Starý hrabě na Estebanova učedníka pohlížel skepticky, ale souhlasil. Určitě netušil, že Estebanův čas je spočítaný a už vůbec ne, co ukáže jeho poslední výklad.
Ještě téže noci Vera využila domácích zmatků a z hladomorny Janise dostala. Dokonce mu stačila sbalit nejlepší oblečení a dostatek peněz. Chtěl, aby utekla s ním, ale tvrdila, že by ho cestou jenom zdržovala.
Teď po třech týdnech mohl jen doufat, že je v pořádku.
„Tak si to nechej pro sebe, tajnůstkáři,“ vyrušil ho z myšlenek ublíženě Gwen.
„Podrobnosti té záležitosti ani nestojí za to vzpomínat,“ řekl ponuře Janis. „A vůbec, dodržujeme etický kodex. Musíme být diskrétní. Jak by se ti líbilo, kdybych o tom, co jsem vyložil tobě, každému na potkání vyprávěl?“
„Tss!“ prskl Nemesijec, „že by mágové měli čest?“
Janis se rozchechtal. Gwenova poznámka ho ani v nejmenším neurazila. Mágové skutečně žili podle vlastních pravidel a o cti se v jejich případě mluvit nedalo. „Máme pud sebezáchovy,“ řekl, když se uklidnil. „A ten nám radí tajnosti klientů neprozrazovat.“
„I když tě pak honí jako divou zvěř?“ zapředl Gwen.
„Týkalo se to výkladu,“ přiznal Janis, „který udělal Esteban. Protože náhle zemřel, musel jsem výsledek přetlumočit já.“
Gwen právě přikládal do ohně. Jak byl zaujatý, šermoval s větví jako s krátkým mečem. „A to, cos Erijenovi řekl, ho tak nasralo, že…“
„Jo,“ přisvědčil Janis. „Hlavně se chtěl zbavit nevítaného svědka. Přísahal, že jsem ho předpovědí urazil a že jedinou kompenzací je smrt.
„Tfuj,“ zaklel Gwen, „daremná vysoká šlechta. A jak se k tomu postavil Erijen mladší? Byl to přece tvůj přítel!“
„Tatík ho pro jistotu posadil do chládku,“ ušklíbnul se Janis. „A nenech se mýlit. Druhým pravidlem, kterému nás ve škole učili, je že mág žádné přátele nemá.“
„To by mně zajímalo proč?“ dorážel společník.
Janis jen mávl rukou a raději mlčel. Nechtěl Nemesijce urážet, ale tím, co by mu řekl, by toho docílil.
+++
Další dva dny jim zabrala cesta k Senedinu Jezeru. Z opevněné terasy hotelu na Krásné vyhlídce přes stříbrnou jezerní hladinu odhadovali dobu jízdy k hraničním hřebenům na obzoru. Měli by je překonat během tří dnů a přes Trajanínská soliska se poměrně bezpečně dostat do úrodného údolí řeky Morfeny a pak dál do hlavního města Akezonu.
Nazrzlá číšnice pokládala talíře na stůl, vychvalovala křehkost telecího a sílu jablkovice a dávala si záležet, aby jí to trvalo co nejdéle. I přes ostrý horský vítr předváděla hezky klenutý hrudník v úsporné košilce a pod lemem krátké sukně nahá kolínka bez punčoch. Ještě než odběhla, ohromila je oznámením, že hledá ženicha, a oni dva že se jí tuze líbí.
Tehdy si povšimli, že je neznámí lidé pokládají za příbuzné.
„Není divu,“ uchechtl se Gwen, „naše šaty šila tatáž krejčová. Tmavá barva z vlasů už se ti vymyla, oba jsme stejně urostlí, i když já jsem mnohem hezčí.“
Janis rozpačitě pohodil hlavou. Bylo to zvláštní. Tak lehce jako s Gwenem se ještě nikdy v životě necítil. Nebe bylo vysoko, vzduch voněl čistotou a z dálky se ozýval dívčí smích.
Zdrželi se přes noc a o vdavekchtivou Flewiu se podělili, čímž Janisovo pravidlo, že zbraně a ženské se nepůjčují, padlo.
Gwenovo naléhaní, aby zůstali aspoň do oběda, Janis rázně zamítnul. „Klidně se tu i ožeň, jestli ti nevadí, že budeš mít chlupaté děti. Králem se staneš tak jak tak, ale já musím dál.“
„Raději půjdu s tebou,“ bručel Nemesijec.
Celý den cestovali dubovými a olšovými háji rostoucími podél jezera. K večeru dorazili do skal. Utábořili se v místě, kde se za Druhého věku těžil stavební kámen. Oheň rozdělali pod skalním převisem. Přikládali suché větve, aby kouř nepřilákal skalní skřety. Teprve tehdy porušil voják uražené mlčení a chtěl vědět, co bylo míněno těmi chlupatými dětmi.
„Podle tvaru a barvy obočí byl otcem té dívky skalní skřet,“ řekl vykladač.
Gwen vykulil oči. „Blbost! To by měla šedivou kůži!“
Vykladač chtěl vysvětlit, že míšenci dědí podobu různě, ale pak si vzpomněl na jednodušší důkaz. Vybavil si pokožku Flewiiných nohou dodrásanou tupým nožem, jak se děvče snažilo zbavit bujného ochlupení. „Lidské šenkýřky si neholí nohy,“ broukl sarkastickým tónem, „ale jsem ten poslední, kdo by se nad něčím takovým ošklíbal.“
„Fujtajbl!“ vydechl Gwen. „To už bys rovnou mohl chodit třeba s léčitelkou.“
Janis nevzrušeně pokrčil rameny. Přesně tak tomu totiž bylo. Gwenovi o tom ale vyprávět nehodlal. Otevřené vředy na kůži, prostřednictvím kterých léčily choroby, tyto ženy spolehlivě stavěly na nejspodnější příčku žádoucích partnerek. Doufal, že až se Erijen junior dostane z vězení, o Veru se postará. Také věřil, že Vera uchrání Wrtenův obraz, který si k ní dal do úschovy.
Jeho výraz ale Nemesijce nenechal na pochybách. „No to mne podrž! Tys nějakou měl?“ rozchechtal se. „Ledaže by s řemeslem začínala! Ale to je přece nesmysl. Přicházejí znetvořené rovnou z Trnitého ostrova. Jak jinak by nabyly praxe?“
„Jen zasvěcení vědí, že výskyt anamnestických vředů je omezen na ruce a tvář,“ řekl chladně Janis. „Jakmile se vymotala z léčitelského hábitu a vykoupala v gremenkovém nálevu, aby se zbavila pachu nemocných, těch šesti pupínků na tváři jsem si ani nevšimnul.“
„Strašné,“ vybafnul zcela bledý Gwen.
Slunce se klonilo k západu, když na hřebeni Vahadlové hory překročili hranice do Akezonu a počali sestupovat dolů k neplodným Trajanínským soliskům. Stezka byla úzká a koně neklidní. Sesedli a vedli je za sebou. Nechtěli riskovat závrať, disciplinovaně civěli přímo pod nohy. Viditelnost byla tak dobrá, že v dáli na obzoru za Gondotskou pahorkatinou viděli obrysy posvátné Jestřábí hory, kde na konci Druhého věku sahíjinové na hlavu porazili krenevy. Podívaná Gwena inspirovala. Prohlásil, že cesta lépe uteče, když zabaví mozek a začal deklamovat Diruviónovy hrdinské eposy o Konečném zúčtování.
Podle toho, že ovládal veršované verze, Janis uznal, že v řečech o vzdělání nepřeháněl.
Nemesijcovy recitace Janisovi připomněly otroka z přístavní hospody. Přemýšlel, zda to co o zatracených věděl, doposud platí.
Božská rasa krenevů vládla Tenerisu po tisíciletí. Smrtelníky nijak nešetřili. Využívali je při zábavách i šarvátkách stejně, jako lidé na poli tažná zvířata. Ačkoliv byli krenevové nejsilnější a jejich pýcha byla nesmírná, nebyli jedinými svého druhu. Konkurovali jim mladší a méně početní sahíjinové. Tyneon, jejich král, nechtěl s krenevy bojovat. Navrhoval králi krenevů, Senedonovi, se o moc nad Tenerisem podělit. Senedon se mu ale vysmál.
Sahíjinové vsadili na smrtelníky a jejich víru. Namísto, aby si úctu a obdiv vynucovali terorem, zvolili přístup, se kterým se krenevové nikdy neobtěžovali. Za podpůrné modlitby nabídli laskavou péči a pro krenevy slíbili trest. A lidé, kteří si doposud nikdy nebyli jisti, kdy se krajem přežene plamenná smršť, protože si krenevové usmysleli zahrát ohnivý kulečník, jim s radostí vyhověli. Právě lidská víra sahíjiny v rozhodující bitvě posílila. Až později poraženým došlo, že většina jejich služebných démonů se přidala na stranu vítězů dávno před bitvou.
Nastal čas plnit sliby.
Jak lépe mohli noví bohové dokázat svou moc, než věnovat své poražené nepřátele věrným smrtelným poddaným? Obrali krenevy o tvořivou moc a svrhli je na tržiště hlavních měst velkých teneriských říší. Nesčetní synové poloboha Sebasse si vzali na starost dražbu. Poznamenané kletbou, která krenevy nutila držet se v blízkosti toho, kdo za ně zaplatil, je vydražili výhradně do královských a vévodských rodů s podmínkou předkupního práva jen další vladařské rodině.
Alespoň jeden správně ujařmený krenevský otrok patřil v nejvyšších kruzích k nezbytnému doplňku dvora.
Navěky zbavení tvořivé síly, ale stále nesmrtelní, a proto nesmírně odolní krenevové se propadli na samé dno. V kontrastu s někdejší velkolepostí nebylo v širém světě ubožejších tvorů tím spíše, že lidé si nové poměry patřičně užívali. S oč větší láskou vzhlíželi k novým bohům, o to větší opovržení projevovali těm předchozím.
Jeden by řekl: Dobře jim tak, když neznali míru. Donedávna nad tím Janis nijak zvlášť nepřemýšlel. Ale po zážitku s nařvaným Bonetem mu vytanulo na mysli, že dvě stě let poroby je docela dost.
Současní bohové sice hlásají doktrínu lásky a hřejivé péče, ale ve skutečnosti nejsou lepší než ti předchozí. Jsou jen mazanější. Své nešvary zahalili závoji mystérií, hlad po obětech zdůvodnili potřebami rituálů.
Přiblížili se k plácku, odkud se cesta zvolna rozšiřovala. Jak sestoupili z nejstrmějších úseků, lišejníky na srázech vystřídaly zakrslé borovice a bylo patrné, že odtud už bude možné znovu se vyhoupnout do sedel. Gwen zabraný do líčení scény bloudění posledních poražených krenevů po bitevním poli právě ústy pomyslného příslušníka poražené rasy teatrálně zalkal:
„Dosti půtek, Tyneone,
Ušetři nás Starorodé
dopřej času k nápravě!“
Janis už otevíral ústa k námitce, že právě této pasáži vůbec nevěří. Kdo z poražených, kteří na bojišti dokázali vydržet až do hořkého konce, by byl ochoten takto prosit? Jistě, našli se i zbabělci, ale ti do poslední bitvy, o které se vědělo, že je předem prohraná, vůbec nenastoupili…
Ale Gwen vzápětí klesl hlasem a jako nejvyšší sahíjin zaburácel:
„Poslední vám šanci dávám
Krenevové nehodní
Věčnost v blátě, prachu, tichu
Rabskou službou smrtelným
Divých vášní ujařmení
Kéž přivodí poučení
Kyne šance k zhodnocení
Každých sto let dovršení
Vítěz bude oslaven
Jeho slovo zákonem
Poražený jsa očištěn
mystickým plamenem
Gwen dokončil, a v očekávání pochvaly se na Janise vítězoslavně podíval.
Vykladač zamyšleně krčil čelo. Pasáž týkající se promluvy Tyneona k poraženým, ve které po sto letech pokání sliboval jakýsi rituální souboj, byla do Diruviónových svitků přidána až dvacet let po jejich prvním vydání. Zde se skrývaly i kořeny úsloví, že svět se otřese, až se krenev usměje, způsobené chybnými překlady prvních verzí ze starodwentenštiny do gondotštiny, kde si jakýsi mnich slovo „poučení“ vyložil jako „pousmání“. Učenci na Trnitém ostrově se o autorství přeli nejméně sto padesát let. Vítězila hypotéza, že se jedná o zpotvořenou verzi proroctví Běsky z Gondotu, pojednávající o zúčtování v čistě symbolické rovině. Za celých dvě stě let od porážky se totiž nestalo, aby se rozdělení moci byť jen náznakem pozměnilo. Mladorodí na rozdíl od Starorodých na Teneris osobně nevstupovali, protože, jak ústy svých diákonů hlásali, nechtěli opakovat chyby předchůdců. Tato pasáž ovšem slibovala, že by v budoucnu mohlo dojít ke vzácné výjimce a veřejnost romanticky prahnoucí jak po fyzické boží přítomnosti, tak po obětech, tyto verše milovala. Podle legendy, která se mezi lidmi rozšířila, měli krenevové dostat každých sto let příležitost k rehabilitaci. V žádných literárních pramenech však nebyla zmínka, s kým by měl onen pomyslný šampión vlastně bojovat. Nebylo žádných důkazů, že by k pokusům o výzvu vůbec došlo. Nepodařilo se to před sto lety, nepodaří se to ani nyní, když je dvousetleté jubileum vítězství sahíjinů za dveřmi. Světová hierokracie na řeči o obnově víry pohlížela dotčeně, protože napadaly samotnou její kompetenci. Nic takového přece není zapotřebí. Celé to byla jen pohádka.
Janis se rozhodl Nemesijce vyvést z omylu. Zarputile pohodil hlavou, nadechl se, ale v tom si všimnul nepatrného záblesku na okraji zorného pole. Mohl to být odraz lístku osiky. Až na to, že tak vysoko v horách rostly jen jehličnany.
„Pozor!“ křikl, současně tasil a otočil se vzad, čímž se ocitl tváří v tvář dvěma maskovaným přihrbeným postavám s krátkými blýskavými mečíky.
Útočníci doplatili na svou sebejistotu. Prvního stačil skopnout ze srázu a druhého rozpáral plebejským chvatem od třísel až k hrudní kosti, kterou rozťal a jeho čepel se zarazila až o páteř. Když vytahoval meč z ničemova hrudníku, zaslechl chroptění a teprve tehdy měl čas se podívat, jak je na tom Gwen, který šel po stezce jako první. Ale Nemesijec nezklamal. U jeho nohou ležela dvě těla. Jedno nehybné a druhé se ještě svíjelo.
Slunce už téměř zapadlo, ale pod příkrovem nízkých olověně šedivých mračen v rozptýleném světle pozorované výjevy získávaly velmi jasné kontury. Na úzké pěšině, kterou z jedné strany lemovala horská stěna, a z druhé výhled do krajiny a propast, mohl Janis sledovat celý výjev na pozadí fialovo modré oblohy v podivném přísvitu.
Gwen se právě napřáhl a se zaťatými čelistmi, výrazem typickým pro všechny vojáky, zraněného dorazil. Lapka se naposledy vzepjal, krátce vykvikl a ochabl. Přesto, že obdobnou scénu Janis neviděl poprvé, jeho srdce sevřela ledová pěst.
Když k němu Gwen vzhlédl, výraz jeho očí byl prázdný. „Do krysí prdele,“ procedil skrze zuby a špičkou boty se dotkl křečovitě sevřené pěsti dosud svírající krátký masivní meč. Hřbet ruky potažené šedivou kůží byl porostlý hustými šedobílými chlupy. Horní část hlavy mrtvoly navlečené v hnědé krví prosáklé tunice, kryla černá kukla s otvory pro oči. Zpod kukly se ježil šedivý chomáč vousů zakrývající krk. Oba zbývající mrtví vyhlíželi obdobně, snad jen ten Janisův měl vousy o něco řidší, že byla viditelná i tenká rýha široce vykrojených úst. Jen o jedné rase se vědělo, že pokud se její příslušníci vydají na vražednou misi, nikdy neútočí s odhalenými tvářemi. Obcházeli tak prastarý zákaz bezejmenné netrebské bohyně, která je stvořila. Prý prohlásila, že si nepřeje, aby její dítka tváří tvář obcovala s násilnou smrtí. Přestože byli netrebové vybiti před tisícovkami let, skřetové z piety ten příkaz stále dodržovali.
„Skřeti,“ konstatoval vykladač, „ale ten, kterého jsem shodil, byl určitě člověk. Měl pomalé reflexy a jeho pleť měla růžový odstín.“
„Možná míšenec jako ta šenkýřka,“ podotkl Gwen, sklonil se k mrtvole.
„Nejspíš,“ pokrčil rameny Janis.
Po té, co těla prošacovali, je skulili ze srázu a pokračovali už v sedlech dál. Spěchali do bezpečnějšího terénu dříve, než padne tma. „Už chápu, proč jsi na ten meč tak háklivý,“ utrousil na půl úst Gwen.
„Tak si to nechej pro sebe,“ broukl Janis.
„Proč?“ zajímal se Nemesijec.
„Nedovedeš si představit, jaké to je, být neustále ve střehu a čekat, že tě rozzuřený dav vytáhne z postele, vyvleče na rynek a zapálí pod tebou narovnaná polena.“
