Vykladač I - Zuby poražených (kapitola devátá)
Soud bral jako frašku. Propustili ho sice, ale i když se mohl vrátit do svého paláce, dostal k „ochraně“ komando vyčleněné z královy osobní gardy vedené Cinetem, k nevelké radosti kapitána samotného. Vojáci se zabydleli v neužívaném severním křídle a přinesli do jeho klidného domu rozruch.
Zrno vzešlo a protože od té doby pršelo pravidelně. Zdálo se, že není důvod dělat si s Mreonovými úklady starosti.
Zato akezonské království mělo starosti se správou nového území, které mu připadlo po zániku Nemesie. Gwen do Východního cípu, jak začali nové markrabství nazývat, vyslal Emericha. Měl dohlédnout nad transformací legislativy, bankovnictví a školství.
Jednoho odpoledne se Janis z vyjížďky s Gwenem vrátil dříve a načapal členy strážného komanda v pracovně, když se mu hrabali v jeho účetních knihách. Zatímco dva „kontrolovali“ zisky z obchodu s finitovým kořenem, třetí dováděl se služebnou v jeho posteli.
Popadl ho takový vztek, že všechna doporučení z Trnitého ostrova hodil za hlavu a sáhl po meči. Za posměšných výkřiků, aby si neublížil, vojáky vyhnal ven a na nádvoří se do nejprotivnějšího pustil. Seržant Emett, přesvědčený, že nafoukaného přivandrovalce konečně jaksepatří srovná, se proti němu radostně vyřítil. Jenže zakrátko popadal vyčerpáním dech, protože s technikou, se kterou šarlatán vyrukoval, se ještě nesetkal. Musel se vyhýbat nezvyklým chvatům a pozpátky ustupovat, protože vévodova čepel svištěla nebezpečně rychle a těsně míjela jeho žebra. Vykladač se pohyboval lehounce, téměř jako by tančil. Tím, jak byl a nebyl na mnoha místech současně, nutil Emetta k neustálé obraně. Štěrk od bot mu odletoval a skřípal… Emett skončil na lopatkách se zlomenou paží, tržnou ránou na čele, sečnou na hrudníku a zhmožděným kotníkem.
„Tví muži nemají právo hrabat se mi v účtech ani spát s mými služkami. Podám ke králi protest,“ řekl večer Cinetovi.
Kapitán pokrčil rameny. „Lze podat cokoliv, Vaše Milosti. Král se vám zajisté formálně omluví.“
Janis zamračeně přikývnul. Oba věděli své. Bylo jasné, že příkaz vydal samotný král.
V noci zpytoval svědomí. Tím, že ochrance odhalil své schopnosti, si nepomohl.
Na Trnitém ostrově musel přísahat, že je užije jen v nejvyšší nouzi. Obecně platilo, že mágové nemotorní jsou a byla to pravda. Výjimka existovala jen pro kastu přivolávačů, protože při obcování s démony byla tělesná zdatnost nezbytnou podmínkou přežití.
Poté co jako chlapec utekl z Grenedonu, se několik dnů toulal v lesích. Jedl kořínky a bobule, pil vodu z kaluží, až z toho onemocněl. Zachránili ho lidé z vesnice, ale jen proto, aby ho za pár měsíců prodali obchodníkům s otroky. Tam znovu uslyšel o Trnitém ostrově. Dříve než mu na tržišti stačili vypálit cejch, utekl. Snad proto, že název Trnitého ostrova si jako jediný z té hrozné noci zapamatoval, se to místo stalo jeho cílem. Až to zapálíme, mágové na Trnitém ostrově ušetří za svíce… pošklebovali se ti obrovití cizí vojáci.
Dal se najmout na loď a stal se plavčíkem. Trnitý ostrov uviděl přesně za tři roky. Neměl nic, když zabušil na bránu pevnosti obehnané třímetrovými hradbami a jeho loď, která kolem ostrova jen proplouvala, právě mizela za obzorem.
Pracoval u koní, poslouchal, o čem se lidé baví. Ze všech oborů magie se mu nejvíce líbila práce přivolavačů, protože jedině oni dostávali bojový výcvik. Za všechny peníze, které vydělal, nastoupil do základní přípravky. Stačilo málo a na některé věci si prostě jen vzpomněl… Ze skupiny dvanácti uchazečů, se do užšího výběru dostal jako jediný. Protože už byl švorc, zapsal se na obor vykladače a když dostal stipendium, přidal si ještě přivolávání a věštění.
Jako student přivolávání se každý den hlásil v tělocvičně dřív, než vyšlo slunce. Učili ho vládnout mečem, dýkou i pěstmi, ale především ho trénovali v sebeovládání a dělali to s nesmírným potěšením. Občas omdlel. Probralo ho vědro ledové vody a „výcvik“ pokračoval. Nutili jej bušit holými pěstmi do pytlů vycpaných pískem, balancovat s těžkým železným mečem po kladině ve třímetrové výšce, bránit se útokům sekyr jen se štítem a se zavázanýma očima. Po takové ranní rozcvičce následoval běžný denní program, kdy doháněl studium dalších oborů. Tvář míval tak opuchlou, že mnohdy ani neviděl, každý pohyb bolel. V podvečer, když spolužáci z oborů věštění a vykládání hráli démoní mariáš, nastupoval do tělocvičny nanovo.
Po dvou letech mu to už ani nepřišlo. Kdesi četl, že původním cílem výcviku bylo vyrobit fungující stroj na zabíjení pro případ zálohy, že by se bohům nedostávalo démonů, což ale nehrozilo…Bral to jako šanci pro budoucnost.
Na Trnitém ostrově prožil deset let. Nebyl vzorným studentem a od vyhazovu za nedovolené experimenty jej uchránilo především to, že jeho hlavním oborem bylo vykládání a vykladačů bylo skutečně jako šafránu.
V době, kdy se jiní biflovali ke zkouškám, on ukrytý pod střechou nad skladištěm dřeva podle příručky zkoušel vyvolávat služebné démony.
S tou knihou to vůbec bylo velké štěstí. Když si v čítárně dělal výpisky, spadla mu tužka. Zakutálela se pod skříň. Musel se pro ni natáhnout. Přitom narazil na knihu. Byl zvědavý, co je zač. Jak ji páčil, a nešlo to, pochopil, že na ní vězí váha celé police se stovkami svazků. Zvědavost byla větší, než lenost. Trvalo celou noc, než všechny knihy vyskládal, osvobodil tu pod skříní, nahradil jinou a zase všechno do původního stavu vrátil. Odměna stála za to. Ukázalo se, že je psaná dwentensky a je více než tři staletí stará. Už to z ní činilo výjimečný úlovek, protože podle platných zákonů měla být dávno spálená. Janis se s úžasem dočítal, že třímá „Komunikační příručku pro vyvolávání služebných démonů“. V knize byl uveden jejich jmenný seznam, přesný popis a především způsob, jak je bezpečně ovládat, aby nemohli přivolávači uškodit. To bylo svatokrádežné a naprosto to odporovalo obecné náboženské doktríně. Kněží hlásali, že démoni jsou pro smrtelníky příliš nebezpeční. A na svévolné pokusy démony aktivně kontaktovat pohlíželi s nevolí. Dokonce i certifikovaní přivolavači, kteří obor vystudovali a prošli bojovým výcvikem, směli pracovat jen pod dozorem církve, nejčastěji jako ochranka diákonů a arciprelátů a sami démony přivolávat nesměli.
Kniha byla pro Janise velkým pokušením. Několik dní se zmítal v pochybnostech, ale nakonec neodolal. Nakreslil první obrazec Terdebre. Hned to úvodní vzývání pro něj mohlo skončit fatálně. Paradoxně neudělal žádnou chybu, ale měl smůlu. Démon povětří Neceom, kterého si vybral, se ve chvíli vzývání právě hašteřil s Weynou a Trsuahem, ale vábení symbolu se musel podvolit. Trsuaha a Weynu, kteří ho pevně drželi, jednouše strhl sebou. Namísto jednoho démona, tak Janis přivolal zmítající se vzteklou trojici, která jakmile žuchla na krví zvýrazněný symbol, ve rvačce pokračovala.
To bylo jediné štěstí. Janis dostal čas si zbylé dva démony prohlédnout a identifikovat, aby je mohl odzbrojit, protože magický symbol krotil pouze Neceoma. Zbývalo dopsat doprostřed volného pole hvězdice další dvě jména. Úkol téměř nemožný, protože běsové se rvali právě nad ním a část obrazce už byla dokonce smazaná.
Ve svých dvanácti letech byl hodně hubený. Démoni si jeho přítomnosti sice všimli, ale zabraní do rvačky ho zatím neuznali za hodného pozornosti. Tak dlouho se kolem jejich chumlu ochomýtal a strkal zakrvácený prst do volného pole hvězdice, až se mu to podařilo dokončit. Neceom, Weyna, Trsuah.
Odplazil se do kouta a teprve potom křiknul: „Tak už dost!“
Takto se s trojicí renegátů seznámil. Nikdy v následujících časech nepodlehl sebeklamu, že je s démony natolik zadobře, aby nebylo zapotřebí je držet na uzdě. Pokaždé důsledně dbal ochranných opatření. Když spolu klábosili, zvláště Trsuah a Weyna se projevovali ukřivděně. Tvrdili, že i kdyby se vůči nim nechránil, na dítě by nezaútočili. Ujišťovali ho, že jsou pro ně ta setkání zábavná. Janis ale věděl, že dnes démoni slouží sahíjinům stejně, jako dříve sloužili krenevům a proto jejich ujišťování nemohl brát vážně.
Moc dobře si pamatoval, jak se před lety těžce dostával zpod navršených mrtvých těl v hlavní síni. Jak utíkal lesem a celou noc mu polohu jeho bývalého domova ukazovala zlatavá zář.
Od té doby se jeho život rozdělil na veřejný a tajný. Navenek pilně studoval tři magické obory současně, zatímco potajmu létal s Neceomem po ocase větrné smršti, s Weynou sledoval bitvy v zemi Seveneke, kde lidé mají černou kůži, s Trsuahem vedl zapálené diskuse o smyslu života a zápasil podle zakázaných příruček.
Trnitý ostrov opustil, aby jako vykladač na dvoře hraběte Erijena vstoupil do učení k Mistru Estebanovi. Tehdy své styky s démony ukončil, protože byl příliš na očích.
V nemesijské přístavní hospodě potkal poprvé Ravense a pět let poté, po Gwenově korunovaci, i Qleu. Jednou jedinkrát Janis zažil Ravense a Qleu společně. Ravens tehdy doprovázel do Akezonu svého pána Boneta, jenž to právě dotáhl na generála. Qlea v jeho životě působila jako přístav v bouři. To ona mu pomohla, vyrovnat se s Veřinou smrtí. K ní se chodíval uklidnit, když měl dost malicherných Gwenových šarvátek s Emerichem, Gizeliných lamentací ohledně Gwenových nevěr i hloupých intrik dvorních dam.
A teď byla Qlea mrtvá a za oponou se nesly řeči o plánovaném upalování „toho s kartami.“ Pokud to někdo plánoval a Janis to drzým kouskem s Neceomovým lijákem překazil, vrátí se mu to později.
Měl vztek. Až donedávna o své minulosti nevěděl téměř nic. Co ví teď? Že snad pochází z tajemného města Wobernu, že jeho otcem byl král Eudor, a jeho babičkou samotná Qlea. To by mnohé vysvětlovalo. Přinejmenším proč všechny jeho pokusy najít porozumění s lidmi zatím končily fiaskem a proč se celý život cítí jiný.
Proč mu to ale Qlea neřekla?
Nakonec vstal a uprostřed noci si vyložil karty.
Položil si otázku, o které si dříve myslel, že ji nikdy nepoloží. „Kdo jsem a kam jdu?“ Padla řada: Pán temnot – Zřídlo moci – Zubatá Grewina.
Srdce se mu rozbušilo, na čele vyrazil pot. To nevypadalo moc dobře. Podle standardních pravidel výkladu by se měl vyděsit. Temný v pozici minulosti symbolizoval faleš a zradu nebo nedorozumění. Zřídlo moci vyjadřovalo sílu, ale v kombinaci s kartami v sousedství znamenalo sílu, která je latentní a neplodná, zmarněná. Zubatá na pozici budoucnosti poukazovala na budoucnost typicku pro všechny vykladače - zánik a smrt v plamenech. Vše v souvislosti ukazovalo nepříliš šťastnou životní dráhu dobrodruha, kterého jeho eskapády přivedou na scestí.
Rozhodl se to zopakovat. Chtěl vědět, zda existuje možnost úniku. Už předtím se ptal nesčetněkrát. Karty pokaždé odpověděly záporně. I tentokrát padla doprostřed dvanáctka (oběšenec), nalevo devítka (Trnitý ostrov), napravo osmnáctka (Seneda, luna, bohyně citů a rodiny). Znamenalo to osamělost, neměnnost situace a utápění se v citových deprivacích. To sedělo, ale nijak to neřešilo jeho vnitřní zmatek.
Svůj první balíček, který hodil do ohně, nikdy sám pro sebe nepoužil. Řídil se „Zlatým pravidlem,“ které hlásalo, že vykladač, věštící svůj vlastní osud, se dříve či později stane otrokem svého nástroje. Varováním měl být obraz, který mu na dvoře hraběte Erijena darem za výklad namaloval Wrten. Sami bohové si na něm nad kartami vjeli do vlasů.
S druhou sadou Zlaté pravidlo porušil. Nebyla to zase taková hrůza. Někteří vykladači po tom přežili i desetiletí, než si začali s Temným, nebo než udělali chybu a upálili je.
+++
Ráno obdržel předvolání na královskou snídani. Gwen vypadal povadle. Pokynul mu, aby si přisedl a hned spustil: „S Východním cípem jsou starosti. Emerich je tam teprve druhým týdnem, a už žádá posily. Jen co se Restenovy jednotky stáhly, Nemesijci začali zvedat hlavy.“
Janis počkal, až mu sloužící podá naložený talíř a pak s vědomím, že Gwen nic neříká zbytečně, poznamenal: „Připojování k říši bude trvat déle, než se čekalo?“
„Ovšem,“ zabručel král. „Švagr vzkazuje, ať na něj se svatbou nečekáme. Tvá snoubenka je na cestě.“
Vévoda se zamračil. „Včera se mi dva z tvých hlídačů hrabali v účtech, sire. Když mne zítra oženíš, co bude pozítří?“
„Vylož si na to karty, zabedněnče!“ řekl potměšile král.
„To už jsem udělal,“ zavrčel Janis, „a moc se mi to nelíbí.“
Gwen překvapeně zamžikal. „Jakže? Tys porušil Zlaté pravidlo?“
Janis položil příbor, ačkoliv se porce ještě nedotkl. Znovu a znovu aby litoval, že prozrazovat tajemství se tisíckrát vymstí.
„Věc se má tak,“ začal Gwen. „Potřebuji poradit, jestli mám Bereniku z Emberhofu ubytovat v zámečku v lesní oboře, nebo jí raději koupit dům tady ve městě. Její manžel není tak tvárný, jak se původně zdálo a ona má stále nějaké skrupule.“
Gwen rozvíjel jednotlivé alternativy, ale Janis ho neposlouchal. Hyberok, panství Gwenova bratra se nacházelo v Restenem podmaněné části Nemesie. V duchu se ptal, jak je možné, že Gwenovi nevadí, když se tam teď roztahují Restenovi leníci.
Když na sebe Janis s Gwenem poprvé před patnácti lety narazili, protloukal se Gwen jako žoldnéř. Nechával se najímat jako herold, nebo vděčný slušným školám jako lepší zbrojmistr. Podrážky jeho bot byly čím dál tenčí a manžety na kabátci se mu povážlivě třepily. Jeho modré oči se na svět dívaly se stále větší skepsí, na pěkné tváři se mu usadil zahořklý úsměv. Přesto byla radost s ním diskutovat, protože měl oči a uši otevřené. Teď je z něj král, ale díky dobrému bydlu je tak zahleděný do sebe, že neslyší ani nevidí.
Gwenova rodná Nemesie se stala kořistí Restenových hord a on řeší metresu. Gwen z Hyberoku byl přitom stejně starý jako jeho bývalý lenní pán, Erijen. Při vzpomínce na nemesijského hraběte Janisem otřásla zima. „Nevíš, co se stalo s Erijenem juniorem?“ zeptal se bez ohledu na to, že Gwen právě rozebíral Gizelinu přecitlivělost a snažil se tímto způsobem obhájit své zálety.
Král se uprostřed výkladu zarazil. „Ty mne vůbec neposloucháš!“
„Promiň, sire,“ ušklíbnul se Janis. „Ale už to jsem slyšel stokrát. Raději mi pověz, co je s Erim.“
Gwen pokrčil rameny. „Mno, jeho panství patří do Východního cípu, takže… Vlastně…“
Janis přikývnul na znamení, že chápe. Starý hrabě se zániku říše nedožil. V rámci anexe Nemesie Restenem Skrčencem a jejího pozdějšího rozdělení, se Erijenovo panství stalo součástí Akezonu.
„Vím, že jste byli přátelé,“ zamumlal Gwen, „ale v současnosti je Erijen psancem. Pokud bojoval proti Skrčenci, dalo se to pochopit. Ale když se vzepřel mému švagrovi v době, kdy Nemesie byla vymazána z mapy, jeho majetek propadl koruně. Vlastně jsem ho připsal věnem tvé nevěstě.“
Janis zamžikal. V duchu uvažoval, zda je možné, že by Emerich hraběte k revoltě vyprovokoval. To by mu bylo podobné. „Nestojím o to,“ sykl.
„To nezáleží na tobě,“ uchechtl se Gwen. „Mimochodem, zítra bude svatba.“
„Jak rozkazuješ,“ zavrčel Janis, „ale dovol mi pozvat Erijena sem. Je vyloučené, že by tě poznal. Před patnácti lety ses na dvoře jeho otce jen mihnul.“
Gwen obrátil oči v sloup. „Vždyť tě chce zabít.“
„A proč?“ podivil se Janis.
„To je nabíledni,“ ušklíbnul se král. „Nejdříve mu majetek zrekvíroval Resten, pak Emerich a nakonec tvá nevěsta.“
„Nechej to na mně. Jenom mi dovol, abych to dal v hrabství, které patří ehm…mé…nevěstě, vybubnovat. Více mi netřeba.“
„Dobrá,“ zamručel Gwen. „Ale potom se nediv, že tak důsledně trvám na tvé ochrance. A už vykládej. Musím vědět, jestli mám jejího manžela poslat na velvyslanectví do Daresie, nebo jestli to mám risknout a vyštvat ho na výpravu do Dobhanských slatin.“
Vykladač podrážděně odfrkl. Tak toto jsou ta důležitá státotvorná rozhodování. Jak se zbavit metresina manžela? I bez magie bylo zjevné, že ze slatin se ten nešťastník brzy vrátí. Místo se nachází pod Jestřábí horou a podle pověsti tam sahíjinové potopili schránku s krenevským pokladem, který je pro smrtelníky nedosažitelný. Ale jinak je ve slatinách docela bezpečno.
Karty doporučily poslat Emberhofa do Daresie a dokonce ukázaly, že tam hrabě sám podlehne nějakému flirtu. Gwen zářil spokojeností.
Janis odcházel od krále a hlavou mu vířily myšlenky na Erijena. Večer napsal text hlášení, které měli kurýři ve Východní výspě vybubnovat, a poslal depeši Emerichovi. Předpokládal, že princ se obtížného patricije rád zbaví.
V noci nemohl usnout. Pod zavřenými víčky si znovu promítal tu deštivou noc, kdy hnal koně až do přístavní hospody. Kdyby tam nepřišel, odehrával by se jeho život jinak?
Gwenův osud byl předem daný, ale jeho?
To už se nikdy nedozví.
