Vykladač I - Zuby poražených (kapitola čtvrtá)
Přišli do Akezonu, když král Suech ležel na smrtelné posteli. Kněží, léčitelky i věštci byli dávno v koncích. Janis z karet zjistil, že panovníka pozvolna tráví blízká osoba z příbuzenstva ženského pohlaví. Místo aby si sjednal pracovní smlouvu a nehynoucí slávu on sám, pověděl o tom Gwenovi. Ten napsal dopis princezně Gizele. Navrhoval přistihnout travičku při činu a žádal princeznu o spolupráci. Gizela pomohla oba cizince zaměstnat v paláci. Bývalá králova milenka a Emerichova matka byla odhalena již po třech dnech.
Královo zdraví bylo těžce podlomené, Emerichova nástupnická příležitost byla zásluhou jeho matky zhacena. Jeden by čekal, že jakmile vytanula nutnost Gizelu rychle provdat, přišla Gwenova chvíle, ale ten už měl tou dobou princeznu dávno v hrsti. Tajemný cizinec, ochotný se vydávat za prostého lokaje, aby zachránil říši, Gizelu po nocích navštěvoval a recitoval jí verše. Kdo by odolal? A když bylo po všem, vyšlo najevo, že je to druhorozený princ z daleké i když chudé říše. Jak romantické! Gizela byla lapena jednou provždy.
Suech byl rád, že vůbec dýchá. Definitivně umlčel veškeré námitky dvorské rady a souhlasil se svatbou.
První roky zastával Gwen roli prince manžela a musel o své místo tvrdě bojovat s dvorskou radou, uštěpačným Emerichem i králem samotným, i když ten už nedokázal vstát z postele.
Janis Gwenovi jako vykladač pomáhal. V malém, špatně větraném kabinetě, spřádali plány na oživení akezonského hospodářství. Trávili hodiny v hovorech o tom, jak se ubránit intrikám dvorní rady. Projektovali vývoj zahraniční politické situace nebo vymýšleli, jak vydělat peníze do státní kasy nebo jak reformovat státní správu. Janis vnitřně smýkaný výčitkami kvůli Veřině smrti tou dobou nezřízeně pil, rval se po hospodách, rozbíjel, co mu přišlo pod ruku. Žádná služebná před ním nebyla v bezpečí. Ale protože nad ním Gwen držel ochrannou ruku, leccos mu prošlo. Na krenevskou otrokyni, kterou mu doporučil kontaktovat ten krenev v přístavní hospodě, si ani nevzpomněl… Až jednou, úplně náhodou byli s Gwenem pozváni do paláce královniny matky, královny vdovy. Teja nechala prostřít na zahradě, pozvala houfy duchovních, starých panen a otravných vdov. Janis se snažil jedné vdavekchtivé unikat a tak se dostal do křídla pro služebnictvo. Zabloudil do zapařených dusných prádelen v suterénu. Krenevka Qlea se skláněla nad neckami s mydlinkovou vodou. Pak se k němu otočila.
Ve chvíli, kdy se tak stalo, měl pocit, že mu vidí až na dno duše. Ty budeš ten vykladač, co se nikdy nemýlí, řekla. Doufám, že se nebojíš ohně a umíš rychle utíkat.
Její troufalost mu napěnila krev. Byl tehdy zahořklý a arogantní. Toho dne už toho dost vypil. Nasupeně čekal, až si ta opovážlivá otrokyně uvědomí, že se unáhlila a omluví se, ale ona mlčela a pokojně se dál ráchala v neckách, jako by tam nebyl. Pak mu v paměti vytanulo setkání s podobně drzým krenevem v Nemesii, když utíkal před Erijenem. Posílal ho do Akezonu za sestrou, která slouží u královny vdovy. To musí být ona. Vlastně mu připadala zábavná.“
Když pochopil, že ho krenevka tím neotřelým způsoběm vlastně testuje, rychle se vzpamatoval a váhavě vtípek opětoval: Jasně, zabručel, pod postelí mám provazový žebřík a spávám v mokré noční košili.
Oba se rozesmáli.
Když po pěti letech Suech zemřel a Gwena konečně korunovali, už nikdo nepochyboval, že Suechova volba byla správná. Svými kroky si tajemný přivandrovalec postupně získal respekt a mnohé z jeho konfrontačních názorů se časem potvrdily.
Tehdy Gwen splnil, co slíbil. Janis se stal Prvním rádcem, vévodou z Morfenu a jeho život se přesunul ze stínu na výsluní.
Jenže jak šel čas, hodně se změnilo.
Teď mu hlavou vířila jediná otázka. Proč ho Qlea zradila?
Stále si nechtěl připustit, že by se v ní tolik mýlil.
Ani si nevšiml, jak ho její osobnost pohltila. Neměli spolu milenecký vztah, jak si mysleli lidé. Asi to bylo tím, že mezi nimi byl takový věkový rozdíl, prostě je to nikdy ani nenapadlo… Panovala mezi nimi zvláštní atmosféra respektu a pohody. Kdykoliv měl trochu času, byl s ní. Nejdřív se jen oťukávali a bavili se o současné politice, vedli diskuse o sociologii a filosofii, ale postupně přešli ke starým krenevským časům a srovnávali je s těmi novodobými. Když si získal její důvěru, přiznala, že jejím a Ravensovým otcem byl krenevský král Senedon. Z jejích úst se dozvěděl, že onen bájný krenevský poklad ležící na dně Dobhanského močálu, není nic jiného, než artefakt, do kterého sahíjinové uložili krenevskou tvořivou sílu. Mluví se o něm jako o Talismanu souručenství, ale sahíjinové mu říkají Hiria-abhama, což v tenerisštině znamená „Zuby poražených“. Vyprávěla i o příjemných věcech. Kupříkladu o tvorbě samotné. Někdy měl dojem, že snad až příliš dopodrobna a opakovaně popisuje, jakým způsobem kdysi moc používala. Protože ji měl rád, nechával ji mluvit. Její společnost bral jako vzácný dar. Spolu s Ravensem se tolik lišili od ostatních krenevů, které znal, že jí jednou řekl, že nevěří, že jsou téže rasy. Tehdy ji poprvé rozhněval. Jsou stejní, ale na rozdíl ode mne z tebe mají strach, řekla. Jestli máš na mysli dvorního ceremoniáře Anakise, býval kdysi bohem slov. Jenže Suechův prapředek…byl šílený. Nedokážeš si představit, co to s někým udělá, dostane-li neomezenou moc nad jinými. A nemáš představu, jak se cítí oběť, když to trvá ne rok, ale dvacet, třicet let. To právě zažil Anakis. Jeho pokřivený úsměv a nejistý pohled už mu zůstane navěky. Duše ničemy, co ho pokřivil, se očistí v Plamenném moři, a po standardních devadesáti letech se v pohodě narodí do nové existence. Tomu říkám sahíjinská spravedlnost!
Krenevský systém posmrtného mezidobí za oponou byl mnohem přísnější. Duše zlobivých smrtelníků neměly jistotu znovuzrození zaručenou. Museli si ji vybojovat s ohnivými běsy. Klíčový byl fakt, že v Plamenném moři se každý skutek, který za života ve hmotném těle bytost učinila, jevil tak, jak ho skutečně zamýšlela. Každá kalkulace vyšla najevo jako olej na hladinu. Tady se nehodnotil výsledek počinu, ale motivace. Některé duše bojovaly dlouho a ty nehodnotné v mystických plamenech shořely. Janis o tom přemýšlel a pak uznal, že krenevská spravedlnost je mu mnohem bližší. Qlea lekcemi o krenevském mystériu doplnila jeho teologické vzdělání o tu nejtajnější součást, kterou znali jen arcipreláti božských řádů.
Tím se oba dopouštěli težkého zločinu vůči církvi a státu.
Věřil jí jako nikomu.
Ale teď ho zradila.
Pokud nechtěla utíkat, proč mu to neřekla? A proč měla potřebu ho udávat? Útěk naplánoval na šestidenní Ixoniny svátky, kdy dvořané v horním městě opojení anaretovým lektvarem střídali jednu zábavu za druhou. Mohl být na ektereny daleko, kdyby neztratil tolik času neplodným čekáním…
Měl vztek, cítil zklamání. Kvůli klamnému pocitu, že nehmatatelné „splynutí duší“ přece jen existuje. Nasupeně skrze zuby nasál do plic vzduch.
Odkudsi z chodby zazněl klapot podpatků. Kdosi vešel do pracovny. „Nesu večeři, vaše milosti.“
Otráveně zakoulel očima. Další hlas, který neznal. „Dej to na stůl,“ vyštěkl.
Vynořila se z příšeří a položila tác. „Ještě zatopím v krbu,“ dodala a pustila se do práce. Založil si ruce za hlavu a drze si ji prohlížel. Souměrná postava, vlasy jako uhel, věk tak akorát do postele. Zatímco sledoval její temně se rýsující bradavky pod tenkým plátnem živůtku, jednou provždy si slíbil, že dneškem s naivitou končí. Každý, komu věnoval důvěru, jej dříve, či později, zradil. Jeho vztah s Qleou byl sice založen na úplně jiných základech, ale výsledek byl stejný. Jako kdyby se mu to nestalo kolikrát předtím… A milostný život? K uzoufání. Veškeré potěšení z pocitu vzájemnosti, protože láska existuje jen v slaboduchých románech, spolehlivě dusil svou jinakostí. Ženy před ním uhýbaly očima, ale odmítnout se ho bály. Z každého vztahu nakonec, když vášeň ochladla, zůstávala jedině pachuť.
Obratně založila polínka a zažehla oheň. Ladně vstala, a když se natahovala pro koště a jejich pohledy se střetly, atmosféra v pokoji zhoustla. Odhodila si vlasy padající do tváře a olízla rty. V tom gestu bylo absolutně všechno. Pochopil, že král šel v zabezpečení jeho potřeb až do důsledků. Potlačil chuť se hystericky rozesmát. U srdce jej bolestivě bodlo. Čistá voda není, víno nikdy nebude. Tak aspoň ta kaluž.
Služtička dosud čekala, zda nabídku přijme. Napětí v klíně jej nabádalo, aby tak učinil. Křivě se usmál, zvedl se na loktech a sykl: „Zametat budeš později.“
