Vkladač I - Zuby poražených (kapitola dvacátá devátá)
Po hodině Berdeke se rozduněl gong ve věži Zvoncového chrámu a s jeho posledním táhlým úderem se uprostřed ohrady zhmotnila svítivá dívčí postava. Vivon oblečená do stejných šatů jako ostatní, ale s přídechem palčivě vyzařující tvořivé moci, se kolem nejistě rozhlédla. Nikdo jí neřekl ani slovo a bylo patrné, že to ani nečeká. Aniž by se snažila jít k ohradě, zůstala, kde přistála. Posadila se ze skříženýma nohama a zírala přímo před sebe vědomá si toho, že všichni příslušníci její rasy ji mlčky sledují. Když už to bylo k nevydržení, potřásla hlavou a křikla: „A co byste na mém místě udělali vy? Mít tu šanci!“ Když nikdo nereagoval, ukázala prstem na Ternaka a vybafla: „Tak třeba ty! Před sedmdesáti lety ses mne ptal, jestli nemám kontakt na Ixonu. Chtěl ses jí omluvit. Jestli o to stojíš, tvůj vzkaz vyřídím ještě dnes.“
Ternakova hezká tvář se bolestně zkroutila. „Neber moje jméno do huby, krávo.“
„Nebo ty, Ciprie,“ pokynula subtilní Krenevce s očima vyplašeného dítěte. „Nechceš si to se mnou vyměnit? Jistěže chceš. Až to půjde, trochu poděsím tvého majitele.“
Ciprie se vděčně zazubila. „To bys opravdu mohla?“
Dříve než jí mohla Vivon odpovědět, ozval se Diren: „To asi stěží, tetinko. Henrex by ti to brzy zarazil. Kdybys nás před lidmi bránila, podkopávala bys základy mystéria.“
Janis sledoval Vivonin delikátně řezaný profil. I v temnotě noci viděl každý detail její tváře. Byla jako hladina rybníka, na kterou dopadají kamínky. Až teď z odstupu si všímal, jak intenzivně s ní každá emoce otřásá. Každým dalším okamžikem dobíhal čas, kdy se musel rozhodnout, co udělá. A vlastně už to dávno věděl.
„Ještě bys mohla všechno zvrátit,“ ozval se Wendon. „Kdyby ses ponořila do močálu a přinesla žezlo. V dané chvíli jsi jediná, kdo může.“
Poplašeně zamávala řasami a zašermovala rukama. „Přísahala jsem, že to neudělám. A přísahy dodržuji.“
Byla zahrnuta uštěpačnými poznámkami a několika nadávkami, ale většina krenevů se jen zasmála. Janise však napadlo, že v její reakci bylo něco hluboce upřímného. I když dělala jakoukoliv zlotřilost, své přísahy vždy dodržovala.
„Henrex by byl blázen, kdyby močál a místo ponoru nedal hlídat,“ řekl ponuře Diren.
„Je čas, abychom mezi sebou zvolili,“ zabručel Kresen.„Jako zbrojíř mám největší šanci já.“
„Jenže já skoro denně s Restenem trénuju,“ hlásil se Wendon.
„Já mám největší vztek,“ ušklíbnul se Ternak.
„A já udělám cokoliv, abych se nemusel vracet zpátky na šachtu,“ řekl Alain.
„Ale já se možnosti s Henrexem utkat vzdát nehodlám,“ zavrčel Kresen.
„Ani já ne!“ přidal se Alain z Kesonu.
„Nakonec abychom uspořádali bitku,“ uchechtl se Ternak.
„Protože se nemůžete dohodnout, nechejte to na mně,“ ozval se Janis.
„Nesmysl!“ odfrkl Ternak. „Vypadáš sice jako my, ale jsi skoro člověk. Jak by ses ty mohl postavit Henrexovi? Vždyť tě najisto porazí a skončíš na hranici!“
Vykladač zaklonil hlavu, a podíval se na blednoucí nebe. Moc dobře si pamatoval na trojici karet, kterou si ještě v lidské kůži vyložil, když se ptal na svůj osud. Na konci řady byla Zubatá. Ale o tom teď bylo radno pomlčet. Nadechl se a řekl: „Mám výcvik z Trnitého ostrova.“
Jeho slova zanikla v chechotu. „Tak dost!“ křikl s vědomím, že ve válce a v lásce e dovoleno vše. „Prostě to musím být já.“
„A proč?“ vykřikla Vivon.
To, že vůbec otevřela ústa, vyvolalo pohoršené syčení ostatních.
„No vážně,“ opakoval dotaz uštěpačným tónem Ternak.„Proč?“
„Uvědomujete si, že celou šaškárnu s rehabilitací zorganizoval Henrex?“ řekl Janis. „Je vám jasné, že to udělal jenom proto, aby docílil změnu v Protokolu? Z prostředků, které použil, nám může být špatně, protože jen dál pokračuje v ohlupování smrtelníků, ale není čas Mladorodým dokázat, jak jsou ty naše vzájemné půtky malicherné? Copak není jiných náročnějších cílů?“
„Hledat hybný impulz?“ zachraptěl Diren.
„Například,“ podotkl Janis.
„Jen chyba ve výpočtech,“ zabručel Kresen.
„Nebo taky ne,“ namítla Ewona.
„Protože jsem vyrostl mezi smrtelníky,“ pokračoval Janis, „kteří si často nevidí na špičku nosu, můžu vyletět z kůže při zjištění, že bohové nejsou o nic lepší! S Henrexem mám nevyřízené účty. Chci a musím se s ním utkat ze spousty důvodů. Kvůli Ravensovi a Qlee, kteří by určitě nechtěli, aby z mé kůže Erijen pletl karabáče.“ Po jeho zdůvodnění se rozhostilo zaražené ticho.
„Nesmíš se urazit, Trajanisi, ale na to prostě nejsi dost schopný,“ ozval se po chvíli Wendon.
„Direne, ty jsi se mnou zápasil. Řekni, že jsem schopný dost,“ zavrčel Janis. Ale Diren uhýbal pohledem a mlčel.
„Je způsobilý, mí lordi,“ ozval se roztřeseným hlasem Anakis. „Viděl jsem ho s mečem. S Trsuahem i s Jeho Veličenstvem Direnem. Smrtelníky vůbec nepočítám.“
Janis Direna udeřil do ramene a zasyčel: „Proč jsi nic neřekl?“
„Omlouvám se,“ zachraptěl Ravensův syn. „Schopný bojovat s Henrexem jsi. Ale to neznamená, že bys měl.“
„Co si o to zahrát?“ navrhl.
Ohrada zaduněla smíchem. Janis se rozpačitě ošil. „Předpokládate, že jsem bůhvíjaký karbaník, ale nejsem.“
„Přestaň plácat nesmysly,“ zarazil ho Wendon. „Tvoje nominace prostě vůbec nepřipadá v úvahu.“
Tehdy vykladač pochopil, že na krenevy jeho demagogické šachy neplatí. Nezbývá, než přiznat barvu. Vytáhl nejtěžší kalibr. „Když jinak nedáte,“ zavrčel, „zařídím, aby Henrex chtěl bojovat jenom se mnou.“
„To by mě zajímalo jak,“ uchechtl se Ternak.
„Řeknu mu, že jsem spal s Vivon.“
Jeho prohlášení vyvolalo bouři smíchu. „V lidské kůži? Jako její majitel?“ vyprskl Wendon. „No a co?“
„Řeknu mu, že jsem spal s Vivon, protože ji miluju a ona miluje mě,“ pronesl s pohledem upřeným na Vivon.
Ohrada užasle zašuměla. To bylo něco jiného. Pozornost všech se přesunula na Vivon. Bohyně seděla jako socha a z očí jí proudem tekly slzy. Janis se v nastalém tichu úpěnlivě modlil, aby ho teď když se jí dal všanc, neshodila. Věděl, že ji tím postavil před hotovou věc, že ji nutí riskovat, že vyhlídku na svobodu, o kterou tolik usilovala, může ztratit.
„A Vivon, pokud to bude nezbytné, moje tvrzení Henrexovi potvrdí,“ pokračoval.
Všichni čekali, na její reakci, ale mlčela. Nezbývalo, než ji vyzvat.
„Uděláš to, Vivon?“ vybídnul ji.
Pyšně pohodila hlavou, rozhlédla se kolem. Oči jí zářily a rty se chvěly. „Ano,“ pronesla tiše, ale zřetelně, aniž se na toho, kdo ji k tomu přinutil, podívala.
To, že Henrex dostal parohy, komentovali krenevové pobaveným smíchem.
„No, postavil jsi nás před hotovou věc,“ řekl jízlivě Wrentis. „Zlom vaz.“
„Není třeba Temnému cokoliv říkat, Trajanisi,“ ozvala se měkce Ewona. „Jdi do toho.“
Svítalo. Po skupinkách je odváděli vojáci jednotlivých družin, aby se stačili natěsnat k stěnám a bočním apsidám Zvoncového chrámu, než se do centrální lodi začnou shromažďovat lidé. Cinet s Emettem Janise a Direna zanechali u druhé řady lavic, kam se měl později posadit vévoda s Morfenu a spěchali dál za svými povinnostmi. Nepřivázali je zřejmě přesvědčeni, že pod vlivem mystéria se o nic tak opovážlivého, jako je volný pohyb, nepokusí.
Janis v chrámu na Jestřábí hoře ještě nebyl, ale při zkouškách prokazoval, co všechno o něm ví. Zaklonil hlavu a pročítal kroniku osudové bitvy namalovanou na nástropních freskách tak, jak ji lidem převyprávěli sahíjinští kněží.
Sahíjinové byli zpodobněni zlatou barvou a krenevové stříbrně. Stříbro věkem zachází, takže pleť Starorodých byla na malbách spíše černá. Těžko říct, jestli to byl záměr, ale Janisovi připadlo, že umělec nebyl objektivní. Krenevové mu připadali pokroucení. Tam kde v černotě bylo možno rozeznat rysy obličejů, tvářili se zlostně a zbaběle. Dospěl ke scéně, kdy Tyneon stojí nad Senedonovou mrtvolou. Tady šlo o uměleckou licenci, protože Qlea mu vysvětlila, že ve chvíli, když byl Senedon zabit, se matérie jeho těla zhroutila do sebe a on okamžitě „vyvanul“.
Ačkoliv do Janise spěchající kněží strkali a sluhové s různými břemeny jej častovali nejapnými poznámkami, přesunul se k oltáři, nad kterým byl namalovaný výjev Kreneva klečícího u Tyneonových nohou s pažemi vztaženými k prosbě. Ve chvíli, když si nad tím bezradně povzdechl, mu někdo poklepal na rameno. „Jo, to má být Ravens,“ řekl Kresen. „Když to vidím, je mi z toho zle. Měl se na nás vykašlat.“
Janis pokrčil rameny. „Nic není tak, jak se zdá. Do jisté doby jsem si myslel, že všechno, čím mne v klášterní škole krmili, jsou demagogické žvásty. Krenevy jsem měl za hrdiny a sahíjiny za pitomce. A Diruviónovým svitkům jsem se chechtal. Až Qlea mne přiměla, abych se na obě rasy podíval bez předsudků.“
„Sahíjinové nejsou zas tak špatní,“ prohodil zamyšleně Diren. „Když jsem studoval bazilišky, musel jsem procházet kolem Tyneonovy laboratoře. Jednou mě tam načapal. Myslel jsem, že to bude můj konec. Očíslovaný démon z Henrexových kasáren v areálu samotného vládce. Ale Tyneon se mě vůbec neptal, co tam dělám. Pozval mě dovnitř a ukázal mi výsledky pokusů svítivých pletiv. Zajímal se, co si myslím o způsobu uchovávání energie v organelách rostlinných buněk. Tyneon je stejně jako Senedon posedlý Hybným impulzem, ale na rozdíl od dědečka, který ho hledal v terénu, ho hledá v laboratoři. Bylo mi tehdy jedenáct. O svítivých pletivech a tkáních jsem toho věděl naštěstí dost, protože to souviselo s mými bazilišky. Vždyť kanystr s živným roztokem jsem si nesl sebou.“
„Jak to dopadlo?“ zajímal se Kresen.
„Něco jsem plácal a doufal jsem, že Tyneon mě pokládá za povoleného potomka nějakého z poslušných Mreonových démonů, i když můj dorasovaný mundůr vypovídal o něčem jiném,“ uchechtl se Diren. „Když mi začal skákat do řeči, na všechen strach jsem zapomněl. A nakonec mi řekl, že už bych měl jít, protože jinak nestihnu to, kvůli čemu jsem přišel, a kdybych se do budíčku nevrátil, Jwerneu by to určitě ohlásil. Ani nevím, jak jsem se rozloučil. Když už jsem v laboratoři doléval roztok do inkubátorů, lámal jsem si hlavu, jak Tyneon zná jméno mého seržanta.“
„Tyneon je alibista. Zaštiťuje se svatým posláním a špinavou práci za něj dělá Temný. Svoje dítě by v těch kasárnách nenechal ani minutu,“ zavrčel mrazivě Ternak.
„Taky mě mohl vytřídit a nikdo by mu to nevyčítal,“ namítl Diren.
„To mohl, ale poznal, že jsi Ravensův syn,“ řekl Janis.
