Slzy Netrebů - (Vykladač III) - kapitola pátá
„Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí poslat fantóma, pánové,“ řekla královnina tajemnice, madam Tahara a ukázala skříňku, na které ležela dřevěná miska plná poštovních matachor. „Za chvíli vás vyzvednu, abyste se mohli připojit ke královně na večeři.“ Tahara koketně zamrkala. „Do té doby vás nechám si to tu osahat.“
„Nebudeme vás okrádat o čas zbytečnými rozmary, madam,“ uklidnil tajemnici Janis. „Máte tu přece na starosti mnohem významnější osoby než dva zaprášené archiváře z Kavanu.“ Rozhodil paže a významně zakoulel očima. „Nápadníci vaší princezny na mě dělají epochální dojem. Už se nemůžu dočkat, až se s nimi osobně seznámím. Mladý Sana-Ton, kníže Nidi-An, admirál Zefirien! Samá zvučná jména! Znám se se starým Sana-Tonem ze sběratelské burzy. Navenek působí jako hebké xiří kotě, ale v jádru je tvrdý jak hemakrytt. Soudím, že junior je celý on. A ten kocour z Brussedey, není to vítěz loňského memoriálu bohyně Drebetey? A úspěchy admirála Zefiriena ve střeleckých soutěžích také vzbuzují respekt,“ blekotal zaníceně. „Přiznám se, že mi poněkud vrtá hlavou, jak se takoví tři výrazní a dominantní muži dokážou bez potíží snášet. To jim nevadí, že si vzájemně konkurují? U nás na Kavanu by to nešlo. Tam je veškeré soupeření zakázáno. Naše ženy si vybírají muže podle toho, jak zpívá a hraje.“
Tahara se opřela o skříňku a zvědavě zamžourala. „Je pravda, že na Kavanu se všichni muži povinně učí zpívat a hrát? A že když nemají hudební sluch, zůstanou na ocet?“
„To je pravda, madam,“ potvrdil procítěně Janis. Ukázal na Trsuaha. „Můj kolega a já jsme toho živým důkazem. Jsme sice fešáci, ale protože mizerně zpíváme, neměli jsme na Kavanu šanci.“
Tahara se zvučně rozesmála. „Na Robustue vypadají námluvy poněkud dramatičtěji. Je běžné, že se muži o ženu i porvou, čímž jí dokazují oddanost a sílu. Největší legrace ale nastane, když se žena rozhodne, že si nechá oba. To jim pak nezbývá, než se usmířit.“
„To by bylo radosti, kdyby se tak rozhodla i princezna,“ podotkl rozpustile Janis.
Ale tajemnice si skepticky povzdechla: „Takové drama tentokrát nečekáme. Budeme rádi, když se Eryn konečně usadí, ať už si z těch dvanácti vybere kohokoliv.“
Janis vyděšeně spráskl rukama. „Můj ty světe! Ono je jich dvanáct?“
Tahara důležitě přikývla. „Nejsou tu všichni současně, ale je jich skutečně dvanáct. A nemyslete si, ten seznam byl připravován celých deset let. Nejde totiž ani tak o princeznin sňatek, jako o dceru, kterou s vybraným adeptem porodí. Je to součást našich tradic, chápete.“ Pak se dramaticky plácla do čela s lamentací, že už dávno musí být někde jinde a odběhla.
Jakmile byla za dveřmi, přitočil se Janis k pokojové rostlině stojící v koutě salonu zasazené ve velkém ozdobném květináči. Byl to spíše stromek s krátkým silným kmínkem, ze kterého vyrůstal trs drsně rýhovaných větví nesoucích temně fialové dužnaté listy. Z úžlabí listů na dlouhých řapících visely jasně modré hranaté tobolky nesoucí dozrávající semena. Vypadalo to nesmírně dekorativně tím spíše, že stromek kolem sebe šířil osvěžující a přesto nevtíravé aroma. Několikrát kolem něj prošli, když jim Tahara ukazovala jejich ložnice a Janis měl pokaždé pocit, že na něj ta rostlina „civí“. Dokonce se mu zdálo, že jej v blízkosti té „věci“ svědí kůže. Zaťal zuby, sehnul se a květináč zvedl. Byl nezvykle těžký. Větve se zatřepotaly nevolí, několik tobolek dokonce odpadlo na protest.
„Co to děláš?“ ozval se Trsuah.
Aniž by cokoliv řekl, vyvlekl Janis květináč na chodbu a pečlivě za ním zavřel dveře. Když se otočil, narazil na šokovaného Trsuaha. „Prostě mě znervózňoval,“ zabručel. Shýbnul se a posbíral z mramorové podlahy modré tobolky, ze kterých se sypala malinkatá černá semínka. Teprve, když je vyhodil z okna, dodal: „Mám pocit, že by nás mohl slyšet.“
„On?“ hekl démon. „Je to jenom pokojová rostlina.“
„Jsme na Robustue,“ řekl polohlasně Janis. „Zdejším rostlinám prostě nevěřím. Ještě chvilku v jeho přítomnosti a budu se ho ptát, jak se jmenuje. Hm. Možná, že nějaké jméno už má. Můžeme mu říkat třeba Kamil. Když mluvíš, zbytečně neřvi. Jestli ti to připadá šílené, tak se zamysli. Všude v paláci je plno květin, keříků a stromků. Ale byli jsme v královnině salonu. Procházeli jsme chodbami jejího apartmá. Všiml sis, že by tam byla jediná rostlina? Já ne.“ Potom sebou pleskl na kanape a zavřel oči v očekávání další litanie. Možná to jen trochu oddálil, ale byl si jistý, že mu to lhaní královně Trsuah spočítá.
Modrák nezklamal: „Sekta Tesivelitů?“ zasyčel. „To jako vážně? Uvědomuješ si, jaká z toho může být blamáž, až se Klarisa dozví, že nic takového na Kavanu neexistuje?“
„To nehrozí,“ brouknul Janis. Otevřel oči, zvedl se na loktech a poťouchle na démona obhlížejícího nápisy na hřbetech knih zamžoural. „Jako kdybys nevěděl, jak to chodí. Čím víc se bude vyptávat a čím častěji to budou dotazovaní popírat, tím víc tomu bude věřit. Nakonec i ti dotazovaní znejistí. Začnou klást otázky, jestli na tom náhodou není střípek pravdy. Za chvíli si o zatrpklé Tesivel budou štěbetat čirikavy na větvích. Přesně tak se tvoří virtuální dějiny.“
„Mně takové pusté lhaní připadá zbytečné a podlé,“ zabručel modrák.
Janis zavrtěl hlavou. „Neudělal jsem to samoúčelně. Klarisa nám taky lhala jak zjednaná. Nevěřím, že nevěděla, kdy má k předání přejít. Na to je příliš všetečná. Relaxovala v lázni. Sama. To, že to nezapomněla zdůraznit, taky o něčem svědčí.“
Trsuah zakoulel očima. „Ale Nisi, je poměrně běžné, že osoba mající vztah k oběti zločinu má zapotřebí dát najevo, že ona to neudělala.“
„Kdyby nebylo Rikkasona s Hasirianem,“ namítl Janis, „Klarisa by Alianci o poháru neřekla. To princové zařídili, aby si agenti pro tu věc přišli. Třeba je ta věc opravdu nebezpečná.“
„Snad byla ne?“
Janis zavrtěl hlavou. „Vsadím se s tebou o tvůj nejlepší rapír, že Larionin pohár zničený není.“
„Myslíš, že ho Rikkason na tu schůzku nepřinesl?“ podivil se Trsuah. Přestal přecházet po pokoji a konečně se posadil. „Ale proč by si pak sjednával s agenty schůzku?“
„To máš pravdu,“ připustil Janis. Vzpomněl si na Jestřábí horu. Na noc, kdy v polozatopeném sklepě pod chrámem čekal, až ho smrtelníci na posvátné hranici upálí. Vivon za ním do toho sklepa přišla a podávala mu rudý kámen, který vyloupla z Henrexovy čelenky. Domnívala se, že jde o hemakrytt Senedonovy rodové linie, který odblokuje Janisovu krenevskou magii. Jenže vyšlo najevo, že to není hemakrytt, ale duplikát. Henrex nebyl dnešní a proti této možnosti se pojistil. Pravý hemakrytt vrátil do žezla a čelenku ozdobil obyčejným rubínem. „A co duplikát?“ vybafnul. „Pokud se Klarisa nechtěla poháru vzdát, mohla Rikkasonovi podstrčit duplikát.“
„Ha!“ bafnul Trsuah. „Vyrobit duplikát tak, aby obstál před analytiky Aliance, by trvalo věky!“
Janis horečnatě přemýšlel, aby našel protiargument. „Klarisa s tím počítala, proto se postarala, aby se k Alianci ten duplikát vůbec nedostal. Právě proto pozvala ty sůsy.“
„A kde by ho tak rychle vzala?“ oponoval démon. „Uvědom si, že ten artefakt nejspíš opravdu obsahoval zbytky interní magie té jachadei.“
„Představme si, že v nějaké kultuře se ví o něčem, co je vzácné a střežené a nedostupné. Je obvyklé vyrábět duplikáty takových věcí, aby bylo možno je používat ve výuce nebo vystavovat v muzeích. Klarisa sama přiznala, že pohár hledala věky. Je tedy možné,“ Janis ukázal na pergameny, „že ten duplikát dávno měla u sebe. Vsadím se, že udělala všechno pro to, aby vytvořila dojem, že originál byl zničen, aby si ho mohla udržet pro sebe. Jestliže na místě činu najdeme spečený kus mosazi, co z něj můžeme zjistit?“
Trsuah se zamyšleně poškrábal na temeni a pak radostně vykulil oči. „Na základně máme analyzátor morfotvorného pole. Když ten slitek vrazíme do morfo-trouby, zjistíme, kdy a jak byl ten materiál tvarovaný.“
Janis se vítězoslavně usmál. „Jasně! Duplikát bude mnohem mladší než originál! Klarisa je možná mazaná, ale ne dost!“
„Těší mě, že máš takovou radost,“ zabručel ponuře démon. „Ty a Klarisa si můžete, co se lhaní týká, podat ruce. Larionin pohár nebo Tesivelina sekta zabijáků.“
„Nebuď úzkoprsý pitomec, Tahu,“ reagoval podrážděně Janis. „Tesivel byla naprosto nezbytná. Musel jsem Klarise hodit nějaký špek, abych odklonil její pozornost. Současně jsem ochránil naše inkognito. Díky naší hudební ignoranci by se snadno dopídila, že s Kavanem nemáme vůbec nic společného. A vzpomeň si, jak Mumu a Buhu bazírují na utajení tvarovanů. Bude nám jen ku prospěchu, když Klarisa té legendě uvěří.“
„Divný, že o bohyni Tesivel jsem ještě nikdy neslyšel,“ zamumlal zadumaně démon.
„Nic si z toho nedělej,“ ušklíbnul se Janis. „Já taky ne.“
„Ty sis to vymyslel úplně celé?“ vypravil ze sebe skřípavě Trsuah. Štíhlýma rukama s dlouhými kavanskými prsty, které byly přímo stvořené k brnkání na strunné nástroje, si vjel do černých kudrnatých vlasů. „Tak proč Klarisa tvrdila, že o té bohyni někde cosi četla?“
Janis se vyhoupnul do sedu a matrace pod ním zapraskala. „Vidíš, jaká je dobrá lhářka. Ale my jsme lepší. Hej, uklidni se, staroušku. Nedělám to poprvé. Hlavně si zapamatuj, že musíme lhát oba stejně. Tesivelin palác je v utajené a dobře zamaskované propasti Nohumua. Je vytesaný do skalního masivu, který tvoří stěny té propasti. Klášter je hluboko v podzemí. Bohyně je samotářka. Unavená dlouhou existencí většinu času prospí. My se staráme, aby se její dcery žijící na povrchu Kavanu navzájem nepozabíjely, ale činíme tak diskrétně, abychom neohrozili věhlas Kavanu a jeho postavení ohniska hudebního umění v metaptostoru.“
„Jasně, naše lži musí být konzistentní,“ zabručel mrzutě Trsuah. „Ale počkej, neříkal jsi náhodou, že jsme na dvorech kavanských královen nežili?“
„My dva ne,“ řekl přesvědčivě Janis, „ale naši soukmenovci ano. Než nás Aliance rekrutovala, byli jsme mladí nadějní jedinci, kteří se v klášteře připravovali na dráhu špehů a vrahů. Rodiče nás pro ten účel podle starých zákonů obětovali královně v útlém věku pěti let a od té doby žijeme jen tvrdým výcvikem a v odříkání fyzických potěšení.“ Procítěně si povzdechl. „Znáš to, mnichové. Chudáci, co jedí jen syrovou stravu a dodržují celoživotní celibát. Ale ještě než došlo k našemu prvnímu nasazení, osud se nad námi smiloval.“Janis se zářivě se usmál. „Protože jsme byli u závěrečných zkoušek ze všech špionů a nájemných zabijáků nejlepší, královna nás věnovala Alianci.“
„Kde na to chodíš?“ zaúpěl Trsuah. „Celibát? Zač mě trestáš? Je vidět, jak ti to skučení po Vivon leze na mozek. Říkám ti to pořád, nechej ji za sebou. Vybrala si Henrexe, protože tys byl pro ni příliš dobrý. Smiř se s tím. Najdi si normální ženskou! Kolikrát jsem ti nabízel, že ti Jarunna někoho dohodí? Ewerela z Dervosu je z tebe celá pryč.“
„Milá, ale nudná,“ zamumlal měkce Janis.
„Jasně!“ prskl Trsuah. „Ty musíš mít vždycky něco extra!“
Janis se sám pro sebe trpce usmál. Nemělo cenu modrákovi vysvětlovat, jak je pro něj těžké se dostat přes Vivon. Pořád to bolelo. Už ho tolik netrápilo, že dala přednost Henrexovi. Spíš ho štvalo, s jakým tragickým patosem jí podlehl. Když se na ni tehdy díval, mylně předpokládal, že celý život čekala jen na něj. Bez toho, aby vůbec vzal na vědomí, že Vivon nespadla z nebe. Vůbec si nepřipustil, že by mohla mít vztah s někým jiným, a že by ten vztah mohl trvat déle, než je on sám na světě. Vivon ztratil dřív, než se mu podařilo ji získat. Cítil se zahanbený, že byl tak naivní, že si v jistou chvíli myslel, že ho Vivon opravdu miluje. Stejně tak se cítil zahanbený, že podlehl sebeklamu, když si myslel, že on miluje Vivon. Ne, že by ji nechtěl. Ale mnohem více než Vivon samotnou, miloval tu představu jeho a Vivon pohromadě. Chtěl ji prostě zachránit a chtěl ji ukořistit bez ohledu na to, co chce ona a kouslo ho to do prdele. Kdyby Janisova ješitnost byla psem, zalezla by teď pod postel a žalostně by tam kňučela.
Znova se položil na záda a za zavřenými víčky se pokusil vybavit její tvář a delikátní křivky. Ale ať se snažil, seč mohl, místo povědomě známé stříbřité krenevky se mu nabídl někdo jiný. Ty jasně zelené oči. Dívka, kterou potkal ve Smesmechově sklepě. A kterou naprosto bez skrupulí na stojáka ošukal ve skladu lahví. Kde je jí asi konec?
