17.01.2025 14:25

Věnování

Věnováno Michaele Rampasové, s poděkováním za vlídnou a neokázalou podporu

 

Sarvonův odkaz

Pád Seveneku

Svítalo. Kráčel tichými ulicemi, obcházel zemřelé. Nákaza postupovala rychle. Stačila jedna jediná noc, a vítr ji roznesl po celém Seveneku.

Mazlíci byli u vytržení. Čerstvé maso a krev. Udělali si hostinu, jakmile začali smrtelníci hromadně padat k zemi. Otta je nemohl zastavit, ani se o to nesnažil. Totálně přežraní spokojeně podřimovali za jeho magickým rozhraním.  Rychle by se vzpamatovali, kdyby vycítili jen vločku jeho obav či agrese. I proto, stejně jako mnohokrát předtím, držel emoce pod kontrolou.      

Prošel dokořán otevřenou bránou do sídla nejvyšší bohyně Beriony. Z bodců ozdobného kovového plotu zíraly hlavy sedmi nejvyšších seveneckých arcidémonů. Říkalo se o nich, že uměli svou paní odradit od nejhorších excesů. Zjemňovali její krkolomné vnosy do mezinárodních vztahů, zmírňovali kruté zákroky vůči domácímu obyvatelstvu. Taky se říkalo, že Berioně se jejich omezování začínalo zajídat. Kdyby se jí postavili všichni společně, byly by síly vyrovnané. Ale nic takového se evidentně nestalo. Hlavy vypadaly všechny stejně svěže. To znamená, že je bohyně zlikvidovala naráz. Ale koho na ně poslala? Obyčejní gardisté by to nezvládli. Že by na nich zkoušela účinky elixíru? Nejdřív arcidémony otrávila a pak jim přikázala, aby se pomordovali navzájem. Zemřeli v bláhové naději, že chrání příbuzné. Nemohli počítat s tím, že pozůstalí je dlouho nepřežijí.   

Z oken paláce se ozývaly tlumené skřeky. Otta usoudil, že Beriona to nebude. Touto dobou už musí být oslabená. Její magie se vyčerpává s každým dalším mrtvým. A těsně poté, co padne poslední uctívač, odejde i ona. Bohové neumírají jako smrtelníci. Rozplývají se ve veškerenstvu, prostě vyvanou. 

Když chtěla Ottova matka Berionu odpravit, musela na to jít přes její uctívače. Jedině pokud všichni zemřou, bohyně znovu nepovstane. Protože Čtyřdohoda použití biologických zbraní přísně trestá, Exis ten útok navlékla jako epidemii. Dílo nešťastné náhody. K politování.

Široké dveře vykládané dervosskou perletí byly pootevřené na škvíru. Otta se do nich opřel a zaklel, jak málem zakopl o bezvládného strážného. Teď jen v tom baráku najít toho užitečného idiota, kterého Beriona matince odloudila. Jakže se ten alchymista jmenuje? Grenedon. Ten nákaze nepodlehne. Přežije, protože on k místním smrtelníkům nepatří. Ale radovat se z toho nebude.   

V chodbě, v salonech, a dokonce i na schodišti leželi zkroucení nebožtíci. Tělesné schránky smrtelníků ztuhlé v poslední křeči se střídaly s pozůstatky služebných démonů, jejichž kůže se vrásnila a barvila do šedých odstínů, průběžně s tím, jak z nich vyprchávala bazální magie, aby splynula s pletení reality. Jak se Otta přibližoval k pokojům vládkyně, míjel i ostatky nižších bohů seveneckého pantheonu. Stříbrně světélkovali, jejich hmotná podstata se rozpouštěla, někteří byli téměř průsvitní. Jejich vládkyni našel Otta v ložnici. Ležela oblečená na velké posteli, oči obrácené v sloup, zrychleně a povrchně dýchala. Beriona nikdy nebyla kdovíjaká krasavice, ale když byla ještě v kondici, používala iluzorní slupku, díky které nos vypadal menší, ústa byla méně široká a oči se zdály větší a zářivější. Jako každá stará bohyně si uměla zařídit, aby osoby v její blízkosti viděly jen to, co sama chtěla. Na Ottu její triky nezabíraly. Její tvář mu vždycky připomínala ptáka s velkým zobákem, a teď bylo patrné, že ji odhadl přesně.

„Kdo chce moc, nemá nic,“ houkl, i když věděl, že bohyně už nevnímá.

Byl znechucený, že se toho musí účastnit. Ale nejvíc ho štvalo, že se má špinit s nějakým přehnaně motivovaným idiotem, kterého nikdo nenutil, aby se s matčiným spolkem zaplétal. A ještě byl ten alchymista tak hloupý, že tři z ansámblu zradil ve prospěch té čtvrté.

Předpokládal, že alchymista nebude daleko od Berioniny ložnice. Vrátil se do chodby a zařval: „Grenedone! Kde jsi, chcípáku?“  

„Uvau, uvau, graum, granum,“ zaslechl z vedlejší místnosti.

Uviděl tam hromadu šatů, které předtím někdo nejspíš vyházel ze skříní. A v ní se zmítal chlap. Jako kdyby byl žížala, snažil se do té kupy svršků zavrtat. Slintal a hekal. Sytě zelené oči měl vytřeštěné, delší plavé vlasy zpocené a přilepené k lebce. Jeho obličej byl stažený do šklebivé grimasy. Ottu zarazilo, že je tak mladý. Nevypadal jen zachovale, jako většina nesmrtelných, kteří si umí udržet pevnou postavu, pružné svaly a svěží pokožku, ale jejich rozhraní na ně prozrazuje, že existují už věky. Ne, tento je opravdu mladý. Chlapec, kterému není víc, než pár desetiletí.

„Grenedone?“ houkl.

„Uvau, uvau, grrruuu,“ zablábolil oslovený. Byl úplně mimo. Magické rozhraní měl na cucky, bylo s podivem, že se ho stále drželo, a že kluk nevyvanul.   

Otta ani nemusel budit mazlíky. Chlapec nevypadal, že by se chtěl prát. Spíš potřeboval léčitele. A místo toho bude dopraven k Exis, která ho všemi hnusnými způsoby přinutí, aby jí uklohnil její vlastní dávku dryáku. Nevyjde to, protože alchymistova mysl je nepoužitelná. Matka spláče nad výdělkem, což je jen dobře.  

Na malém stolku před zrcadlem stála zavíčkovaná láhev z neobyčejně tlustého skla, s jantarově zbarveným obsahem. Otta láhev zvedl a zatřepal s ní. Kapalina uvnitř byla tak hustá, že se jenom líně převalovala. Vypáčil víko a přičichl si. Ucítil olej z paridiánských ořechů a zatočila se mu hlava.

S opovržením se podíval na dementního alchymistu: „Ono se ti to vážně povedlo, ty troubo.“  

Měl před sebou elixír, který Grenedon vyrobil pro Berionu a který ona podle všeho už otestovala na svých arcidémonech, když je přinutila pozabíjet se navzájem. Pro smrtelníky a zvířata jsou výpary Zmatečníku prudce jedovaté. U démonů a běsů navozují nevratné otupení mysli. Na bohy, arcidémony a draky se devastující účinky projevují až po mnohačetném použití. Otta jako míšenec by byl dávno na zádech, kdyby ho nechránili jeho nehmotní nájemníci. Všechno zlé je někdy pro něco dobré.

Opatrně láhev zase zazátkoval a položil na místo.

„Uggrum, grmmmm,“ zahuhlal alchymista.

Otta chudáka ignoroval a pomalu se posadil na lavičku před zrcadlem. Až doposud nevěřil, že matčino mnohaleté bláznění po Paridiánském parfému přinese ovoce. Ale nemožné se stalo. Horečnatě přemýšlel, co s tím.  

Příběh dryáku sahal hluboko do minulosti, až do před netrebského období. Podle nejstarší legendy se tradovalo, že osoba božského původu, postříkaná Paridiánským parfémem, kterému se taky říkalo Zmatečník anebo Zhouba Mastarova, dokáže vnutit svou vůli i těm nejsilnějším bohům, pokud se k nim dostane dost blízko.

Taková pitomost nemohla nikdy fungovat, říkali zasvěcení. Vždyť by to byla naprosto dokonalá zbraň! Kdyby skutečně existovala, rozbila by přirozenou rovnováhu mezi mocnostmi v Metaprostoru. Prostě nesmysl.

Nedávno se ovšem Ottově matce dostala do rukou kopie Sarvonovy závěti. Sarvon Arci-Quinn byl mizeonský encyklopedista, historik, sběratel a lingvista. Byl popraven za velezradu, ale jeho životní dílo Encyklopedie Metaprostoru je dodneška aktualizováno. V závěti Sarvon mimo jiné varoval před užitím Zmatečného elixíru z Parídie. Někteří znalci z toho odvodili, že s tím elixírem musel mít nějaké zkušenosti. Jiní tvrdili, že nelze ověřit, zda je ta kopie skutečně opsaná podle originálu, když originál se dávno ztratil.     

Ottova matka Exis, nejvyšší bohyně riiberionského Podsvětí, uvěřila, že kopie je pravá. Rozhodla se elixíru využít, vyrovnat si jeho pomocí účty se svou sestrou a věčnou konkurentkou, nadsvětní bohyní Krassionou.  

Svět Riiberion byl původně úplně normální. Na hmotné rovině bytí žili smrtelníci a v jemnohmotném Přísvětí panovali bohové, kteří usměrňovali dějinný vývoj. Fungovalo to uspokojivě, dokud mezi sebou nezačaly Krassiona a Exis, soupeřit. Obě si totiž umanuly na téhož chlapa, kterým byl riiberionský bůh Rozkladu, Zmar. Ten idiot několik staletí flirtoval střídavě s oběma, až se nakonec přiklonil na stranu Krassiony, což byla poslední kapka. Nejdříve se v lidském světě hroutily jen chrámy, později celá města. Tisíce mrtvých, zničené metropole a rozdupaná pole Krassionu s Exis nezajímaly, ztráty v lidské říši jenom kořenily jejich vzájemnou zášť. Když už to vypadalo, že veškerý život na Riiberionu zanikne, použila Krassiona nejmocnější tvůrčí magii a rozdělila lidský svět na dvě sféry vlivu. V jedné bude panovat ona, tu druhou nechala Exis. Zapomněla, že hmotný a nehmotný svět jsou propojené, a jaksi nedopatřením se jí povedlo rozdělit i původní Přísvětí. Zformovaly se dvě nové jemnohmotné existenční roviny, jedna pro Krassionu a druhá pro Exis.

Zatímco bůh Zmar po chvatné svatbě s Krassionou stále častěji pobýval v cizině, aby měl klid, Exis se s rozdělením riiberionského Přísvětí nikdy nesmířila. Tvrdila, že ona dostala tu nudnější a méně výnosnou existenční polovinu, a že ve smrtelném světě získala tu méně úrodnou a méně zajímavou sféru vlivu. Nebrala na vědomí, že povaha její domény odpovídá jejímu mentálnímu nastavení a že záleží jen a jen na ní, jak budou smrtelníci v její sféře prosperovat. Otta ji podezíral, že pravým důvodem její trvalé nespokojenosti byl fakt, že s tím rozdělením nepřišla ona, ale ta druhá.

Exis přísahala, že jednoho dne sestru přinutí přísvětí navrátit do původního stavu. Zmínka o Paridiánském parfému v Sarvonově závěti jí k tomu dodala novou energii. Uvěřila, že pomocí elixíru získá nazpět Zmarovu přízeň, a především přivede Krassionu k poslušnosti.

Otta nevěřil, že by mohla uspět, ale tvrdě ji podcenil. Matka postupně získala spojence, z nichž každý měl s Krassionou nějaké nevyřízené účty. Trvalo to roky, ale nakonec sehnali jak recept na elixír, tak alchymistu, který dryák dokáže vyrobit.

Ze Sarvonovy závěti věděli, že elixír má nebezpečné vedlejší účinky. Nejdříve potřebovali vyzkoušet, jak s ním nakládat a jak ho dávkovat. Beriona Sevenecká nabídla pro účely zkoušky zázemí na svém výsostném světě. Odnesla alchymistu na Sevenek, aby poprvé elixír sestavil a vyzkoušel právě tam.  Fungovalo to až příliš snadno. Díky elixíru se Berioně povedlo osvobodit od otravných rádců, ale současně jí došlo, jak moc je Paridiánský parfém nebezpečný. Došlo jí, že kdyby se o elixír podělila, do skonání věků by žila v nejistotě, že někdo ze spojenců ten dryák použije proti ní. Vzkázala tedy Exis, že ji poměry na Riiberionu zase tolik nezajímají, a že si alchymistu i s receptem raději ponechá pro sebe. Byla si jistá, že když bude mít elixír plně v držení, její bývalí kumpáni si na ni netroufnou. Toho, že by na ni žalovali Čtyřdohodě, se nebála, protože v tom byli namočení všichni.

Rozlícená Exis vymyslela plán. Nejdříve si najala imunology z Gartienu. Objednala u nich kmen infonové nákazy sestavený přímo na obyvatelstvo Seveneku. Potom Ottovi přikázala, aby nákazu na Sevenek přenesl. Dohlédneš, aby Beriona zemřela, řekla mu. Alchymistu Grenedona mi položíš k nohám. A rozhodně mi přineseš veškerý zbývající elixír, který tam najdeš,

Takto se to všechno semlelo.

Teď už Ottovi zbývalo ubohého alchymistu popadnout a odnést.

Podíval se na hustý žlutooranžový obsah láhve.    

Představa, co by se asi dělo, kdyby se Zmatečník dostal k matce ještě dnes, a co všechno by s ním mohla provádět, Ottu neskutečně popuzovala. Jeho srdce začalo tlouct rychleji, mazlíci dřímající za rozhraním se začali probouzet. Aby je uklidnil, jal se pomalu a pravidelně dýchat. Když zase spokojeně spali, vstal a vzal láhev do ruky a přistoupil k otevřenému oknu. Vyklonil se ven, a vší silou láhví mrštil z výšky tří pater na kamennou dlažbu.  

Křach.

Mazlíci s podrážděným Háááá! vyrazili z úkrytu Ottova těla. Jejich mlhavé údy podobné třásním studeného černého kouře se vlnily a mihotaly, zkoumaly interiér pokoje, ve snaze identifikovat možnou hrozbu.

„Nic se neděje,“ řekl nahlas Otta. „Jenom mi něco spadlo.“ Nakoukl dolů a s uspokojením sledoval, jak se obsah roztéká a ulpívá ve spárách mezi dlaždicemi.

Černé třásně mezitím začaly zkoumat tělo nepříčetného chlapce. Téměř něžně ho obtáčely a válely po podlaze. Pohrávaly si s ním, jako když hospodyně koření kus masa, které se chystá šoupnout na pekáč. Byli přesycení a zemdlení, ale to neznamenalo, že by nezvládli ještě dezert. To je ten alchymista? Nějak zmožený! K čemu asi bude? Opravdu ho madam potřebuje?

„Kšá!“ okřikl je. „Odcházíme.“

Jakmile se mazlíci neochotně stáhli za jeho magické rozhraní, sklonil se k hochovi a brouknul: „Nic ve zlém, troubo.“

Škoda, že bez alchymisty se vrátit nesmí. Doufal, že kluk přišel o rozum, což bude nejlepší pro všechny. Hodil si tělo přes rameno a otevřel si portál do riiberionského Podsvětí.

***

 

konec první kapitoly

 

Poznámka pod čarou:

„Riiberion – předindustriální svět v Metaprostoru, nacházející se v zájmovém okruhu Čtyřdohody. Vyznačuje se rozdělením na tři existenční roviny. V té základní a nejvíce hmotné žijí lidé, v dalších dvou, známých jako Nadsvětí a Podsvětí, existují bohové. Obě tyto božské roviny vznikly rozdělením původního Přísvětí, ke kterému došlo z vůle dvou znesvářených sester - bohyně Krassiony a bohyně Exis.“  

(Sarvonova encyklopedie v kostce, vydala Sarvonova nadace, Sunnisen)

více: www.miroslava-dvorakova.cz/sarvonova-encyklopedie-metaprostoru/