Sarvonův odkaz - 7. kapitola: Chapadla ve tmě

24.01.2025 16:07

 

Sebrala ze závěje minci. Byla těžká a velká jako dětská dlaň. Na líci byla vyražená podobizna nějakého vladaře zachycená z profilu. Na rubu byl erb, který neznala. Znaky pod ním nedokázala přečíst. Písmo připomínalo archaické qiály, které naposledy užívali mizeonští debhátarové před deseti tisíci lety. Teprve po chvíli si uvědomila, že mince v dlani pálí. Rychle ji odhodila.

Buch, buch, buch, duněla jí krev v žilách. Sípavě se nadechla při představě, že musí urychleně najít cestu k babičce, která bude div živá strachem.   

Procházela uličkou s nadějí, že najde dveře. Zapotácela se, protože na něco šlápla. Zvedla tu věc z podlahy, aby si ji pod mizerným světlem lépe prohlédla. Vypadalo to jako obyčejný oblázek, který se vešel do dlaně. Na obvodu měl rýhu, jako kdyby byl kdysi do něčeho zasazený. Mezi tím zlatem působil až nepatřičně. A byl nezvykle studený. Přímo mrazil. Nepříjemný pocit na kůži Violu přinutil kámen odhodit. Nevadí, protože už jeden takový, stejně mrazivý, má doma. Dostala ho předloni od babičky k narozeninám. Pochází z nátepníku vahanského boha Hana, řekla jí tehdy Klarisa. Velice vzácná věc, ačkoliv vypadá tak nenápadně. Han je vyráběl nejvěrnějším vojákům. Magie těch kamenů měla chránit před hladovými démony.    

No tak dobře, jde se zpět. Otočila se k návratu. Ve chvíli, kdy udělala první krok, postřehla pohyb. Bylo to nenápadné. Něco černého vzadu v temnotě. Spíš závan vzduchu než zrakový vjem. Jako když se zavlní těžký látkový závěs.

Okamžitě se opanovala. To jsou jenom nervy. Znovu vykročila v úmyslu dostat se ke zdi.

Potom se zpoza jejích zad vyplížily ty stuhy. Vypadaly jako utkané ze studeného kouře. Připomínaly matně se lesknoucí smuteční závoje. Zatím se Violy nedotýkaly, jen se vlnily v ladných smyčkách v blízkosti jejího těla.    

Chtěla utíkat ke zdi, než ji to obklopí a sežere, ačkoliv něco hluboko v ní ječelo, ať sakra rychle zakoření, jenom ať už je pryč. Zavalily ti tíha a chlad. Strachem ohromené tělo měla jako z kamene. Jen stěží dokázala udělat další krok. 

Potom se ozvalo tichounké syčení. Linulo se zpoza Violiných zad i z těch černých stuh a závěsů. Postupně se rozrůznilo v hlasy, ze kterých šla hrůza. Šelestily a zpívaly jeden přes druhý. Tichounce, a přesto srozumitelně skandovaly v určitém rytmu stále totéž: 

„Jídlo. To je pro nás! Jídlo. Pro nás!“

„Magie a krev. Silná stará magie. Voňavá horká krev. Magie a krev.“

„Konečně se na nás dostane. Konečně. Konečně se na nás dostane.“

„Lepší časy se blíží. Lepší, blahobytné časy.“ 

„Mladé a čerstvé maso. Tak čisté a měkké. Mladé a čerstvé.“

 

Jakmile se její obavy, že má být sežrána, potvrdily, uklidnila se. Bylo to, jako když se splní to nejhorší, co jeden může čekat. Kámen rozrazí hladinu a udělají se kola, ale po chvíli je hladina opět nehybná. Co ještě můžete ztratit? Pokud něco potřebuje potravu, dá se to zabít, říkal vždycky otec. Popravdě, Viola nevěřila, že by tu věc dokázala přeprat. Ovšem další otcova poučka zněla: Když něco nedokážeš zabít, vyjednávej. A ještě další: Když to nezabírá, vyjednávej dál, abys získala čas.

 

Závěsy ztuhlého kouře na ni stále naléhavěji dorážely. V potřebě je od sebe odehnat rozepnula sponu. Strhla si z ramen babiččin ošuntělý plášť a začala se jím ohánět, jako kdyby vyháněla z pokoje roj vos.

„Tumáš! Tumáš! Nažer se!“

Stuhy zasyčely a stahovaly se pryč.

 

Samozřejmě věděla, že babiččin plášť není jen obyčejným kusem hadru. Dál jím mávala, aby dravce zahnala, co nejdál. Stuhy se stahovaly do jednoho jediného místa. Vracely se ke zdroji. Nacházel se na konci uličky, na opačném konci místnosti.

 

Vypadal jako hnízdo spletené z vlajících závojů temnoty, ale uvnitř toho všeho bylo něco dalšího. Stuhy se do toho zatahovaly, jako kdyby je to pohlcovalo, až bylo možné rozeznat tvar lidské postavy sedící se zkříženýma nohama, opírající se o zeď.  

 

Povrch té bytosti byl černý a drsný, místy se odlupoval jako kůra usychajícího stromu. Až na to, že ty uvolněné visící kousky čeřily vzduch pohybem, jako kdyby žily samostatným životem. Viola v nich rozeznala konečky těch závojů, jejichž prastará a koncentrovaná magie byla teď zahnaná do úkrytu zjevně bezvládného, možná dávno mrtvého těla.       

 

Potom ten tvor otevřel oči. Byly jedovatě žluté, jako když do žluté barvy přimícháte kapku modré. Sálaly z nich zloba a zmatek. Na obličeji, jehož rysy působily díky drsné a matně černé textuře jako spečené, se něco zavlnilo.

 

Tvor promluvil: „Voníš strachem.“ Jeho hlas byl hluboký a zněl ochraptěle, jako kdyby ho nepoužíval. V kontrastu s okolnostmi byl jeho tón výsměšný až lehce škádlivý.  

 

A vzápětí se ozvalo zpívání a ševelení oněch původních hlasů, které Violu přivítaly. Zněly mnohem jasněji, ale vycházely z téže bytosti:

„Mladé maso, co voní strachem.“

„Horká krev rozvířená do sladké chuti.“

„Silná stará magie.“

 

Kolem hnízda byly poházené rozdrcené kosti. Vysušené a zažloutlé. Nebylo poznat, jestli patřily zvířatům, démonům nebo smrtelníkům. Violu ovanul odporně sladký zápach. Byla vyděšená, jako ještě nikdy v životě. Po zádech jí stékaly horké potůčky lepkavého potu. To je konec.     

Stuhy temnoty se opět začaly vysunovat ven z tvorova těla. Jako kdyby jim její strach dodával odvahu.

Tvor, který šepotavým stuhám poskytoval útočiště, zatím dál klidně usazený jako na pikniku, chrčivě poznamenal: „Pěkný plášť.“ Natáhl ruku podobnou uschlé větvičce a sykl: „Dej mi ho!“

Urputně zavrtěla hlavou. „Ani ve snu!“

Něco se v černé tváři zavlnilo. „Plášť s jinádími vlasy tě neochrání. Můžeš si to usnadnit, když se nebudeš vzpírat. Konec přijde rychle. Ani to nebude bolet.“

„Nenechám se sežrat,“ vyjekla.

„Je mi líto. Oni mají hlad,“ namítl tónem, který byl směsicí dychtivosti a jízlivosti.

„Přesně tak!“ zašuměly tři další hlasy. „Je tady. Plná lahůdkového strachu.“ 

Uchopila zmuchlanou látku pevně do obou rukou, a znovu se s ní ohnala. „Dejte mi pokoj!“ křičela.

Třásně zacouvaly směrem k hostiteli. Ale po chvíli znovu vyrazily do útoku. Kouzlo pláště nezabíralo tak, jak Viola doufala.  Jestli to nemůžeš porazit, vyjednávej, zněla otcova poučka. „Mě nedostanete!“ zaburácela. „Nechcete něco jiného? Třeba to mám!“

„Máme jenom hlad!“ zasyčely třásně trojhlasně.

Viola třeštila oči do mihotavého poloprůhledného klubka. Ty bytosti jsou evidentně spíš energetické povahy než povahy hmotné. Možná chtějí maso, protože jim chutná. Ale mohou se nakrmit i jinak. V náhlém záchvatu inspirace nahmatala na límci zmuchlaného pláště černou sponu, obsahující magickou energii pro krizové situace. „Samotná magie vám nestačí?“ vyhrkla. Urvala sponu a hodila ji třásnitému monstru do tváře a křikla: „Nažerte se!“

Černé stuhy zavířily.

Odhodila plášť a vyrazila ke zdi. Už v běhu se přeměňovala. Zajela kořeny do spár mezi dlaždicemi. Její tělo se rozvětvilo a ona vší silou prorůstala zdí. Tlačila se pryč tak vehementně, až se stěna roztřásla. Bylo jí to jedno. Stále cítila, jak na ni ty stuhy dorážejí, jak na ní ulpívají, a jak se pokoušejí z ní odsát veškeré teplo.    

***

Jakmile se propasírovala na druhou stranu zdi, ovanul ji chladnější vzduch. Všimla si schodiště. Přeměnila se do lidské podoby a vyběhla nahoru. Oddechla si, když rozpoznala chodbu za galerií. Dveře do kabinetu s Hlubinou zely dokořán. Po strážných démonech ani stopa.  

Zevnitř se ozýval křik.

 „Jako kdybych to neříkala! To děcko se v Hlubině ztratilo! Určitě zešílelo!“

„Jenom zpanikařila a přeměnila se. Někde tu musí být. Někde uvnitř.“ Ozvalo se bušení, jako kdyby někdo něčím kovovým mlátil do stěny. „Violo? Vydrž, jdu si pro tebe!“

Chodbou zaduněl hrom. 

„Opovaž se tu zkoušet ty tvoje stromistí kejkle, Klariso! Tohle jsme si nedomluvily! Nedovolím, abys to tu všechno prolezla! Tohle je můj svět!“

Viola teprve teď pocítila únavu. Nohy měla jako z olova. Z posledních sil se nadechla a vykřikla: „Babičko?“

Klarisa se vyřítila z kabinetu s Exis v patách. „Jsi v pořádku?“ vyjekla.

„Viděla jsi Grenedona?“ dorážela Exis. 

 Viola se usilovně snažila vzpomenout, co v Hlubině viděla. Ale dokázala si vybavit jenom záclony tmy, které se o ni otíraly v pokladnici a pak to stvoření schoulené u zdi. Zelenožluté oči s černými zřítelnicemi, doutnající zlobou. Exis by dozajista rozvadilo, kdyby se dozvěděla, že o té příšeře Viola ví. Co se dělo předtím, než se dostala do podzemí? Vzpomínala si na tmu a strach. Tušila, že tam bylo ještě něco dalšího, ale když si to chtěla vybavit, rozbolela ji hlava.

Klarisa Violu podepřela, dovedla ji do kabinetu a pomohla jí posadit se na lavici u zdi. Viola vytřeštila oči na jámu v podlaze. Opocení, podstavec i Hlubina věčnosti byly ty tam. „No tak,“ zaševelila konejšivě Klarisa. „Povíš mi, co se stalo? Cos viděla?“

„Tmu. Jenom tmu,“ zakňourala. Nacházela se v podivném stavu otupení mysli. Sledovala, jak se k ní babička sklání a jak ji k sobě tiskne. Působila vyděšeně a provinile. „Už tě držím, zlatíčko. Už bude dobře,“ blekotala.

 Viola v té chvíli naprosto přesně pochopila, jak to matka myslela, když mluvila o babiččině nezodpovědnosti. Přesto nepochybovala, že se o ni babička stará. S každým nádechem nasávala její péči. Koupala se v léčivé magické energii prýštící z babiččina rozhraní. Víčka jí klesala... 

„No to je dobré!“ vřískla Exis. Teprve v té chvíli ji Viola vzala na vědomí. Bohyně se vznášela v rohu kabinetu kousek na zemí, jak ji nadnášela zlost. „Rozbila Hlubinu! Zdemolovala kabinet! Celé mi to tu rozbořila! Už mi ji sem nikdy, nikdy nevoď, Klariso! Vrať se na Robustuu a zahřívej si svá zbývající drahocenná vnoučata! A dobře si ty fakany hlídej, abys jednou nezplakala nad výdělkem!“

V té chvíli Klarisa Violu pustila, rázně zamířila k levitující Exis. „To by stačilo, ty mrcho. Uvidíme, jak budeš zpívat, až tě předvedu před koncil Čtyřdohody. Všechno jim řeknu. Oni už z tebe vymlátí, kam jsi zašantročila mého vnuka!“

Viola se nezmohla ani na slovo, ačkoliv věděla, že Klarisa je za hranou.

Všechno se dělo strašně rychle. Klarisa napřáhla paže. Z konečků prstů jí vyrašily ostré trnité šlahouny. Byla by jimi podsvětní bohyni celou obalila, svázala, a potom by ji nejspíše opravdu eskortovala před nejvyšší instanci. Ale než větvičky dorazily k Exis, bohyně sáhla do výstřihu. Vytáhla malou červenou kuličku. Zmáčkla ji mezi prsty a foukla. Červeně jiskřící prach, který se z kuličky uvolnil, zasáhl nejen dorážející šlahouny ale i samotnou Klarisu. Klarisiny rostlinné výběžky se po kontaktu s červeným práškem začaly kroutit a černat.

Viola se dávivě rozkašlala, protože rudý prach doletěl až k ní.

Exis se pomalu snesla na podlahu a spokojeně se na Klarisu ušklíbla. „Myslíš, že jsem se nepřipravila, mrcho? Kadmiový prach je pro stvůry tvého druhu stoprocentně smrtící. Zbavím se tě jednou pro vždy!“ 

Klarisa se pokusila stáhnout výběžky zpět do své podstaty, ale ještě si přitížila. Její kůže se vrásnila, černala, její tělo se hroutilo do sebe. Z posledních sil natočila hlavu k Viole a vydechla: „Uteč!“

Načež se s výbuchem bílého světla ztratila. Nezbylo po ní vůbec nic.

Viola tam seděla jako přimražená, neschopná uvěřit, co se právě stalo. „Ona… vyvanula?“ 

„Může si za to sama,“ prohodila Exis, upřeně zírající na černou skvrnu na podlaze. „Zaútočila jako první. Zapomněla, že nemá svůj jinádí plášť, který by ji ochránil.“ Pak teprve bohyni došlo, že má ještě jeden problém, se zaměřila na Violu. „Kdepak jsi ten plášť nechala, mladá dámo?“ Vzápětí mávla rukou. „To je fuk. Tebe kadmiový prach patrně nezabije, protože nejsi ani poloviční stromista.“ Poklepala si ukazovákem na rty. „Ale možná by to šlo, kdyby ses rozkošatila. Co ty na to?“

„Zrovna teď se mi nechce,“ vypravila ze sebe Viola.

„Tak co s tebou uděláme?“ zaševelila Exis a v té chvíli to vypadalo, jako kdyby se skutečně chtěla s Violou poradit. Viola si uvědomovala, že by měla šílet strachem, ale místo toho ji napadlo, že riiberionská bohyně je ukázkovou reprezentantkou idolu oživeného zbožným přáním dávných smrtelníků. Přímo učebnicový příklad. Její rozhodování motivuje chladně kalkulující rozum, zatímco emoce okopírované od krátkověkých tvorů, kloužou jen po povrchu. 

„Jestli mě zabiješ,“ vybičovala se k reakci Viola, „můj otec na to přijde. Bude tě nahánět po celém Metaprostoru. Ani za Předělem nebudeš v bezpečí. Zamysli se, jestli ti to za můj život stojí.“ Slyšela, jak se jí třese hlas. Měla by něco udělat!

Babička je… pryč.

Měla by sakra něco vymyslet, jak se odtud dostat. Pevně zatlačila chodidly do podlahy ve snaze zakořenit, než jí došlo, že tak by ji kadmiový prach dorazil.  Byla tolik vysílená a přiotrávená, že tam seděla jak bačkora a zmohla se jen na pusté výhrůžky.

Exis se nervózně zazubila. „No jasněěěě! Nepřekonatelný a všeho schopný Trajanis z Grenedonu! Ten, co udělal pořádky v ústředí Aliance! Ale jedno vezmi na vědomí, holčičko: až mě tvůj papínek bude honit, ty už budeš mrtvá!“

Viola se na lavici odhodlaně narovnala a zavrčela: „Bez boje mě nedostaneš.“ Podívala se k otevřeným dveřím. Posuzovala vzdálenost mezi veřejemi a Exis stojící u policové skříně. Kdyby teď využila momentu překvapení a vyrazila na útěk… 

Vyskočila z lavice a vlna magie podsvětní bohyně ji srazila zpátky na zadek. Chtěla to zopakovat, ale nedokázala se hnout z místa. „Mladá a netrpělivá,“ zabručela Exis. „Přesně na to jsem čekala.“ Přitočila se ke skříni. Vytáhla cosi jako kuchyňský cedník. Mělo to stříbrné držátko napojené na kruhový rám, ve kterém byly kolmo na sebe natažené modré struny. Věc vypadala naprosto neškodně.

„Budeš vařit nudle?“ zakrákorala Viola.  

Bohyně se zašklebila. „Nevzdělaná a ještě drzá.“ Strčila cedník Viole před obličej. „Tohle je Tiařino sítko, ty hloupé děcko. A tím pěkným sítkem ti trochu prosejeme paměť. Dokáže vymazat vzpomínky na všechno, co jedinec zažil od posledního slunce západu. Nezáleží, jestli to bylo robustuanské slunce, nebo riiberionské, hlavně když zapadlo. A Klarisa, jak ji znám,“ bohyně se zarazila a pobaveně pohodila hlavou, „vlastně jak jsem ji znala, nikdy nepodnikala loupežné eskapády před slunce západem.“

Viola bezmocně sledovala, jak Exis přibližuje cedník k jejímu čelu.

***