Sarvonův odkaz - 31. kapitola: Večírek s překvapením
Prosklená zimní zahrada přiléhala k západnímu traktu Dražebního paláce. Klenula se do výše tří pater a poskytovala blahodárné prostředí štíhlým vrbovníkům z Brusedey, dubům z robustuanských bažin, ořešákům a ňavamům z nížin, jakož i tamaryškům s růžovými lístky z pozemských hájů. Vzduch prohřívaný bazilišky z kamenných hnízd a zvlhčovaný vodotrysky ze tří velkých kašen, voněl silicemi exotických květin. Podél opěrné stěny se na pultech vyjímaly láhve s riiberionským šumivým vínem obklopené armádou nablýskaných sklenic. Kolem stolků na hlavní promenádě se houfovali nastrojení hosté.
Provoněným vzduchem rezonovala unylá hudba. Vyhrávala tak tiše, aby se přítomní mohli nerušeně bavit. Tlumená světla ozařovala vyvýšené podium, na kterém se vlnily zcela nahé a nedotknutelné běsí baletky, s těly poprášenými perleťovým pudrem. Pronikavé hlasy bohatých bredeonských matron se mísily s podmanivým tokáním jejich placených společníků. Občas se někdo decentně zasmál lechtivému vtipu. Hlavy pánů a dam se k sobě důvěrně nakláněly v nezbytné potřebě probrat důvěrné informace. Sklenice cinkaly, víno šumělo. Otta pomalým tempem korzoval špalírem prostřených stolů. U pultíku s vitrrexem zaznamenal Jasena se Šeranou v rozhovoru s brussedeanskými sportovci. Kousek pod hudebním podiem zahlédl Exis ve společnosti monstrózně otylé majitelky advokátní kanceláře Ysmaelovo oko. Všemi mastmi mazaná doktorka Tebencie dělala pro Exis špinavou práci v záležitostech, které snoubily právo a magii. Oděná v nařaseném zlatém kaftanu, pod kterým by přespala pětičlenná rodina, se advokátka matky na cosi vyptávala, přičemž co chvíli pokukovala po Ottovi.
První z dravenů si při pohledu na Tebencii povzdechl: Taková hora jídla!
Její krev je slabá, zabručel ten druhý. Tím chtěl říct, že advokátka náleží k míšencům s nízkým podílem nesmrtelné krve. S trochou štěstí se dožije pěti staletí. Podle laloků povislé kůže pod očima bylo patrné, že nejlepší léta má dávno za sebou. Ale než nadobro skape, způsobí ještě hodně neplechy.
Její maso by nám vydrželo na deset dní, zasnil se třetí draven. Kdybychom z ní pomalu ukusovali…
Otta se při té představě pobaveně zašklebil. Buďte zticha, zpražil je. Darmo mě rozptylujete!
Tebencie nebyla jediná, která zírala. I další dámy na něj hleděly jako na dvouhlavou ovci. Že by to bylo tím Jasenovým sakem? V minulosti se od něj spíše zděšeně odvraceli, a on jim to usnadňoval, seč mohl. Chodil oblečený jak vandrák a mračil se jak masový vrah na ty, kteří ho dokázali vidět. A vůči těm méně obdařeným využíval té špetky magie, kterou zdědil po matce. Pohyboval se tiše jako vánek, splýval s obložením zdí, maskoval se v šedavých stínech.
Teď nic takového dělat nemohl. Vědomý si toho, že je sledován, statečně pokračoval v chůzi, na tváři mírně přezíravý výraz, aby odradil zájemce o nevázané tlachání. Z hlavního koridoru promenády kolmo zabočil na pěšinu do zeleného nitra skleníku, protože tam před chvílí zahlédl Violu. Seděla s kamarádkami na lavičce pod rozkvetlými tarbíniemi.
Odhodlaně si povzdechl. Musí ji oslovit, aby tetiny kumpány přesvědčil, že na ten úkol stačí. V opačném případě použijí k získání receptury jiný způsob, a to by se Ottovi sabotovalo mnohem hůře. Právě chtěl vykročit Violiným směrem, když mu kdosi zezadu stiskl rameno.
Draveni zasyčeli.
Beze slov jim nařídil, aby zůstali tam, kde mají.
Ucho mu ovanul dech vonící po vitrrexu. „Nezapomeň, že se budeme dívat,“ zašeptal potměšile Van-Dis.
„Bylo by lepší, kdyby mě s vámi neviděla,“ odsekl Otta. Rozčilovalo ho, že stejně jako Van-Dis ho šmíruje i Pán Stínů, pravděpodobně bez masky. Panáků s jeho postavením jsou zde mraky. Jenom tak vědět, který z nich to je!
Zaťal zuby a vykročil k Viole, aby to měl za sebou.
Malá princezna diskutovala s tou černovlasou. „Odkud myslíš, že soudce Oduven ty krámy vzal? Nakoupil je od Floena, když Floen rozprodával Tanakovy sbírky. To bylo v šestém století po Rean Kwanteru.“
Černovlasá nesouhlasně stiskla rty. „Že by ty nástroje původně patřily Tanakovi? Už to chápu. Protože je Tanaka v nemilosti, přisoudili znalci ty krámy chudince Monetě. Ta vyvanula dávno před trojným dělením Riiberionu, takže to nemůže rozporovat.“ Ukázala na rozevřený katalog. „Stejně jde o klamání zákazníků. Na takové „znalce“ si dej příště pozor.“
Viola si zmoženě vydechla. „Znalci žádnou chybu neudělali. Tanaka měl s Monetou poměr. Moneta mu variolu dala předtím, než vyvanula.“
Otta dal Viole v duchu za pravdu. Byla to osudová láska s tragickým koncem. Moneta – bohyně tmy na starém Mizeonu, a Tanaka, bůh temnoty v riiberionském přísvětí. Nemohli spolu žít veřejně. Proto si zařídili společnou domácnost na Tanakově Stínovém ostrově, než Moneta vyvanula a Tanaka se z toho zhroutil, načež ho Krassiona uvěznila a darovala jeho doménu Floenovi, který ji přebudoval na Město bláznů.
„Když Moneta vyvanula, přišel Tanaka o rozum,“ pokračovala zatím Viola. „Proměnil se v hejno nočních motýlů. Napadal lidi i zvířata a zanechával po sobě vysáté tělesné schránky. Krassiona jeho slabosti využila, sebrala mu poslední zbytky tvořivé moci a uvěznila ho ve tmě.“
„Šoupla boha Tmy do tmy. Jak ironické,“ povzdechla si hnědovlasá kavanka.
„Jestliže Tanaka a Moneta byli milenci,“ připustila neochotně černovlasá, „uznávám, že by ta variola teoreticky…“
„Jak teoreticky?“ nadskočila Viola. „To je prostě fakt!“
Otta se neubránil pobavenému úsměvu. Pokračující hádka jej přinutila vrátit se do přítomnosti.
„Tyhle struny nejsou starší padesáti let,“ řekla právě černovlasá. „A předtím se vůbec nevyráběly!“
„Struny do toho netahej, Wando. Ty nejsou fundamentální součástí nástroje,“ okřikla ji kavanka.
Viola zaťukala prstem na obrázek v katalogu. „Tělo varioly je vymodelované z kevexu. Ta hmota se získávala z žaludků termitů, co žili jenom na světech mizeonské soustavy. Vyhynuli před dvanácti tisíci lety.“
Černovlasá dál vrtěla hlavou, zatímco Viola zběžně přejela pohledem po okolí, nejspíš v potřebě si od paličaté společnice trochu odpočinout. V té chvíli spatřila Ottu. Pokud se doposud tvářila otráveně, vzápětí vypadala přímo zběsile.
Otta jí mohl téměř číst myšlenky: Co ten tady dělá? Jak se opovažuje?
Prudce vstala a rázovala k němu. Na poslední chvíli se jí mistrně podařilo nahradit zuřivou masku společensky únosnějším výrazem blazeované aristokratky, který si doma musela cvičit před zrcadlem. „Doktore Seviniele!“ V příliš širokém úsměvu vycenila zuby. „Jaké to příjemné překvapení! Měla jsem dojem, že máte namířeno na Bredeon! Zaplatil jste ty daně?“
Otta nehnul ani brvou. Předpisově se uklonil. „Jistěže, Vaše Výsosti. I já jsem velice překvapen. Neříkala jste, že cestujete na Kavan?“
Chňapla po jeho předloktí a zavěsila se do něj. Nejspíš, aby se dostala ze zorného pole přítelkyň, zasyčela: „Projdeme se?“
„Bude mi potěšením,“ zamručel. Namířil si to k orchestru a tanečnímu parketu. Situace mu připomněla scény s Newinettou. Jeho císařská manželka vynikala v umění zapříst hádku na libovolné téma v rekordním čase. Zpočátku popichovala nedůležitými a nicotnými nesmysly, a teprve, když byl dostatečně napružený, začala útočit s vážnými požadavky. Bývaly tak nehorázné, že by na ně v klidném rozpoložení reagoval leda výsměchem. Teprve v rozčílení měl sklon Newinettě odkývat cokoliv, jenom, aby měl pokoj. Trvalo mu dlouho, než tu strategii odhalil. Tuhle hru on hrát umí. Nenechat se vyprovokovat. Ovšem Viola je mnohem chytřejší a hezčí než Newinetta. Raději než se hádat, dělal by s ní něco úplně jiného.
Voní po smyčcové kalafuně, blekotali draveni. Je poznat, že byla na Kavanu.
„Proč na nás všichni tak civí?“ procedila Viola mezi zuby.
„To vy jste se chtěla procházet. A civí hlavně na váš nezvyklý model.“
„Nesnažte se plácat o pitomostech, když jsem na vás, sakra, naštvaná!“ vybuchla. Její ostré nehty se zabodly do manžety bratrova elegantního saka. „Co tu, u všech šupinatých, pohledáváte? Copak jste zapomněl, že teď pracujete pro mě?“
„Ani v nejmenším, Výsosti,“ odpověděl a jeho hlas zněl překvapeně. „Nevěděl jsem, že mi budete zdejší pobyt zazlívat. Jsem encyklopedista a mým oborem je historie. Kde jinde bych se měl scházet s podobně zaměřenými osobami? Tahle síň je navzdory reputaci majitelky pořád ze všech nejlepší.“
Jedovatě se usmála. „Vaší specializací jsou zbraně. Je snad variola vražedný nástroj?“
Struny určitě, zaševelili trojhlasně draveni.
„To byste se divila!“ uzemnil ji kousavě. Mnohem vážnějším tónem zalhal: „Měl jsem tu pracovní schůzku. Jako začínající encyklopedista musím rozvíjet kontakty.“
Kysele se usmála. „Jasně. Strategické informace se nejlépe získávají skrze postele krásných dam.“
„Nevěděl jsem, že tolik dbáte na morálku.“ Jeho zrak spočinul na jejím hrudníku. Tunika nudné barvy hezky kopírovala její křivky.
Všimla si, kam se dívá, a zlomyslně se zašklebila.
S vědomím, že jsou sledováni, jí úsměv oplatil. Zvolna se přiblížili k tanečnímu parketu, po kterém v pomalém rytmu kroužilo několik dvojic.
Poklepala na jeho zápěstí. „Tančíte?“ Takový dotaz nebyl z její strany provokací. O bredeoncích bylo známo, že v tělesných aktivitách nevynikají. Podle ladnosti pohybů se dokonce dal laicky odvozovat podíl nesmrtelných vloh v krvi tanečníka, a bredeonské sňatkové kanceláře tohoto jevu v hojné míře využívaly.
„Už jsem to zkoušel,“ zahučel. Jenom nedodal, že naposledy před osmi sty lety.
Dovedl ji na parket a zaujal výchozí postavení. Odměnila ho prvním skutečným úsměvem. Bez ohledu na zvědavé pohledy čumilů, se vznášeli v líném tempu a mlčeli. Ticho se mezi nimi chvělo jako čerstvě vyklubané ptáče.
Byl figurkou na hrací ploše, tak jako mnohokrát předtím. Očekávalo se od něj, že zahraje zadanou roli, splní úkol, ale zachová si patřičný odstup a chladnou hlavu. Místo toho si užíval svěží zeleně jejích očí. Tajil dech ze smetanové bělosti její pleti. Nemohl odolat lesku jejích vlasů, které v nepořádných pramenech věnčily její ramena. Opravdu byla cítit po kalafuně. Stejně tak po čerstvém listí, což bylo pro robustuanskou princeznu příznačné. Něco tak hezkého a současně trýznivého Otta nikdy předtím nezažil, a určitě už ani nezažije. Tuto vzpomínku si bude opatrovat na věky.
Nepříjemně brzy orchestr dohrál. Vraceli se stejnou trasou, vědomí si pozornosti okolí, přesto podivně otupělí. Ottovi trvalo, než promluvil: „Měl bych se rozloučit.“ Ukázal na její přítelkyně. Čekaly na ně u kašny, a hladově se zubily.
Svým bokem se lehce otřela o ten jeho. Mohla se odtáhnout, ale neudělala to. „Představím vás.“
Udělala to se vší pompou svého aristokratického statusu.
Dozvěděl se, že černovláska s pichlavýma očima, se jmenuje Wanda a pochází s Tenerisu. Podle slabého rozhraní je míšenka, což je příčinou její zjevné ochoty se předvádět a seznamovat s kýmkoliv, jehož krev je silnější než ta její. Hledám ženicha, doktore. A vy docela ujdete. Nemáte zájem? Tím neomaleným prohlášením ho přinutila zablekotat něco o tom, že se zatím neplánuje vázat. Její chování by se dalo nazvat účelově buranským, kdyby nebyla současně vtipná a přitažlivě drzá. Na Wandě bylo prostě něco, co ostatní nutilo brát ji na zřetel. Sálala z ní houževnatost, jaká se často nevidí.
Hnědovlásku s plachým pohledem a delším nosem mu Viola představila jako Tralii z Kavanu. Zdála se neprůbojná, její gesta byla úsporná, ale nezaujatému pozorovateli nemohlo uniknout, že jedná a reaguje s jakousi vybroušenou důsledností, jako kdyby měla všechno promyšlené na tři kroky dopředu.
Vzápětí tři krásky předvedly kolo společensky vybroušené konverzace, prokládané nejapnými vtípky a infantilními poznámkami. Otta se ke slovu téměř nedostal a byl za to vděčný. Sledoval, že Viola je stále víc a více rozladěná. Přímo sálala touhou vrátit se domů. Byl by ji nejraději osobně doprovodil, ale nemohl. Vyvolalo by to nevítané otázky, kdyby spolu na Robustue vystoupili z totožného portálu. Navíc se měl nazítří hlásit u Exis.
***
Hned ráno vešel do matčiny soukromé restaurátorské dílny. Vonělo to tam fermeží a voskem. Co oko dohlédlo, kupily se bedny s exponáty. Na pracovních pultech ležely hromady špachtlí, štětců, dlátek a kladívek. Uličkou malířských stojanů s různě poškozenými plátny a podstavců s plastikami Otta prokličkoval k dobře osvětlenému pracovnímu koutu.
Exis seděla v polštářovém hnízdě a sledovala Van-Dise. Diplomat vyzbrojený kartáčem poskakoval kolem sochy kypré nahé ženy. Mramorový povrch byl rozbrázděný a rozpukaný, v trhlinách byla usazená špína. Van-Dis se snažil nečistoty odstranit.
„Taková nádhera, a oni to nechali zchátrat,“ vztekal se. „Písečné duny Laudau? Jak se tam vůbec dostala? Vypadá jako by ležela v nádrži s žíravinou.“
„Ten písek vznikl rozpadem staveb, strojů a technických kapalin během wegenské anexe,“ poznamenala Exis. „Štěstí, že jsme ji našli dřív, než se úplně rozložila.“ Vypadala uvolněně a pobaveně. Zažít Van-Dise při fyzické práci asi nebylo tak běžné.
„Můžu se vrátit na Robustuu?“ otázal se Otta.
Ledabyle přikývla: „Chci, abys to zbytečně neprotahoval.“ Její tvář se zvlnila zasněným úsměvem. „Až budu mít elixír, až se mi Krassiona veřejně podrobí, až získám nazpátek Zmara a jeho Prach obnovy, budou robustuanské archívy beztak moje.“
„Jak si přeješ,“ vypravil ze sebe.
***
