Sarvonův odkaz - 15. kapitola: První zmínka o dravenech

04.02.2025 21:34

Pozdě odpoledne se Viola s Qadrenem vraceli ze školy na kolej. Taxonomická lekce Violu přivedla do povznesené nálady. Měla radost, že se trefila s tou Trepeninou sbírkou, zatímco spolužáci knihu zařadili mezi neškodné haraburdí. Muemmu posbíral jejich seznamy a slíbil, že příště výsledky prodiskutují.

Slunce se chýlilo k obzoru. Na satelit Senedon se snášela tma. Kolej byla na opačném konci Měsíční zahrady a vedla k ní pěkná dlážděná cesta lemovaná starými stromy. Listí šumělo v mírném vánku, Qadrenova velká ruka hezky hřála Violinu malou dlaň. Viola se cítila naživu jako nikdy dřív. Šťastná jako kočka v krabici měla potřebu plácat páté přes deváté. Připadala si tak bezpečně, a tak milovaná, v souladu s celým univerzem, s celým širým světem. A tak mlela a mlela, ani si nevšimla, že Qadren je celou dobu zticha.

„A jak se ten pitomec tvářil, když po něm Mumu vyjel chapadlem? Pšůůůa! To bylo něco! Škoda, že jsem u sebe neměla videxový snímač! Poslala bych to do černé kroniky Bredeonského týdeníku! Do komentáře bych napsala…“ 

„Dobře že jsi ten snímač neměla,“ skočil jí do řeči Qadren. „Ta koruna patřila Van-adonovi, čtvrtému nejvýše postavenému členovi vahanské generality. Je prokletá, protože ji prý Van-adon měl na hlavě, když ho ostatní generálové, jeho pokrevní bratři, trhali na kusy.“

„U všech trnů, proč?“

Pokrčil rameny. To úplně přesně nikdo neví. Ale traduje se, že měl informace o klíčích k vahanským laboratořím, a odmítal se podělit. Stalo se to dávno předtím, než jsem se narodil. Žil jsem můj třetí cyklus, když korunu našli v zatopeném dole na mihonium na satelitu Frax. Ležela ve výluhu mihoniových solí tři tisíce let. Proto byla tak poškozená. Byl kolem toho rozruch, protože nálezce kletba vyřadila z běžné existence. Čtyřdohoda byla ještě v plenkách, ale hodně se mluvilo o absolutním zákazu amatérského archeologického průzkumu v citlivých lokalitách. Soudím, že Mumu si tu věc vypůjčil z depozitáře Aliance.“

„Jak se ta kletba projevuje?“ chtěla vědět Viola.

„Kdyby na ni ten kluk sáhl, vyrazily by mu vředy na intimních partiích. Kletba funguje jako primitivní infonová nákaza. Smrtelník by ji nepřežil.“

„Ale Jared by se vyléčil, že ano?“ ujistila se. „Jeho otec je sahíjinský Pán jámy a matkou je krenevská bohyně Sváru. Silný je na to dost.“    

„Jistě,“ uchechtl se Qadren. „Ale bolelo by to. Léčení v bet-daranském benthosu zabere skoro měsíc a je to děsná nuda. Jared by nejspíš vypadl ze školy.“

„A jeho otec by pukl vzteky,“ rozchechtala se.

 „Jak jsi vůbec přišla k tomu kameni, co máš doma?“

Z neznámých důvodů se Viola začala cítit nepohodlně. „Babička Klarisa ho mívala na stole. Používala ho jako těžítko. Líbil se mi, tak mi ho dala k narozeninám. Bylo mi dvanáct.“

Qadren se usadil na lavičku, Viola mu hupsla na klín a opřela se tváří v ohbí jeho krku. Voněl jako skála rozpálená sluncem. Utáhl paže kolem jejího pasu. „Předtím, než se zformovaly světy, a než se verze budoucnosti začaly splétat do prvotní prostorové sítě, tu existovaly pra-entity. Zvědavé a nekonečně tvárné se postupně propojily s energií idejí, čímž se zrodila magie. Vznikli prvotní bohové, a tak dále a tak dále.“

„Kdybych věděla, že mě čeká opáčko z kosmologie,“ poznamenala jedovatě, „vzala bych svačinu.“  

„Málo se ví, že propojování trvá v omezené míře dodnes,“ dodal nekompromisně Qadren. „A že se během toho procesu nahromadil nějaký odpad.“

Tady už se Viola chytila. „Aha, máš na mysli bytosti třetího řádu, jako je Merrikanská obluda nebo Launa, co vibrují mezi dimenzemi a existují napříč časem.“

Qadren přikývnul. „A vznikla ještě spousta drobnějšího smetí, jako jsou plevelní fytobionti, ze kterých se vyvinuli dnešní stromisté, nebo světelní běsové, předchůdci wemurů.“

„A v neposlední řadě jistí kamenní obři ze soustavy Quosiba,“ doplnila ho.

„Tak tak,“ uchechtl se. „Ale vraťme se k těm základním pra-entitám. Ne všechny se dokázaly propojit funkčně. Některé zůstaly navolno. Povlávaly mezi pletení reality a zašmodrchávaly pravděpodobnostní linie, zpomalovaly čas, mazaly z existence celé soustavy, obracely veškerou kauzalitu na hlavu. Staří bohové začali ty zdivočelé pra-entity lovit. Nemohli je normálně pozabíjet, proto jimi krmili Launu…“

„A divoká hrozivá Launa se díky tomu dala ochočit a v dnešních dobách spokojeně přežívá pod dozorem Aliance. To všechno je historie, kterou známe,“ zatrylkovala.

Qadren se zamračil. „Launa všechny úlovky nesežrala. Některé pra-entity si původní bohové ponechali jako domácí mazlíčky, protože jim to připadalo zábavné. Aby je zkrotili, pokusili se je svázat v materii. Vytvořili pro ně hmotná těla, něco jako boudu pro psa. Právě tehdy uplácali první primitivní skřety a běsy.“

„Počkej,“ přerušila ho Viola. „Tvrdíš, že první skřeti a běsové vznikli jako domečky pro zdivočelé pra-entity?“

„Přesně tak mi to dědeček řekl,“ potvrdil. „Nejstarší bohové si zřejmě mysleli, že když pra-entitám uplácají tělo, ony se v něm spokojeně usadí a zůstanou. Jenže pra-entity byly samostatnější, než bohové čekali. V přichystaných tělech se pokaždé jenom na moment ohřály, a po chvíli se z nich vyvlékly. A tak bohové tvořili další a další hmotné bytosti, a pra-entity mezi nimi přeskakovaly z jednoho kusu do druhého. Z každého si uzobly něco energie, něco magie a něco v nich i zanechaly. Pochopitelně od nich přejímaly informace o realitě. Ale protože byly ty informace už zkreslené omezeným chápáním těch umělých tvorů, pra-entity zdegenerovaly a ztratily schopnosti šmodrchat pleteň jsoucna.“

„Aha, takže účelu bylo nakonec dosaženo.“

 Qadren přikývnul. „Vyvstal jiný problém. Některé pra-entity se vlivem toho přeskakování z domečku do domečku pozměnily a vyvinuly se v energetické parazity nesmrtelných. Říká se jim hrubě nesprávně bludní démoni nebo hladoví démoni. Napadají dlouhověké inteligentní tvory. Zejména démony a draky. Nejen že je obírají o energii, ale dokonce usměrňují jejich chování.“

„O hladových démonech jsem slyšela,“ prohodila Viola, „ale žádného jsem nepotkala.“

„Však jich zbyly jenom desítky,“ připustil. „Podle mého dědečka je staří bohové využívali proti sobě navzájem. Bojovali prostřednictvím armád démonů, které stvořili. Když chtěli oslabit vojevůdce protistrany, poštvali na něj smečku bludných démonů.  Loajální vojevůdci se rázem měnili na zrádce, ženoucí armádu do záhuby. Vahanský bůh Han stvořil pro své generály speciální náramky. Osadil do nich kameny, které ty bludné démony zachytí a uspí.“

Viola zavřela oči a po zádech jí přejel mráz. Navenek vesele poznamenala: „Takže ten můj kámen mě ochrání před bludnými démony. Už jsi nějakého viděl?“

„Obyčejného ne,“ odpověděl. „To ani nejde. Nemá tělo. Je to esoterický parazit, projevuje se jenom skrze chování hostitele. Ale asi jsem viděl dravena. Ten si na rozdíl od obyčejných bludných démonů umí cosi na způsob těla vytvořit. Je to nejděsivější druh, co kdy existoval. Jsou těžce postřehnutelní, protože se naučili maskovat. Když se jim v hostiteli zalíbí, využívají ho celé věky. Jsou viditelní jenom, když se krmí z jiného zdroje, protože hostitel jim nestačí.“

„Kde jsi ho viděl?“ zajímala se.   

„Na Terbuu při výbuchu sopky. Vesnice ležela na úpatí kráteru. Mezi domy se valily proudy žhavé lávy. Na jedné straně hořel les, na druhé straně vřelo moře. Lidé neměli kam utéct. Křičeli a hořeli, umírali v bolestech. Dostal jsem se tam příliš pozdě. Bezmocně jsem stál na antigravitační plošině a hleděl na tu zkázu. A pak jsem si všiml mraku, co se vznášel nad terénem. Viselo to ve vzduchu nad hromadou živých mrtvých. Mělo to trup, ruce, nohy, hlavu. Ale místo křídel to ve vzduchu držely takové třepetavé černé praporce. Kmitaly, nadouvaly se, opíraly se o vzduch jako plachty na lodi. Obklopovaly do všech světových stran tu levitující postavu. Nejdelší praporce se natahovaly dolů k umírajícím, jako kdyby z nich něco nasávaly.“

Qadren se odmlčel a zatřepal hlavou. „A neviděl jsem to jenom já. Na Ok-Sawonu mají legendu o Třepotavém přízraku, který se vznáší nad bitevním polem v místě, kde umírá nejvíce vojáků. Na Dervosu mu zase říkali Hlasatel smrti. V Klavinské soustavě ho znají pod jménem Požírač umučených.“

Viola se otřásla nečekaným chladem. Vymanila se z Qadrenovy náruče a seskočila mu z klína. „A jak to souvisí se mnou?“

Qadren vstal a jeho jindy tak pokojná tvář se starostlivě stáhla. „Ani nevím, ale něco mi říká, že kámen z Hanova nátepníku prostě přitahuje potíže.“

Mezitím se úplně setmělo. Poklidnou zahradou se vraceli ke koleji, oba napjatí, nejistí a ztracení v myšlenkách.

***

V noci se Viola s křikem probudila z děsivého snu, ve kterém se po ní sápaly záclony tmy. A protože byl Qadren příhodně na dosah, chtěl vědět, co ji vylekalo. Protože tomu nerozuměla, zalhala, že se jí zdálo o hořícím baziliškovi pod košilí. Nazítří se lekala každého stínu, a štvalo ji, že neví proč. Ale díky Qadrenovi to brzy hodila za hlavu. Být s ním bylo snadné. Všímal si jí způsobem, na jaký nebyla vůbec zvyklá. Někdy si připadala jako pod lupou. Snažil se péči o ni maskovat a zlehčovat, protože v ní nechtěl vyvolávat pocity, že ji dusí. To je tím, že jsi částečně stromista, říkával provinile. Víš, proč jsou quosibané přitahováni k stromistům? Protože kořeny rozruší i tvrdou skálu.

***