Sarvonův odkaz - 10. kapitola: Zpráva o Klarisině vyvanutí
Byl teplý večer, Viola s Anadou seděly v hledišti zahradního divadla. Na scéně vroubené zelenými stěnami rubídií se odehrával výjev ze známé Smesmechovy Stínové opery. Zpívající interpreti se pohybovali v souladu s proudy různě barevného světla, které v předem stanoveném pořadí přitahovaly pozornost diváků. Hra světla a stínů podbarvená hudbou a zpěvem posouvala děj kupředu.
Ačkoliv to bylo pěkné, Violu více zajímalo, co se děje mimo jeviště. To vlastně dělala vždycky. Pobavilo ji, že její vrstevníci dřímají, nebo tupě civí do prázdna. Mladých dvořanů bylo na Duanzaná jen devět. Na koncert přišli, aby prokázali respekt trůnu. Viola se opatrně otočila směrem k vyvýšené tribuně, kde se nacházela královská lóže. Rodiče si pravidelně házeli kostkami, který z nich pratetu Jadvinu na koncert doprovodí. Ten, který vyhrál, jít nemusel, což bývala obvykle matka. Ale tentokrát byla lóže prázdná.
Neseděla v ní dokonce ani Jadvina. Co se sakra děje? Teprve pak Viola zaznamenala, že podél živého plotu kolem hlediště stojí vojáci v černých brněních. Museli se tam proplížit před chvílí. Diváci byli tak zaujatí představením, že jejich přítomnost doposud nezaznamenali.
Byl tam i generál Wonoden, hlavní velitel robustuanské armády. Jakmile zpozoroval, že si ho Viola všimla, gestem ji vyzval, aby šla ven. Viola šťouchla do žeber svého souseda Ewyra, Wonodenova syna, ukázala na vojáky a sykla: „Že by válka?“
Ewyr neřekl ani slovo. Jen na otce kývnul, drapl Violu za ruku a táhl ji s sebou podél hrany podia. Jakmile vyklouzli ze zahradního divadla, vojáci je obklopili.
„Co se děje, generále?“ vyjekla.
„Chtějí vás vidět rodiče, princezno. Všechno vám řeknou,“ řekl ponuře Wonoden. Vedl Violu parkem přímo přes záhony cibulovin, jako kdyby neviděl cestičky vysypané bílým pískem. A vojáci se stále rojili kolem, zbraně v pohotovosti.
Otcův hlas bylo slyšet už na schodišti. „Chci, aby se Hachen, Eudor a Grewin vrátili domů. Hachena u draků nahradí mladý Wereon. A taky pošlete pro Giniana na Vress.“
V pracovně se to hemžilo dalšími vojáky. Otec stál u stolu a zíral na videxový válec s projekcí jejich rotujícího světa. Modrozelená koule Robustuy byla obklopená ochranným kvederickým polem, a samotný ostrov Duanzaná pokrývala další a mnohem jemnější síť sestavená z webanských živých plotů. Oba systémy robustuanští spouštěli jen v krizích nebo při vojenském cvičení. Úkolem celoplošné kvederické sítě bylo zabránit frontálnímu útoku na Robustuu z blízkého vesmíru, zatímco ta webanská držela v bezpečí konkrétně jejich ostrov, před vpády jednotlivců z hyperprostorových portálů. Omezovala možnost dimenzionální přepravy na jedno stanovené a pečlivě střežené místo, jímž byl čtverec vymezený nádvořím královského paláce.
Ani jeden ze dvou obranných systémů by nedokázal blokovat stromistí prorůstání, ale od smíření lichů a stromistů se nestalo, že by nějaký stromista tímto způsobem zaútočil, protože valná většina stromistů, kteří se v současnosti potulovali po Metaprostoru, pocházela právě z Robustuy.
Matka seděla na kanapi pod oknem a vypadala zdrceně. Křehce se na Violu usmála a natáhla k ní ruce. Viola se k ní rozběhla. „Co se stalo?“
Matka ji okamžitě sevřela v náruči. „Babička Klarisa vyvanula.“
***
Další události se valily jako povodeň. Viola si z toho pamatovala jen útržky. Potrhaný plášť, který Klarisa na výpravách nikdy neodkládala, byl nalezen na pustém měsíci světa Krrou, na periferii sunnisenské soustavy. Ležel pohozený na kamenitém neplodném povrchu, o kousek dál ze štěrku vyčnívala černá spona. Vyšetřování ukázalo, že půda pod zbytky nalezeného pláště byla posypána kadmiovým prachem. Téměř nesmrtelným a magií obdařeným stromistům ublíží jedině oheň nebo kadmium.
Robustuané z toho snadno vyvodili, že je Klarisa mrtvá. Všichni, kdo emeritní královnu znali, věděli, že osoba jejího formátu by takovým způsobem ze světa neodešla dobrovolně. Pokud by se rozhodla skončit, učinila by tak promyšleně a s elegancí. Přinejmenším by zanechala pateticky laděný vysvětlující dopis. Bylo jisté, že Klarisu někdo zavraždil. Důvodů mohly být tisíce, ale jako první se nabízela ta záležitost s Grenedonem. To po něm zřejmě Klarisa pátrala, a stálo ji to vše.
Plášť a spona byly při smutečním obřadu uloženy v uzavřené rakvi. Matka vyhlásila výjimečný stav. Protože Klarisa mívala co do činění s nebezpečnými artefakty, bylo nutné okolnosti její smrti pečlivě vyšetřit. Trajanis požádal o pomoc s pátráním Alianci. Ale ani ti nejlepší a nejzkušenější agenti na nic nepřišli.
Obyvatelé Duanzaná měli emeritní královnu rádi, protože byla zábavná. Ale v soukromí si o ní šeptali, že jen zaplatila za své staré chyby. Honba za magickými artefakty pro ni byla odjakživa důležitější než všechno ostatní. Ta vášeň ji nakonec dostala.
***
Viola se nemohla zbavit podezření, že babiččina smrt a její nevysvětlitelné probuzení v chrámové zahradě spolu souvisí. Děsilo ji to, ale protože to nedokázala odůvodnit, nikomu o tom neřekla. Její záchvaty paniky se zhoršily. Stačilo, když někdo v její blízkosti zakašlal, a ona se roztřásla hrůzou. Začalo se o tom mluvit. Nejdříve v paláci, potom i ve městě. Časem se drby o přecitlivělé robustuanské princezně roznesly na okolní světy.
Rodiče postupně pozvali několik odborníků na duševní zdraví. Vaše dcera trpí následky nějakého traumatu. Jestliže nevíme, co přesně ho způsobilo, je náprava těžká, říkali. Potom se otec naštval a přizval ke konzultaci doktora Jeronýma, kterého znal z Aliance. Tipoval bych to na zpětný magický odraz, zněl Jeronýmův verdikt. Jestliže se nemůžeme dopátrat příčiny, budeme léčit symptomy, ostatně smrtelníci to dělají věky. S jeho pomocí Viola sestavila seznam jevů, které u ní ty nepříjemné reakce vyvolávají a učila se jim odolávat. Přestala se jim vyhýbat, a během následujících tří let se jí postupně dařilo stresující situace zvládat.
***