Podej ďáblovi prst (6)
Cosi mě natahovalo a tísnilo mě tak, až jsem se dusil. V uších mi hučelo, krev mi mrzla v žilách, břicho se mi kroutilo bolestí. Řval bych hrůzou, ale bylo snadnější zatínat zuby. Nemám představu, jak dlouho to trvalo, ale když to skončilo, zaplavilo mě jasné světlo. Komnata, ve které jsme se s Razzielem ocitli, byla plná zářivých barev jako na tom obraze, který mi kdysi ukazoval kupec Flander.
Žádný z předmětů se mi nezdál povědomý. Postel měkkostí připomínala zahuštěnou vodní plochu. Malý stůl, na kterém ležel tác s něčím, co vypadalo jako jídlo, byl vyrobený z hmoty, skrze kterou jsem viděl předměty za ním. Stůl ze skla? Ďábel mě odvedl ke křeslu z měkkých polštářů a jemně do mě strčil. „Na nic nesahej, Jeronýme. Něco obstarám a pak ti všechno povím.“ Podlomily se mi nohy a s heknutím jsem se zhroutil.
Matně jsem vnímal, že do komnaty občas někdo nahlédnul. Za dveřmi se ozývaly vzrušené hlasy. Dávali mi něco k pití. Sdělili mi, že se lord Razziel brzy vrátí. Říkali ještě cosi, ale popravdě, příliš jsem je nevnímal. Jsem naživu. Ale proč? Když tu nepáchne síra a nikdo mě nevláčí po rozžhavených uhlících, měl bych být v ráji. Kde je potom Bůh? Kde jsou kůry s anděly? Komnata měla na zdi obrovský obraz s výjevem nějakého města. Tak nějak jsem si představoval město z časů před potopou, protože domy se leskly jako diamanty a jejich věže čněly do mraků. Kolem nich létali obrovští draci s kovově lesklými krunýři. To jsem si alespoň zpočátku myslel. Pak jsem zaznamenal, že se výjevy v obraze mění. Ohromeně jsem vstal a šel blíž.
Bylo to okno! Nacházel jsem se v jedné z těch věží a sledoval jiné věže. Byl jsem nahoře a dole se otevírala hlubina. A ti draci, to byly létací stroje? Připomínalo to fascinující nákresy z knihy toho učence Leonarda da Vinci. Zděšeně jsem od okna odskočil, protože se mi hlava zatočila v závrati.
„Toto je Mizeon,“ ozval se nevzrušeným tónem ze dveří ďábel. „Na Zemi mu říkáte Peklo. Omlouvám se, že jsem tě nechal čekat, ale musel jsem příbuzným vysvětlit, kde jsem celou dobu trčel.“
Přikývnul jsem. Byl jsem rád, že je zpátky. Pořád to ale byl ďábel. „Sebereš mi duši?“
Hurónsky se rozchechtal. „Myslíš, že jsem tě sem přinesl kvůli tomu?“
„To od lidí chcete, ne?“ podivil jsem se jízlivě. „S opatem jsi podepsal smlouvu. Dal ti sílu, abys prolomil vězení. Taky ti rozkázal, abys mě zabil. Jak je možné, že jsi ho neposlechl?“
Razziel si znechuceně odfrkl. „Co bych s tvou duší dělal? My potřebujeme vitalitu. Uvolňuje se z lpění na životě. Z vědomí konečnosti existence.“
„Ale církev slibuje věčný život a království nebeské,“ namítl jsem.
Razziel zakoulel očima a zapitvořil se. „Jasně. Po smrti. Imaginární duchovní rozkoše. Nic proti. Ale každá bytost má pud sebezáchovy. Vitalita je úporná potřeba přežít. Vitalita smrtelníků je nejcennější, protože jsou inteligentní a žijí jen chvíli. Odebíráme ji a transformujeme na magii. Výměnou za to plníme lidem přání. Pokud to není něco absurdního, pochopitelně. Převor po mně chtěl kromě těch pitomostí s vyčištěním kláštera, povlečením postele a poklízením dobytka, Trufiánský sylabus.“
„ Tu tlustou červenou knihu, kterou si prohlížel,“ dovtípil jsem se.
„Přesně tu,“ přisvědčil ďábel. „Dozvěděl se o ní, když zíral do magického zrcadla, které zabavil heretikům. Myslí si, že obsahuje mocná zaklínadla. Ale ve skutečnosti je to seznam studijních oborů na univerzitě magických disciplín v Trufii, což je zdejší vzdělávací ústav. Nic vzácného. V příloze je pár návodů, ale převorovi k ničemu nebudou, protože nejsou pro smrtelníky. I kdyby se na hlavu postavil, kvůli odlišné fyziologii nic iniciovat nedokáže.“
Podrbal jsem se na temeni. „Už nesyčíš. Proč?“
Pekelník se zatvářil překvapeně. A pak se jeho dokonalý obličej zavlnil, když se usmál. „Dělám to jen, když jsem unaven.“
Rozpačitě jsem se rozhlédl kolem. „Jak je to s Bohem? “
„On,“ Razziel si povzdechl, „nad vámi zlomil hůl v den, kdy jste ukřižovali jeho jediného syna.“
„Ale opat vždycky tvrdil,“ blekotal jsem, „že Bůh je vševědoucí. Že s ukřižováním to tak mělo být. Že Kristus je beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Byl jsem překvapený. Představa zdravě nasraného Hospodina, kterému ignorantští smrtelníci zamordovali dítě, naprosto odpovídala mému způsobu uvažování. „Říkali nám, že Bůh Otec obětoval syna, aby dal lidstvu příležitost smýt prvotní hřích. Že Otec, Syn a Duch Svatý jsou toho ... výsledkem.“
„Blbost!“ odsekl Razziel. „To si církve vymyslely, aby jim to ukřižování prošlo. Divili jsme se, jak může systém založený na tak krkolomné konstrukci vůbec fungovat. Ale pak jsme pochopili, že je to právě proto. Jenom si to dej do řady tak, jak to zapsali apoštolové do evangelií. Od neposkvrněného početí až po ty zmatky kolem Jezuova zmrtvýchvstání. Skoro nikdo to nechápe, ale všichni se tváří, že ano. Nikdo nechce přiznat, že je idiot.“
„A Bůh je teda kde?“
Razziel obrátil oči v sloup. „Teď? Nevím! Byl jsem padesát let mimo. Možná hraje s mým dědečkem karty. Váš svět vážně není jediný. A váš Bůh je jen jedním z mnoha dalších, při vší úctě.“
Můj dosavadní svět se hroutil. Všechno se přeskupovalo s rámusem, který jsem v hlavě slyšel jen já sám. „Takže...co ode mě chceš?“ vydechl jsem, maje na paměti, že pořád mluvím s ďáblem. „Tu...ehm...vitalitu?“
„Z tebe bych si toho tak vzal,“ odsekl. „V současném rozpoložení jsi tak nekonzistentní, že bych tě jedním dotekem zabil.“ Načež se ušklíbnul a dodal: „Zatímco ten darebák Drslav se z přenosu otřepal jako by nic.“ Pohodlněji se opřel, šlehl po mě očima, jeho tvář se zvlnila náznakem úsměvu. „Vzal jsem tě, protože na Zemi tě bylo škoda. Ne, že by ses tam nemohl vrátit. Ale měl bys vědět, že jsou i jiné světy. Nikde nic není ideální, ale tady dostaneš na výběr. A můžeš studovat medicínu. Na univerzitě. Ne z tři sta let starých plesnivých anatomických atlasů. A můžeš si najít děvče.“ Uličnicky se ušklíbnul. „Už žádné šmírování ze zvonice. Dáš se trochu do pořádku, a poperou se o tebe.“
„Medicína. Zvonice,“ zaskřehotal jsem. „Jak to víš?“ Všechno se mně zmrzlo.
Ten naproti krotce odvětil: „Protože tě znám.“ Jeho pravidelné rysy se bolestně stáhly. „Skoro jsem v té mrazivé samotě zešílel. Ale je to deset let, co jsem našel způsob, jak nahlížet ven. Objevil jsem smrtelníka s myslí tak...otevřenou, že se mi podařilo ho na dálku posednout. Naneštěstí stejně jak byl otevřený, byl i prostý. Pokoušel jsem se ho využít, abych se osvobodil, ale byl schopný jen těch nejjednodušších úkonů. Pochopit mechanismus otevírání vstupu do krypty, nebo zablokovat opatovy nástrahy v chodbách, to prostě nedokázal.
Vybavil jsem si noční zážitek v knihovně, kdy opat obvinil převora z přetržení žíně. Vzpomněl jsem si, jak často se opat vztekal kvůli rozházeným knihám. Pokaždé byla poblíž ještě jedna a tatáž osoba.
Syčivě jsem se nadechl. „Rupert?“
„Jeho rozum byl na úrovni tříletého dítěte,“ šeptl ďábel.
„Zneužil jsi ho!“
„Moje intervence mu neublížila. Spíš naopak. Když umíral, vzal jsem jeho bolest na sebe.“
Potlačil jsem vzpomínku na Rupertův křik. Nelíbilo se mi, že ďábel toho o mně tolik ví. Připadal jsem si podvedený. „Vlísal ses mi do soukromí,“ prskal jsem.
„Ano,“ připustil. „Nedovedeš si představit, co to pro mě znamenalo. Jenom tvoje příběhy, postřehy a sny mě držely nad vodou. Dávaly naději. A protože tě znám, jsi teď tady. Tys do toho temného světa prostě nepatřil.“
Štvalo mě, jak se mnou celý život smýkají. Ale hluboká pravda, kterou jsem v Razzielově výroku vycítil, hroty mého vzteku otupovala. Vlastně se to nezdálo tak špatné. Nabízel mi možnosti. K ničemu mě nenutil. Rukama jsem si vjel do kštice. Ucítil jsem, jak mi na vyholeném temeni, které jsem tak nenáviděl, raší kratinký ježek.
„Takže,“ řekl jsem váhavě, „abychom si to vyjasnili, můj prst požadovat nebudeš?“
Razziel se rozesmál. „Přísahám na svého dědečka, Lucifera, že ne!“
