Podej ďáblovi prst (5)
Probudil jsem se na měkkém a byl jsem v teple. Můj nos pošimraly úžasné vůně. Pečené maso. Uzená slanina. Medové pečivo. Kořeněné horké víno. Ze vší té nádhery mi pod víčky vytryskly slzy, protože mi to připomnělo domov. Ne strýcův statek, kde jsme přežívali z útrpnosti, ale matčinu kuchyň. Posadil jsem se, a narazil čelem o rendlíky zavěšené pod stropem.
„To je dost, že ses probral,“ zaslechl jsem nabručený hlas. Kuchař mě hrubě stáhl z pece. Zamžoural jsem a kýchnul, protože mě poprášil moukou z rukávu své kutny. „Máš jít za bratrem převorem. Nejspíš ti bude diktovat hlášení pro biskupa. Opravdu nevím, proč tě ten talián uložil právě sem. Co je to za móresy?“
„Jaký talián?“ dotázal jsem se. Byl jsem unavený, naštvaný a měl jsem hlad. Přes kuchařovo kafrání o hříchu obžerství jsem si vzal z police misku, nabral si z kotle zelňačku a rychle ji do sebe začal soukat.
„Ten papežův agent,“ odsekl kuchař a s nevlídným zafuněním mi k ruce přisunul kus chleba. „Signore Razzieli. Je z Říma, tak musí být talián. Tys to všechno zaspal, co? Ani nevíš, že Razzieli přijel našemu klášteru na pomoc. Jeho vojáci ty bandity pobili.“
„Tys to viděl, bratře?“ vypravil jsem ze sebe.
Tlusťoch mě probodl opovržlivým pohledem. „Byli jsme zavření v dormitáři. Ale slyšeli jsme ten rachot. Svatá Panno, jako kdyby se na nás řítili jezdci apokalypsy! Mrtvých je plná márnice. Tělo opata Stibora jsme přenesli do kostela. Přece ho nenecháme ležet s tou chamradí. Vojáci už odjeli, jen Razzieli zůstal. Soudím, že kvůli tomu hlášení.“
Dva hlasy jeden ostrý jako břitva, druhý hladký jako kanoucí vosk se ozývaly z opatovy pracovny. Vešel jsem dovnitř. Drslav navlečený v měkkém jasně modrém sametovém kaftanu se rozvaloval v křesle vystlaném kožešinami u stolu plného dobrot. Cpal se a listoval velkou tlustou knihou v rudé kožené vazbě, kterou držel v klíně.
„Konečně jsi tady,“ řekl a pak se podíval někam za mne a dodal: „Vyřeš to.“
„Opravdu na tom trváš?“ ozvalo se za mými zády.
Ohlédl jsem se. Ďábel stál přímo za dveřmi, proto jsem ho hned nezpozoroval. Od posledního setkání se opět zkultivoval. Byl oblečený jako kavalír od dvora francouzského krále. Měl na sobě sametový kabátec temně purpurové barvy s prostřiženými rukávy, zdobený černými perlami. Jen krajky na manžetách košile musely stát jmění. A za jeho límec by šafářka z Horního Újezdu obětovala pravý palec. Vysoké škorně nad kolena se leskly jako vodní hladina. Klobouk s peřím, který k té nádheře jistě patřil, visel na věšáku u dveří. Už jsem chápal, kde vzaly církevní autority informace o ďáblově záludnosti. Že má tisíce podob. Dokonce může být i krásný.
Obrátil jsem se na převora: „Kuchař vzkázal, že mi budete diktovat...“ Ani jsem se nesnažil zastírat, jak jsem tím tyjátrem znechucený.
„Venku. Nechci nepořádek v domě,“ řekl převor.
„Jistě, Drslave,“ řekl bezvýrazně ďábel.
Vedli mě k chudobě a poslušnosti. K odříkání a pokoře. Ale přesto jsem čekal, že po takové hrůze mi dovolí psát tady v teple a ne v té morně, co byla ve skriptoriu. Chtěl jsem protestovat, když mě ďábel vzal za rameno. „Jdeme.“
Hrábl k věšáku pro klobouk. Naráz jsem pochopil, že nejdeme do skriptoria. Že převor tím nepořádkem myslel něco jiného. Klášter byl tichý jako hrob, jen z kostela se ozýval zpěv. Bratři se modlili za zemřelé.
„Chcete mě zabít?“ vyhrknul jsem. „Já přece nic neřeknu!“
Převor pokrčil rameny. „Jistota je jistota.“ Povzdechl si, jako kdyby hodnotil letošní výnos hrachu. „Buď rád, že budeš mít to slzavé údolí za sebou. Snažil jsem se devět let, ale vzdor jsem z tebe nevytloukl. Odmlouváš, vyrypuješ, vymýšlíš. Jediným úspěchem je, že jsi pořád ještě panic a to je málo. Jako neposkvrněný půjdeš rovnou do Jeho království.“ Škodolibě se usmál. „Pokud jsi ovšem nechal svého ptáka na pokoji...“
„To stačí,“ utnul převora pekelník. „Jdeme.“
Vedl mě dlouhou chodbou na nádvoří. Strnulý šokem, studem a hrůzou jsem poslušně cupital, kam mě ďábel vedl. Nejhorší na tom bylo, že jsem se pořád ještě modlil. Mimoděk jsem drmolil: „Ave, Maria, gratia plena, Dominus tecum. Benedicta tu in mulieribus, et benedictus fructus ventris tui Jesus. Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus nunc et in hora mortis nostrae. Amen.“
Jakmile jsem si uvědomil, že tak činím nezávisle na vlastní vůli, dokázal jsem znova jasně přemýšlet. Převor mě dal popravit, protože se bojí, že budu žalovat biskupovi, že se bratříčkuje s ďáblem. Ale co bych tím vyřešil? Ať si převora soudí Bůh! Kdyby mě pustili, nechal bych si dorůst vlasy, změnil si jméno. Vstoupil bych do služby jako písař k některému šlechtici nebo bohatému kupci. Žil bych život, po kterém jsem vždycky toužil!
Prošli jsme nádvořím a pokračovali ke kovárně. Pokud mě ďábel chce zabít co nejdál od obytných budov, tak už dál nepůjde. Těsně předtím, než se mi podařilo říci „amen“, jsem se vzepjal a pokusil se vysmeknout.
„Jen klid,“ sykl pekelník. Dlouhé tenké prsty se ještě více zabořily do mého ramene.
Tak to je konec? Mám zemřít v pokoře, jak se očekává? Ach jak hořké mi teď ono „odevzdání“ připadalo! Modlil jsem se, když mučili Ruperta. Odevzdej se Jeho vůli, On se o tebe postará! To říkal vždycky opat, když jsem si stěžoval, že nejsem pro tento úděl ten pravý. Odmítal jsem se spokojit s vírou, chtěl jsem důkazy. Opat mi radil modlitby, zatímco převor sahal po řemeni. Zařadil jsem se a naoko se s vírou „spokojil“. Ale ten neochvějný klid, kterým ostatním víra v Jeho trojjedinost a Jeho poselství dávala, jsem s nimi nikdy nesdílel.
A teď vidím, že to stejně bylo na nic!
Znovu jsem se pokusil ďáblovi vytrhnout, dokonce jsem se po něm ohnal. Vzápětí na mě padlo cosi těžkého, co mi zabránilo v pohybu. Byl jsem vyzdvižen a kamsi unášen. Znovu jsem se propadal do temnoty.
