Podej ďáblovi prst (4)
„Že by ta bestie spala?“ vztekal se převor. Ukázal na koš s loučemi. „Jednu zapal a podej.“
Poslechl jsem s myšlenkou, že bláznům se neodporuje. Převor hořící louč prohodil dírou na druhou stranu zdi a hned se snažil tam nahlížet.
„To by ji mělo probrat,“ lamentoval.
Převorovo nadšení mě nakazilo. Opatrně jsem si dřepnul, abych viděl, kdyby se v otvoru přece jen něco hnulo.
Drslav vykřikl a uskočil. Myslel jsem, že to byla krysa.
Pak jsem to uviděl lépe. Krysa nemá takové čelisti. Pane Bože! Andělé na kůrech! Všichni Svatí! Ty obrovské oči a ostré zuby! Kůže téměř průsvitná napjatá na kostech.
„Cccco chcccešššš?“Suchý hlas. Šelestivý. Tichý a přesto zřetelný a ostrý.
Převor se z leknutí probral celkem svižně. Odtáhl si lavici ještě dál od otvoru, bednu si položil na klín, objal ji rukama a řekl: „Uzavřít smlouvu, pekelníče.“
„A Sssstiborrrr?“
„Je mrtvý. Jsme jen my dva. Dám ti sílu, aby ses osvobodil. Za to mi budeš jeden den sloužit. Smlouvu jsem nachystal. Stačí podepsat.“
Jako když se sype ostrý štěrk, zněl ďáblův smích. „To zzzní dobřřřře...“
Drslav z jedné kapsy vytáhl srolovaný pergamen, z druhé husí brk. Dokument rozvinul, bodl se do dlaně a dole v pravém rohu list podepsal. Opatrně posypal prachem, odfoukl, a podal list i s brkem do díry.
Vzápětí z díry rulička vyletěla ven. Drslav po ní mrštně skočil. Rozvinul ji, zkontroloval a spokojeně se ušklíbnul. „Takže se jmenuješ Razziel?“ houknul směrem k díře.
„Tak jessst,“ ozvalo se skřípavě z temnot.
„Dobrá,“ řekl Drslav. „Teď tě dostaneme ven.“
Z otvoru se „cosi“ vysunulo. Nasucho jsem polknul, když jsem rozeznal ruku. Připomínala spíš ptačí pařát. Štíhlá s dlouhými prsty, zakončenými černými špičatými drápy.
Převorova blahobytná tvář se zkrabatila obavami. „Kolik let mi sebereš?“
„To sse nedá přepoččítávat na roky. Vitalita je kompilátem mnoha faktorů. Zzzáleží na motivacccích, odhodlání, vůli... Na jejich konzissstenci. Čím jsou komplexnějššší, tím méně ti odběr ušššškodí.“
Převor se přesto zatvářil, jako kdyby ho bolel zub. Pohodil hlavou směrem ke mně. „A nešlo by to eee...“
Ďáblovy oči se v otvoru zaleskly. „Mám kontrakt ssss tebou.“
Jen matně jsem tušil, oč se převor snaží. Ale bylo mi jasné, že to, co mi roky tak tvrdě tloukl do hlavy, teď sám znesvěcuje. Všechno ve mně vřelo. Jak může smlouvat s ďáblem? Jak je možné, že se země neotevře a nepohltí ho?
„Nebude to bolet?“ zajímal se převor.
„Měl bysss vědět, že nikoliv,“ ušklíbnul se ďábel, „Nemusssíššš mi podávat celou ruku. Ssstačí prssst.“
Drslav natáhl k ďáblovi ruku.
„Nedělej to, bratře převore!“ zaskřehotal jsem a drapnul ho za rukáv, abych ho od ďábla odtáhl.
Převor mě od sebe odmrštil, až jsem dopadl na všechny čtyři. „Drž hubu, hlupáku!“ Napjal prostředník směrem k pekelníkovi.
Ďábel se dlouhým tenkým ukazovákem zakončeným drápem dotkl skutečně jen toho jednoho převorova prstu. V místě kontaktu přeskočila fialová jiskra. A zeď s rachotem rozsypala, jako kdyby do ní někdo střelil z děla. Oba aktéři nadskočili. Převor zařval, roztřeseně se zhroutil na sutinami zpola zasypanou lavici a zachraptěl: „To byla pecka.“
Prach ve vzduchu mě donutil ke kašli. Zakryl jsem si nos a ústa cípem kutny. Chvíli trvalo, než jsem znovu rozdělal oheň a zapálil louče. Přes sutiny se blížila vysoká velmi štíhlá postava. Prve jsem rozeznal jen siluetu orámovanou přízračnou září.
„Aleluja!“ zahalekal nadšeně převor. Uchopil bednu s relikviářem, sehnul se pro pytel s listinami, který se válel v koutě, a spustil: „Teď mě přenes nahoru. Až je všechny pozabíjíš, seženeš něco k snědku. A chci horkou vodu. A teplou postel. Svařené víno. Pak se vypravíš pro Trufiánský sylabus.“
Sledoval jsem, jak ďáblovi poroučí a nechtěně jsem ho obdivoval tím spíš, že jsem si sám připadal jako úplný hlupák. Jenže jak jsem nad tím dál uvažoval, můj vztek se prostupně rozpouštěl. Vlastně jsem to kolem sebe vídal celý život. Takovým, jako Drslav, patří tento svět. Vždycky se přizpůsobí. Jednou protestant, jindy katolík a když je třeba s ďáblem obcovat, nezaváhá. Jen takoví přežívají. Mám je soudit, když Bohu je to zjevně jedno? Nemám jejich žaludek ani lokty. Nechci jít přes mrtvoly. Ale nejspíš ani já nebudu o moc lepší.
Ďábel stanul uprostřed chodby. Byl nahý. Pokud mu to vadilo, nedal to najevo. Vypadal spíše jako hodně zubožený člověk než jako monstrum. Vypoulené oči a obrovské zuby dominovaly obličeji jedince vyhublého na kost. Stejně vypadalo tělo. Paže a nohy jako tyčky do vinice, na žebra by se dalo hrát jako na citeru. V duchu jsem se zhrozil při pomyšlení, jaké strádání musel snášet. A pokud byl zavřený tak dlouho...
Přistihl jsem ho, jak na mě zírá. A vzápětí jsem se zastyděl. To já přece zíral první.
„Nebojíšššš sssse?“ zasyčel na mě výsměšně.
Polekaně jsem sebou trhnul. „Ano,“ odsekl jsem. „Jak bych se mohl nebát?“
Ďábel obrátil oči v sloup. „Kecy.“
„Toho si nevšímej,“ obrátil se na ďábla věcným tónem převor. „Je čas jít.“
„Jisssstě, Drsssslave,“ řekl ďábel. Jeho tón nebyl ani trochu uctivý. Užasl jsem, jak se pekelník mění před očima. Jeho vysušená a vrásčitá kůže nabývala vláčnosti, svaly bytněly, postava získávala nové proporce... Místo kostlivce tu postával solidně stavěný jedinec mužského pohlaví s jiskrnýma očima a lesklými, pod ramena dlouhými vlasy protkávanými stříbrnými nitkami.
Něco mě uchopilo a vleklo. Události se řítily tempem, které jsem nestíhal sledovat. Ocitnul jsem se na povrchu. Oslepený denním světlem a tápající kolem sebe, jsem se potácel v epicentru křiku a lomozu. Bylo jen otázkou času, kdy do mě někdo vrazí meč. Připadal jsem si, jako kdyby mě cedili přes sítko. Svět kolem se roztříštil do barevných skvrn a vjemy se rozplývaly, až mě obestřela milosrdná mdloba...
