Podej ďáblovi prst (3)
Jen sestoupat potmě po příkrých schodech, mě stálo hodně sil. Konečně jsem si dovolil zapálit svíčku. Potom jsem se vrátil a zasunul kazatelnu zpět do lůžka patice. Pěknou chvíli jsem jen seděl na studené zemi a dýchal. Hlavou se mi dokola honily výjevy těch hovad sápajících se na bezbranného Ruperta. Jak mohl Bůh něco takového dopustit? Copak neplatí Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské? A protože jsem usoudil, že cokoliv je lepší, než o tom planě mudrovat, zapálil jsem další svíci a vydal se na výzvědy.
Chodba vedla do krypty, kde leželi v dubových rakvích předchozí opati. Pokřižoval jsem se a s otčenášem na rtech, abych uklidnil rozjitřenou mysl, směřoval dál ke klenutému vchodu do další chodby. „...Panem nostrum quotidiánum da nobis hódie,...“
„Jeronýme? Jsi to ty?“
Už jsem tak ztumpachovělý, že slyším hlasy. „Et dimítte nobis débita nostra, sicut et nos dimíttimus debitóribus nostris," usilovně jsem drmolil dál. Když jsem měl kryptu za sebou, vstoupil jsem do další chodby mírně se svažující dolů. „Et ne nos indúcas in tentatiónem; sed líbera nos a malo. Amen...“
„Jeronýme! Ty hlupče! Okamžitě sem pojď!“
Tentokrát to opravdu byl hlas. Zněl tak povědomě, jako když se převor chystal vzít do ruky řemen.
Těsně za zákrutem chodby jsem ho našel. Ležel rozpláclý u země, ke které ho tiskla masivní železná mříž dokonale přepažující chodbu. Krve by se ve mně nedořezal. Vzpomněl jsem si na opatovo varování týkající se pastí.
Dřepnul jsem, abych si lépe posvítil. Zajímalo mě, jak je možné, že převor stále žije, protože normálně by ho měla mříž přepůlit ve dví. Zarazila se o převorovo zavazadlo a nechala tak dost místa i pro jeho značně korpulentní tělo. Právě to způsobilo, že se zamotal do kutny a nemohl se dostat dál. Hábit byl skřípnutý pod bednou, na kterou tlačila železa mříže. Mlel sebou jako tlustý kapr vyhozený z rybníka na břeh a nadával o sto šest. Kousnul jsem se do jazyka, abych se nerozesmál. Jediné, co doznalo úhony, byla převorova důstojnost.
Můj pohled se zastavil na balíku v pytlovině, který převora zachránil. Muselo to být něco festovního... Možná truhlice z dubového dřeva? Velká tak akorát, aby se do ní vešel zlatý relikviář Svaté Inocencie.
„Co civíš?“ hartusil převor. „Pomoz mi!“
Stačilo udělat pár tahů nožíkem na krájení masa, který jsem měl v kutně, a převor byl volný. Podlezl jsem mříž za ním. Nadřízený se zle zamračil. „Opat ti určitě nařídil, že máš zůstat pod kazatelnou.“
„Otec Stibor je v Pánu, bratře převore.“ Poreferoval jsem, co se za posledních několik hodin stalo. Že se banditi zatím opevnili, a dodal: „Pokud je tu nějaká chodba ven, bude lepší ji využít.“
„Musíme to vypáčit,“ zabručel převor a uchopil zavazadlo zaklíněné pod mříží. „Opatrně, nebo nám to poláme ruce. Budeme potřebovat toto.“ Těžká věc, kterou převor zvedl z temnoty na zemi, kovově zazvonila.
„Co je to?“ zajímal jsem se.
„Krumpáč,“ odsekl nadřízený.
S pomocí krumpáče jsme dobývali bednu ze zajetí těžkých čelistí. Látka, ve které byla zabalená, se trhala. Dřevo se třením o těžkou bránu s temným skřípáním rozdíralo. Na poslední úsek použil převor, coby páčidlo, svůj krátký mečík. Jakmile bedna vyklouzla, mříž se zaduněním dopadla a improvizované páčidlo přelomila napůl.
Čekal jsem, že mi přikáže, abych bednu vzal, ale převor si ji naložil na rameno a podal mi krumpáč. Pokynul směrem do temnoty a houknul: „Běž první a sviť.“
Chránil jsem plamen dlaní a mělce dýchal, abych svíčku nechtěně neuhasil. Vzduch hlouběji v podzemí byl suchý a mrazivý. V tiché a svírající temnotě mi vytanul na mysli můj dětský strach z ďábla. Jako sluha Boží jsem měl proti veškeré ohavnosti pekelné nesmiřitelně brojit. Ale pomyšlení, že by jakékoliv stvoření bylo nuceno trávit čas o samotě ve zdejší mrazivé temnotě, mi připadalo děsivější než strach z ďábla samotného.
Po dvacíti krocích chodba končila šedou slepou zdí. Uprostřed chodby stála napříč dřevěná lavice. Připadalo mi to zvláštní. Jako kdyby byla postavená tak, aby ten, kdo na ní sedí, mohl z dostatečné vzdálenosti na stěnu zírat.
„Cokoliv se stane, budeš zticha,“ řekl převor. V rohu stál koš s loučemi, po stranách visely držáky. Převor složil břemeno na lavici a ukázal na louče. Zapálil jsem je a umístil na stěny. Pak teprve jsem si prohlédl zeď, která chodbu přehrazovala. To, co vypadalo jako černý kámen v šedém zdivu, byl ve skutečnosti otvor. Díra ve zdi velikosti bochníku chleba v úrovni pasu stojícího člověka anebo v úrovni hlavy sedícího.
Převor se posadil a křiknul: „Ve jménu Světlonoše, vyzývám tě! Přistup blíž a vyslechni mě!“
Otevřel jsem ústa v šoku. Co se to tu děje? Opat zemřel. Chudáka Ruperta umučili. A teď převor vyvolává ďábla?
Nezdálo se, že by v zazděné chodbě někdo byl. Odpovědí na opakované výzvy bylo hrobové ticho.
