Podej ďáblovi prst (2)
O šest let později (prosinec, léta Páně 1631):
Zvon na zvonici se divoce rozklinkal.
„Zavřete bránu! Sasové jedou!“
Vyběhl jsem ze skriptoria do patra, abych se z okna dormitáře podíval. Bratři právě zavírali bránu na petlici. Vojáci přijížděli od řeky. Bylo jich tak na dva tucty. Možná, že to nebude tak horké. Náš opat spoléhal, že Jan Jiří Saský kapitulační smlouvu s Ferdinandem dodrží, a kláštery nechá na pokoji. Zatím to tak vypadalo. Už tři měsíce v Praze opět vládli protestanti. Ale katolíci z úřadů vyháněni nebyli. Dokonce ani navrátivším emigrantům, kteří založili nové direktorium, nebylo povoleno ujmout se vlády. Jan Jiří Saský si to nechtěl s císařem dopředu rozházet, ale bylo jasné, že tyto poměry dlouho nevydrží.
Konečně se vojáci přiblížili natolik, že jsem rozeznal detaily výzbroje. V paprscích zimního slunce se jejich hrudní pancíře leskly. Viděl jsem pažby mušket čnící ze sedel. Podle způsobu, jak chaoticky byli seřazení, podle různobarevných plášťů, jsem došel k závěru, že to nejsou Sasové, ale marodéři. Hned jsem viděl, že na obranu je pozdě. Protože celý týden silně sněžilo a mrzlo, břevno, kterým se zpevňovala křídla brány proti vyražení beranidlem, leželo pod hromadou sněhu a ledu. Než by ho stačili vyprostit, bude ta čeládka ve dvoře.
Upaloval jsem do opatovy pracovny. Právě si přehazoval přes ramena plášť. „Poslal jsem holuba do města, aby nám přispěli na pomoc. Do té doby si musíme poradit sami. Drslav se postaral o relikviář Svaté Inocencie, ty ochráníš úřední listiny,“ řekl hned, jak mě uviděl. „Seber, co můžeš a všechno ukryj v kryptě. Kazatelna má u paty sloupu rýhu, v ní je páčka. Zatlač na ni. Sloup se posune a tím si otevřeš vchod. Nezapomeň za sebou zavřít a vezmi si světlo.“ Opat se chopil mého předloktí. Ruka s dlouhými štíhlými prsty se křečovitě sevřela kolem mé paže. „Zůstaň pod kazatelnou a do krypty nechoď. Chodby dál jsou zavalené.“
„A vy, otče?“ Poslední dobou opat postonával, a ani dnes nevypadal moc dobře. Táhlo mu ostatně na osmdesátku.
Opat se chytil za hrudník, jako kdyby ho tam něco zabolelo, a pokřižoval se. „Pokusím se ochránit bratry.“
+++
Buch.
Buch.
Buch.
Pobíhal jsem po skriptoriu, otevíral truhlice, sbíral listiny z polic. Zaprášené potrhané archy pergamenu, i stočené dobře uchovávané svitky jsem házel do pytle. Věděl jsem, že petlice na bráně dlouho nevydrží.
Buch.
Buch.
Buch.
Tupé nárazy beranidla mě přiváděly k nepříčetnosti. Další zběsilé údery vydávalo mé srdce. Horký dech se v mrazivém vzduchu srážel do obláčků páry. Kutna na zpoceném těle nepříjemně svědila. Už brzy bránu prolomí. Jestli budu ještě tu, pomozte mi všichni Svatí!
Buch.
Buch.
Výkřiky před branou se slily do nadšeného řevu. Ozvalo se praskání. Sevřel jsem pytel s dokumenty, běžel ke kostelu a v duchu si nadával do tupců za to, že jsem nešel dřív.
Najednou jich byl plný dvůr.
Koně dupali, zbraně řinčely, lidi ječeli. Ozvaly se výstřely. Nejvíc jich bylo kolem kostela. Přístup do krypty mi odřízli. Slyšel jsem, jak jejich hejtman dává kaprálovi povely. Vojáci měli bratry sehnat do houfu a zavřít na jednom místě. I kdybych neměl zvláštní pověření, rozhodně bych se nenechal zavřít jako ovce.
V nastalém zmatku jsem vklouznul do herbária, vzdušné kůlny s bednami sušených bylin. V duchu jsem blahořečil Benediktovi, že nezamkl. Usoudil jsem, že nejlepší bude počkat. Až vojáci kostel prohledají, můžu se tam v klidu dostat. Oknem na velké nádvoří jsem dál sledoval, co se děje.
Bandité dál sháněli mnichy do houfu, jejich hejtman chodil po nádvoří a mračil se jako čert. Bylo jasné, že pasou po relikviáři Svaté Inocencie, který byl zdobený plátky zlata. V té chvíli se objevil opat. S růžencem a křížem. Něco říkal, ale mluvil tak tiše, že jsem to z okna herbária nemohl slyšet. Hejtman ho chytil za úzká ramena a zařval: „Kiste gold! Sekchret zimmer?“
Opat se zapotácel, chytil se za prsa a zhroutil se k zemi. V hloučku bratří střežených pod hlavněmi mušket se ozvaly polekané výkřiky. To zřejmě hejtmana ještě víc naštvalo. Rozhodně nechtěl odjet s prázdnou. Směsicí jazyků štěkal povely. Aby z bratrů vytloukli, kde je to zlato schované. Aby všechno prohledali, a koho najdou, ať rovnou zamordujou. Viděl jsem, jak opatovo bezvládné tělo táhnou pryč.
+++
Když jsem uviděl, že dva kolohnáti míří k mému úkrytu, vlezl jsem pod pracovní stůl a přisunul jsem před sebe bednu s kořenem čemeřice... Stačil jsem to tak tak.
„Was?“
„Nichts.“
Byli uvnitř. Chodili podél polic, otvírali truhly. Dívali se pod stoly.
V duchu jsem se modlil.
„Pater noster, qui es in cælis,
sanctificétur nomen tuum;
advéniat regnum tuum;
fiat volúntas tua, sicut in cælo
et in terra.“
„Mohl by tu bejt aspoň šnaps, kurva.“
Dveře klaply, dunění kroků zvolna sláblo.
Věděl jsem, že budou klášter systematicky prohledávat ještě několikrát. A budou čím dál tím více naštvaní. Vychlemtali všechno čerstvě uvařené pivo a našli sklípek s vínem, ale pořád byli ještě dost odhodlaní.
Už jsem si myslel, že se pokusím proklouznout do kostela, když se na nádvoří ozval další řev. Někoho našli, srazili ho na zem. Kolem pobíhal chlap s kladivem a druhý s kleštěmi. Nebylo rozumět, oč při výslechu jde, kromě jediné věty, kdy hejtman řval tak hlasitě, že to bylo slyšet snad až dole ve vesnici: „Bžunda si ze mě ta phosera dělat nebude!“
Zajatec se zmítal na zemi pod jejich nohama. Vypínal jsem se na špičky, ale nic jsem neviděl, dokud hejtman o dva kroky nepoodešel. Podle mrkvově zbarvené kštice jsem poznal Ruperta. Ach Bože. Nejspíš se ukrýval v seně a ven ho vyhnal hlad. Jinak, než huhláním a vřískáním se domlouvat neumí. „Uá...he...he.“ Vůbec netuší, co po něm chtějí. Ti tupci došli k závěru, že si z nich dělá srandu? Třeštil jsem oči na ten výjev. Dva mu přiklekli ruce a nohy. Zajatec řval, zatímco mu končetiny jednu po druhé protínali velkými železnými hřeby. Pak se v náhlém tichu kladivo mihlo nad hlavami a v širokém oblouku dopadlo. Ozvalo se lupnutí provázané nadšeným rykem...
Seskočil jsem ze šteláře a zvracel. Kyselé žaludeční šťávy mi popálily jícen i krk.
Ve tmě a tichu jsem vzpomínal, jak jsem Rupertovi pomáhal česat koně a vyprávěl mu o naší tvrzi. O starších bratrech, kteří jsou někde ve světě v cizích službách. O vysokém lese za humny, kam mě otec ještě před Bílou horou bral na lov, než nám všechno sebrali. Rupert na to reagoval jen „uá...hé...hé,“ ale to nebylo ke škodě věci. Svěřoval jsem se mu se svými dojmy ze zakázaných knih, které jsem našel v knihovně. Přiznal jsem se k zájmu o lékařskou vědu i k pochybnostem, co se mého údělu týká. Mluvil jsem o vzteku, který pořád ještě cítím, když mi připomínají, že musím být pokorný a vděčný. Také jsem mu referoval o každém pěkném děvčeti, které se mi podařilo zahlédnout ze zvonice. Někdy jsem měl dokonce pocit, jako by v Rupertových zelených očích na okamžik zaplála jiskra porozumění. A teď je mrtvý.
+++
Už byla tma, když jsem se odvážil vystrčit nos. Plížil jsem se k bráně, protože opatův pokyn ukrýt se do krypty jsem nepokládal za aktuální. Všude kolem kostela jich bylo pořád plno, někdo by mě mohl chytit...
Zklamáním jsem se skoro rozbrečel, když jsem viděl, že bránu nejen opravili, ale dokonce i zatarasili. A přestože padala mrazivá noc, postavili k ní hlídku.
Co teď? V železných koších v podloubí hořely ohně, z refektáře se ozýval smích. Dokonce si sebou přivezli i ženské. U stájí se tři chlapi dohadovali, kdo podojí žalostně bučící krávy a kdo nakrmí kvičící prasata. Míhali se šerem ředěným teplými světlem loučí a já se kradl podél zdí směrem ke kapli. Hlavní vstup byl dokořán, ale vybral jsem boční vrátka do zákristie. Překročil jsem převržené skříně a rozházené ornáty, doklopýtal ke křtitelnici, ponořil ústa do svěcené vody a chlemtal jako žíznivý pes. Když jsem měl dost, jako v transu jsem sáhl do police, kde vždycky leželo pár svíček z včelího vosku. Hrábl jsem po křesadlu a našel troud. Tady nahoře svítit nemůžu, abych je na sebe neupozornil. Opatrně jsem potmě tápal kostelní lodí a narážel na překážky, po hmatu jsem poznal, že jsou to roztřískané kostelní lavice. Vešel jsem do kněžiště a dotápal ke kazatelně. Dřepnul jsem si a prsty přejížděl kamenný podstavec sloupu. Kostel jsem naštěstí znal jako své sešlapané sandály. V pískovcovém tubusu kazatelny bylo osazeno schodiště k řečništi. Patice byla žuly. Rýha mezi oběma dílci byla tak široká, že by se do ní dal strčit prst. Možná, že to je ta škvíra, o které opat mluvil. Vzpomněl jsem si, že opatovy prsty byly dlouhé a tenké. S odhodlaným povzdechem jsem do spáry vložil malíček. Hmatal jsem, až jsem narazil na kovový výčnělek. Páčka? Vší silou jsem zatlačil. Sloup kazatelny se s šelestivým skřípotem pohnul do strany. Z hloubky zavanul mrazivý vzduch. Ve tmě jsem nic neviděl. Měly by tam být schody, ale kde? Zkusmo jsem spustil nohu do otvoru, jehož hranu jsem v šeru spíš jen tušil, než viděl. Pak jsem došlápnul...
+++
