Podej ďáblovi prst (1)
Čechy, červenec, léta Páně 1625:
Prásk. „Máš tam chybu, mamlase!“
Před očima se mi zatmělo. Po úderu do týla jsem nosem narazil přímo mezi černě lesknoucí se litery. Z očí mi vytryskly slzy. Bolelo to, ale to vždycky. Zvedl jsem hlavu, abych posoudil škody. Rozepsaný pergamen rozmazaný, stůl postříkaný inkoustem. Odložil jsem brk, sáhl si na tvář. Prsty černé jako z komína.
„Latina není tak těžká! Tví předkové bojovali ve Svaté zemi. Něco v tobě přece muselo zůstat! Dopis do biskupské kanceláře! Musí. Být. Bez. Chyb.“
Stál mi zády a funěl mi za krk. Kdybych se ohlédl, vysloužil bych si další záhlavec. Přinutil jsem se říct: „Mám vzít nový pergamen, bratře převore?“
„Ne,“ odsekl. „Ten bys zmastil taky. Nadiktuju ti tento, a pak to přepíšeš načisto. Za trest tu uklidíš. Večer po nešporách.“
+++
Dvě úzká okna v skriptoriu nahoře pod stropem propouštěla tak málo světla, že tam bylo šero a chladno po celý den. Převor sumíroval soupisy konfiskovaného majetku, který obdržel od konšelů. Ke každému případu přikládal obnos restitucí. Občas diktát přerušil, když měl potřebu si uspořádat myšlenky. Měl ve zvyku uvažovat nahlas a já míval potíž rozpoznat, kdy ještě mluví sám pro sebe, a kdy už zase diktuje. Bylo mi sotva dvanáct. Nebylo pro mne lehké se v záludnostech Drslavova vedení orientovat.
„Hmm,“ brouknul zaníceně převor, „opravdu by mě zajímalo, jestli to s tím Generálním pardonem vymyslel císař Ferdinand sám, nebo jestli mu někdo radil. Opravdu geniální tah...“
Výjimečně jsem věděl, o čem převor mluví. Katolíci jsou po Bílé hoře zpátky u moci a ničí a trestají všechny protestanty, kteří se vyšvihli v době Direktoria. Císař rozhodl, že pokud protestant dobrovolně přizná, jakých zločinů se dopustil, dostane milost. Hlavní podmínkou je, že k tomu přiloží veškerý soupis svého jmění. Majetek je výměnou za Generální pardon zkonfiskován. Jen jeho určitá část je provinilci přislíbena vrátit zpět formou restitucí, aby bylo učiněno zadost dobrým mravům a kajícník i s rodinou nezemřel hlady.
Kdybych neměl strach, že mi převor jednu vrazí, poznamenal bych, že mnohem zajímavější by bylo vědět, který chytrák vymyslel způsob restitucí. Právě restituce jsou protestantům přiznávány ve formě dlužních úpisů, ze kterých už nikdy neuvidí ani groš. Přesně tak totiž dopadl můj otec. Z rodné tvrze nás vyhnal nový pán a museli jsme prosit o přístřeší matčina bratra, sedláka Jíru. Nebyl to špatný člověk, ale strašně rád otci připomínal, že je zkrachovalý aristokrat. Když otce zabil v poli blesk, prodal strýc jeho meč a roztavil naše poslední stříbrné nádobí. Nedbaje na matčin pláč mě odvlekl do kláštera. Můj život tak skočil dříve, než začal. Opat si mě tehdy vzal stranou a řekl, že ne já, ale Bůh rozhoduje, co je pro mě dobré. A že Bůh chce, abych byl mnichem.
„Panovník i Svatá Stolice od nás očekávají, že udržíme poddaný lid v klidu,“ deklamoval dál převor, čímž mě přinutil se vrátit do přítomnosti. „Nepotřebujeme, aby nám sem Řím posílal Jezuity jako do Slezska. My si naše protestanty sami přesvědčíme, aby se vrátili do lůna pravé církve! Tak, jak to nakonec udělal i tvůj otec, Jeronýme...“
Zatnul jsem zuby a zůstal zticha. Byl jsem rád, že mluví. Mohl jsem při alespoň dokončit odstavce, které jsem při rychlém diktátu nestíhal. Když skončil, odešel a nechal mě to přepsat. Slunce se začalo klonit k západu. Zapálil jsem svíčky. Nohy mě zábly, špína mezi prsty svědila. Měl jsem vztek. Od mých devíti let, co mě sem strýc odvezl, jsem se neohřál. Jenom zima nebo hlad, v horším případě obojí. Práci jsem dokončil, když zvon v kostele volal bratry k nešporám. Zbývalo, aby čistopis Drslav podepsal. Cestou z kostela jsem mu to řekl. „Nezapomeň na svůj trest, písaři,“ ušklíbl se na mě.
„Jistě bratře převore. Hned tam budu. Jen si zaskočím na latrínu,“ řekl jsem bezelstně. Lhal jsem přímo do jeho poďobané tváře, civěl jsem mezi jeho obočí.
Promeškal jsem večeři. Takže se o sebe musím postarat sám.
Spižírna je na klíč, ale zatím se dokážu protáhnout oknem. Byla tam tma. Velké a těžké bochníky chleba připravené k zítřejší snídani spočívaly v polici ve vyrovnané řadě. Břicho se mi kroutilo hladem. Vytáhnul jsem se na špičky a jeden si k sobě přitáhnul. Vycenil jsem zuby a uhryznul si. Tvrdá kůrka zvolna sládla na jazyku. Ještě třikrát jsem si ukousnul, pak jsem bochník zasunul a ohryzanou stranou jsem ho otočil směrem ke zdi. Přistoupil jsem k dalšímu kousku a postup opakoval. A další. A ještě jeden. Konečně jsem měl dost. Ráno bude bratr Řehoř zase nadávat na myši.
Moc rád bych sebral celý bochník, ale to by byl mazec. Tak jsem se vlastně seznámil s Rupertem. Tehdy jsem byl v klášteře sotva rok. Drslav mě zbil řemenem, protože jsem převrhl kalamář na účetní knihu. Promeškal jsem oběd, večeři, i mši, než jsem knihu přepsal, a pak jsem se uprostřed noci vydal na lup. Hlady mi to nemyslelo. Nenapadlo mě, že pekař má bochníky spočítané. Jeden jsem popadl, a upaloval někam, kde bych se konečně najedl. Útočiště jsem našel u přístavku kovárny, kde skrze prkna prosvítalo světlo. Tam mě taky Rupert u nedojedeného bochníku načapal a svým „Ué...he...he,“ pořádně vyděsil. Rozcuchaný a osvícený jen světlem z přístavku, vypadal jako čert. V hrůze jsem mu tehdy nabídl jediné, co jsem měl. Zbytek ukradeného chleba. A on se hýkavě rozesmál... A vrhnul se mi okolo krku. Zalykal jsem se odporem, abych nevyzvracel, co jsem před tím snědl. Pak jsem poznal, kdo to je. Pitomec Rupert. Ten, co nemá rozum a neumí se sám vysmrkat. Vzpomněl jsem si na akademické debaty v refektáři na téma, zda si Pitomec Rupert umí utřít zadek, či nikoliv. No fůůůj. Nazítří při ranní mši držel opat kázání o hříchu a plamenech pekelných. Při snídani jsem se dozvěděl, že Pitomec Rupert ukradl chleba a dostal za to nářez. Nelíbilo se mi to, ale nemělo smysl se přiznávat, protože by potrestali ještě mě tuplem. Tak jsem si řekl, že to Pitomci Rupertovi, byť smrděl jak bolavá noha, vynahradím jinak. Kdykoliv to jde, utíkám do stájí, abych ho pozdravil. Nikomu jsem o tom neřekl, protože by se mi ostatní smáli. Rupert je sice idiot, ale má radost, když mě vidí. A můžu se s ním bavit, o čem chci. Na všechno reaguje stejně. „Uá...he...he.“
Vykradl jsem se ze spíže, smutně si povzdechl při pohledu na dolní dvůr, kde se nachází Rupertův přístavek. Mezi prkny byla tma. Asi už spí. Nemá to ten pitomec snazší? No vážně. Rychle teď rostu. Brzy už se oknem do spíže neprotáhnu. Vlekl jsem se zpět do skriptoria, abych si odpykal trest.
+++
Urovnal jsem svitky do truhlice, přetřídil staré pergameny, které později oškrábu, aby se daly znovu použít. Pak ještě knihy, co si sem převor poslední dobou natahal. Ty bude lepší rovnou odnést a zařadit, jinak by řval. Naskládal jsem je do komínku a vypravil se vedle do knihovny. Svítilo se tam! Téměř jsem se přerazil o Ruperta, který na kolenou vytíral podlahu. Můj náklad se řítil k zemi. „Za co trestají tebe?“ hekl jsem.
„Uá...he...he!“ zaskuhral Rupert a ukázal na louži kolem vědra, o které cvrnkla jedna z knih. Hrůzou jsem zatajil dech. Kdyby spadla do vody... Rychle jsem začal knihy sbírat. Pitomec se mi jal pomáhat. Tehdy jsem nad tím tak neuvažoval, ale vlastně se choval docela chytře. Dva ze svazků navlhly. Začal jsem jimi horečnatě listovat v bláhové naději, že je vysuším. Hlavou mi zněla poučení bratra Quida, že vlhké knihy plesniví... První kniha pojednávala o pěstování hrachu, bobu a dalších plodinách, ale ta druhá, sladký Ježíši, byla plná vyobrazení tvorů natolik roztodivných, až z toho lezly oči z důlků. Měli pařáty s drápy, ostré zobany nebo tlamy plné velkých zubů, na tělech šupiny, na hlavách rohy. Srdce mi bušilo, ruce se mi chvěly, vyschlo mi v krku, když jsem vyluštil latinský popis: diabolus.
„Uá...ha...ha.“ Téměř jsem se leknutím počůral, jak mě Rupert vyrušil. Rychle jsem divnou knihu zavřel, a zaběhl dozadu mezi šteláře, abych ji zařadil podle číslice vyražené na hřbetě. Číslo svazku jsem si zapamatoval. Už jsem byl na odchodu, když mě Rupert chňapl za rukáv. Co pořád chce? Přiložil si prst na rozpraskané rty a sfouknul svíčku. Teprve tehdy jsem uslyšel kroky a hlasy ze skriptoria.
Jeden hlas patřil opatovi a ten druhý převorovi. Vypadalo to, že se hádají. Kdyby mě přistihli, že je z knihovny poslouchám, ten nářez by stál za to.
Kroky se přibližovaly ke dveřím. Vrznutí. Zatajil jsem dech. Byli jsme s Rupertem ukrytí ve tmě mezi policemi, ale měl jsem pocit, že moje srdce tluče jako kovadlina.
„Myslel jsem, že něco slyším,“ řekl nevrle opat.
Kroky se vzdálily, vrzla židle. „Se sloupem kazatelny se někdo pokoušel hýbat,“ řekl opat. „Vysvětli mi, jak to možné, když jediný, koho v kostele po mši viděli, jsi byl ty a ten pitomec.“
„Byl jsem si do zakristie pro svíčky,“ řekl trucovitě převor. „Možná se ti to jen zdálo, otče opate,“ dodal.
„Nezdálo,“ odsekl jeho nadřízený. „Natahuji mezi kameny žíni, bratře. Vím, jak špatný máš zrak, tudíž mám záruku, že ty ji nenajdeš. Byla přetržená. Takže mám naprostou jistotu, že se někdo pokoušel dnes večer po mši proniknout do krypty.“
„Pitomec Rupert byl v kostele taky,“ řekl rozhořčeně převor. „Drhnul podlahu. Mohl tu žíni přetrhnout čistě náhodně!“
„Možná,“ řekl upjatě opat. „Nevím, kdo to byl, a co ho nakonec odradilo, ale varuji tě, jako jsem to dělal už dvakrát. Dal jsem tam dolů pasti. “
„Tvá nedůvěra mě uráží!“ rozhořčil se Drslav. „Já to nebyl! Jsem stejně horlivý syn katolické církve jako ty, otče! Stále nechápu, proč mi nechceš dovolit tomu stvoření, ryze ze studijních důvodů, položit několik otázek! Proč o mně pochybuješ?“
„Protože to tak moc chceš, Drslave,“ řekl opat mírně, ale v jeho hlase zazněl zlověstný tón. „Já přece vím, proč tě sem poslali.“
„Nic mi neprokázali!“ zasyčel převor.
„Dá se to do jisté míry chápat.“ zamručel opat. „Jako inkvizitor jsi byl pod velkým tlakem. Ale postačilo by, kdybys ty zabavené předměty u sebe nedržel déle, než bylo nezbytné. Měl jsi vědět, že kdo si hraje s ohněm, dříve či později se spálí. Biskup mě před tvými sklony varoval a já ohlídám, aby se to neopakovalo. Také jsem ti už několikrát opakoval, abys dohlédl, aby nikdo nevynášel knihy z knihovny. Včera mi Trevor přinesl ten skandální musulmanský kodex o služebných běsech. Prý se povaloval v holubníku!“
„Netuším, kdo ty knihy vynáší, otče opate,“ zamumlal převor.
„Co tvůj písař?“
Ukrytý v knihovně jsem cítil srdce až v krku. Jednou jsem si z knihovny odnesl anatomický atlas, abych se na obrázky podíval venku na světle. Ještě téhož dne jsem tu knihu spořádaně vrátil.
„To by si nedovolil,“ zamručel převor. „Ale vyšetřím to, otče. Spolehni se.“
„Doufám, Drslave, že se stejným odhodláním se budeš vyhýbat pokušení krypty.“
„Ach otče! Kdybys mi dovolil, abych se na toho tvora jen podíval, všechno, co mne užírá, by bylo vyléčeno!“
„Zvědavost? Pochybnosti?“ zasyčel opat. „Přesvědčovat se o existenci Boží tím, že se ujistíš o existenci ďábla? Zklamal jsi mne, Drslave! Pokání na tebe. Půst a žíněnou košili. A už nikdy se nepokoušej mě tam dolů sledovat... Nechej kryptu na pokoji.“
Té noci jsem se už do postele nedostal. Ani nepamatuju, kde jsem se poflakoval, než jsem se vzpamatoval v kostelní lavici na ranní mši. Ještě několik dní jsem chodil jako ve snách, protože jsem si nedokázal vyložit, co si o tom mám myslet. Rozhovor mezi převorem a opatem mi zněl v uších jako kolovrátek. V kryptě NĚCO je. Bylo by možné, že opat v podzemí drží samotného ďábla?
