Ozvěny Twinsidoru (9)

02.02.2018 19:01

Do svého sídla se Rawen vrátil až před polednem. Odmítnul matčino pozvání na oběd s tím, že ho bolí hlava. Padl do postele a zavřel oči.

Byl ospalý, ale jakmile si vybavil, že se tam před několika hodinami povalovala ona, všechno se v něm sevřelo. Byl rád, že je ten parchant v pořádku, ale mrzelo ho, že už ji nejspíš nikdy neuvidí. Pod jeho hlavou něco zašustilo. Kus papíru. Stálo tam: Dluh splacen. Už mě nikdy nevolej.

Se vzkazem pod polštářem a s myšlenkami na její smetanovou pleť, lahodné křivky, temně safírové oči a uhlově černé vlasy, upadl do spánku.

Probudily ho hlasy ze salonu. „Spal celý den, to snad stačí. Už ho vzbuďte.“

Cítil se jako po bitvě. S nadávkami se zmátožil. Ve vedlejším pokoji našel císaře čilého jako žába po dešti. „To je mi návštěva,“ zaševelil medově. Vzpomněl si, jak mu Gren řekl, že sloužící uzavírají sázky, který z nich doleze první. Takže dolezl Konvex.

„Řekni mi, co o tom víš,“ neotálel císař.

Rawen pokrčil rameny a falešně se usmál. Rozhodně neměl v plánu se svěřovat.

Konvex po něm zle loupnul očima. „Nedělej, že s tím nemáš nic společného.“

„Měl jsem...ehm...jasnozřivý sen,“ zalhal. „Bylo mi sděleno, abych pospíchal k císaři. Tak jsem šel. A ty ses zatím uzdravil.“

Konvex se zamračil. „Taky jsi to mohl všechno zaranžovat, aby ses mě zbavil. A když to nevyšlo, zametáš stopy.“

Rawen vstal. „Pokud si to myslíš, nebudu ti to vymlouvat. Jsi stejný ťulpas jako tvá žena. Vy dva se k sobě náramně hodíte.“ Šel ke dveřím, aby ho vyhodil.

„Počkej,“ zadržel ho krotce Konvex. Ve tváři se mu odrážela vina. „Je to jen jedna z možností. Zjevně mylná. Když jsem se vzbudil, zaslechl jsem...zvonečky. Matka soudí, že mě navštívila bohyně pomsty. Ale pokud to byla ona, kdo mě spálil, proč by mě zase ona dávala dohromady? Vážně o tom nic nevíš?“

Konvex nebyl dnešní. Rawen se nedivil, že mu nevěří. Rozhodl se tedy odklonit jeho pozornost jinam: „Je ti jasné, že kdybys byl smrtelník, byl bys už na prkně?“ řekl.

Konvex zahleděný do prázdna nepřítomně přikývnul. „Ano. Boží posel mě sice vyřadil z provozu, ale nezabil. Mohl to způsobit někdo, kdo ví o mém otci.“ Rozhodil bezradně rukama. „Nejspíš, aby ho naštval nebo vydíral...“

„Kdo je tvůj otec?“ otázal se Rawen. To byla klíčová otázka. „Možná by pomohlo, kdybys mi to konečně prozradil.“

Konvex pohodil hlavou. „Matka tvrdí, že je pro mě bezpečnější, když to nevím. Přísahám, že vím, jen to, že není smrtelník.“

„Sakra, vždyť jsi s ním musel mluvit,“ rozčílil se Rawen. „Onehdy jsi přece tvrdil, že to on ti slíbil rondorský trůn.“

„Jednou,“ vydechl Konvex. „Ještě nikomu jsem o tom nevyprávěl. Ani matce. Bylo mi sotva patnáct. Žil jsem na usedlosti barona z Jilmového vrchu. Spadl jsem z koně a zlomil si obě nohy. Stalo se to daleko v lese. Kosti mi vyčnívaly z masa. Hodně to krvácelo. Darmo jsem si vyčítal, že jsem poručníka neposlechl, když mi zakazoval jezdit do lesa sám. Myslel jsem, že tam umřu. Zdálo se to lepší, než kdyby mě někdo našel. Bylo jasné, že chodit už nikdy nebudu. Ležel jsem v chrastí, střídavě jsem ztrácel a nabýval vědomí. Hodně jsem myslel na matku. Jezdila za mnou každý měsíc. Myslel jsem na to, jak bude smutná. Bolelo to tak, že jsem se na smrt vážně těšil, ale konec ne a ne nastat. Potom padla tma, i když skrze větve jsem ještě před chvílí viděl vysoko na obloze slunce. Jako kdyby z té tmy vyrostl, objevil se chlap, ze kterého vyzařovalo temně zelené zvětlo. Byl vysoký a hubený. Měl vlasy jako já a mladou tvář. Jeho oči připomínaly hluboké studny. Řekl mi a je divné, že šeptal, protože jsme tam byli sami, že je mým otcem. Řekl mi, že mě má rád, ale že se mnou nemůže zůstat. Nabádal mě, abych dobře studoval, protože už mi vybral léno. Jednou se prý se stanu rondorským císařem. Pak zmizel. Tma se rozpustila. Uvědomil jsem si, jak hlasitě štěbetají ptáci. Tehdy jsem s úžasem zjistil, že moje nohy jsou v pořádku. Kdybych neměl roztržené nohavice a kdybych neměl kalhoty od krve, byl bych si myslel, že to byl sen.“

„Myslím, že vím, kdo to byl,“ řekl Rawen. „Tanaka.“

Konvex nevěřícně zavrtěl hlavou. „Bůh hrůzy? Toho přece Krassiona uvěznila. Je zakázaný. Proč si myslíš, že to byl právě on?“

„Kvůli té tmě,“ řekl Rawen. „Tanaka není jen bohem hrůzy, ale i tmy.“

„To jsem nevěděl,“ podivil se Konvex.

„Mělo to být zapomenuto. Neodpovídá to současné doktríně nejvyšší bohyně. Tanaka, pokud už se někdo vůbec odváží jej zmínit, má být vnímaný jako nositel hrůzy. Pokud vezmeš ale v úvahu, že vládne i tmě, jeho obraz se mění. Ve tmě se skrývá ledacos. Ale kromě strašidel, která se na tebe mohou vyřítit, je tma atributem uklidnění. Může být konejšivá a chladivá. Ukolébá tě k spočinutí po té, co jsi dlouho povykoval na světle.“   

Konvex nakrčil čelo. „To má logiku. Krassiona a Tanaka jsou sourozenci. Ona panuje štěstí a světlu, on zase temnotě a hrůze.“ Odmlčel se a chvíli hledal slova, jak se odhodlával pokračovat: „Nejdřív mě napadlo, že jsi to zmanipuloval ty. Že jsi požádal Krassionu, aby mě zničila. Ale kdybys to udělal, asi bys mi nesděloval zakázaná fakta o Tanakovi.“

Rawen zakoulel očima. „Kdybys opravdu věřil, že jsem za to odpovědný, asi bys mi tu nevykládal o setkání s otcem. Takže, co víme: Někdo z bohů tě spálil a někdo další z nich tě uzdravil. Hlavní je, že jsi v pořádku. Hosana aleluja! Radujme se!“ Účastně se zapitvořil: „Slibuju, že pokud se s Krassionou někdy setkám, o tobě ani o tvém otci se s ní bavit nebudu,“ dodal.

„To bych ti byl vděčen,“ šeptnul Konvex. „Pokud je mým otcem Tanaka, divím se, že mě ještě nezlikvidovala. Říká se, že ti dva jsou na sebe jako sršni.“

„Mohla to být ona,“ poznamenal Rawen. „I když si myslím, že mráz kopřivu nespálí. Škorpí se, ale jsou to pořád sourozenci.“ Významně se na císaře zašklebil. Stejně, jako oni dva.

Konvex pochopil a rozchechtal se. „Máš asi pravdu.“

Po jeho odchodu Rawena napadlo, že jednou by spolu snad vycházet mohli. Tedy, pokud pátrání prokáže, že Konvex v zavraždění otce a bratra neměl prsty. V tom chaosu císaři pozapomněl sdělit, kam až se dostali v pátrání. Tehdy si uvědomil tu souvislost. Jed koupila kněžka boha Tanaky. Napadlo ho, jestli tu sedm let starou dvojitou vraždu nemá na svědomí právě bůh tmy. Pokud synovi přislíbil rondorský trůn, musel se nějak postarat, aby byl volný. Vztekem se mu zatmělo před očima. Ti otřesní bohové! Jakým právem? Sám sobě se vzápětí zasmál. To, co sám představoval, jasně svědčilo, že takový je svět, ve kterém žije.

Rozhodl se, že to zatím nechá plavat. Zvuky z jídelny mu daly vědět, že přinesli večeři. Až tehdy pocítil, jaký má strašný hlad.