Ozvěny Twinsidoru (8)

31.01.2018 10:13

Další dva dny se Konvexův stav neměnil. Nedařilo se jej probudit, nedostali do něj ani kapku vody. Doktoři jen dál vrtěli hlavami a doporučovali olejové zábaly. Děkanovi lékařské fakulty dokonce uklouzlo, že je div, že pacient stále ještě žije. Z obavy z politické krize to udržovali v tajnosti, ale bylo jen otázkou času, kdy se to rozkřikne. Rawen zatím poslal Grena na hrad pána z Lebenu, aby ověřil, zda tam osoba kupující ve Vinovíně beruccin, pracuje nebo pracovala.

Na Graciellinu tajnou objednávku se v císařově paláci začali shromažďovat nejuznávanější mágové. První šarlatán prohlásil, že císaře sežehl ohnivák, který do parku zabloudil z Modrých hor. Toho Graiella hned vyhodila. Kdyby to udělal ohnivák, nezůstaly by Konvexovy šaty neporušené. Druhý mág tvrdil, že je to reakce na zlé uřknutí. Třetí, že jde o kletbu, co bylo prakticky totéž. Ten čtvrtý, alchymista, řekl, že s tím sice ještě nesetkal, ale že o tom četl. Prý to vypadá na zásah bleskem.  Podle jeho názoru existují blesky, které zasáhnou jen tělo a nikoliv oděv. Tělo člověka obsahuje vodu, která blesk přitahuje. Oblečení, pokud není mokré, nikoliv. Pátý, poslední mág, souhlasil s alchymistou, ale dodával, že přesně takové blesky sesílají na smrtelníky bohové.

I kdyby měl ten pátý mág snad pravdu, mnoho se tím nevyřešilo. Šarlatáni i doktoři se shodli na jediném: Jestliže císaře postihlo boží dopuštění, musel spáchat něco neodpustitelného. Bohové do světských věci přímo zasahovali jen zřídka. Druhý mág prohlásil, že pokud byl císař takto poznamenaný, ostatním prý nezbývá, než se modlit, aby se bohové nerozhodli potrestat i zbývající členy jeho rodiny. Třetí mág doporučil modlitby. To snad nemůže uškodit, řekl čtvrtý mág. Pátý mág s nimi ale nesouhlasil. Modlit se? zhrozil se. Ale ke komu? Nevíme, který bůh tu ránu seslal. Co kdyby se blízcí postiženého rozhodli modlit se právě k němu? Je zde riziko že by ho ještě více popudili...

***

Po takovém verdiktu se císařovna-matka zhroutila. Zavřela se do svých pokojů, nikoho nechtěla vidět. Rawena překvapilo, když pro něj poslala. Našel ji v pokojíku, ve kterém sedávala s dámami u karet. Okna do parku bývala běžně široce otevřená, aby se dámy mohly kochat vůní kvetoucích záhonů. Teď byla zavřená a zatažená těžkými sametovými závěsy. Lenoška, na které Graciella se zavřenýma očima spočívala, tonula v milosrdném šeru.

Rawen si k ní přitáhnul židli. „Volala jste mě, madam?“ zeptal se jemně.

„Aderawene,“ vydechla. „Musím něco vědět. Co jsi řekl Krassioně o Konvexovi?“

Její otázka ho zmátla. Horečnatě přemýšlel, kam směřuje. „Nic. Proč bych s ní měl mluvit právě o něm?“ Nechtělo se mu vysvětlovat, že bohyni ještě ani neviděl. „A i kdyby, proč to chceš vědět?“

„Tak kdo?“ zasyčela. „Kdo jí o Konvexovi pověděl?“

„Nemám tušení,“ řekl. Pak to pochopil. „Myslela sis, že jsem ji na Vexe poštval?“ rozčílil se. „No dovol? Taková sketa nejsem.“

Pod náporem jeho vzteku se otřásla. „Omlouvám se,“ zajíkla se. V takové defenzivě ji Rawen ještě nikdy nezažil. „Jen mě napadlo, že sis mohl Krassioně jen tak mezi řečí...postěžovat. Podle platných zvyklostí jsi měl trůn dostat ty, protože Vex je nemanželský.  Vím, že ses duchovním stát nechtěl. Ale jsou tu faktory mimo náš dosah, jejichž razanci nemůžeme ovlivnit...“

„Mluvíš v hádankách,“ řekl Rawen.

Potřásla hlavou, aby ji nepřerušoval. „Pokud by ses třeba Krassioně zmínil, v jakém smyslu se spekuluje o Konvexově otci...“

„Jehož totožnost jsi nikomu neprozradila,“ skočil jí do řeči.

„A neprozradím ji ani teď,“ řekla pevně. „Pro dobro všech. Je to minulost.“

„Máti,“ zavrčel, „beru ohled, že jsi v depresi, ale ani já nejsem zrovna naladěný. Ujišťuji tě, že jsem Krassioně o Vexovi neřekl.“

Graciella se zvedla na loktech. „Věřím ti.“

„Myslel jsem, že budeš chtít, abych ji požádal o pomoc,“ řekl. Byl z toho absolutně zmatený.

„V žádném případě,“ řekla už klidněji. „Možná, že to ani nebyla ona, kdo ho popálil. Takže ji na něj neupozorňuj. Byla by to katastrofa. Už jsem přišla o dva syny. Nechci přijít ještě o tebe.“ V šeru se na její bledé tváři zaleskly slzy.

„Co je to za nesmysl? Já jsem v pohodě a Konvex pořád dýchá,“ rozhorlil se. „Může se stát ještě tisíc věcí. Věřím, že se z toho dostane.“

„Kéž bys měl pravdu, Aderawene,“ povzdechla si.

***

Pak se Gren vrátil od hraběte z Lebenu. Hrabě osobu odpovídající popisu zákaznice lékárny nezaměstnal. Celé generace u něj práci hospodářů vykonávala jedna a tatáž rodina. Rawen se rozhodl zjistit, kde se v minulosti nacházely Tanakovy svatyně a kláštery. Protože k jejich definitivnímu zrušení došlo přibližně před dvěma sty lety, obrátil se na svého Druhého náměstka, aby mu z archívu vyhledal zápisy z porad církevního Koncilu z toho období.

 

Zplacený dluh

Bylo krátce před půlnocí. Rawen se hrbil nad Velkým lexikonem alchymie, bichlí tak tlustou, že mu ji museli přinést dva vojáci a když ji pokládali na stůl, ozvalo se povážlivé lupnutí. Vrtala mu hlavou Konvexova nemoc. Uplynulo už pět dní od té nešťastné události a císař stále ležel v komatu. Rawen hledal něco, co ostatní přehlédli, nebo neznali. Bylo to od něj troufalé. Zatímco všichni ti mágové a doktoři se svými obory zabývali celá desetiletí, on byl diletant. Jediné, co zatím našel, byla ručně naškrábaná poznámka u kapitoly šest věnované magií zapříčiněným nehodám. Stálo tam: Pokud vyloučíš uřknutí nebo kletbu, jsou za tím bohové. To potvrzovalo hypotézu pátého mága, že by příčinou mohl být blesk cíleně seslaný bohem.

Vstal od naprasklého stolu a začal přecházet po místnosti. Oči mu zabrousily k polici, kam zašoupnul knihu, kterou mu matka vnutila, když ho přesvědčovala, aby přivolal Krassionu. Ještě se do ní ani nepodíval. Netoužil po Krassioně, protože ho zajímala její nezdárná blíže neurčená dcera. Byl vlastně rád, že na něj matka kvůli Krassioně přestala naléhat. Ale napadla ho jiná věc. Co zavolat jiného nebešťana? Někoho, koho už zná... Vlastně ani nevěděl, jestli by to šlo. 

Vytáhnul knihu z police. Podíval se na nadpis a zaklel. Co, to, sakra, je? Aha, starorondorština. Po chvilce soustředění větu rozluštil. Stálo tam: Rukověť přivolávaniu bytostiev nadsvětia. To vypadalo nadějně. Podíval se do obsahu. Zběžně nakoukl do kapitoly Přivolávacie methody, a pak nalistoval kapitolu Oběktovia přivolávania. Obsahovala soupis bytostí, jejichž pozornost lze výše popsaným způsobem získat. Nacházely se tam podkapitoly s obrázky a popisy nebešťanů.  Podle obsahu měl být jako první v pořadí popsán bůh hrůzy Tanaka a jeho potomci. Překvapilo ho, že v obsahu byl Tanaka uveden nejen jako bůh hrůzy, ale i tmy. Zdálo se to logické vzhledem k tomu, že Tanaka a Krassiona (bohyně světla a štěstí) měli být sourozenci. Vyznavači Krassiony se zřejmě po té, co byl Tanakův kult rozprášen, snažili Tanaku prezentovat v co nejhorším světle. Ale místo podkapitoly o Tanakovi našel kapitolu věnovanou Floenovi, bohu klamu, který byl v obsahu uveden jako druhý. Podle roztřepeného okraje v úžlabí hřbetu bylo patrno, že stránky s Tanakou někdo vytrhl. Na třetím místě byla Systema, bohyně řádu. Až na čtvrtém místě našel Rawen Krassionu. Kapitolu věnovanou bohyni Světla proletěl jen zběžně. Většina z toho byla obecně známá. Bohyně se zjevuje jen výjimečně a pouze svým největším oblíbencům. Září jako samo slunce. Je zlatovlasá, její oči mají barvu fial. Obě její ruce oplývají prstem navíc. Rawen téměř nedýchal, když nalistoval podkapitolu o Krassioniných potomcích. Měl naději, že mezi nimi najde svou neznámou.  Bohyně má čtyři dcery: Trepenu Šílenou, patronku věštců, Orenu Záludnou, bohyni odplaty, Isseu Žádostivou, ochránkyni milenců a Pravenu Počestnou, bohyni pravdy. Trepena má na čele třetí oko, Issea oplývá tvary tak bujnými, že až stydno, Pravena má ústa zašitá zlatou nití. Zbývala jedině Orena. Psalo se tam o ní, že často vystupuje na zapřenou a mění podobu, ale že jejím průvodním jevem je cinkání zvonečků na jejím nákotníku. Nákotník bohyni prý nasadil její otec Zmar, bůh destrukce. Součástí nebo následkem odplaty bývá destrukce. Zmar měl prý díky Orenině aktivitě tolik práce, že se rozhodl před jejími nástrahami smrtelníky varovat. Orena se prý snaží nákotník různě maskovat a jeho cinkání tlumit. Nosí prý vrstevnatou sukni sahající až po zem.

 

Orena mu dluží službu. Stránku s Orenou založil a vrátil se k úvodu. Četl a dělal si výpisky. Venku už zpívali ptáci, když se vzbudil s hlavou na stole.

 

Celý den byl jako na trní. Sotva vnímal, že na něj někdo mluví. Druhý náměstek se tázal, kam mají bratři složit dvě stě let staré svazky se zápisy Církevního koncilu, které si Jeho Svatost objednala. Nejspíš čekal na pochvalu, že úkol splnil tak svižně. Byl zklamán. Hierofant jen nepřítomně zamumlal, aby to zatím naskládali do šatny. Jinde nebylo místo. Pracovna vyhlížela jako doupě knihomola. Na stole, na volných židlích, dokonce i na zemi se povalovaly otevřené knihy, pergameny a papíry.  

 

Podle návodu se slušelo s přivoláváním počkat na vhodný čas. Pro každého z nebešťanů to byla jiná denní hodina. Orena vládla třetí hodině ranní. I místo rozhodovalo. Ideální to bylo činit ve svatyni volanému zasvěcené. Ale v Rondoru už dvě stě let nestály jiné svatyně, než ty Krassioniny. Rawen usoudil, že postačí, když prostor symbolicky označí. Na stůl v pracovně položil pergamen, na který velkými písmeny napsal Orena Klamná. Ještě za světla poslal Qena na trh, aby koupil šest svíček z pravého včelího vosku. Mohl si je vyžádat od náměstků, ale ti by se zajímali, k čemu je potřebuje. Taky měl pochybnosti o jejich kvalitě. Od všudypřítomných uklízečů onehdy zaslechl lamentaci, že správce skladů voskovice taví a nadstavuje nějakým svinstvem. Přebytky vosku pak prodává na černém trhu. Až bude mít čas, tak si na toho filutu posvítí. Když, sakra, od něj chtějí, aby byl svatý, udělá jim vojnu jako řemen....   

Než se prokousal denními povinnostmi až k večeru, hlava mu praskala napětím.  Nebylo myslitelné, že by si zdřímnul. Měl strach, že by zaspal vhodný čas. Až do půl třetí se procházel parkem a doháněl tím k nepříčetnosti ochranku. Po incidentu, který se přihodil císaři, nařídila císařovna-matka kapitánovi církevní ochranky, aby za žádných okolností hierokrata nepouštěl z dohledu. Povinnost poslechnout císařovnu-matku ve směrnicích církevní jednotky neexistovala. Kapitán ale věděl, že rozzlobit tuto dámu bylo možno jen jednou. Měl svou práci rád...   

Krátce před třetí ranní se Rawen zamknul v ložnici. Zatáhl závěsy. Zapálil dvanáct voskovic. Rozestavil je na podlahu do kruhu. Do středu položil pergament se jménem. Klekl si a začal recitovat starobylé verše z příručky:

Skrzie tmu zplodiena, skrze svietlo zrodiena

Pania toužiena, očekánaia, preklinania

Lehkhým krokuom cílenia

těžškým stopou trefenia

Přijděž ku mně, prosienia

požehnana Orena     

 

Podle instrukcí zopakoval ten jazykolam ještě šestkrát. A nic. V naději, že se možná samou nervozitou přepočítal, zopakoval litanii ještě jednou. Zase nic.  

Měl vztek. Jaký byl blázen, když doufal, že to zabere! Orena neexistuje! Setkání v chrámu i v klášteře, celá epizoda se žlutým kamenem se nikdy nestala! Všechno si jednoduše vysnil. Rozjitřené nervy. Blázní, protože si sedm let pořádně nezašukal! Ale on to napraví. A hned! V bordelu u Boubelaté prdelky se pracuje až do rána.

Uhasil svíčky, roztrhal pergamen a vstal. Roztáhnul závěs a otevřel okno. Ložnici měl sice v prvním patře, ale fasáda je hezky členitá. Tentokrát opatrně sleze, na příště si pořídí provazový žebřík. Vyhoupnul se na parapet a...

Cinkání. Cink. Cink. Cililink...

Ne, ne, to se mu jenom zdá. Přehodil nohu přes okenní rám.

Cink, cink...

„Oreno?“ šeptnul a přehodil nohu zpět a seskočil do pokoje. Po té co, uhasil voskovice, pokoj osvětlovala jen malinká vodní lampička na krbové římse.

„Chceš se někomu pomstít?“ ozvalo se ze stínů hlasem, jako když se láme tenký led.

„Potřebuju spíš...radu. Možná i pomoc.“

Zasmála se. Nebyl to příjemný smích. „Proč já? Patříš matce. To ji jsi měl zavolat.“

Už ho unavovalo, jak mu každý opakuje, že jí patří. „Ano,“ zavrčel. „Je mi to známo. Ne, že bych z toho byl zrovna nadšený. Ještě nikdy jsem tvou matku neviděl a neuraz se, kdyby to záleželo na mně, klidně s tím budu žít až do smrti. Obrátil jsem se na tebe, protože tě znám. A taky proto, že mi dlužíš laskavost. Nebo nemáš ani tolik poctivosti, abys to přiznala?“

Vynořila se z tmavého kouta. Obrys její drobné, delikátně tvarované postavy zezadu ozářený plamínkem lampičky ho připravil o dech. Do obličeje jí téměř neviděl. Vnímal jen lesk jejích očí. „Tak s čím potřebuješ pomoci?“ zeptala se škrobeně. Přešla k posteli, s grácií se na ni natáhla, převalila se na bok a nonšalantně si podepřela hlavu paží ohnutou v lokti. Skýtala tak podívanou, která by každého zdravého muže připravila o dech. Podle toho, jak se tvářila, si to až moc dobře uvědomovala.

Rawen nedůvěřoval vlastním nohám. Posadil se na parapet, aby byl od ní co nejdál. V rychlosti jí povyprávěl, co se před šesti dny přihodilo Konvexovi. „Potřebuji vědět, jak ho uzdravit,“ dodal závěrem.

„Nijak,“ uchechtla se. „Je zázrak, že ještě žije.“

„To je všechno, co mi řekneš?“ vydechl nevěřícně. „Těší mě, že jsem tě pobavil,“ dodal uštěpačně. „Ale pro mě to taková sranda není, pokud můj bratr umírá a není mu pomoci.“ Byl zklamaný, ale rozhodně to nevzdával. Jaksi mimoděk úplně poprvé od otcovy a Vincovy smrti nazval Konvexe svým bratrem.

„Nechtěla jsem říct, že není pomoci,“ namítla, „ale že mu nemůžeš pomoci ty.“

„Hrome, tak kdo?“

„Třeba já,“ špitla. „Ale nejdřív ho chci vidět. Pokud ho skutečně zasáhl bleskem některý z bohů a on navzdory tomu žije, znamená to, že není čistokrevný smrtelník. Divné na tom je, že ten, kdo mu to udělal, to musel poznat... Musel vědět, že ho to nejspíš nezabije. Proč to potom dělal?“

„Jak ty míšence poznáte?“ skočil jí do řeči Rawen. Takže na tom, že v Konvexově narození měli prsty bohové, něco je. Matka by konečně měla přiznat barvu.

Orena se pohodlněji uvelebila a jak se vrtěla, její zvonečky zacinkaly. „To se těžko vysvětluje. Míšenci lidí a nesmrtelných nám prostě jinak zní. Není to klasický zvuk, který slyšíš ušima.“ Poklepala si na čelo. „Vnímáš to jen tady.“   

„Pomůžeš mu?“ chtěl vědět Rawen.

Cililink, ozvalo se, jak se zvedla. „Nic neslibuju, ale můžu to zkusit.“ A byla pryč.

Rawen otevřel pusu, aby ji požádal, aby se k němu ještě vrátila, ale už bylo pozdě. Nejradši by třískal hlavou do zdi, že nebyl dost pohotový. Seděl tam jako pecka a tiše zuřil. Pak se vzpamatoval. Co tu, sakra, ještě dělá? Rychle do císařské ložnice!

Vyběhl ze svého apartmá, vyděsil církevní vojáky hlídkující v chodbě a s nimi v patách pelášil cestičkou přes park k císařskému sídlu. Jak se blížil k paláci, všimnul si, že se svítí jen ve dvou oknech. Okna císařovy ložnice. Ochranku u postranního vchodu, odkud to měl do rezidenčního křídla nejblíže, téměř převálcoval. Bylo něco před svítáním. Chodby osvětlovaly jen malé lampy na stěnách.  Až na hlídky bylo všude pusto. Dusot jeho bot se rozléhal. Jak ale překonával schodiště a další chodby, občas o něco zavadil nebo odstrčil vyjeveného gardistu, nechával za sebou zmatek a spoušť.      

Do císařových pokojů vtrhl jako velká voda. Vrazil do ložnice. Svítila tam jen vodní lampa položená na stole. Konvexova postel byla prázdná. V křesle tvrdě spal císařův komorník.

„Vexi?“ křikl Rawen.

Komorník se vyděšeně vymrštil a při pohledu na zadýchaného Rawena, zavřeštěl.

„Co tu tak řvete?“ ozvalo se podrážděně.

Rawen těkal pohledem po pokoji, až zaznamenal pootevřené dveře vedoucí do šatny. Vzápětí se odtud Konvex vynořil. Rawen třeštil oči, jak si ho prohlížel.

„Co tak civíš?“ houkl na něj císař. „Narostla mi druhá hlava? A co se tu, sakra, děje?“ obrátil se ke komorníkovi: „Proč nespíte ve svém pokoji, Ibalde? Je hluboká noc...“

„Jsi v pořádku,“ vydechl Rawen. Císařova kůže byla hladká a svěží. Jen lahvička oleje a štůček plátna na nočním stolku dokazovaly, že ještě před chvílí ležel jako prkno.

Konvex se zašklebil. „Proč bych neměl?“ Zvedl obočí, když do jeho ložnice vběhl poručík Sirrel, náčelník jeho gardy následovaný pěticí gardistů včetně pobledlého Tevina a dvou církevních vojáků. Podle halasu v chodbě jich tam bylo ještě víc. „Co to znamená, kapitáne?“ zamračil se císař. „Napadli nás?“

Potom do pokoje vletěla Yanika. Jako prvního uviděla Rawena. „Ty vrahu!“ zařvala a řítila se mu po krku.

Rawen před ní hbitě uskočil. Byla by se svalila na podlahu, kdyby ji Konvex nezachytil. Okamžitě se mu pověsila na krk. „Ty žiješ,“ vzlykala.

Z chodby se ozval ženský křik: „Co je to tady za srocení? Stalo se něco císaři? Okamžitě mě tam pusťte!“ ječela Graciella. Vzápětí tam vpadla. Bosá a v průsvitné krajkové noční košili. Evidentně byla příliš vyděšená, než aby myslela na dobré mravy.

„Madam, to všechno hierofant!“ bafnul poručík, který nevěděl, kam s očima. „Vtrhl sem, jako kdyby ho posedl svědivý démon. Mysleli jsme, že přišel o rozum!“ vztekal se. Pak se podíval na císaře. Teprve tehdy mu došlo, co se stalo. Jeho tvář se rozzářila radostí. „Sláva! Jste zdravý, sire!“ zahalekal.

„Proč bych neměl?“ opáčil nakvašeně Konvex. Zamračil se, když si všimnul, že jeho žena toho na sobě moc nemá. Stáhl z postele přikrývku a omotal ji kolem Yaničiných ramen.

„Zázrak!“ vybafnul rodinný lékař, který se objevil ve dveřích.

„Pochválena buď Paní Světla! Vstal z mrtvých,“ dodal nejapně jeden z vojáků. 

Graciella se zapotácela a Tevin příhodně přiskočil, aby jí pomohl posadit se do komorníkova křesla.   

 „Všichni se uklidníme,“ ozval se konejšivě Rawen. Vypakoval ozbrojence, doktora i komorníka na chodbu, v pokoji ponechal pouze obě ženy a Tevina, protože patřil k blízkému příbuzenstvu. Pak se obrátil na císaře: „Konvexi, co je dnes za den?“

„Den odpočinku,“ odsekl císař. „Mohl jsem spát až do oběda! Ale děláte bordel, jak na manévrech!“

„Je sice Den odpočinku,“ řekl ironicky Rawen, „ale o týden později. Celých šest dní jsi byl mimo, holoubku. Před týdnem do tebe při procházce parkem uhodil blesk.“

Konvex se roztržitě poškrábal v zlaté čupřině. „Myslel jsem, že se mi to zdálo.“ zachraptěl.

***