Ozvěny Twinsidoru (7)

28.01.2018 15:39

Výsledek Grenova pátrání:

Večer, když se Rawen vracel z šermírny, ho na dvoře dohonil Gren. „Vaše Svatosti,“ vyhrknul, „můžete mi věnovat minutku?“ Podle toho, jak byl uřícený a zaprášený, se právě vrátil z dlouhé cesty.

„Třeba hodinu, pane tajemníku,“ řekl Rawen. „Vypadáte hladově. Povečeříme spolu.“ Obrátil se na dva církevní vojáky, kteří ho doprovázeli: „Jděte se světlem, pánové. Lord ab Tahom na mě těch pár posledních metrů do paláce dohlédne,“ řekl kousavě.

„Chodí s tebou vážně všude?“ šeptnul vyjeveně Gren, zatímco stoupali po mramorovém schodišti k jeho pokojům.

„Naneštěstí ano,“ houkl apaticky Rawen.

„Jak to můžeš vydržet? I na záchod?“

„Pitomče.“

„Myslím to vážně,“ uchechtl se Gren odupávající si přede dveřmi z bot poslední zbytky bláta.

Rawen se zastavil a ukázal na rohožku. „S tím se neobtěžuj. Není rozdíl, jestli to necháš tady nebo až v pokoji. Uklízí se tu třikrát denně. Pořád se kolem mě motají a číhají, až něco odložím, zašpiním, nebo zničím, aby to mohli uklidit. Takže s tou ochrankou mi to už ani nepřijde. Vojáci alespoň stojí u zdi a důstojně drží hubu. Mnohem horší jsou ti uklízeči. Jsou všudypřítomní. Nutí mě zdvíhat nohy, aby mohli pode mnou rejdit hadrem. Podlaha je věčně mokrá, jeden aby byl pořád ve střehu. Včera jsem se málem přerazil o kýbl. Taky na mě donášejí matce.“ Poslední slova už šeptal, protože vstoupili do jídelny, kde právě prostírali stůl.

„To mě opravdu mrzí,“ povzdychl si procítěně Gren, když si sedali. Sáhl do mísy s plátky pečeného masa a uloupnul si opečenou kůrčičku dřív, než mu stolník Áciros stačil podat talíř. Sklidil za to pohoršenou grimasu. „Přejete si večeřet přímo z předkládácí mísy, lorde?“ otázal se mrtvolným tónem sloužící.

„Děkuji, Ácire, jděte se světlem. My už si už poradíme,“ kuckal se smíchem Rawen.

„Mám vážně hlad jak ďas,“ stěžoval si Gren. Jen co stolníci opustili jídelnu, ztratil zábrany. Vstal a z každé mísy si naložil, co se na talíř vlezlo. „Přijíždím z Vinovína. To je tam, co pečou ty skvělé česnekové sušenky. Ani jednou jsem se nezastavil, jak jsem uháněl. Chtěl jsem ověřit, jak rychle by sem pachatel dorazil, kdyby vezl beruccin. Zvládnul jsem to za pouhých devět hodin. Protože beruccin je od okamžiku namíchání účinný dvanáct hodin, zbývá ještě solidní rezerva.“

„Takže něco máš?“ zajímal se Rawen.

„Něco,“ odfoukl si s plnou pusou Gren. „Taky se to tak dá říct. V tamější lékárně si někdo nechal připravit  beruccin. Lékárnice si pamatuje, že to bylo o svátcích a v roce, kdy nastoupil nový císař. Zákazník ji brzy ráno vytáhnul z postele. Nejdřív ho odmítla. Vůbec tehdy neplánovala pracovat, protože se chystali slavit Svátek světla. Dostala zaplaceno třikrát tolik. Časově to odpovídá.“

„Jak ten chlap vypadal?“      

„Nebyl to chlap, ale žena. Kněžka boha Tanaky.“

Rawen položil vidličku na stůl. „Bůh Hrůzy? Myslel jsem, že můj předchůdce jeho chrámy a kláštery zrušil.“

Gren pokrčil rameny. „Asi ne všechny. Lékárnice vypadá jako vzdělaná osoba. Tvrdí, že ta žena přijela na krásném grošákovi. Byla oblečená v kvalitním temně hnědém cestovním plášti s kapucí. Byla středního věku a vypadala jako dáma. Její vlasy prý měly zvláštní barvu. Nebyly černé, hnědé, šedé ani čistě bílé, prostě něco od každého. Udržovaná. To slovo lékárnice použila. Navzdory teplému počasí měla rukavice. Zmínila, že právě nastoupila jako hospodyně k hraběti z Lebenu. Obšírně prý popisovala, v jak hrozném stavu našla spíže po odchodu své předchůdkyně. Krysami se to tam prý přímo hemží. Lékárnici to znělo přesvědčivě. Potom došlo na placení. Zákaznici se nedařilo rozvázat uzel na váčku s penězi. Řemínek byl příliš tenký. Musela si sundat rukavice. Pořád prý u toho brebentila, vyptávala se na různé bylinné směsi, které byly vystaveny v policích. Hned jak uzel povolil, zase si rukavice navlékla. Lékárnice si přes to všimla té značky. Měla ji na hřbetu levé ruky. Supí spár. Symbol boha Tanaky a jeho přívrženců.“

„Hm, Tanakův kult je oficiálně mrtvý. Mohla to být bývalá vyznavačka, která nechce, aby se o jejím někdejším bludu vědělo,“ namítnul Rawen. „Měli bychom to ověřit na hradě pana z Lebenu.“

„Udělám to,“ přikývnul Gren. „Ale nechej mě tak dva dny v klidu, můj princi. Paliona je teď trochu přecitlivělá.“

„Takže je těhotná?“ rozzářil se Rawen.

Panoš zkroušeně přikývnul. „Nedovedeš si představit, co s ní teď zkusím. Chvíli brečí a chvíli se směje. Z většiny jídel zvrací a někdy jí stačí jen ucítit vůni a už běží. Občas se na mě dívá, jako kdyby si ze mě chtěla ukousnout,“ bědoval.

Rawen účastně pokýval hlavou. Najády – zvlášť těhotné – trpívají nutkavou potřebou po lidském mase. Jedná se o atavismus z minulosti, kdy pro ně právě lidské maso představovalo zdroj těch nejcennějších živin důležitých pro vývoj plodu. Naštěstí se v posledních dvou stech letech civilizovaly. Osvědčilo se jim nahrazovat lidské maso koňským.

„Moc rád s tebou večeřím,“ povzdechl si Gwen, „protože doma dostanu přinejlepším vařenou koninu a keksy. I ta kibisová kaše v lágru byla lepší...“

„Můžeš chodit jíst ke mně,“ navrhoval Rawen.

Gren si odfrkl. „Aby mi omlátila o hlavu, že s ní nesedím u stolu?

Rawen se rozchechtal. „Tak se napráskej tady a doma jenom do něčeho ďobni...“

 

Boží dopuštění

Nazítří dopoledne šel Rawen do rady. Měl v úmyslu po jednání Konvexovi povědět, čeho se Gren zatím dopátral. Ale místo císaře přišel jeho tajemník. Vypadal, jako kdyby ho bolel zub. „Chvála světlu. Císař se pro zaneprázdněnost omlouvá, pánové,“ oznámil a položil na stůl hustě popsané lejstro. „Naštěstí si předem připravil poznámky. Doufám se mi podaří ho důstojně zastoupit.“

Kolem stolu se prohnala vlna šepotu. Podle reakcí radních Rawen pochopil, že se to běžně nestává. Nelenil a hned po jednání zamířil do rezidenčního křídla paláce. Až když stál před širokými perletí zdobenými dvoukřídlými dveřmi, kterými se do soukromých prostor vstupovalo, uvědomil si, že tu byl naposledy ještě za otcova a bratrova života. Vojáci po stranách mu otevřeli. Ocitl se v přijímacím pokoji, kde na návštěvy, které se nedaly odmítnout, běžně číhal otcův tajemník, aby je zdržel, než je uvede dál. Našel tu matku obklopenou pěticí vousatých starců. Všichni se tvářili znepokojeně. Dva z nich Rawen poznal. První císařské rodině sloužil jako rodinný lékař celé věky, druhý byl děkanem lékařské fakulty na Zemské univerzitě. Doktoři?

Jakmile ho Graciella spatřila, přerušila rozhovor a přešla k němu. „Čekala jsem, že se tu objevíš,“ řekla ustaraně.

„Takže není zaneprázdněný, ale nemocný?“ chtěl vědět Rawen.

„Nikomu se nepodařilo stanovit diagnózu,“ přiznala.

„Co se vlastně stalo?“

Matka potřásla hlavou. „To vlastně nikdo neví. Včera večer se vypravil do parku na pravidelnou procházku před spaním. Od té doby, co je tu Yanika, chodili spolu. Ale tentokrát se necítila dobře. Zalehla hned po večeři s bolavou hlavou. Vex šel sám. Když se do půlnoci nevrátil, začal být jeho komorník nervózní. Císař se někdy toulal i hodiny, však víš, jak je park rozlehlý, ale před odchodem se zmínil, že nebude venku dlouho, protože má v plánu ještě doplnit program zítřejší Rady.“ Císařovna sepjala ruce. „Vždycky říkal, že v parku ho napadají nejlepší myšlenky. Po půlnoci komorník vzburcoval ochranku...“

„Počkej,“ zastavil ji Rawen. „On chodil bez ostrahy?“

Graciella našpulila ústa. „Vždycky říkal, že alespoň jedenkrát denně chce mít klid. Chm, argumentoval, že park je oplocený. I kdyby se někdo dostal přes plot, víš, že na noc zahradník pouští ven všechny zubatce. Místním neublíží, ale cizince by roztrhali na ten šup. No, vojáci ho začali hledat... “

„Ničeho jsem si nevšimnul,“ broukl Rawen. Okna jeho pokojů v Osvíceném paláci vedla do zahrady. V noci stejně jako pokaždé mizerně spal, takže by rozruch v zahradě určitě zaznamenal.

„Snažili se být zticha. Nechtěli, aby je Vex seřval, kdyby se jednalo o planý poplach. Každopádně ho našli až za svítání. Na půli cesty k oboře. Ležel v trávě...“ Graciella se zajíkla, „úplně bez ducha. Jeho kůže je spálená, jako kdyby ho váleli po rozpálené plotně. I pod oblečením... Přenesli ho do paláce. Tam kde ho drželi, se kůže odřela až do masa. Od té doby se ještě neprobudil. Sotva dýchá...“    

„Není to otrava? Jak se má jeho ochutnavač?“

Graciella mávla rukou. „Tomu se daří skvěle. To nás napadlo jako první. Už za časů tvého otce jsem pověřila majordoma, aby vždy kontroloval, jestli ochutnávač otestuje skutečně všechno, co se císaři dostane na stůl. Dušuje se, že to dělá a já mu věřím.“

„A co kontaktní jed?“ vyhrknul Rawen. Už týden se hrabal v alchymistických knihách, aby se dozvěděl o účincích jedů v souvislosti s pátráním po vrazích otce bratra. „Existují přece jedy, kterými se dá napustit oblečení...“

„To už mě taky napadlo,“ řekla matka. Poťukala si na své bělostné zápěstí. „Cár z jeho košile jsem si uvázala sem a nic. Ani po desíti hodinách.“

Rawenovi se sevřelo srdce, když ji viděl tak utrápenou. Nebyl sice Konvexův největší fanoušek, ale nelíbilo se mu, jak je matka smutná. Zažila si své po tom, co zemřeli otec s Vincem...

„Můžu ho vidět?“

„Císařovna a komorník nás před chvilkou vyhnali, že namažou ty spáleniny olivovým olejem. Doktoři tvrdí, že to nemůže uškodit. V tuto chvíli už by měli být hotoví.“

Prošli dlouhou chodbou s obrazy na stěnách, až se dostali ke dveřím Konvexovy ložnice. Rawen tudy chodil nesčetněkrát, když ten pokoj ještě patřil Alekovi. Nad postelí se skláněla Yanika a urovnávala přikrývky. Bránila Rawenovi ve výhledu. Udělal pár kroků a při pohledu na Konvexovu dorasovanou tvář zaklel. Císař vypadal, jako kdyby ho ponořili do vroucí vody a vytáhli. Rudý jako rak, na kůži plyskýře naplněné tekutinou. Některé už praskly a nechávaly po sobě mokvající rány. 

„Doufám,“ ozvala se generálským tónem Graciella, „že jste mě poslechli.“

„Jistě madam,“ odpověděla kousavě Yanika a vzpurně na císařovnu matku ohnula ret. „Do ran jsme olej nedali.“    

„Má to po celém těle?“ vypravil ze sebe nevěřícně Rawen.

„Ano,“ odsekla Yanika, ani se na něj nepodívala. „Aby se mu to nelepilo na oblečení, napadlo mě použít ten olej. Pořád se neprobouzí... “

„Naštěstí,“ odfrkl Rawen. „Kdyby byl při sobě, měl by děsivé bolesti.“

Graciela si povzdechla: „Stejně se mi to nelíbí. Možná jsme měli místo toho použít heřmánkové zábaly.“

„Nebo taky nic,“ zamumlal Rawen. Jak on to viděl, každý další sajrajt navíc jen ztíží hojení. Ale nebylo na něm, aby do toho mluvil. „Když doktoři nevědí, co s ním, co zkusit šarlatány? Mágy a čaroděje.“

Graciella se na něj podívala, jako kdyby mu z temene vyrůstala višeň v plném květu. „To mi říkáš ty? Propagátor racionálního přístupu?“

Rawen se zašklebil. „Od té doby, co jste mě přinutili podrobit se Osvícení, jsem své názory nepatrně zrevidoval. A vidím to takto: Pokud nezabírají prostředky obvyklé, je třeba sáhnout po neobvyklých. Takže, máti, radím ti povolat mágy.“ 

„Zajímavé, že se tolik staráš,“ ozvala hlasem ostrým jako břitva Yanika. „Nevypadáš, že by tě to moc rozrušilo. Slyšela jsem, že poslední dobou hodně studuješ. Taky jsem zaslechla, co.“

Rawen se k ní obrátil a zatnul pěsti. „Tím naznačujete co, madam? Že jsem to snad způsobil já?“

Yanika jen pohodila hlavou. Její oči planuly syrovou záští.

„Proč bych to sakra dělal?“ rozčílil se Rawen. Když se na ni díval, divil se, co na ní vlastně viděl. „Jsem duchovní! Mám to na doživotí. Na korunu už nedosáhnu. A spojovat církevní a světskou moc naše zákony zakazují.“

„Co pomsta?“ vyhrkla. „Kvůli mně.“

Křivě se usmál. „Takový ubožák nejsem.“ Provokovalo ho, jak hloupě jí to myslí. A to si ji pamatoval jako moudrou a rozvážnou dívku. Byl tehdy naivní. Asi ji přecenil. „To už je pravděpodobnější, že jsem zavraždil otce a bratra,” dodal jízlivě. 

„A zavraždil?“ opáčila.

„Tak dost!“ uťala jejich hádku Graciella. „Oba jste rozrušení. Říkáte věci, které by vás jindy ani nenapadly. Musíme se soustředit na Vexe. Jdu objednat ty mágy.“

***