Ozvěny Twinsidoru (5)

24.01.2018 09:08

Strašidlo co rozhazuje knihy:

„Opravdu tady chcete zůstat sám, Vaše Svatosti?“ staral se opat. Blížila se půlnoc. Bylo na něm znát, že ho hierarchův příjezd vyvedl z konceptu. Zjevně litoval, že s tím vůbec začal. Nepřál si potíže, které by nastaly, kdyby se Rawenovi při konfrontaci s „bubákem“ něco přihodilo.

Rawen se rozhlédl po tmavém interiéru knihovny a úsporně se usmál. „Bohyně mě ochrání, otče.“

Opat se ošil. „Stejně ani oka nezamhouřím.“ Jeho víra asi nebyla tak pevná, jak by se slušelo. Vytáhl z kapsy velký zvonec a položil ho na stůl. „Kdyby bylo nejhůř, přivolejte pomoc.“

Společně s opatem naposledy všechno zkontrolovali. Klášterní knihovna zabírala tři podlaží severní věže, spojené točitým schodištěm. Vedl do ní jediný přístup z haly. To vylučovalo existenci tajných průchodů a zazděných kabinetů. Půdorys si Rawen prohlédl hned po příjezdu, dokonce přeměřil i tloušťku zdí. Kudy narušitel vstoupil, tudy musel i odejít.

Jakmile Rawen v knihovně osaměl, zamknul zevnitř a klíč si strčil do kapsy. Vzal ze stolu olejovou lampu a znovu se vydal na prohlídku. V nejvyšším patře se zdržel nejdéle. Sloužilo k uchovávání nejcennějších dokumentů a bylo přístupné jedině pro opata a knihovníka. Výše už bylo jen podkroví přístupné po žebříku. Tam to prohlédl odpoledne. Našel jen prach. Nařídil, aby padací dvířka opatřili petlicí a zámkem, což se ihned stalo. Tím vyloučil možnost, že by se tam někdo v čase mezi jeho kontrolou a půlnocí ukryl. Z místnosti se ještě dalo vyjít na malý balkon s výhledem do krajiny. Klášter na Písečném návrší stál asi hodinu jízdy od hlavního města. Byl postavený jako pevnost. V neklidných časech dokonce poskytoval útočiště oddílům pravidelné armády. Venkovní zdivo si Rawen také prohlédl za světla. Omítka byla hladká, nezdálo se, že by po ní někdo byl schopný vylézt nahoru. Ale mohl mít lano, které si tam nachystal předem. Dole ze severní strany věž obrůstalo šípkové křoví, ale na šedé zdi by se šedé lano ztratilo...

Spokojen s prohlídkou se vrátil se do nejnižšího patra. Uvelebil se do křesla umístěného na dohled dveří. Na stůl vedle zvonce položil zápalky. Uhasil lampu a ponořený ve tmě čekal. I skrze zavřené okno slyšel odbíjet klášterní hodiny půlnoc. Ze dvora ho vyrušily hlasy mnichů vracejících se z nočních meditací v kapli. Pak se rozhostilo ticho, ve kterém slyšel jen vlastní dech a šumění krve v žilách. Čas se vlekl. Rozklepal ho chlad. Zívnul si s myšlenkou, že v nepohodlí alespoň neusne.

Leknutím nadskočil, když se ozvalo cinkání. Znělo zdálky, snad seshora. Kolem tma a klid. Po paměti přešel ke dveřím. Nahmátl kliku. Stále bylo zamčeno. Že by to byl sen? Ach tak, přece si zdřímnul...

Znovu sebou plácnul do křesla, když tu se shůry ozvalo: „buch, buch,“ jako kdyby někdo shazoval na zem něco těžkého. To nevypadalo na myši. Při dalších a dalších tlumených ranách Rawen zapálil lampu a vydal se po schodech nahoru. „Buch, buch...buch,“ ozývalo se dál shora. Našlapoval zlehka a tajil dech. Ve druhém podlaží byl klid. Za to z třetího se linulo světlo. Teorie se šplháním po fasádě je zřejmě správná. Proč by to ale dělali tak složitě, když si mohli opatřit paklíč? Před poslední otáčkou schodiště položil Rawen lampu na schod, aby se neprozradil a stoupal dál.

V nejvyšším podlaží se skutečně svítilo. Světlo vydávala bytost sklánějící se nad otevřenou knihou. Další desítky knih se v nepřehledných hromadách kupily na stole i na zemi, jako kdyby je sem někdo naházel. Vypadala stejně jako přízrak z jeho snu. Křehká a krásná, oblečená v něčem, co připomínalo spíš stříbrnou pavučinu než látku. Listovala stránkami a vrtěla nespokojeně hlavou. Rawen si vybavil epizodu s narušitelem v Krassionině chrámu. Také slyšel cinkání. V kabinetu se svítilo, ale našel tam tmu. Také tam byla otevřená kniha. Ucítil, jak mu po zádech stékají pramínky potu. Potlačil potřebu se štípnout. Pokud neblázní, všechny jeho představy o uspořádání věcí byly až doposud mylné. Víly opravdu existují. Dýky v botách mu nebudou nic platné.

Přiblížil se na pět kroků a decentně si odkašlal.

Strnula. Vzhlédla, vykulila oči a vyjekla. Její ústa se vytvarovala do dokonalého „o“. Vzápětí se místnost ponořila do tmy.

„Neutíkej,“ vypravil ze sebe Rawen. „Nechci ti ublížit,“ dodal. Vzápětí se za ta hloupá slova zastyděl. Pokud skutečně přišla z nadsvětí, byl v ohrožení spíše on. Tápal až ke stolu, opřel se o hranu, jako kdyby potřeboval oporu. Ve tmě cosi zašelestilo. Pořád tam byla. „Ehm,“ broukl, „jestli něco hledáš, možná bych ti mohl pomoci...“

„Světlo Krassionino,“ ozvalo se ze tmy hlasem, který už Rawen předtím slyšel.

„Tak se jmenuješ?“ otázal se. „Patříš do pantheonu Nejvyšší bohyně?“

„Hledám Světlo Krassionino.“ Z hlasu čišela netrpělivost. „Vypadá jako kus žlutého skla, ale pro matku je důležité. Myslela, že se ztratilo. Ale je to pár dní, co ucítila, že je znovu na světle. Mám jí ho přinést. Pokud víš, kde je...“

„Kus žlutého skla?“ zabručel Rawen. Jako obvykle se levičkou dotýkal kameje na prsou a mnul reliéf s erbem. Že by hledala ten klenot, který nosil předtím? Ten, který už pár dní nemůže najít? „Něco takového jsem měl. Žlutý kámen na řetěze. Veliký asi jako holubí vejce. Jen si nevzpomínám, kam jsem to odložil.“

„Tys do něj udělal díru?“ ozvala se zděšeně.

„Ne já. Už jsem to tak našel,“ řekl. Rozhodil ruce. „Podívej, nemohla by ses zase rozsvítit? Pokud se máme bavit rozumně...“

„Ty se nebojíš?“

„Proč?“ odsekl naštvaně. „Pokud mě chceš roztrhat, nejspíš to i uděláš. Stejně nemám co ztratit.“

Náhlé vzplanutí světla ho oslnilo. Jako kdyby se díval do slunce. „Mnohem lepší,“ zaskuhral sarkasticky. „Můžeš to aspoň trochu ztlumit?“

Záře se postupně mírnila. Už zahlédl její obrysy. Stále seděla u stolu. „Je to lepší?“ zajímala se.

„Jistě,“ zamumlal upjatě. Ukázal na knihy. „Kdybys to, laskavě, uklidila...“

Pomalu vstala, opřela se dlaněmi o stolní desku a podívala se na něj, jako kdyby po ní žádal, aby se ostříhala dohola. „Uklízet?“ štěkla. „Chceš po mně, abych uklízela?“

„Ano,“ odsekl. „Pokud máš zájem o tu věc, uděláš to.“ Rozhodně se nenechá zastrašit.

Civěla na něj způsobem, který ho nutil se poškrábat. Jak kdyby se mu do kůže zabodávalo tisíc tenkých jehliček. „A když ti vyhovím, dáš mi Světlo Krassionino?“

„Zítra o půlnoci v mé ložnici,“ odvětil. Usoudil, že ten krám musí být někde tam. Naposledy ho měl právě tu noc, kdy ji honil v chrámu. Byl unavený. Možná si tu věc sundal, než usnul a ona zapadla někam pod postel...

Bytost se zaškaredila. „Beru tě za slovo.“ Zvedla ruce a přivřela oči. Jako hejno vran se těžké knihy vznesly z hromad. Levitovaly směrem k policím. S šoupáním se samy zasouvaly do míst, odkud byly vytaženy. „Spokojený?“ zasyčela.

 „Ano,“ řekl. „Pro příště bych ocenil, kdybys to udělala pokaždé, než odejdeš. Zbytečně děsíš zdejší obyvatele.“ 

 „Uvidíme se zítra, nádhero,“ ušklíbla se.

Bez varování opět „zhasla“. Rawenovi se zatočila hlava z pocitu náhlé ztráty. Ze tmy, která ho obklopila, čišel chlad a prázdnota. Tentokrát měl jistotu, že je skutečně pryč.

Opatrně došel ke schodišti a sestoupal k lampě. Pokračoval do prvního podlaží. Odemkl. Za dveřmi vylekal své hlídkující církevní vojáky. „Můžeme jít spát, pánové,“ oznámil vesele. „Strašidlo mi slíbilo, že se bude chovat slušně.“

Kdyby ses byl líp učil…

Nazítří ráno během poklidné cesty do města při jízdě poli a orosenými vinicemi v duchu rozebíral, co se vlastně přihodilo. Jeho skeptická mysl se úporně snažila najít racionální vysvětlení. Navzdory bezprostřední zkušenosti se mu nechtělo opouštět svůj roky udržovaný racionální názor, že bohové existují jen v lidských představách. Opatovi ještě v noci oznámil, že z knihovny modlitbami vyhnal neklidného ducha. Vlastně skoro nelhal. Moc rád by se opata zeptal, které z nebeských bytostí ve tmě září. Ale tak by prozradil, jak málo ovládá teologickou teorii. Nezbude mu, než naoko „vyzkoušet“ znalosti svých podřízených, nebo v horším případě to nastudovat v knihách.

Hned po příjezdu svolal náměstky a rozdělil jim úkony svého denního programu. Sám se s vervou ponořil do studia. Na zvědavé dotazy, co že to v kodexech hledá, odpovídal, že studuje podklady kvůli výběru traktátů o životě Svatého Huderbena. Náměstkové kolem něj chodili po špičkách. Nemohli pochopit, jak se ten barbarský ignorant, kterého jim císař vnutil, během jediné návštěvy kláštera mohl změnit v zaníceného badatele. Nejedl, nepil, jen se probíral kodexy, které si nechal z knihovny přinášet po desítkách.     

Pozdě odpoledne mu to bylo jasné. Nemohla to být víla. Ta by nepřežila mimo přírodní prostředí. Nehledě na to, že podle Kodexu o démonech patřila ke studenokrevným a její světlo by bylo slabé a zabarvené do modra. Silné světlo vyzařovali jedině ohniváci nebo bohové. Ohnivák by ale podle Rukověti běsů v emocionálním stresu chrlil plameny. Rawen po zralé úvaze dospěl k závěru, že přízrak se při rozhovoru s ním do emocionálnícho stresu určitě dostal a plameny z něj nešly. Kdyby se to stalo, z knihovny by zůstal jen popel. Pak tedy zbývala jediná možnost. Musela to být bohyně. Cože to vlastně říkala? Že ji pro kámen poslala matka? To zjištění jej ani trochu nepotěšilo. Zvláště proto, že na bohy nevěřil.

Až do tmy se dále hrabal v knihách, jak se úporně snažil své závěry zpochybnit. Ale zdály se nezvratné. Pečlivě si doplnil znalosti o Krassionině pantheonu. Bohyně podle církevních autorit oplývala potomky, které zplodila s jinými bohy. Jejich jména si pečlivě sepsal na papír: Pravena Počestná, bohyně pravdy. Kvilon Luzný, strážce měsíčního stříbra, ochránce nočních poutníků. Euthon Temný, bůh viny. Trepena Šílená, patronka věštců. Orena Záludná, bohyně pomsty. Preveon Chmurný, vládce deště. Issea Žádostivá, ochránkyně milenců... Všechna ta jména slýchal od dětství. Při představě, že skutečně žijí někde v nadsvětí, se mu dělaly mžitky před očima.

Večeři odbyl, aby mu dali pokoj. Pak se odebral do ložnice. Žlutý kámen, Světlo Krassionino, našel na první pokus. V šuplíku nočního stolku. Zase ho tam vrátil. Třeba je to všechno jen divný vtip. Nebo úklad, který mu nastrojil jeho zatracený korunovaný bratr. Před půlnocí poslal komorníka spát a vojákům na chodbě přikázal, aby za žádných okolností dovnitř nevstupovali. „Mívám divoké sny,“ řekl pochmurně. „A ta konfrontace se strašidlem v klášteře mi na klidu nepřidala.“  

Aby zabil čas zbývající do půlnoci, vzal si na čtení traktáty o životě Svatého Huderbena ze Zemské univerzity. Příspěvky tvořila hlavně svědectví hierofantových současníků. Podle nich Huderben, který byl proslulý pravdomluvností, ve věku padesáti tří let nepokrytě prohlašoval, že je s bohyní v přímém kontaktu. V traktátu otce Brusiona Rawen dokonce našel zmínku o tom, že si Huderben ve věku dvou set dvanácti let posteskl, že už s ním bohyně neobcuje tak často, jako dříve. Pisatel tuto politováníhodnou skutečnost přičítal hierofantově tělesné nedostatečnosti způsobené pokročilým věkem. Dokonce se dlouze zamýšlel, zda by k obnovení Huderbenovy tělesné svěžesti nepomohlo kuřidlo z lekesového šustí...

Rawen dokument naštvaně odhodil. Co to, sakra, je? Pod pojmem „obcovat“ se přece skrýval všeobecně tolerovaný výraz pro... A kuřidlo z lekesu patřilo k známým afrodiziakům.To přece nemohla být pravda.

Málem zařval, když zaznamenal, že za ním někdo stojí a dýchá mu na krk. Opatrně se otočil. Byla tam. Obešla ho a zpříma se mu podívala do tváře. „Máš to pro mě?“

Zaraženě přikývnul. „Nesvítíš,“ vydechl.

Ohrnula rty. „Je tu světla až až.“ Netrpělivě si dupla. „Tak dáš mi tu věc?“

„Jak se jmenuješ?“ Byl by obětoval pravý palec, jen aby ji zdržel co nejdéle. Někde hluboko v sobě cítil, jak zoufale ji celou dobu postrádal a jak se teď propast způsobená jejím zmizením, zaceluje.

„Do toho ti nic není,“ odbyla ho. Když viděla, jak uraženě zaťal čelist, kousla se do rtu a pohodila hlavou. „Proč to chceš vědět?“

Protože se mi líbíš, chtěl říct. Zavčasu se ale zarazil. „Jde o tu věc, kterou ti svěřím,“ řekl vážně. „Technicky není moje. A já tě neznám. Kdyby se po ní někdo sháněl, bylo by fajn alespoň vědět, kdo ji má.“

Asi udeřil na citlivou strunu. Zprvu na něj jen nevěřícně zírala s otevřenou pusou. Už se chtěl zeptat, co se děje, když vykulila oči, zaťala pěstičky a sykla: „Ty...!“

„Jsi v pořádku?“ opáčil starostlivě. Dalo mu práci zachovat vážnou tvář. „Vypadáš, jako kdyby ses dusila. Jednou se to stalo mé sestře. Vypadl jí mléčný zub, když se smála. Pak se začala tím zubem dusit. Chvilku jsme nevěděli, co s ní je. Až ji nakonec Vincent vzal za nohy, obrátil ji hlavou dolů a zub z ní vytřepal. Skoro nám umřela...“

Její oči nemohly být větší, když vybafla: „Taková...nehorázná...drzost! Jak si dovoluješ... o mě ...pochybovat?“

Spokojeně se zakřenil: „Mluvíš. Vážně jsem o tebe měl strach.“

Rozsvítila se jako pochodeň. Rawen musel přivírat slzející oči, ale neodradilo ho to, stejně na ni dál zíral. Poznal, že je konec srandy.

„Dej mi orakulum, než se opravdu naštvu!“

Umíněně zavrtěl hlavou: „Nejdřív se mi představ.“

Její tvář se zkroutila do zlostného šklebu, „Mohla bych tě sežehnout pohledem, červe!“ Kdyby s ní předtím nemluvil, ani by nevěřil, že je jinak celkem milá. Její světlo ho donutilo zavřít oči. 

„Klidně,“ odsekl vzpurně. „Tak to udělej!“

I skrze víčka ucítil, že záře pohasla. Otevřel oči. Přes slzy viděl rozmazaně. Opírala se o jeho stůl a tvářila se jako... bohyně pomsty. Už toho měl dost. Ať si teda jde. Nepotřebuje znát nějakou nafrněnou bohyni. Otevřel šuplík nočního stolku, a klenot jí podal. „Vezmi si ho a zmiz,“ zavrčel.

Její rysy změkly. Téměř mu žlutý kámen vytrhla z ruky. Vzápětí zmizela jako pára na hrncem.

„Pěkně děkuju, se říká,“ procedil skrze zuby a těžce se svalil na postel. U srdce ho bodalo. Byl unavený, jako kdyby tři dny pracoval v kamenolomu. Byla pryč. Ale on to zvládne. Přece nebude myslet na nějakou pitomou bezejmennou bohyni.