Ozvěny Twinsidoru (4)

21.01.2018 13:56

Rodina je jako záchranné laso – může vás i uškrtit:

Časně zrána vstoupil do ložnice Jeho Svatosti komorník Qen se snídaní. Vyvedlo jej z míry, že je postel prázdná. Od mládí sloužil předešlému hierofantovi. A Svatý Huderben vstával zásadně krátce před polednem. Až po dlouhém běhání po paláci a četném vyptávání se Qen od kapitána církevní stráže dověděl, že  hierofant hned po svítání projevil přání vyjet si na koni. Zavádí samé novoty, kafral důstojník. Dokonce to vypadá, že je mu naše přítomnost na obtíž. Kdyby mě nezavolali strážní z chodby a kdybych se do toho osobně nevložil, odjel by bez ochranky. Tvářil se, jako kdyby ho bodla vosa. Nejspíš mu dělá starosti dnešní setkání s císařem. Komorník pokrčil rameny. Pomyslel si, že kapitán tu není od toho, aby činy Jeho Svatosti komentoval, ale nechal si názor pro sebe. Po zralé úvaze prostřel Jeho Svatosti v zeleném salonku a čekal na jeho návrat.

Dusot kopyt na dláždění přitáhl bratra Qena k oknu. Komorník zvedl obočí, když viděl, jak prudce se hierofant vřítil do dvora. Seskočil ze zpěněného koně a poplácal ho po zadku. „Dosucha vytřít,“ křikl na podomka, který koně odváděl. Už byl dávno v domě, když do dvora dorazili vojáci jeho ochranky. Netvářili se příliš nadšeně. Qen zamyšleně zavrtěl hlavou a vydal se svému pánovi v ústrety. Bral svou práci vážně. Rozhodně nedopustí, aby se Jeho Svatost odebrala na jednání do rady hladová.

-x-x-x-

První náměstek dokončil předčítání denního rozvrhu. Dělal, co se dalo, aby necivěl, jak důkladně a jakou chutí se hierofant láduje. Až doposud se v jídle jen porýpal. Rozpačitě se na židli zavrtěl a poznamenal: „Jak patrno, zdravotní projížďka udělala Vaší Svatosti dobře. Ráčí Vaše Svatost tímto způsobem vstávat častěji?“

Rawen polknul a přikývnul. „Je to snad problém?“ zavrčel. „Kapitán se tvářil, jako kdybych po něm chtěl jeho první dítě. Už mě ten neustálý dozor otravuje. Nejraději bych se projížděl sám. Alespoň bych netahal vojáky z postelí.“   

Náměstek nadskočil. „To je nepřípustné, můj pane! Pečlivá ochrana Vaší Svatosti je jedním z pilířů naší církve!“ Vstal a přistoupil ke skříni s knihami. Chvíli studoval hřbety, než jeden útlý svazek vytáhnul. „Tady,“ pronesl tónem rodiče, jehož potomek se ještě v deseti letech pomočuje, „je Příručka diákonů. Je to vlastně zkrácená verze Kodexu církve Paní Světla. Součástí je i breviář duchovních. Je v něm jasně a stručně uvedeno, co si který duchovní může dovolit a co nikoliv. Od těch nejnižších až po hierofanta.“

Rawen si knihu vzal. „Děkuji, lorde Finorele,“ zaševelil s úsměvem, který připomínal spíše škleb.

Náměstek se zatvářil, jako kdyby mu řezali palec. Zapíchnul prst do vzduchu a zaskřehotal: „Předem se omlouvám, Vaše Svatosti, ale správně mě máte oslovovat bratře. To je tam také napsáno.“

Rawen odhodil nakousnutý koláček a chytil se za hlavu. „Dobře, bratře,“ houknul nakvašeně. „Můžete jít. Do císařovy rady trefím sám.“

-x-x-x-

S breviářem pod paží vstoupil Rawen v určený čas do konferenční síně. U oválného stolu sedělo jedenáct zachmuřených mužů. Jakmile zaznamenali jeho příchod, jejich napjaté rysy se uvolnily. Nejspíš se obávali, že hierofant nepřijde, nebo, co by bylo ještě horší, se dostaví až po té, co přijde císař. Pozdní příchod by si dle zavedeného zvyku mohl císař vyložit jako urážku. Ale hierofanta nebylo možno soudit dle Světského práva. Popravdě, vážení členové královské rady neměli představu, jak by si s tím legislativním oříškem poradili.

U stolu byla volná jen dvě místa, obě na protilehlých nejostřeji klopených stranách oválu. Rawen si bez rozmyslu k jedné ze židlí vydal. Zarazilo ho mnohohlasné syčení. Pochopil, že vybral židli, která patří císaři a otočil se k té druhé. Někdo s hlavou na správném místě ji pohotově odsunul, čímž potvrdil, že tentokrát zvolil správně.

Usadil se, na stůl položil podklady, které mu nachystal druhý náměstek, pod ně zasunul Příručku diákonů a podíval se kolem. Civělo na něj jedenáct strnulých obličejů. Většinu z aristokratů od vidění znal. Seděli v radě celá desetiletí a pracovali pro jeho otce. Bylo mu zatěžko přijmout, že zatímco on sedm let ve vězeňském lágru okopával lekesové cibule, tady ti šaškové se v pohodě a pohodlí přizpůsobili v službě Konvexovi. Někdo z nich musí mít v celé té šarádě pracky. Možná někdo z nich ví, kdo připravil Aleka a Vincenta o život. Při tom pomyšlení měl potřebu chytit jednoho po druhém pod krkem a přinutit je k přiznání. Ale už nebyl tak impulzivní jako kdysi. Musí na to jinak.   

„Chvála světlu, pánové,“ procedil skrze zuby do napjatého ticha.

Sál zašuměl, jak mu polohlasem na pozdrav odpověděli.  

Všichni včetně Rawena si viditelně oddechli, jakmile z chodby zazněly fanfáry ohlašující císařův příchod. Konvex I. nakráčel v doprovodu gardistů. Usadil se na své místo, gardisté se rozmístili po stranách sálu. Radní tak byli nuceni hlasovat s ozbrojenci za zády. Ale netvářili se, že by jim to vadilo. Po sedmi letech si už asi zvykli.

Aniž by císař Rawenovu přítomnost komentoval, zahájil jednání. Postupovali podle programu. Jednali o zásobování oddílů vyslaných do Mandefellu, o komplikacích při opravách povodní strženého mostu na cestě do Klarivie, o rozpočtu každoročních oslav Svátků světla, a dalších a dalších záležitostech. Rawen to nechal plynout, nenápadně nadzvedl papíry, otevřel příručku, nalistoval kapitolu nazvanou Hierofant a začetl se. 

Hierofant

Nejvyšší představený církve Paní Světla pověřený Koncilem ke službě bohyni. Vystupuje jako prostředník mezi bohyní a Koncilem. Jako velekněz předsedá Koncilu.  

Vyvolený bohyní  – Osvícený – Hierofant : Celoživotně zaslíbený bohyni. Rituálním stykem s bohyní symbolizuje a ztělesňuje vůli všech věřících po odevzdání se její milosti. Pro toto poslání církev vybírá ze svého středu dostatečně vzdělané a morálně zralé adepty, ne starší pěta šedesáti let s minimem tělesných vad a neduhů.

Rawen si takového adepta pro Krassionu představil. Mohl by se podobat třeba Finorelovi. Typický suchar. Chodící encyklopedie. Vrásčitý, s lalokem uvolněné kůže pod bradou, s prořídlou čupřinou a chybějícími zuby, neustálým popíráním přirozených tělesných potřeb napůl impotentní, ale jinak naprosto připravený sloužit bohyni do roztrhání těla. Při představě, jak moc musí být Krassiona z takového adepta nadšená, vyprsknul smíchem. 

Vyrušilo ho až ticho v sále. Zvedl hlavu. Jejda. Hleděli přímo na něj. Konvex, ten bastard, se tvářil jako kočka, co spolkla tučnou myš. 

„Snad vás tím dotazem příliš neobtěžuji, Vaše Svatosti,“ pronesl mrazivým tónem Konvex.

„Nikoliv, Vaše Milosti,“ odpověděl škrobeně Rawen. Jen kdyby věděl, co mu ten kretén chce. Kdykoliv se na něj podíval, bodlo ho u srdce při pomyšlení, jak moc se Konvex podobal Vincentovi. Stejně bledá pleť, stejně zelené oči, stejně světlé vlasy barvy lučního medu. Možná měl Konvex trochu hranatější bradu, ale na první pohled si toho nikdo nevšimnul. Kdysi si z toho dělali legraci. Ti dva vypadali spíš jako dvojčata, než jako poloviční bratři.   

„Tak jaké řešení byste nám doporučil?“ smečoval Konvex.

„Doporučuji zařídit se v té záležitosti podle vůle Nejvyšší paní,“ řekl s nevinným výrazem Rawen.

„Preferujete tedy tradiční pojetí,“ ozval se potěšeně stařičký hrabě Angus.

„Jistěže,“ odpověděl důležitě Rawen.

„Dobrá,“ řekl císař. „Pokud to tedy bohyni potěší, vybudujeme její nový chrám v Teviku  podle projektu mistra Hu-uenta.“

Dál už Rawen raději dával pozor. Po té, co císař dvouhodinové zasedání rozpustil a všichni se šinuli k východu, byl Rawen zadržen Tevinem v uniformě kapitána císařovy gardy. „Jeho milost očekává, že se dostavíte k obědu, Vaše Svatosti,“ oznámil prkenně.

Rawen se zamračil. Už už ho chtěl hodně hrubě poslat do háje, když se bratránkova naškrobená tvář zvlnila lišáckým úsměvem. „Přesně za dvacet minut do Malé jídelny,“ dodal Tevin, rozhlédl se kolem, a když viděl, že je nikdo nesleduje, vypláznul na Jeho Svatost jazyk a odkráčel.

Rawenovi připadala představa oběda s císařem stejně atraktivní jako klystýr, ale když viděl Konvexe, který si na opačné straně stolu něco šeptal s Grenovým strýcem, lordem Vuanem, napadlo ho, že to bude dobrá příležitost se za Grena přimluvit.

-x-x-x-

Bylo to snadnější, než se Rawen obával. Společně s císařem se oběda účastnilo dalších pět osob včetně Gracielly a Yaniky.  Až na mladinkou císařovnu byli všichni zúčastnění nějak pokrevně spříznění s rodinou císařovny matky. Dámy plynule a lehce udržovaly konverzaci. Stačilo jen přikyvovat anebo jednoslabičně odpovídat. Podle toho, jak Konvex celou dobu zarytě mlčel, Rawen usoudil, že k tomu oběhu jej dokopala matka. 

Po dezertu Graciella položila ubrousek, vstala, rozvážně se podívala nejdříve na Konvexe a potom na Rawena, a řekla: „To vaše škorpení musí přestat. My všichni teď odejdeme a vy dva si v klidu promluvíte.“

Bylo komické sledovat císaře, jak zalapal po dechu. Nepochybně k tomu chtěl něco podotknout, ale matka mu nedala příležitost, když svižně vyhnala z jídelny ostatní včetně konsternovaných vojáků a zapráskla za sebou dveře. Za jiných okolností by se Rawen válel smíchy. To, jak  matka opustila protokol a nepokrytě vzala věci do svých rukou...

„Překvapuje mě, že tě tu se mnou nechala o samotě,“ řekl jízlivě.

Konvex zakoulel temně zelenýma očima a sáhl po sklenici. „Zřejmě věří, že tě ty roky na čerstvém vzduchu zklidnily, bratře. A navzdory dýkám, které nosíš v holínkách, tě ujišťuji, že se umím bránit.“

Dříve, než stačil Rawen Konvexovi odpovědět, že měl jen jednoho bratra, toho, kterého on zavraždil, Konvex pokračoval: „Musíme si pár věcí vyjasnit. Já Vincenta a tvého otce neotrávil. Kdybych to plánoval, udělal bych to lépe, nemyslíš? Vyvraždil bych vás všechny.“

„A na koho bys to pak svedl, he?“ odsekl Rawen.

„Neměl bych zapotřebí to na někoho svádět,“ řekl Konvex. „Prostě bych vás všechny vyhladil a vzal si, co mělo být mé. Dědictví, které mi slíbil můj otec.“

Rawen se hořce rozchechtal. „Báchorky, že tvým otcem je nebešťan, si nechej pro mé náměstky. Možná nějaký průměrný šarlatán. Matka byla tak mladá, když otěhotněla... Tvému tatíkovi, ať je jím kdokoliv, stačilo předvést pár salonních triků a sežrala mu to i s navijákem.“

Konvex nehnul ani brvou. „Už jsem o svém původu slyšel ledacos,“ řekl ponuře. „Tohle mě nemůže urazit. Přiznám se, že jsem si prve myslel, že jsi tím travičem ty. Uznej, že bys to měl jednodušší. Zatímco já byl v době vraždy na diplomatické misi v Bogivii, tys byl tady v Herkenu. Bordel madam Frenetty je od tržnice jen pár minut. Odtud jsi mohl celou akci řídit, nebo jsi mohl v přestrojení ten jed do sklenic nasypat sám. Potom by ses vrátil do bordelu. Opilost a kocovinu jsi mohl předstírat, abys měl alibi.“

„Grandiózní konstrukce,“ ušklíbnul se Rawen.

Konvex se zamračil. „Také si myslím. Ale dnes ráno se mi doneslo, že se tvůj panoš v lékárně U trpaslíka Tupláka ptal, kdo tam před sedmi lety kupoval beruccin. Začal jsem se na to dívat jinak. Pokud chceš ten případ znovu otevřít, podpořím tě. Vlastně jsem to vyšetřování zastavil jen kvůli matce. Nechtěl jsem, aby trpěla, kdyby tvé zločiny vyšly najevo.“

„Moje zločiny?“ zařval Rawen. „Jak se opovažuješ! Ty slizkej červe!“ Měl co dělat, aby na Konvexe neskočil. Měl takový vztek...

Do jídelny vtrhnul Sirrel z Dettenu, poručík císařovy gardy, s obnaženým mečem. Rozpačitě se podíval nejdříve na císaře a pak na hierofanta. Když viděl, že oba spořádaně sedí u stolu, zamumlal: „Je všechno v pořádku, Vaše Milosti?“

Po té, co Konvex vojáka gestem vykázal, řekl: „Sjednejme přechodné příměří. Nechejme tvého panoše pátrat. O výsledky se podělme. Uvidíme, kam nás to přivede.“

„Jak ti mám věřit?“ ušklíbnul se Rawen. „Kdybys byl tím vrahem ty, možná bys udělal právě toto. Nechat mě, abych našel důkazy, abys je pak mohl defitivně pohřbít. Jak mi zaručíš, že ať Gren narazí na cokoliv, necháš ho žít?“

Konvex našpulil rty. „Mohl bych přísahat na zdraví naší matky. Ale to bys asi nepřijal. Takže udělím Grenovi imunitu,“ brouknul roztržitě. „Při jeho nevyrovnané povaze je to trochu risk, ale udělám to. Dokonce ti to dám písemně. A ty to uložíš do svého trezoru v kryptě. Jak víš, je to jediné místo, kam světská moc nedosáhne.“    

Rawen se zamračil při pomyšlení, že nabitý měšec by ten problém snadno překonal, ale dobrá. „S tím souvisí nezbytná změna Grenova pověření,“ podotkl. „Už za pár dní má odjet do Telsie...“

Konvex mávl rukou. „Řeknu Vuanovi, aby Chromonovi poslal někoho jiného. Grena bych mohl přeřadit k tobě. Co kdybys z něj udělal asistenta pro Světské záležitosti?“

Rawen se proti své vůli usmál. „To zní dobře.“

***

Odpoledne při rokování s prorektorem Zemské univerzity se Rawenovy myšlenky k rozhovoru s Konvexem stále vracely. Vůbec se mu nechtělo s tím licoměrníkem spolupracovat. Jen kvůli němu byl teď na doživotí uvězněný v tom příšerném církevním úřadu. Jedno vězení vystřídalo druhé. Byl na sebe naštvaný, že se dal tak snadno ukecat...       

„Jakmile Vaše Svatost rozhodne, které z prací vybrat a které vyřadit, sestavíme sborník,“ řekl prorektor, Magistr Kren, s očima upřenýma na hromadu pergamenů. „Už si vaše Svatost ráčila něco z toho přečíst?“ Asi zaznamenal, že písemnosti spočívají přesně na témže místě, kam je před třemi dny položil.

„Ještě neráčila,“ odpověděl škrobeně Rawen. Mimoděk mnul v prstech kamej s erbem úřadu zasazenou v platině, která mu visela na krku. Vzal si ji místo medově zbarveného kamene, který někam založil. „Prostě jsem se k tomu ještě nedostal,“ dodal mírnějším tónem. „Ale slibuji, že se na ty traktáty podívám ještě dnes.“ Měl v plánu traktáty roztřídit namátkou. Ty vybrané možná trochu umastí, aby to vypadalo, že je četl.

Zástupce univerzity krotce přikývnul. „Byli bychom vám vděčni, Vaše Svatosti. Je žádoucí skutky svatého Huderbena zpracovat zavčasu, dokud je paměť jeho současníků svěží.“  

„Samozřejmě,“ přikývnul mdle Rawen.

Hned, jak akademik jeho pracovnu opustil, otráveně si povzdechl. Všechno šlo šejdrem. Byly to tři dny, co honil v chrámu toho divného vetřelce, a co se mu pak zdál ten sen. Teď už si tím nebyl jistý, ale zdálo se mu, že než ten snový přízrak uviděl, zaslechl stejné cinkavé zvuky jako v chrámu. Pořád na to musel myslet, nehledě na to, že spálenina na hrudi odmítala zmizet. Mohlo to spolu souviset? Zpočátku předpokládal, že ta dívka je jen výplodem fantazie. Ale co kdyby existovala?

„...delegace z kláštera Písečné návrší. Přicházejí s naléhavou prosbou. Vím, že nebyli ohlášeni, ale velmi se přimlouvám, aby jim Vaše Svatost věnovala pár minut....“

Rawen zamžikal. Sakra. Byl vážně mimo. Ani si příchodu Druhého náměstka nevšimnul.     

-x-x-x-

Pozdě večer vyhnal z chrámu ostatní a opět se natáhnul na koberec. Schůzku s Grenem měl původně domluvenou na pozítří, ale jak se situace změnila, očekával, že se k němu panoš co nejdříve dostaví oficiálně. Zůstal tu, aby naoko meditoval, protože slíbil mnichům z Písečného návrší požádat bohyni o radu ohledně bubáka, co rozhazuje knihy v jejich knihovně. Jak tam ležel v tichu a tmě, skoro si přál, aby Krassiona skutečně přišla. Pod zavřená víčka se mu vkrádal obraz zářící dívčí tváře s vysoko posazenými lícními kostmi, nádherně klenutým obočím nad temně modrýma očima a ústy stvořenými k líbání. Mohla existovat? Byla jen výplodem jeho fantazie? Ve svém úřadě se měl tělesných rozkoší vzdát ve prospěch lásky k bohyni, ale myšlenky na dívčinu krásu rozehřívaly jeho krev. Po hodině to s těžkým povzdechem utnul a odebral se na lože. Nezbude mu, než se do kláštera vypravit osobně. Alespoň ho to odvede od myšlenek na přízrak v jeho pokoji. Pokud existuje racionální vysvětlení, najde ho. Podívá se tomu „bubákovi“ na zoubek. Mnichy, přirozeně, nechá v dojmu, že se mu to podařilo díky Krassionině radě.

-x-x-x-

Nazítří ráno mu Druhý náměstek v zapečetěné obálce předal císařovo prohlášení o Grenově imunitě. Vzápětí komorník ohlásil Grenovu návštěvu. Rawen jej okamžitě jmenoval tajemníkem pro Světské záležitosti. Oba byli nadšení, že Gren zůstane v hlavním městě. Dohodli se, že Gren bude dál pátrat v lékárnách. Teď měli na všechno dost času.

Po obědě se Rawen vydal do kláštera na Písečném návrší.