Ozvěny Twinsidoru (39, 40)

16.04.2018 19:13

 

Fialovým podvečerem si to namířil přímo k vykřičenému podniku u Boubelaté prdelky. Ve výčepu se nezdržoval. Vyběhl do patra a šel přímo za majitelkou. Objednal si večeři na pokoj, zaplatil za tři veselá děvčata. Furiansky s nimi řádil až do rána a nemohl se dočkat, až ho při tom Krassiona přistihne. Probudil se s kocovinou, jakou už dlouho nezažil. Lora, Bea i Una byly pryč. Jeho včerejší vztek byl ten tam. S ohledem na životy nevinných smrtelníků byl nakonec rád, že mu ta provokace nevyšla.  

Pozdní snídani mu ze staré známosti přinesla samotná bordelmamá. Zamyšleně žvýkal nadýchaný tvarohový koláček a mžoural do protivného denního světla. Frenetino roztržité kvokání snášel s nostalgickým úsměvem. Pamatoval si ji jako krásnou pružnou ženskou, ale sedm, vlastně už osm let neřestného života ji proměnilo v obtloustlou matronu s povislými víčky a třemi bradami. „...takový překvapení! Nikdá bych nečekala, že tě eště potkám, můj plyšáčku!“ brebentila. „Teda, já vážně nevím, co s tím máš společnýho, ale je moc dobře, že to fialový svinstvo zmizelo!“

 

Obrátil se k oknu. A sakra. Bílý den. Slunce svítí jak o dožínkách. Takže dohadování v nadsvětí je u konce. Rychle dopil slabé pivo. Vlepil své dávné milence pusu na kypré líčko. „Musím jít, koblížku,“ zamumlal.

 

Prokličkoval ulicemi, úspěšně překonal Herkenskou bránu a hnal koně do polí. Nejel daleko. Na rozcestí u Tří kamenů seskočil z koně, nechal ho volně pást a posadil se na mez. Slunce se klonilo k západu, ale do večera bylo ještě daleko. Poslouchal cvrčky v trávě, sledoval mravence spěchající mezi kameny, obdivoval sametové lupení kostivalu. Přes veškerou tu nádheru byl podrážděný. Štvalo ho, že musí čekat. Nejradši by tu nánu s mečem přivolal sám, ale nepamatoval si ty stupidní přivolávací verše z příručky. Uklidňovalo ho, že díky jeho Osvícení si ho brzy najde i tak. 

 

Vystoupila z oblaku světla, jak měla ve zvyku. Tvářila se jako výherce výroční loterie. V ruce třímala Twinsidor. Jak s ním mávala, ozývalo se zlověstné syčení. Doprovázelo ji hejno dalších nadsvětních, ale Rawen se zaměřil výhradně na ni. Kdyby mezi její svitou zahlédl Orenu, rozhodilo by ho to. A to nepotřeboval. S uspokojením zaznamenal, že jeho předpoklad týkající se rozdílné razance Krassionina vlivu na jeho osobu v paláci a venku byl správný. Byl schopný svobodně používat tělo, žádná tíha ho nezavalila.

 

Vytáhl svůj starý školní meč a kráčel jí v ústrety. Zadarmo svůj život nedá. Matně registroval, že nebešťané se vzrušeně rozševelili a rozestoupili se. Bylo jich hodně. Cítil jejich zvědavé pohledy, ale varoval se rozhlížet kolem.

 

Na Krassionině tváři rozkvetl povznesený úsměv. „No to se podívejme! Ono to chce se mnou bojovat!“

 

„Raději to, než užívat si tě v posteli, má paní,“ zakrákoral jízlivě Rawen a utřel si slzy, protože prudké světlo, které vyzařovala, mu dráždilo oči. „Zajímalo by mě, co by na tvé neotřelé způsoby projevování náklonnosti řekli tví věřící…Napadlo mě, že připravím reformu víry. Aby tě přestali uctívat jako bohyni světla a štěstí a začali tě ctít jako bohyni krve a bolesti, hnusu a nudy. Co tomu říkáš? Z vlastní zkušenosti vím, že v těchto oborech jsi naprosto dokonalá.“

 

Krassiona vytřeštila nad tím nehorázným proslovem oči, ale místo, aby cokoliv řekla, vybuchla jasným světlem. Davem bohů okolo se prohnalo rozhořčené mumlání.

 

Rawen bolestivě zamžikal. „Nečekám, že můj návrh oceníš hned, má paní,“ ušklíbnul se. „Přesto mi slib, že nad ním budeš alespoň přemýšlet.“ Zaujal šermířský postoj. Pokud se mu podaří ji dostatečně rozběsnit, možná ještě není všechno ztracené. Skoro nic neviděl, ale přesto dál Krassionu provokoval. Chtěl, aby zaútočila, aby jí mohl Twinsidor vzít a zabodnout jí ho do břicha. I kdyby to měl udělat naslepo. Netušil, zda to někam povede, ale musí to alespoň zkusit.

 

„Vyrvu ti střeva, ty špíno!“ vyjekla rozběsněná Krassiona.

 

„Můžeš to zkusit,“ řekl ponuře Rawen a jen čekal, až se proti němu Krassiona vyřítí.

 

Jenže v té chvíli nadsvětní bohové jako na povel Rawena docela obklopili. Tím se dostali mezi něj a Krassionu, zaclonili tu zář, která ho až doposud oslepovala.  Stáhli se kolem něj jako němá hradba, ale nevěnovali mu jediný pohled, jako kdyby byl jen věc, překážka na chodníku, která se dá odkopnout. Jejich pozornost byla zaměřená na Krassionu. I kdyby teď Rawen chtěl na bohyni zaútočit, musel by se prosekat skrze její příbuzné. Roztrhali by ho na kusy. No, i to je možnost. Konečně měl příležitost se podívat, kdo všechno Krassionu doprovází. Kromě Zmara, který se tvářil skoro pobaveně a ani náznakem nedával najevo, že by se kdy s Rawenem setkal, tu byl prošedivělý bůh s bradkou, oblečený v černé kůži a obutý ve vysokých kožených botách. Vypadal ponuře, jako kdyby spával v rakvi. To musel být Tanaka, dávný milenec jeho matky a Konvexův otec. Poznal Systemu, bohyni řádu – křehkou osůbku s vlasy stočenými ve vysokém lesklém drdolu, oblečenou ve světle zeleném přiléhavém overalu připomínajícím uniformu. Chlápek v tunice spletené ze zlatých vláken musel být Floen, bůh klamu a iluzí. Pak tu byl Euthon, kterého už Rawen potkal v parku, a taky Pravena s Trepenou. A ten výrostek se zasněným výrazem ve tváři bude nejspíš Kvilon Luzný. Rawen zatajil dech, když za Trepeninými zády spatřil Orenu. Prodrala se mezi ostatními až k němu. Konečně si ji mohl prohlédnout. V modrém přiléhavém oděvu rámovaném temně černou pláštěnkou byla krásnější než kdykoliv předtím. Její pleť zářila jako stříbro. Vlasy v divokých pramenech věnčily její ramena.

 

Rawen sledoval, jak Orena při pohledu na něj nakrčila nos, zvedla se na špičky a křikla směrem ke Krassioně: „Přece se s ním nebudeš přetahovat, matko!“ Její hlas zvonil, jako když se láme tenký led.  

 

„Je to jenom smrtelník,“ poznamenal znechuceně Kvilon.

 

„Ba. Je to nedůstojné,“ přidala se štědře obdařená a spoře oblečená bohyně, kterou Rawen odhadl na bohyni žádostivosti Isseu.

 

„To vážně nemáš zapotřebí, sestro,“ dodal pochmurně Tanaka.

 

„Mělo by se to udělat efektivně a hlavně rychle,“ ozval se dunivým hlasem Zmar. Znělo to tak věcně, jako kdyby se chystal porcovat husu, kterou si přinesl z tržiště. „Jsi rozrušená, zlatíčko. Nechej nás, abychom ti ho podrželi.“

 

Rawena bodlo u srdce, protože si z nějakého bláhového důvodu myslel, že bůh rozkladu ho má docela rád. Rád? Jak byl naivní. Kruh kolem něj se ještě víc stáhl. Tváře nebešťanů byly prázdné a oči studené. Jejich ruce se na něj sápaly. Kdosi mu vykroutil meč, ne že by měl prostor se jím ohnat… Bránil se jen s principu. Bylo jich moc, takže si vysloužil ránu do brady a pár jich schytal do břicha a do ledvin. Pak ho strhli na zem. „Je to poprava,“ zachrčel, „nebo spíš jatka? Chcete mě i sežrat? Tak se mnou uduste, vy hyeny!“ Vzpínal se a plival kletby. Měl by být vyděšený, ale místo toho se přistihl podivně rozjařený, protože poprvé v životě veřejně deklaroval svou neúctu a nevíru a to přímo osobně. Nakonec ho zafixovali a zalehli tak, že každou jeho končetinu drželi nejméně tři. Zachytil, jak si mezi sebou vyměňují tázavé pohledy. Nejspíš je překvapovalo, že pečínka před tím, než ji strčí do trouby, hlasitě protestuje…

 

Očima zběsile těkal po postavách, které se nad ním tyčily. Jejich pokřikování a poznámky mu splývaly v nejasné šumění. Všemi silami se soustředil, aby znovu Orenu našel, aby ji naposledy viděl. Nebyla mezi těmi, kteří ho drželi. Stála tam s Tanakou, který ji objímal kolem ramen, jako kdyby jí chtěl dodat kuráž. Rawen frustrovaně zaklel, když do něj Orenin pohled narazil. Jako by byl otravný hmyz. Proč byl tak hloupý, že jí nedokázal odolat? S děsivou pravdivostí mu docházelo, jak je ta propast mezi nimi nepřekonatelná. Jak nesrovnatelně se liší principy, podle kterých jedná ona od principů,  kterými se řídí on. To co jemu připadá osudové, je pro ni jen zábavnou epizodou v nekonečně dlouhé existenci. Srdce ho bolelo, protože ať byla Orena jakkoliv nedostupná, to, co spolu nakrátko sdíleli, jej navěky poznamenalo. S vědomím, že ji nikdy nedostane, mu představa vlastní smrti připadala neobyčejně lákavá… Jenže, k tomu právě dochází, že? Nenechají ho naživu, už jen proto, že ohrozil stará pravidla. Kdyby se takto vůči svému bohu vzbouřil každý velekněz, věřící by začali klást otázky. A pochybnosti jsou nebezpečné, oslabují víru a tím…oslabují bohy. Rawen pochopil, že jim jde o existenci. Spojili se proti němu v jednom šiku bez ohledu na výhrady, které vůči Krassioně mají. Přesně to se nyní děje.

 

Šumění hlasů se zvolna rozmělnilo. Rawen opětovně rozeznával jednotlivé věty. „Je připravený, Krassiono!“ křikla bohyně Systema. Koleny tlačila k zemi Rawenovo levé předloktí. Její dlouhé štíhlé prsty svíraly jeho krk.

„Už ho můžeš dorazit, drahá,“ řekl pragmatickým tónem Zmar, který společně s Kvilonem držel Rawenovo pravé rameno a paži.

 

Prostor kolem se uvolnil. Kromě těch šesti, kteří Rawena drželi, se ostatní rozestoupili, aby udělali Krassioně místo.

 

„Hlavně už to nezdržujte!“ stačil zaskřehotat Rawen, těsně před tím, než mu Systema zmáčkla krk tak těsně, že už nebyl s to ze sebe vydat ani hlásku.

 

Krassiona měla konečně možnost se dostat blíž. Zářila jako pochodeň, ale Rawen odmítl zavřít oči. Je jedno, že oslepne, nebude zavírat oči před smrtí. Jako kdyby to bohyně pochopila, zmírnila zář, až Rawen znovu rozeznal obrysy její postavy a pak i její tvář. Vypadala stejně nadšeně, jako když po něm skákala v paláci. Psychopatka v krystalické formě. Napřáhla se a bodla.

 

A znovu.

A znovu.

A znovu.

Nesčetněkrát.

Meč zvonil a Rawen pořád ještě žil. 

Skrze bolest ohromující jeho smysly slyšel Krassionin nadšený rykot. „Ustupte!“ zařvala. „Udělám z něho žrádlo pro ryby!“

Bohové se od Rawena odtáhli, konečně měl údy volné. Ale ještě než by se mohl o cokoliv pokusit, matně černé ostří se mu mihlo nad hlavou.

Čas se zpomalil. Sledoval, jak se k němu zvolna blíží…Ucítil chlad, když břit hladce oddělil jeho hlavu od těla. Možná proto mu teď táhne do krku…

A znova a znova máchala Krassiona černým mečem, osekávala ho jako soušku na topení…

 

Kontury a barvy se rozpíjely. Zvuky se mísily. Zvláštní, protože Rawen pořád žil, i když jeho tělo bylo na fašírku. Neviděl nic, než šedou mlhu, přesto slyšel, jak nadsvětní mluvili. Dokonce dokonale rozlišoval jejich hlasy.

 

„To by stačilo, drahá. Už je po něm.“ Poznal Zmarův hlas. „Vrať mi ten meč.“

 

„Uhm,“ hekla Krassiona. „A proč se o něj nemůžu starat já? Mám nejlepší trezor v nadsvětí. Kdykoliv vám ho z něj vydám…“

 

Ozvalo se mnohočetné nesouhlasné bručení:

Musíš dodržet, cos slíbila.

Neexistuje.

To už tu kdysi bylo.

Závazky se musí plnit.

Vždyť už máš, cos chtěla…

 

„Ale…já ho ještě potřebuju,“ smlouvala Krassiona.

 

„Mého syna necháš na pokoji,“ zasyčel zlověstně Tanaka.

 

„Dej. Mi. Ten. Meč. Hned,“ vysekával slova Zmar. A poprvé z něj byla cítit hrozba.

 

Bylo ticho. Pak Rawen slyšel všeobecné souhlasné vydechnutí. Takže Krassiona meč vrátila. No skvělé. Sám se pozastavoval nad tím, proč ho to ještě zajímá. Je přece mrtvý. Určitě to nebude trvat dlouho a všechno to zmizí. Byl zvědavý, jestli měla Orena pravdu, když říkala, že smrt neexistuje, a že po ní je jen další způsob existence. Pokud je to to, co právě prožívá, vůbec se mu to nelíbilo. Miloval barvy a měl rád svoje tělo. A teď netušil, co se z něj stalo, ani co ho čeká. Bylo to frustrující. Kdyby ještě žil, byl by vzteky řval. 

 

„No a je to za námi!“ ozvalo se freneticky. „Ani to nebolelo!“

 

Rawen si pomyslel: Jak koho. Tipoval, že ten nadšený pokřik má na svědomí Issea, ta krásná bohyně žádostivosti, kterou tajně uctívají děvčata z bordelu u Boubelaté prdelky. Sakra, kdyby mohl, byl by jim takovou víru rozmluvil. Issea je podle všeho chytrá jako džber dehtu. Podnikatelky v erotických služdách by si měly vybrat nějaký chytřejší idol… Aby si dokázaly naspořit na důchod. Nebo tak nějak…

 

„Jsi poněkud…rozcuchaná, matko,“ ozvala se přičinlivě Issea. „Doprovodím tě domů. Musíš se dát do pořádku.“

 

„Takový slizký nepořádek!“ prskala Pravena. „Mí noví věřící mi chtějí postavit kapličku. Je to jen kousek odtud. Hned za tím kopcem. Nemůžeme TO tu nechat! Jak by to vypadalo?“

 

„Jen běžte,“ řekl povzbudivým tónem Zmar. „My s Tanakou TO posbíráme a naházíme TO do Linnonských slatin…“

 

S brláním a šepotem se hlasy vzdalovaly. Rawen si pomyslel, že možná konečně nastane ta chvíle s velkým CH, kdy přejde do nějaké jiné hladiny existence. Byl zatraceně zvědavý.

 

„Sundej ten plášť Orenko. Dáme se do toho.“

 

Byl by překvapením nadskočil, kdyby měl čím. Orena tu zůstala? Ta má teda žaludek. Mají bohové vůbec žaludky?

 

Zvláštní. Cítil otřesy a vibrace. A slyšel hekání a funění. A tupé pleskání a dunění. Pak otřesy. Rawen měl pocit, že je v obrovském mlýně. Kdyby měl hlavu, byla by se mu točila. Nejspíš by byl i zvracel…

 

„Třes pořádně, nemáme na to celý den,“ zabručel kdosi. Aha, Tanaka.

 

„Jenom ať je v pořádku.“ To znělo jako Orena. A z jejího hlasu čišely nefalšované obavy.

 

Rawen byl naštvaný. Opravdu by moc rád věděl, co to znamená.

 

Pak s duněním cosi dopadlo na zem. „Áááááá!“ Rawen si s hrůzou uvědomil, že to řve on sám. A mrskal sebou, jako vylovený kapr. Byl zase v těle, všechno ho brnělo a svědilo, byl zamotaný v nějakém pytli. Pak se z té látky vymotal a…

 

Na ním se skláněly tři postavy. Zmar, Tanaka. Orena. Bohyně Odplaty v slzách třeštila oči a rty se jí chvěly. Pak se k němu zhroutila. Chytila ho za ramena a zatřásla s ním. Pak vzala jeho tvář do dlaní, pokoušela se otáčet jeho hlavou na krku, jako kdyby si potřebovala ověřit, že hlava na krku dobře sedí. „Už je dobře! Jsi celý! Jsi naživu!“ blekotala. „Tak řekni něco! Vidíš mě? Slyšíš mě?“ Její tvář zrcadlila strach. Vzhlédla k otci a strýci: „Nic neříká!“ vybafla. „Co když z toho přišel o rozum?“

 

Rawen o tom právě horečnatě přemýšlel. Pokud nepřišel o rozum, znamená to, že Zmar s Tanakou a Orenou nějakým způsobem Krassionu obalamutili. Celé to přichystali tak, aby to jenom vypadalo, že ho Krassiona zabila…

 

Opatrně se vyprostil z Orenina sevření a posadil se. V trávě pod Zmarovýma nohama zahlédl černý meč. Ukázal na tu zbraň, podíval se na Zmara a řekl: „Ří-íkal jsi, že Twi-insidor mě za-abije.“ Mluvilo se mu ztěžka, nejspíš proto, že sotva před chvílí byl na kusy.  

 

Orena radostně výskla: „Není šílený!“ Skočila mu kolem krku, čímž ho zase složila k zemi. Zaraženě hekl a snažil se ji ze sebe opatrně sundat.  Vlastně by to bylo docela příjemné, kdyby tu nebyli její otec a strýc.

 

„Nelhal jsem,“ zabručel dotčeně Zmar. „Pravý Twinsidor by tě skutečně zabil. Ale tohle je replika. Vzali jsme si příklad z generála Vuana, když nechal udělat tu repliku, co pak ukradl ten wesenský vévoda Nevímjaksejmenoval.“

 

„Esebius,“ napověděla Orena a svižně vyskočila ze země. Nejspíš jí došlo, že válet se tu na zemi před otcem po polonahém chlapovi není zrovna nejlepší nápad…

 

„Proč myslíš, že nám to trvalo tak dlouho?“ řekl Tanaka. Sehnul se pro meč a srčil ho Rawenovi pod nos. „Museli jsme sehnat toho nejlepšího zbrojíře. Vyrobit duplikát Twinsidoru není jen tak. Potřebovali jsme, aby syčel a zvonil jako pravý tak, aby to Krassiona nepoznala. Uspěli jsme až na Tenerisu. Krenevský bůh Kresen to dokázal…“

 

Rawen se znovu posadil a hned se hrabal na nohy. Překvapeně hekl, když mu Tanaka se Zmarem přiskočili na pomoc. „Zachránil jsi mého syna,“ řekl Tanaka, jako kdyby mu četl myšlenky. „Vex tě má rád. Nemohl jsem se přece dívat, jak mu Krassiona vraždí jediného bratra, který mu zbyl. Je mi líto, že mí vyznavači odpravili Aleka a Vincenta. Byli horlivější, než jsem sám chtěl…“

 

„Tak nějak jsme se k tomu dopátrali taky,“ zabručel neochotně Rawen. Myšlenka, že otec a starší bratr zemřeli jen díky zaslepenosti Tanakových uctívačů, jej stále dováděla do varu. Radši na to nemyslet. Mimoděk si všiml, že to nebyl pytel, ve kterém Zmar setřepal jeho ostatky k sobě, ale byl to ten modrý plášť, co měla Orena předtím na sobě. „A pravý Twinsidor?“ zachraptěl.

 

„Ten je dobře schovaný,“ odsekl bůh Zmaru. Ukázal na repliku: „Všichni ostatní až na nás čtyři si budou myslet, že Twinsidor je toto. A ty musíš z Riiberionu hned pryč. Jakmile se Krassiona rozhodne osvítit dalšího nešťastníka, což se stane brzy, zjistí, že to nejde. Bude se pídit po příčině. I kdyby ses zahrabal pod zem, našla by si tě. Jsi Osvícený, s tím se nedá nic dělat. A měj na paměti, že se jí musíš držet z cesty celá staletí. Krassiona taky pořád nesedí na zadku. Mohla by na tebe narazit i tam venku…“

 

„Fajn. Venku,“ hekl Rawen. Nedokázal si představit, jak a kam mimo Riiberion ho bůh posílá. Ale vlastně mu to bylo jedno. Smutně se podíval na Orenu. Jenom na zlomek času si myslel, že možná dostane šanci se s ní vídat…

 

Orena k němu přistoupila a vzala ho za ruku. „Tak jdeme.“ Obrátila se na Zmara a Tanaku. „Tati, strýčku, díky.“    

 

„Dej vědět, až se usadíte,“ řekl Oreně Zmar. A pak se přísně podíval na Rawena: „Máš štěstí, žes nám opravdu tolik pomohl. Kdyby se za tebe Tanaka nepřimlouval, kdyby mi nestrkal pod nos, že jsi skrze Konvexovu krev prakticky jeho nevlastním synem, tak to s Orenou…však ty víš co, by ti u mě jen tak neprošlo.“

 

„Nezapomeň, Ren, že tam venku jsou naše síly omezené,“ dodal lehce Tanaka.

 

Rawen na ně jen vyjeveně hleděl neschopný cokoliv říct a připadal si jako pitomec.  

 

 

Ateistův průvodce pantheony Metaprostoru

 

Barvy se rozmazaly a vystřídala je temnota a hukot. Prudká intenzivní bolest donutila Rawena zařvat. Kupodivu zůstával při vědomí. Místo aby řval, jen chrčel a vykašlával krev. Cítil, jak se prostor kolem nich prolamuje. Bylo mu opravdu zle. Svíraný a drásaný cizím nepřátelským okolím polykal žluč a krev. Jako by se ocitnul v tlamě bájného draka, který si z něj udělal žvýkací svačinku. Pak to pominulo.

 

Něčí paže ho silně svíraly. „Je to v pořádku. Je to v pořádku.“ Ten hlas. Konejšivý. Sladký. Rudá kola vířící v jeho zorném poli se rozplývala. Sípavě nabíral vzduch do plic. Sáhl si na hrudník, ucítil, jak jeho srdce pod žebry zběsile buší.

 

Orena se zářivě usmála. Mávla rukama kolem sebe. „Vyšlo to!“

 

Teprve pak mu došlo, že kulisy kolem se změnily. Nebyli v polích za Herkenem. Podle nezvykle zbarvených a exoticky tvarovaných stromů a podivně pravidelných hranolů skal na obzoru, nebyli ani na Riiberionu. „To je Bredeon,“ řekla Orena. „Svět démonů, bohů, jachadei a ewoui…Mezi nimi se tvoje Osvícení bez problémů ztratí. Sem utekl i můj bratr. Vzpomínáš na Menea? Vyprávěla jsem ti o něm.“ Mluvila pomalu jako k duševně retardovanému. Dávala si záležet na výslovnost.

 

Promnul si rukama obličej. „Jo, vzpomínám,“ zachrčel.

 

Snadno se dovtípila, co se mu honí hlavou, protože se bojovně vypjala. „Je mi líto, že jsme jí museli dovolit, aby tě rozsekala. Jinak to nešlo. Do poslední chvíle jsem neměla jistotu, jestli to vyjde.“ Když mluvila, dívala se na něj jako na něco vzácného. „Ale teď jsme v bezpečí.“

 

Popravdě nechápal, co na něm vidí. Tenké bílé jizvy, brázdící jeho tvář jako potoky krajinu, mu elegance nepřidaly. Všechna zranění se vyhojila bez následků, jen ty Krassioniny drápance ne. Pátravě studovala jeho obličej. Natáhla ruku a dlouhými štíhlými prsty krajinu jeho tváře mapovala.

 

„My?“ Dal si záležet, aby jeho hlas zůstal pevný. „Znamená to, že zůstaneš... se mnou?“ Rozhodně jí neposkytne to potěšení vidět ho naměkko.

 

S falešnou lítostí se zapitvořila: „Nemůžu tě tu přece nechat bez dozoru.“

 

 

 

 

konec

 

 

 

Celou knihu máte k dispozici na portálu "Google play" v sekci knihy. Najdete ji podle názvu (Ozvěny Twinsidoru) nebo podle jména autorky.