Ozvěny Twinsidoru (38)

14.04.2018 16:29

Posbírat kousky:

 

Ohromující spalující tepající svíravající bolest ho trhala na kusy. Křičel by děsem, ale nevěděl, jestli má ještě hrdlo. Neviděl ani neslyšel. Nebyl schopen pohybu. Jen tušil, že je s ním manipulováno. Matně cítil, že se rozpadá na kusy a opět se zceluje. Celé věky odplouval, vznášel se a zase dopadal na tvrdý povrch.

Po nekonečně dlouhé době, se k němu prodraly zvuky. Útržky slov. Posléze celé věty.

 

„..patří církvi! Je zavržený! Sebemenší kontakt pošpiní vaší duši.“ Prostorem se rozléhal jasně znějící Finorelův baryton. První náměstek byl konečně v centru dění. Vypadalo to, je ve svém živlu.

 

„Ale vy se špíny nebojíte, že, Finorele,“ ozval se posměšně Tevin.

 

„Chrání mě víra a zdejší posvátná půda!“

 

„Už mám těch keců dost. Vydejte ho, nebo bude mazec!“ Ten ostrý hlas. Konvex?

 

„Jen přes mou mrtvolu!“ zapištěl Finorel.

 

Ozvalo se zasvištění a tupý náraz. Cosi zarachotilo. Ozvaly se výkřiky. Kov udeřil o kov. Rawen by se strašně rád podíval, co se děje, ale nedokázal otevřít oči. Podložku, na které spočíval, kdosi zvedal. Podle proudění vzduchu ho někam přenášeli.

 

„Opatrně, nebo vám rozkopu zadky!“ To mohl být jedině Tevin.

 

Chtěl přemýšlet, ale zvuky se třepily, vjemy rozplývaly. Probudily jej další hlasy. „...patrno, že se to lepší. Vidíte, Výsosti? Krusta se odlupuje a pod ní je zdravá kůže!“

 

„Zázrak?“ Chraptivý a lehce zastřený hlas opata z Písečného návrší.

 

„Ano, zázrak,“ povzdechla si hořce matka.

 

„Už jednou vstal z mrtvých,“ ozval se rozpačitě Konvex. „Mysleli jsme, že ho uzdravila Krassiona. Ale zřejmě jde o něco jiného.“

 

„Bohové se melou a toto je důsledek.“

 

„Nikdo by neměl vědět, že se uzdravuje. Preláti skupují další olej.“

 

„Už se na něm vyřádili dost. Vždyť je na škvarek,“ ozval se naštvaně Tevin. „Co na něm chtějí ještě vařit?“

 

„Slyšel jsi, co praví orakula,“ řekl posměšně Konvex. „Skrze selhání Osvíceného dala Krassiona do klatby celou církev. Odpustí jedině za cenu Rawenovy smrti. Je na tom asi moc špatně, když věřící žádá, aby uskutečnili, co nedokázala sama.“

 

„Co ho poslat do exilu? Třeba do Klarivie?“ navrhoval Tevin.

 

„To situaci neřeší,“ ozval se Konvex. „Nebešťané jeho Osvícení vidí. Dokonce i někteří kněží. Pro všechnu tu církevní smetánku je nejhorší, že dokud je jeden hierofant naživu, nemohou inaugurovat dalšího. Jedině kdyby Rawen zemřel.“

 

„Hrajeme o čas,“ ozvala se matka. „Mám zprávy z provincií. Krassionin vliv klesá. V Utrenu vysazují lipové háje, obnovují oltáře Systemy. V Teviku v místech, kde stávala hlavní Tanakova svatyně, začala ze skály prýštit horká voda. V hospodách a putykách v Severním Hostoňsku se lidé houfně zaslibují Floenovi. Za vidinu snadné výhry odevzdávají i své potomky. Na hřbitovech Wesenské vrchoviny se tyčí obelisky na počest hrozivého Zmara.“

 

„Obdobné informace mám ze zahraničí,“ zamručel Konvex. „Domluvme se takto: Budeme ho chránit, dokud se neuzdraví. A potom už si to s preláty i s Krassionou musí vyřídit sám.“

 

Rawen usilovně kmital víčky, než se mu konečně podařilo je rozlepit. Zorné pole zalila krev. Z vyprahlého hrdla mu unikl sten.

 

„Probouzí se!“ zařval Tevin.

 

Znovu usilovně zamrkal. Kdosi mu otíral obličej.

 

***

 

„Nechcete další čaj, Vaše Výsosti?“ švitořila kulatá lady Jerina, jedna z matčiných dvorních dam. Rawen potlačil zaklení a s díky odmítl. Více péče by už nepřežil. Hověl si v posteli ve svém starém pokoji v císařském paláci. Podepřený polštáři se ládoval matčiným brosvovým koláčem a docela pokojně snášel nervy drásající brnkání. Harfenistka - matčina chráněnka, osmaosmdesátiletá lady Donáta se od hudební produkce nedala odradit. Významná rondorská skladatelka a interpretka byla přesvědčená, že musí svým angažmá rodině Herkenů deklarovat podporu v neklidných časech.

Cítil se skvěle, ale doktor mu radil odpočívat. Vaše kůže je ještě příliš citlivá, Výsosti. Dejte tomu čas. Podíval se na své ruce a znechuceně se zamračil. Hojící se kůže stále svědila. Stačilo se trochu poškrábat a prokvétala rudými podlitinami. Od chvíle, co ho nebešťané popálili, uplynulo šest měsíců.  Po té, co se z něj stal škvarek, se orakula pominula. Do Herkenu se valily zprávy jako povodeň. Bohyně je rozlícená! Vyzývá věřící k bdělosti! Objeví se falešní proroci! Povstanou kulty zakázaných bohů! Všechny heretiky bez milosti potřít! Skutečnost, že Rawen Krassionin výpad přežil, preláti čtyři týdny tajili a opakovaně se jej snažili dorazit. Byl v hlubokém bezvědomí a naštěstí necítil, co s ním dělali. Vařili ho v oleji, pálili v ohni, čtvrtili, drtili palicí. Zbytky jeho těla zahrabávali po částech daleko od sebe. I těžkými balvany zatížené a v pevných truhlicích zakované se jeho údy pokaždé ocitly zpět, daly se dohromady, srostly a tělo se začalo uzdravovat. Právě díky humbuku a strachu, které tu lapálii provázely, se císařským špehům podařilo vyslídit, kde ho skrývají.

Na důkaz, že v nadsvětí panuje zmatek, se Riiberion stále koupal ve fialovém světle. Některé stromy shodily listí, úroda se rýsovala podprůměrná. A Rawen se povaloval v peřinách, mlsal dobroty a přijímal návštěvy.

 

***

 

„Představ si, že mi napsal Esebius,“ pochlubil se Konvex. „Dokonce prozradil, kde se skrývají  Farfalla s Venonou. Tvrdí, že neměl ponětí, co natropily. Namluvily mu, že utíkají, protože Farfallu vydírám. Prý jsem jí připomínal její cizoložné spády. Však víš, Seb byl z těch, koho jsem vzal sebou, když mě sváděla v altánu.“

 

„Věříš mu?“ zajímal se Rawen. On by za Sebovu čest nedal ani pěťák.

 

Konvex si dlouze povzdechl. „Esebius absolvoval na třech univerzitách, ale co se týká ženských, chová se jako hlupák. Takže...ano, jsem nakloněn mu uvěřit. Sloužil mi dobře.“

 

„Špehoval mě ve vězení,“ vyplivnul pohrdavě Rawen. Pokus o krádež Twinsidoru raději nezmiňoval.

 

Bratr zakoulel očima.  „Tebe zrazoval, ale mě nikdy. Pozemky mých pěstounů na severu sousedí s jižním cípem Wesenska. Znám se s ním déle, než s tebou. Odjakživa prahne po wesenské samostatnosti. Tu jsem mu slíbit nemohl, ale jistou formu autonomie ano. Jakmile ses stal hierofantem a nebezpečí od tebe pominulo, začal jsem chystat podklady. Kdyby do toho nevlezlo mandefellské tažení, Esebius by byl wesenským markrabětem.“

 

Rawen se hořce zasmál. „Takže mu odpustíš a za to dostaneš Farfallu s Vebenou, chápu.“

 

Konvex se ošil. „Právě proto jsem tady. Není pochyb, že ty dvě mají prsty v Alekově a Vincově smrti. Ty to víš, já to vím. A ony zatím nevědí, že to víme. Pokud je chytíme, mohli bychom je postavit před soud.“

 

„O to přece jde, ne?“ zamračil se Rawen.

 

„Pokud bychom to znovu otevřeli, přišlo by na přetřes, co je k tomu vedlo,“ řekl Konvex. „Taky by se profláklo, že Vebena se tajně zaslíbila Tanakovi. To by s ohledem na budoucí rozdělení moci pro Tanaku moc lichotivě nevypadalo.“

 

„Aha, takže tobě jde o to, aby se někdo nedejbože o tvého tatíčka neotřel,“ zasyčel Rawen. „Myslel jsem, že s tím Tanaka nic společného neměl. Nebo snad ano?“

 

„Samozřejmě, že ne!“ odsekl zlostně císař. Vzápětí se kousl do rtu a celý se schoulil do sebe, jako kdyby mu bylo nepříjemné pokračovat. „Ale...hm...Tanaka mi k tomu něco řekl. Když byl zavřený, mohl své přívržence oslovovat jen za cenu velkého vysílení. Tehdy jim nakázal, aby mě chránili a podporovali. Aby usilovali o můj vzestup. Všemi dostupnými prostředky. A Farfalla s Vebenou se toho, zdá se, chytily.“

 

„Všemi dostupnými prostředky,“ opakoval ironicky Rawen, „to se dá vyložit opravdu různě.“ Sáhl po sklenici s rybízovou šťávou. „Přesto Tanaka přímo odpovědný není,“ připustil. „Vina leží na přisluhovačích. Tak ty dvě prostě v tichosti odprav, aby nemohly škodit jinde.“

 

Konvex se napřímil: „Takže ti to nevadí?“

 

Rawen pokrčil rameny. „Co na tom sejde, jestli si o mně někdo myslí, že jsem otcovrah a bratrovrah. V repertoáru mám daleko čerstvější a výživnější zločiny.“ Nadskočil, když mu došlo, že Konvex s Tanakou mluvil. Asi se nebavili jen o starých vraždách. Možná mluvili i o Oreně. Rawen by si radši ukousnul jazyk, než aby se na ni zeptal. „Pověz mi, jaké to je být polobůh?“ změnil téma. „Jsi vlastně nesmrtelný. Co budeš dělat, až bude mít tvůj syn padesát?“

 

Konvex jej obdařil podezřívavým pohledem, ale když z jeho tváře vyčetl upřímný zájem, uvolnil se. „Myslíš, že tu budu zaclánět donekonečna? Bylo mi řečeno, že až si tu odžiju lidský život, počítá se se mnou v otcově pantheonu. Moje...ehm...začlenění bylo jednou z podmínek dohod.“

 

„Takže to probíhá uspokojivě,“ zakřenil se Rawen. „Co je dál nového?“       

    

„Stále jednají,“ hlesl mdle Konvex. „Souhrnná dohoda už se rýsuje. Moc byla rozdělena, poměry se vyrovnávají. Zbývá to jen ratifikovat. Potíž je v tom, že Krasiona má jednu podmínku.“ Jeho tvář se stáhla úzkostí. „Chce tvou smrt.“

 

„To má ale smůlu,“ konstatoval uštěpačně Rawen.

 

Konvex si otráveně odfoukl. „Už se ví, že jsi poněkud hůř zranitelný. O příčině bouřlivě diskutovali. Dokonce spřádali hypotézy, co to způsobilo. Kvilon tvrdí, že můžeš být míšencem nějaké dávno vymřelé božské rasy. Tipuje to na Netreby. Euthon hlasuje pro Vahance. Jenže…oba tvé rodokmeny, jak ten ze strany otce, tak ten matčin, jsou zpracovány na dvě tisíciletí do minulosti.“ Konvex se prudce zarazil a přitiskl si prst na rty. „Dost. Pokud víš, co to způsobuje, neříkej mi o tom ani slovo. Pro jistotu. Možná tě to ochrání. Protože Krassiona na té podmínce trvá a tvrdí, že existuje nástroj, kterým tě zaručeně sejme, ať už jsi kdokoliv. Meč z černého kovu. Podezřele podobný požehnané zbrani, o které mi vyprávěl Vuan. Na krátký čas mu ji svěřila ta běska, co tě v Mandefellu doprovázela. Vlastně ani nevím, kam zmizela...“

 

„Nemluv o ní,“ zachrčel Rawen. „Už nikdy.“

 

„Ten meč je v nadsvětí. Díky němu Krassiona kapitulovala. Tanaka tvrdí, že ho má u sebe Zmar. Krassiona ho požádala, aby jí ho půjčil.“

 

„Kdyby jí ho dali, byli by tam, kde předtím!“ namítl Rawen.

 

„To mě napadlo taky,“ řekl Konvex. „Ale otec mě ujistil, že Krassiona je oslabená. Proti bohům by teď neměla šanci. Vzali by jí meč dřív, než by zaútočila. Ale proti tobě...“

 

„Jak jinak,“ houkl hořce Rawen. „Špinavou práci jsem udělal. Šup se mnou na smetiště dějin.“

 

„Myslíš, že mě to těší?“ bránil se Konvex. „Ale oni jsou už takoví. Otec dokonce připustil, že Krassionina žádost je v principu oprávněná. V zásadě jsi prý zradil svůj úděl. Bohyně tě osvítila a tys jí to prý hodil pod nohy. Porušil jsi všechna pravidla a tím jsi ohrozil jejich jistoty. Jsi – nebezpečný prvek, který je potřeba eliminovat. Kdo to kdy slyšel, aby se lidé vzpírali bohům? Čtveřice ostatních zatím váhá, ale nejspíš jí vyhoví. Dokud žiješ, nemůže Krassiona osvítit dalšího velekněze. Technicky to prostě nejde. Tudíž tě potřebuje mrtvého. A ostatní to z ryze praktických důvodů chápou. Udělají cokoliv pro klid v nadsvětí i tady...“

 

Rawen se hrabal z postele.

 

„Co to tropíš?“ podivil se Konvex. „Máš ležet.“

 

„Nebudu tu ležet jak pecka a čekat, až si pro mě ta mrcha přijde,“ zavrčel naštvaně. Najednou si uvědomil, že když jednal s Krassionou v zahradě, cítil se úplně jinak, než když s ní byl v Osvíceném paláci. V zahradě jí dokonce dokázal i odmlouvat. Císařský palác je od Osvíceného co by kamenem dohodil. Musí pryč, co nejdál od centra města. Možná do polí. Otevřel skříň a po krátkém hledání z ní vylovil košili bez krajek a jednoduché kamaše z černě barvené broušené kůže. Všechno, nač mohl v té chvíli myslet, bylo, že nesmí zemřít v posteli. „Ať na to nezapomenu,“ řekl, zatímco se oblékal, „svěřuju ti Grenaldinu ab Tahom. Vychováš ji se svými dětmi a jednou ji výhodně provdáš. Ale to ti povídám, dáš jí vybrat z hordy pořádných chlapů, jinak tě budu chodit strašit.“

 

Konvex poplašeně vyskočil. „Kam chceš jít?“ vyjekl. „No vážně! Na chodby i pod okna jsem postavil hlídky. Preláti jen čekají na příležitost tě znovu dostat!“

 

Rawen radostně výskl, když vzadu pod kabáty nahmátnul opasek a odřené jezdecké holínky. Vklouzl do nich, zhluboka si povzdechl, přistoupil k bratrovi a rychle a krátce ho objal. „Vyřiď matce, že ji mám rád.“ Vyštrachal se na židli a natáhnul se k ozdobné liště z bahenního buku lemující tapety těsně pod stropem. Chvíli za ní šátral prsty, až nahmátl pochvu se školním mečem. Jako poslední vytáhl ze skříně svůj starý šedivý vojenský plášť z ošoupaného vybledlého sukna. Přehodil si ho přes ramena, kapuci si stáhnul hluboko do čela. „Doprovodíš mě do stájí, Veličenstvo?“