Ozvěny Twinsidoru (37)

11.04.2018 09:21

Svého druhu stejná jako ty ostatní bestie:

 

Po večeři šel Rawen přemýšlet do parku. Souhlasil, aby Tevin informoval císaře. Bude přirozeně zvědavý, kde ty informace získal, ale o tom se Rawen bavit odmítl: Je pro vás lepší to nevědět.

 

Za normálních okolností měla být tma. Místo toho tonul svět ve fialovém šeru. Ani noc ani den. Vzduch dál vibroval duněním. Listí na stromech se jemně chvělo.

Rawen dorazil k Bublající fontáně. Právě se otáčel ke zpáteční cestě, když ho obklopilo světlo. Vynořilo se pět postav.

 

Krassionu a Pravenu doprovázel mládenec s dlouhými medovými vlasy, spletenými do tenkých copánků, s jantarově zbarvenýma očima. Zatímco ty dvě se hněvivě mračily, mládenec se hřejivě usmíval. Za nimi se potácela rozcuchaná bělovlasá žena v pokrčeném a zvláleném hnědém kaftanu. Její rty se chvěly tichým nesrozumitelným mumláním, oči měla obrácené v sloup. Nebylo divu, že se tak motá, když se nedívá na cestu. Průvod uzavírala černovlasá dívka s bledou pletí, vysoko posazenými lícními kostmi, nádherně klenutým obočím nad temně modrýma očima a ústy stvořenými k líbání. Orena. Rawena bodlo u srdce. Než se přinutil od ní otrhnout zrak, zaznamenal, že je obutá do vysokých holínek a oblečená do těsných přiléhavých kalhot a kazajky, která lichotivě kopíruje její zvlněný hrudník. Všechno černé. Tvářila se nezaujatě, jako kdyby ho nikdy neviděla.

 

Rawen zaťal zuby, aby potlačil rozechvění. To znamená, že měl Zmar pravdu. Matka ji v krizové situaci vzala na milost. Je možné, že by se jí Orena se vším přiznala? Tomu nevěřil. A že by se toho Krassiona dopátrala sama? Na to je příliš samolibá. Vzpomněl si, co mu o Krassioně Orena řekla: Matka se do takových přízemních věcí zásadně neplete. Problémy za ni vyřizují jiní. Z toho vyplývá, že interpretace skutečnosti se ke Krassioně dostává jen skrze kusé postřehy ostatních. Bohyně vnímá realitu jako úkaz sestavený z fragmentů. Její povědomí o běhu věcí může být zkreslené. Ale přesto, že se Krassiona do přízemních věcí neplete, je teď zde. Rawen pocítil bodavé jehličky strachu. Připravil se na nejhorší.

 

Krassiona vzala Pravenu za ruku a přivedla ji těsně k němu. „Zeptej se ho, drahá,“ vyzvala ji.

 

Pod pohledem stříbrnovlasé bohyně Pravdy se Rawen zajíkl. Tekutý kov v Praveniných očních jamkách se pomalu vlnil. „Kde je Twinsidor?“ zaševelila. Její rty se sotva hýbaly. Rawen se chytil za hlavu a zrychleně dýchal. V lebce mu explodovala bolest. Cizí vůle rozpouštěla jeho obranu. Někdo se přehraboval jeho pamětí a nutil ho k odpovědi. Jednoznačně pravdivé odpovědi, uvědomil si nakonec.

 

„Nevím,“ houknul drze. A byla to pravda. Nemá tušení, kde teď meč je.

 

Pravena zvedla obočí a obrátila se k matce: „Nelže.“

 

Rawen pochopil, že úspěch tazatelek tkví v jejich schopnosti pokládat správné otázky. A otázka, kterou mu Pravena položila, rozhodně správná nebyla. Kdyby se ho otázala, komu Twinsidor dal, musel by odpovědět, že Zmarovi. Možná, že z toho vyvázne. Bude odpovídat striktně dle pravdy, ale nic víc. Bude pravdomluvný až do morku kostí. Opravdu neví, kde právě teď ten meč je. Mohl by fabulovat, ale to se po něm nežádá.

 

Krassiona netrpělivě zafuněla. Hrubě dceru odstrčila a napřením vůle smýkla Rawenem do bláta. „Kde je ta zvratná? Ona už nám poví, u kterého spiklence meč skončil!“

 

„Kdo?“ hekl Rawen. Krassiona se tázala sama. Mohl jí lhát jak bogivijský kramář. Mohl ze sebe dělat pitomce, jak se to naučil ve vězení. Pomalu se zvedal na kolena.

 

„Ta poloviční démonka!“ prskala bohyně. „Moje služebnice Gonda si na ni stěžovala v chrámu! A zapřísáhla se, že jsi s tou nečistou hybridní bytostí v osobním kontaktu! A taky tvrdila, že ta kreatura měla černý meč!“ Zmáčkla Praveně paži. „Tak se ho už zeptej!“

 

„Ale nač?“ kabonila se stříbrovlasá.

 

„Na tu nečistou!“ zařvala matka. „A zeptej se chytře, ty krávo!“

 

Pravena pokorně sehnula hlavu a cosi si pro sebe zamumlala. Rawen se mezitím postavil a zpevnil kolena. Moc rád by vzal do zaječích, ale nenechali by ho. Chladné prsty bohyně Pravdy mu přejely po skráni. „Jak se jmenovala ta běska?“

 

„Žádnou běsku jsem tu nepotkal,“ odsekl Rawen. Orena přece není běska.

 

Pravena se zatvářila zoufale. Tázavě vzhlédla k matce.

 

„Dóóóst!“ zařvala Krassiona. Obrátila se na medového hezouna, který doposud jen přihlížel a rozšafně se křenil. „Tony, teď ty!“

 

Krasavec se odlepil od kmenu jilmu, zakroužil rameny, přistoupil k Rawenovi a položil mu dlaň na solar. Rawen trpce stiskl rty. Jednali s ním jako s hřebečkem při bonitaci. Tony, jak ho Krassiona pojmenovala, ještě víc přimáčkl dlaň k Rawenově prsní kosti. Tentokrát Rawen ucítil jemné brnění. Tonyho úsměv se vytratil. Spustil ruku a zavrtěl hlavou.

 

„Tak co?“ vřískla Krassiona.

 

„Žádnou čerstvou vinu tam necítím,“ řekl bezvýrazně krasavec. Z jeho postoje čišelo zklamání. „Jen nějaké staré. Objekt se cítí provinile, že někdo jiný v minulosti zemřel. Ale je to slabé a nepřímé.“

  

Krassiona si konsternovaně odfoukla. „Co to znamená? Je zrádcem? Nebo není?“   

 

Euthon Temný, bůh viny a pronásledovatel provinilých, protože to musel být jedině on, pokrčil rameny. „Možná, že je, ale v tom případě se necítí provinile. Šlo by to za předpokladu, že je loajální k někomu jinému. Ale řekl bych, že takový byl ještě předtím, než jsi ho osvítila.“  Bůh se pohodově usmál, čímž dal najevo, že je se sebou spokojený.

 

Krassiona si přejela rukama po naaranžovaném účesu a obrátila se na Pravenu. „Tak se pravdy dobereme jinak,“ řekla. „Budeš pokládat otázky, na které může odpovědět jen ano nebo ne. Zeptej se ho přesně takto.“ Naklonila se k dceři a šeptala jí do ucha.

 

Pravena se ušklíbla a znovu k Rawenovi pristoupila. Dokonce ho chytila na paže a její tenké ostré nehty se i skrze vrstvy oblečení zaryly do jeho kůže. Opět se vpila do Rawenových očí a přinutila ho, aby ji pustil dovnitř. „Jsi bohyni Krassioně cele oddaný?“

 

„Ne,“ odpověděl radostně Rawen. Tentokrát neměl kam uhnout, přesto pocítil zvláštní nával euforie.

 

Bohové seřazení kolem zakvíleli tak bolestně a rozhořčeně, jako kdyby jim řezali palce.

 

Krassiona Praveně nadiktovala další otázku a Pravena ji zopakovala nahlas: „Zradil jsi bohyni Krassionu?“

 

„Ano,“ odpověděl po pravdě Rawen. Skvělé! Vůbec mu nevadilo, že to řekl. Vzduch kolem se rozvibroval zlostným syčením. Zatímco se bohové dotčeně roztrpčovali, s maximálním úsilím se vymanil ze zajetí Pravenina pohledu a šlehl očima po Oreně. Její tvář se zavlnila obavami, než se rychle vrátila k netečné masce. Cítil, že musí něco udělat, aby Orenu ochránil. Dříve, než se Pravena s Krassionou propracují k chytřejším otázkám. Dříve, než z něj vytáhnou informace o Oreně. Vykroutil se z Pravenina sevření a obrátil se ke Krassioně: „A víš, proč jsem tě zradil? Protože jsi bezohledná a zlá mrcha. Nikdy jsem v tebe nevěřil. Přestože existuješ, nevěřím tomu, co reprezentuješ.“  

 

Cosi, do něj narazilo. Světlo zabralo celé jeho zorné pole. Cosi připomínjací ohnivou stěnu ho zavalilo. Strach ohromoval jeho rozum a žár propaloval jeho útroby. Byl dezorientovaný, ale pořád žil, dokonce zůstal vzpřímeně stát. Nohy jako by mu vrostly do země.

 

„To není možné!“ ticho rozčísl Krassionin výkřik. „Trepeno, co vidíš?“

                                                                  

„Potíže...Ehm...Vidím...samé...potíže...“ blekotala bělovlasá bohyně Věštby.

 

„Co to blábolíš? Pořádně se na něho zaměř!“

 

„...Bolí to...Cesty se kroutí... Potíže. Jak jsem řekla...“

 

„Samé nesmysly! Opřeme se do něj společně. Teď!“

 

Rawena zasypaly žhavé střely. Pod poryvy síly se zapotácel a zřítil se k zemi.  

 

„Ještě jednou!“ ječela Krassiona. „Oreno, co stojíš? Všichni zaráz! Teď!“

 

Další výpad. A další. Disciplinovaně ho spalovali. Spékali jeho kůži, kroutili kosti a vařili vnitřnosti. Měl by cítit bolest, ale cítil jen žár. Štvalo ho, že nic nevidí. Propadal se do hloubky. Teprve teď uvěřil, že končí.