Ozvěny Twinsidoru (36)

09.04.2018 15:22

Sahat po duze se nemá: 

 

Zmar byl dávno v prachu, ale Rawen stále seděl na hrazení kompostu a apaticky zíral do tmy. Připadal si unavený a rozervaný jako kdyby se vrátil z válečného pole. Teď jenom, aby se těch pět nadsvětních dokázalo dohodnout mezi sebou. Štvalo ho, že neví, jestli vyhrál nebo prohrál. Co se Oreny týká, tam prohrál ještě dřív, než boj začal. A to ostatní? To se teprve uvidí. Konečně se zvedl k odchodu. Pomalu, jako kdyby mu bylo nejmíň sto, se šinul podél tavolníkových keřů směrem k osvětleným budovám. Kdyby se nevlekl tak pomalu, asi by mu to uniklo. Zapraskání a sípavý dech. Strnul a prudce se otočil. Měsíc právě zakryly mraky, ale byl by se vsadil, že se ze stínu keřů odlepila temná postava a vklouzla za roh zahradního domku.

„Je tam někdo?“ křikl.

Vzdalující se dupání potvrdilo, že ať to byl kdokoliv, vybavovat se nehodlá. Co s tím? Uklidňovalo ho, že Zmar zmizel dávno předtím. Pokud se tu někdo teď v noci potuloval, mohl vidět jen chlapa u hromady kompostu.    

***

 

Pozítří odpoledne se Rawen vracel z univerzity. Na nádvoří jej dohonila Zelma. V patách jí klusala smečka dvorních dam a komorných. Všechny zvědavě natahovaly krky a špizovaly uši. Zelma se k Rawenovi přitočila a polohlasně mu oznámila, že to děvče, které jí doporučil, je pryč. „Nejspíš utekla s dodavatelem látek,“ lamentovala. „Co naplat, že byl její otec šlechtic, když matka byla kurva. Špatná krev se nezapře.“

 

Rawen zvědavé hejno ignoroval, vzal chůvu za ruku a dvorně políbil její zápěstí. „Nedá se nic dělat, drahá baronko,“ zaševelil. „Dali jsme jí šanci, rozhodla se po svém.“ Když se napřimoval, zahlédl v bezejmeném houfu Gondu. Probodávala jej pichlavýma očima, rty svírala v nesouhlasné grimase. Její výraz jej donutil rychle se s chůvou rozloučit.

 

Večer se posadil nad knihou, ale nedokázal se soustředit na písmena. Civěl do temné okenní tabule a před jeho vnitřním zrakem defilovaly výjevy z posledních dní. Krassiona tyčící se nad jeho zdevastovaným tělem. Orena poskakující na vojákově klíně. Zmar zabořený v hromadě kompostu. Místo úlevy, že má Orenu z krku, cítil bolestnou ztrátu. Postrádal její břitké postřehy i špičkování. Kdykoliv o něčem přemýšlel, cítil potřebu to s ní probrat. Přistihl se, že si v duchu formuluje, co jí poví... A co bylo ještě horší, stále po ní toužil. Chápal, že neměli budoucnost, ale nikdo ho nepřinutí, aby se s tím vnitřně smířil. Ve slabých chvilkách ho drásaly pochybnosti. Možná, že s tím mečem udělal chybu. Kdyby ho roztavil, jak mu Orena radila, ještě by tu byla. Aby sám sobě unikl, snažil se pracovat. Studoval církevní dějiny, aby se připravil na to, co lidi ve středním světě čeká. Epochu Paní Světla vystřídá epocha Velké pětky. Určitě to nepůjde hladce. Nastanou zmatky, přinejmenším nepokoje. Krassiona se jen tak nevzdá. Možná by bylo lepší, kdyby o ničem nevěděl, protože nemá šanci to ovlivnit.

Zprávy od orakul z diecézí hierofantovy postoje stran tolerance vůči dualitě vyznání v Mandefellu potvrdily.  Naježení preláti se uklidnili. Koncil jednomyslně odhlasoval pokládat nové církevní poměry v Mandefellu za standardní.

 

***

 

„Víc, víc, víc!“

Před očima se mu točila rudá kola. Dech se mu krátil, supěl námahou. Krassiona. Přišla zas, jak slíbila. Vytrhla ho ze spánku a hned šla na věc. Sotva byl při vědomí, ale na její pokyny reagoval poslušně jako otrok držený na lekesové dietě. Šílel z toho, že se nedokáže bránit. Cítil, jak se mu její nehty zatínají do zad a jak se její svaly stahují. Naposledy přirazil a roztřásl se. Nebylo to rozkoší, ba ani úlevou. Vztekem. Těsně, než zmizela, jako by ji odvál vítr, šeptla: „Nezapomeň na svůj úkol.“

V ložnici bylo dusno k zalknutí. Do okenních tabulí bubnoval déšť. Vstal a jako zpráskaný pes se dobelhal k oknu. Otevřel ho tak prudce, až rám narazil do zdi a sklo se vysypalo. Nastavil tvář studené spršce a postupně ze sebe vyrážel všechny nadávky, které znal.   

 

Jeho život se ustálil do pravidelné rutiny. Každé ráno prohnal koně parkem, pak mu při snídani Finorel přečetl denní program. V podvečer šermoval s poručíkem Davenem nebo si chodil pochovat malou Grenaldinu. Tahomové návrh s adopcí přijali s nadšením zvláště, když jim Rawen zaručil, že Grenově dcerce umožní navštěvovat jejich rodinné državy. Graciella se s radostí ujala role babičky. Rondorská říše vzkvétala, ostatní země jakbysmet. Otta, císař orkenský, dal na vědomost, že se oženil s Newinettou z mandefellského vévodství. Yanika s Konvexem oznámili, že čekají prvního potomka. Tevin po návratu z Utrenu povýšil na poručíka císařské gardy. Po princezně Farfalle a její důvěrnici Venoně se slehla zem.

 

Dny plynuly jeden za druhým, jenom Rawen byl jako na trní. Nechápal, proč to Zmarovi trvá tak dlouho. Twinsidor mu dal, ale zatím se nezdálo, že by se cokoliv změnilo. Krassiona ho oblažovala dál. Nechodila pravidelně, ale minimálně jedenkrát týdně. Každý večer skřípal zuby při pomyšlení, že se objeví. Zpočátku se vyhýbal vlastní ložnici. Ponocoval v salonu, v knihovně, v pracovně, dokonce i ve stáji v bláhové naději, že tam ho Krassiona nechá na pokoji. Nefungovalo to. Probíhalo to pořád stejně. Jiskřička rozkoše za cenu bolesti a studu. Nenáviděl sám sebe, že se nezmůže na odpor, protože Krassionina síla ho pokaždé úplně ochromila, nutila ho reagovat na povely, jako kdyby nebyl nic lepšího než vycvičený bojový pes. Kdyby bylo ke komu, modlil by se, ať to skončí. Když už se mu podařilo usnout, sužovaly ho noční můry. Zdávalo se mu o krásné bledé dívce, kterou honil ve zšeřelých chodbách. Smála se a cinkala. Ukrývala se za sloupy. Utíkala a její smích se vzdaloval, až zmizela úplně a on zůstal sám.

Léto zvolna přecházelo do podzimu. Navenek se stále nic nedělo. Rawen jen doufal, že je to klid před bouří. Odmítal uvěřit, že by ho Zmar oklamal…Připadal si jako hořící strom uprostřed utěšeného ovocného sadu. Oheň jej stravuje, ale zatím se nešíří. Všechny stromy kolem nesou dozrávající ovoce.

 

 

Když se ti nahoře perou

 

Začalo to tři dny před oslavami Světla. Bylo krátce po poledni. Raven se vracel z kláštera na Písečném návrší. Klusali po rovné, suché dlážděné cestě, ptáci na stromech podél cesty vesele zpívali. Byl příjemný podzimní den, nebe vymetené, vál mírný teplý vítr. Takovým tempem budou do dvou hodin doma.

Projížděli bukovou alejí. Rawen obdivoval podzimem barevné odstíny listů v kontrastu se sytou modří oblohy, zalíbeně studoval hladké šedé kmeny a spletitost větvoví. Zvláštní. Rytmické zvonění podkov o dlažbu znělo výrazněji. Zpěv ptáků se vytratil. Koně nervózně frkali. Vojáci církevní ochranky jedoucí v čele průvodu se v sedlech ošívali jako po invazi blech.

Vzduch zhoustl. Ozvalo se zaburácení. Všichni zvedli hlavy k obloze. Nikde žádné mraky. Slunce stále svítilo, ale barvy potemněly, jako když přes vodní lampičku přetáhnete průsvitný fialový šál... Rawen zaťal zuby. Tak je to tady. Zvovu zaburácelo. A znovu. A svět se stále víc nořil do fialového přísvitu. Koně se začali plašit, vojáci se snažili je zklidnit.

 

V tom mumraji se k Rawenovi přihnal kapitán Gennik. Oči měl jak mlýnská kola a měl co dělat, aby se udržel v sedle.  „Co se děje, Vaše Svatosti?“

„Bohové se baví,“ odsekl napruženě Rawen. „Pojedeme tryskem. Koně aspoň vypustí páru.“

Uháněli, jako kdyby měli v patách smečku mrtváků. Neustávající dunění rozvibrovalo vzduch, svět zahalilo fialové šero.

Obyvatelé Herkenu se srocovali v ulicích a ukazovali na zastřené slunce. V chodbách Osvíceného paláce svítily svíce jako o půlnoci. Ve tvářích lidí, které Rawen cestou do svých pokojů míjel, se zrcadlila tíseň.

V pracovně čekali tři náměstkové a Tevin jako vyslanec od císaře. „Navrhuji svolat mimořádnou pobožnost v chrámu Světla, Vaše Svatosti,“ spustil Finorel.

„A proč?“ bafnul nevlídně Rawen. „Bohové se škorpí, to je toho! Pokud bychom z toho dělali vědu, vypadalo by to, že máme pochybnosti o jejich příčetnosti. Zvláště Krassiona by se mohla urazit.“ Doufal, že lže přesvědčivě. Nehodlal reagovat. Protože modlitby horlivých věřících by mohly tu mrchu posílit. Drží přece palce opozici.

       

Prelát nasucho polknul. „Orakula mlčí. Lidé jsou zmatení. Co jim máme říci?“ naléhal.

 

Rawenovi ho bylo skoro líto. Laskavě se usmál. „Rozhlaste, že se nic zlého neděje. Ty mimořádné zvukové a světelné jevy souvisí s událostmi v nadsvětí. Možná to několik dní potrvá, ale našeho světa se to netýká. Klidně vám to dám písemně. Věřícím radím, aby přemýšleli nad svými činy a hledali příležitosti, jak více prospět svým rodinám, svým bližním. Tím naší církvi prospějí nejlépe. Na noc se odeberu do chrámu, abych Paní Světla tlumočil všeobecnou oddanost.“ S takovou mezi preláty prokličkoval směrem k jídelně.

 

Na paty se mu přilepil Tevin. „Pro mě a pro císaře prohlášení nemáš?“ křikl.

„Totéž, co pro věřící,“ odbyl ho Rawen.

Ale Tevin ho chytil za rameno, smýknul jím ke zdi a zasyčel: „Ze mě si srandu nedělej. Nejsi tak klidný, jak předstíráš. Na to tě moc dobře znám!“

 

Rawen zaváhal. Tevin byl poslední z jeho přátel. Gren zemřel. A Seb, Seb mu vlastně nikdy přítelem nebyl. Rychle přehodnocoval, co všechno by mu mohl říct, a co si za všech okolností musí nechat pro sebe. Nepatrně kývnul. „Mám žízeň,“ řekl mdle. Pokynul směrem k jídelně. „Můžeme se i najíst.“

 

Jakmile jim bratři naservírovali jídlo a odešli, naklonil se Rawen nad stůl, počkal až Tevin zvedne zadek ze židle a napodobí jej a zašeptal: „V nadsvětí probíhá boj. Pokud všechno dobře dopadne, paní Světla se rozdělí o moc se čtveřicí dalších bohů. Její absolutismus skončí.“

 

Tevin vytřeštil oči a s plácnutím dopadl zpět na židli. „Jak to, že jsi tak klidný?“ vybafnul. „Vypadáš, jako by ses z toho radoval!“

 

Rawen se křivě usmál. „Když bude Krassiona mít starosti tam nahoře, nezbude jí čas na mne.“

 

Tevin se přehraboval v talíři, ale zatím si nevzal ani sousto. „Pokud se ostatní proti Krassioně vzbouří a přinutí ji podělit se o moc, nebude potom naštvaná? Nepůjde po věřících za to, že ji v krizi neposílili? Nepůjde přímo po tobě?“

 

Rawen pokrčil rameny. „Ale ona o podporu nepožádala. Orakula mlčí. Naštěstí. Osobně si myslím, že Krassiona tu podporu od nás očekává automaticky. Proč by se obtěžovala instruovat orakula, když její věřící až doposud předvídali každé její přání? A kdybych to Finorelovi nezarazil, tak by se jí té podpory dostalo.“

 

Tevin otevřel ústa údivem a vyjeveně civěl. Málokdy se stávalo, že by mu došla řeč. 

 

Rawen ukázal na talíř. „Ty vůbec nejíš, bratránku. Takové jehněčí se špenátem jsi ještě neměl...“

 

Tevin ohromeně přikývnul. Pohodil hlavou směrem k oknům směrovaným na náměstí Svornosti. Věže burzovního paláce a vrcholky střech tonuly ve fialovém oparu. Dunění neustávalo. „Do běsí prdele,“ zaklel. „Tak ty nechceš, aby z toho vyvázla...“ Udeřil vidličkou o stůl. „Ale kdyby přišlo na krájení chleba, všechna vina padne na tebe. Uvědomuješ si to?“

 

„Velice dobře,“ ušklíbnul se Rawen a zaútočil vidličkou na sousto křehkého jehněčího.