Ozvěny Twinsidoru (35)

07.04.2018 22:55

Ostrý řez a hromada kompostu:

Vrátil se do své ložnice. Twinsidor zabalený v plátně hodil na postel. Sáhnul po přivolávací příručce a nalistoval příslušnou kapitolu. Zajímavé. Tentokrát svíčky ani lampy s posvátným olejem potřebovat nebude. Stačí zapálit vích slámy. Nezáleží ani, ve které fázi dne tak učiní. Hlavně když to bude na tom správném místě. Opsal si zaklínadlo, sbalil meč a zápalky a spokojeně se uchechtl. Noc je ještě mladá.   

Znovu se spustil z okna. V maštalích nabral ječnou slámu a štrádoval opět přes nebohou zeleninu k ohradě s kompostem. V návodu stálo, že nebešťana lze přivolat jedině v místě, kde jsou život a smrt v rovnováze. Zdánlivě tajemné zašifrované sdělení. Ale luštit ho bylo mnohem jednodušší, než by jeden čekal. Jako malý byl Rawen často nucený pomáhat matce a Zelmě v bylinkové zahradě. Většinou za trest, že se s někým porval. Plevel, který ty dvě vytrhaly ze záhonů, nosil na kompost. Zaznamenal, že zdánlivě nevábná hromada tlejících rostlin a kořenů se s postupujícícm časem mění na sypkou černou hlínu, kterou matka přidávala na záhony. Živé přechází v mrtvé, ale z mrtvého vyrůstá další život. Život a smrt v rovnováze. Které místo je vhodnější, než hromada kompostu?

Na slaměný vích položil lístek se Zmarovým jménem, zahrnul ho šlupkami od brambor a posadil se na trámovou ohradu. Ve světle plamenů, které ze smotku rychle vyšlehly, svižně recitoval:

Skrzie brezot kvasuenia

Skrze kolot priemeniia

Skrze pokoj pomnozenia

Žiaru, mrazu, hosporariu

Vladui Zmaru vysluchaju...

 

Hromádka kouřícího popela se lehce vznesla. Vzduch zhoustl a naplnil se vůní čerstvé hlíny. Tíže Zmarovy přítomnosti Rawena donutila vstát. Bůh se objevil uprostřed hromady po kolena zabořený v tlejících zbytcích. Zapřel se rukama o hrazení, jednu nohu vyprostil.  Nechal v marastu botu. Nezdálo se, že by mu to vadilo. Zaujatě vůni rozkladu nasál. Pobaveně zafuněl. Vytáhl druhou nohu a rozhlédl se kolem. Studoval rozkvetlé tavolníky vroubící ohradu, popínavé růže obrůstající štít domku na nářadí, zhodnotil nádrž na dešťovou vodu stojící pod okapem, jeho zrak obsáhnul i přiléhající záhony peržele a česneku. Pak se konečně zaměřil na Rawena: „Pozoruhodné,“ zamručel hlasem tak hlubokým, až Rawena bodalo v uších. „Pokaždé mě volají na hřbitov. Nikdy na zahradu.“ Bosý seskočil na trávník. Zadunělo to, zem se otřásla. „Co se děje?“ otázal se.

 

Další hodinu seděli na hrazení kompostu. Rawen pověděl, co se stalo v Mandefellu, přičemž přiznal, že Orenu vzal sebou. Zmar se sice mračil, ale nepřerušil ho. Techtle mechtle s jeho dcerou Rawen přirozeně vynechal. Řekl, že po něm Krassiona chce Twinsidor. Když skončil, sáhnul do trávy pro meč. Zbraň zabalenou v plátně Zmarovi podal.

 

Zmar si prohlédl jílec, opatrně meč z plátna vymotal, aby viděl čepel. Pokýval hlavou, něco si pro sebe zamumlal, načež čepelí pomalounku mávnul. Zasyčelo to. „Zvoní jen, když narazí na jinou zbraň,“ uklidnil Rawena, který při tom strnul. „Je to on,“ šeptl bůh a na jeho tváři se usadil zanícený výraz, až vypadal téměř lidsky. „Úžasná zbraň. Fascinující. Neexistuje žádná, která by se jí podobala.“ Položil si meč na kolena a spokojeně si odfouknul. „Dobře, že jsi ho dal mně. Krassiona by s ním spustila teror. Co za ten meč chceš?“

 

„Už nikdy nechci Krassionu vidět,“ vybafnul Rawen.

 

Zmar konečně odtrhl pohled od meče a roztržitě se na Rawena podíval: „Ale ona si tě poznačila, hochu. Osvícení může zrušit jedině smrt. No, a jak víš, před smrtí tě chrání můj Prach obnovy. To je, tak trochu, patová situace.“  

 

Rawen zklamaně zasyčel. Zatracené Osvícení. Vybavila se mu pasáž z breviáře od Finorela: Vyvolený bohyní  – Osvícený – Hierofant: Celoživotně zaslíbený bohyni. Rituálním stykem s bohyní symbolizuje a ztělesňuje vůli všech věřících po odevzdání se její milosti.  „To znamená, že se jí nezbavím? Nikdy?“

 

Zmar pokrčil rameny. „Svítíš jako kometa. I kdyby ses zavrtal pod riiberinskou kůru, stejně by tě našla. Netuším, co by se s tím dalo dělat. Prach obnovy v takovém kvantu, jaké jsi do sebe pojal, tě udrží naživu celá tisícíletí.“ Bůh udělal provinilou grimasu. „Původně jsem tě chtěl ofouknout jen pár zrníčky, ale tak nějak ses mi…zalíbil. Netřásl ses a neblekotal jako všichni ostatní. V návalu sympatie jsem ti dopřál trochu víc. Ani jsem si neuvědomil, že tvoje Osvícení by to mohlo zkomplikovat…“

 

Vyhlídka na nekonečný život pod Krassioniným jhem přinutila Rawena hledat cokoliv, co by mu pomohlo. „Zabít ji asi nechcete,“ zabručel znechuceně.

 

Zmar zvedl obočí. Poklepal na meč. „Twinsidorem by to šlo, ale zůstala by mrtvá jen na nějaký čas a pak by se díky víře znovu zrodila. Kdybys ji chtěl opravdu vymazat ze světa, musel bys povraždit miliony smrtelníků, kteří ji upřímně uctívají. A protože kromě ní uctívají i nás ostatní, nikdo z nás by to nedopustil, to snad chápeš.“

 

Rawen potřásl hlavou. „Chápu. Ale zlikvidovat ji na přechodnou dobu zní docela dobře… Aspoň něco, když ne všechno.“ 

 

Zmar zakoulel očima. „Byl by to průlom, který by spustil lavinu. A oslabení nadsvětních bohů by využili konkurenti z podsvětí. Následně by to znamenalo další zmatek ve smrtelných říších. Výsledek si vůbec netroufám předvídat.“

 

„Co Krassionu zavřít?“ hlesl zklamaně Raven.

 

„To by fungovalo jen krátce. Krassiona má mnohem více věřících než míval Tanaka. Někteří jsou ochotni zemřít mučednickou smrtí, což by ji mohlo nebývale posílit. Mohla by stěny vězení prolomit. V nadsvětí i tady by to znamenalo válku.

 

„Tak ji, sakra, omezte,“ zavrčel Rawen. „Rozdělte její moc mezi sebe. Přinuťte ji to přijmout. Lepší je být jednou z pěti, než riskovat vše.“

 

Zmar se zatvářil udiveně. „To by možná šlo.“

 

Rawen kul železo, dokud bylo žhavé. „Předpokládám, že Tanaku pustíte na svobodu. Rád bych věděl, zda se bůh Temnoty postará, aby byli Konvex a Graciella před Krassionou v bezpečí.“

 

„Konvex?“ vybafl Zmar. „Aha. To je ten Tanakův kluk. A Graciella...“

 

„Naše matka,“ objasnil Rawen.

 

„Ach tak.“ Zmar si protřel obličej. „Tanaka je v tomto ohledu docela spolehlivý. Ochrání si, co je jeho, o to se neboj. Pořád jsi mi ale neřekl, co za ten meč chceš ty. Sám pro sebe.“

 

Rawen se hořce usmál. „Řekl,“ odsekl. „Ale už jste mi vysvětlil, že je to nereálné. Když to nejde, tak to nejde.“ Přinutil se na věc dívat prakticky. Vstal a rozhodil rukama. „Až to spustíte, nač se mám připravit? S ohledem na lidi. Když se bozi perou, většinou to odskákají oni.“

 

Zmar se poškrábal ve vousech. „Orakula ostatních z Velké pětky se probudí. Kulty Tanaky, Systemy, Floena i Zmara budou obnoveny a postaveny na roveň kultu Krassiony.“

 

„Krassiona bude zuřit,“ zamumlal škodolibě Rawen.

 

„Předpokládám,“ konstatoval zamyšleně Zmar. „Ale nakonec to přijme. Máš pravdu. Je pro ni lepší být jednou z pěti, než být nic. A z naší strany je to pragmatismus. Raději ji mezi sebou dál strpíme, než abychom riskovali totální rozvrat.“ Zálibně si meč přitiskl k hrudi. „Tato věc změní běh dějin. Už můžu vzít Orenku domů. Teď ji můžu chránit sám. Ostatně, až to vypukne, Krassiona po jejím škraloupu ani nevzdechne. Byl to dobrý nápad ti ji svěřit.“

 

Rawen při zmínce Orenina jména rychle sklopil oči. „Skoro jsem o ní nevěděl, sire.“