Ozvěny Twinsidoru (34)

06.04.2018 21:26

Zmizela za svítání. Se slibem, že přijde zase. Ležel tam a drkotal zuby. Plánoval, jak se vyplíží do stájí, skočí na koně a zmizí. Sumíroval si, kolik času zabere cesta k severnímu pobřeží Bogivie. Nechá se najmout na esedorskou pirátskou loď...

Sladké blouznění o svobodné budoucnosti mu vydrželo několik hodin. Konečně syrová tepající bolest ustávala. Nezbývá, než čelit realitě. Slunce bylo vysoko. Zvláštní, že ještě nepřišli otravovat s denním rozpisem. Nejspíš číhají za dveřmi a sbírají odvahu je otevřít. Ten randál museli slyšet až dole ve městě na Kozím rynku.

Vypotácel se z postele a zapadl do šatny. Sklonil se k umývadlu a dlouho zvracel. Pak si nalil džbán studené vody na hlavu. Voda stékala po dorasovaném těle a rozlévala se na dlaždicích do růžových loužiček. Jeden džbán to nespraví. Ani tisíc. Opřel se rukama o mycí stolek a podíval se na sebe do zrcadla. Vypadal, jako kdyby ho zavřeli do klece s rozběsněným tygrem. Na opuchlé tváři, hrudníku na pažích, hluboké rozšklebené drápance. Už nekrvácel, vypadalo to, že se rychle hojí. Na tváři tam, kam ho sekla nejdříve, zůstaly tři opuchlé rudé šrámy. Teď teprve Rawen Zmarův Prach obnovy naplno docenil. Svezl se na zem a nepřítomně zíral na hromádku ručníků vzorně naskládáných v proutěném koši. V hlavě měl vymeteno jako na sýpce před sklizní.

Tlumené brebentění z ložnice ho přinutilo sáhnout po županu a jít tam. Všechny povrchy pokrýval bílý poprašek. Opadaná omítka. Komorník Qen s výrazem blažené extáze stahoval z postele zakrvácená prostěradla, jeden uklízeč s uslzenýma očima leštil nábytek a druhý posmrkávajíc stíral podlahu. Ve dveřích z přijímacího salonu přešlapoval poručík církevní stráže. Podle toho, jak zvědavě civěl, bylo jasné, že už se to rozkřiklo.

„Asi jsem zaspal,“ zaskřehotal sarkasticky Rawen. „Vyřiďte mému koni, že vyjížďka se odkládá, poručíku.“ Voják trhavě přikývnul, srazil paty a rychle zmizel.

„Snídani jsem naservíroval v salonu, Vaše Svatosti,“ vypravil ze sebe uctivým tónem Qen.

„Nemám hlad. Jen žízeň,“ odsekl Rawen. „A doneste mi něco silnějšího, než tu ranní ředěnou břečku.“

Finorel přecházel po salonu, lejstro s denním rozpisem žmoulal v ruce. „Chvála světlu, Vaše Svatosti,“ zadrmolil radostně. „V pracovně čeká opat Keivan. Chce konzultovat...“

„Vyřiďte prelátům,“ přerušil náměstka Rawen, „že se rokování Koncilu přerušuje. Stejně tak ruším svůj denní program. Preláti vyšlou kurýry do diecézí. Ať vyslechnou orakula a přinesou o tom zprávu. Teprve pak budeme pokračovat.“

První náměstek otevřel ústa a zase je rychle zavřel. Mlčky přikývnul a klidil se to zařídit. Rawen těžce klesl do vypolštářované pohovky, hodil nohy na stůl, zavřel oči a sípavě se rozchechtal. Bylo mu fuk, kdo ho skrze dveře poslouchá. Takže seznámení s Krassionou má za sebou. Připadal si jako špinavý hadr. Tak použitý. Nedokázal si představit, že by se to mělo opakovat. Nejvíc ho šokovalo, jak reagují ti kolem. Místo aby byli paralyzovaní strachem, vypadají nadšeně. Museli přece tu její děsivou moc cítit. Viděli, jak se třesou stěny a praskají zdi. Určitě slyšeli její výkřiky a jeho řev. Přesto si byl Rawen jistý, že nikdo z nich by mu nevěřil, kdyby prohlásil, že uctívaná Nejvyšší bohyně, Paní světla a štěstí, je nesnesitelná a vyšinutá bestie.   

 

 

 

Nic neslyšet, nic nevidět, v nic nevěřit

Strávil hodně času ve vaně. Potom zapadl do postele a až do večera se válel. Popíjel silné víno, listoval v přivolávací příručce a odmítal návštěvy. Jako první se k němu dobývala matka. Jako druhý se ohlásil generál Vuan. Jako třetí dokonce Konvex. Rawen neměl náladu snášet jejich opatrné dotazy a vlastně ani nevěděl, co by jim měl říct. Nejspíš by použil slova, která by přinutila mnichy číhající za dveřmi s křikem utíkat. Už tak kolem něj chodili téměř bez dechu a po špičkách. Otázal se Druhého náměstka, co se stalo tak zvláštního. Dověděl se, že je prvním hierofantem, se kterým Paní Světla zůstala až do rána. Místo smíchu předvedl efektní záchvat kašle.

Za okny už byla tma. Z ran na kůži zůstaly tenké bílé linky. Nejvyšší čas s tou blbou sebelítostí skončit. Převlékl se do černého a otevřel okno. Sešplhal po fasádě a utíkal k Zelmě. Chůva starostlivě vrtěla hlavou, když vyslechla jeho otázku, ale řekla mu, co potřeboval vědět.

Prošel kolem kasáren ke konírně. Obešel sedlárnu a pokračoval ke kryté jízdárně. Budovu prodepřenou sloupy využívali štolbové k drezuře koní hlavně v zimě. Teď na jaře tu bývalo prázdno. Skrze tenké dřevěné stěny se ozývaly hudba a smích. Podle melodie Rawen poznal písničku o zapomětlivé kramářce, která si nedokázala zapamatovat cestu z rynku do domku pod hradbami. Měla nekonečný počet slok, což se hodilo hlavně při závodech v pití piva.

Jízdárnu důvěrně znal. Vincent sem chodil s panoši trénovat šerm podle zakázané Grumlichovy školy. Rawena sebou brát odmítal, aby to nevyzradil otci. Rawen se zařídil tak, aby mohl bratra při výcviku alespoň nepozorovaně sledovat. Teď se to hodilo. Zanořil se do hustého porostu bezových keřů rostoucích u stěny, až se proklestil k místu, kam kdysi do venkovních prken osobně zatloukl tři železné kramle, po kterých mohl vylézt až k oknu a nakukovat dovnitř. Kramle byly na místě, jen trochu rezavé.

Uvnitř bylo opravdu veselo. Hned u vrat se točilo pivo. Na stolech voněly slané koláčky se smetanou a cibulí. Na cvičišti vydlážděném dubovými hranoly se tancovalo, na lavicích za mantinely posedávali starší sloužící s korbely v rukách. Vojáci císařské a církevní gardy proháněli v kole kuchtičky, švadlenky, komorné a pradlenky ze dvora císařovny, i ze dvora císařovny- matky. Rawen zahlédl i staré známé z mandefellské mise. Poďobanou, Šilhavou i Gondu. Spolu s dalšími dívkami postávaly u mantinelů. Poďobaná se Šilhavou sledovaly tančící páry se špatně skrývanou závistí. Gonda se krmila koláčky, pohupovala se do taktu a blahosklonně se usmívala. Rawen už si myslel, že tam Orena není. Mezi tančícími páry ani na tribuně ji neviděl. Ještě víc natáhl krk, aby obsáhl co největší plochu budovy. Ha! Konečně ji našel. Seděla na klíně mladšímu synkovi hraběte Cohrena, v ruce třímala cínový korbel, rytmicky nadskakovala a zpívala jako o duši. Zrádkyně! Vojákovy prsty se bořily do jejích boků. Patrně, aby mu při poskakování nespadla z klína.

Čekal tam a potil se vzteky snad celou věčnost. Mezitím co ji ten okrajkovaný cápek osahával, do sebe obrátila další dva korbely. Vzhledem k její drobné postavě to bylo o zdraví. Brzy vyjde ven, aby si ulevila. Po další nekonečné odrhávačce se skutečně semekla z vojákových stehen a skotačivě spěchala k vratům. Venku se ostražitě rozhlédla, uličnicky se uchechtla a vlezla mezi keře. Rawen ji nechal se vyčůrat. Když si urovnala sukně a prodírala se zpět, zakašlal. Bohyně strnula.

„To jsem já,“ křikl. „Musím s tebou mluvit.“

Otočila se jeho směrem a osekla: „Já ne.“ Větvičky zašelestily, pokračovala k vratům. Nezněla jako opilá a nevypadala ani překvapeně, spíš naštvaně.

Rawen žárlil. Chtěl jí zahrnout výčitkami, ale sám strávil noc s její matkou. Nemohl jí vytýkat vůbec nic. Přinutil se spolknout hněvivá slova a šel přímo k věci. „Chce, abych jí našel Twinsidor. K čemu ho může potřebovat?“     

Zastavila se. „Na Konvexe? Otta zklamal, tak se snaží jinak. Ten meč musí zmizet,“ řekla. „Nejlíp ho roztavit.“

Jen potvrdila, čeho se sám obával. Než ho o tom ujistila, bláhově koketoval s nadějí, že  Krassiona meč potřebuje z nějakých zásadních světotvorných důvodů. Třeba aby odrazila útok cizích bohů. Ale ne. Chce ještě víc zadupat do bláta svého bratra. Hluboce si povzdechl. „Když nedostane meč, sežene něco jiného, čím Vexe odpraví.“

Pokrčila rameny. „To je možné.“

„Co by se stalo, kdyby meč dostal právě Tanaka?“ navrhl. Napadlo ho, že tím by se disproporce rozdělení sil vyrovnaly. „Už by se postaral, aby se jeho synovi nic nestalo...“

Popošla k němu a založila si ruce na prsou. Pod jejím pohledem se rozpačitě ošil. „Přišel jsi o rozum? Kdybys Tanakovi ten meč vrátil, i když vážně nevím, jak, vyvolal by vzpouru. Chtěl by si vynahradit tři sta let poroby. Nehleděl by napravo nalevo.“ Zavrtěla hlavou. „S tím nechci nic mít!“

„Já zase nechci nic mít s tvou matkou!“ vyštěkl. „Ona nehledí napravo nalevo už teď!“

Hudba v jízdárně zesílila, ozval se potlesk a smích. „Všichni slaví,“ šeptla ponuře. „Jsou šťastní, že je s tebou spokojená.“

Nadechl se, aby jí řekl, že její matka je vyšinutá krvežíznivá psychopatka, ale pak se zarazil, když mu došlo, co by tím naznačil. Ne, nechtěl, aby se někdo dozvěděl, čím si s Krassionou prošel a už vůbec nechtěl, aby to věděla ona. Sarkasticky se ušklíbnul. „Mám to ale štěstí.“ Udělal dva kroky a byl u ní. „Miluju tě, Ren,“ vyrazil ze sebe. Věděl, že je to nemístné, věděl, že je to ztracené, ale musel jí to konečně říct. „Jenom tebe.“ Natáhl ruku. Dřív, než ji stačil pohladit po tváři, ucukla.

„Nemůžete mít všechno, Vaše Svatosti,“ řekla uštěpačně. „Uvidíte, že za pár let vám to ani nepřijde.“ Přímo sálala veselostí. Ale její rty ji prozradily. Tiskla je k sobě tak těsně, že ztrácely barvu.

Chtěl ji potrestat. Přehnout přes koleno. Umlčet ta drzá ústa. Ale úplně nejvíc měl potřebu se obhájit. O post hierofanta nestál. Kdyby do toho nešel, dobří chlapi by zemřeli v dolech. Znělo by to tak šlechetně. Ale byla to jen pěna na hladině. Dřív obviňoval Vexe, že ho odporně vydíral. Bylo to pohodlné a ještě se cítil jako morální vítěz. Ale teď věděl, že na svém postavení zapracoval stejně jako Vex, ne-li usilovněji. Vždyť ještě nedávno byli oba vzájemně přesvědčení, že ten druhý zavraždil Aleka a Vincenta. Oba byli příliš hloupí a příliš pyšní. V zaslepenosti udělali spousty chyb. Před sedmi lety byl Rawen rozhořčený a ukřivděný a vzteklý. Dílem truchlil za otce a bratra, ale mnohem více se třepal na příležitost, která se mu tou tragédií otevřela. Chtěl být císařem. Ukázat všem, že není o nic horší, než by byl Vincent. Bez ohledu na to, zda by byl schopný to zvládnout, mu tuto příležitost Konvex vyfoukl. Proto Rawen prahnul po pomstě a proto si tak ochotně osvojil myšlenku, že právě Konvex je strůjcem všeho zla. Kdyby před sedmi lety spolkl svou ukřivděnou hrdost a dal se s bratrem do řeči, nejspíš by si oba ušetřili spoustu potíží. Jenže situace byla příliš emočně vyhrocená a ani on ani Konvex na to tehdy nebyli zralí. Potřebovalo to jistý čas, aby se prach usadil.

To všechno jí chtěl říct. Ale nevypadala, že by jakékoliv jeho zdůvodňování přijala. Viděla jen výsledek. Hierofanta, který se zaslíbil Paní Světla. Udělal to při plném vědomí. Neměl nárok si teď stěžovat. Neměl nárok chtít něco jiného. Přesto ho bolelo, když se musel dívat, jak se muchluje s jiným. Byla jeho. „Dirgil ab Cohren,“ vyplivnul pohrdavě. „Je dobrý?“

Obdařila ho zářivým úsměvem. „Je milý, vzdělaný, silný. A dostupný,“ dodala.

„Chápu,“ vyštěkl. Tady skončil. „Opatruj se,“ procedil skrze zuby a odcházel.

„Nezapomeň zničit ten meč!“ křikla ze tmy.

Už se nebude skrývat do stínů. Poháněný vztekem mířil přímo skrze zeleninové záhony k budově kasáren. Podrážkami bot drtil kedlubny, ničil hlávky salátu, vyvracel bulvy nevinného mladého celeru. Strážní u vchodu otrávení, že musí hlídat, zatímco ostatní řádí v jízdárně, se při pohledu na nakrknutého hierofanta obezřetně odlepili od zdi.

„Jdu do zbrojnice,“ houknul, „něco jsem si tam zapomněl.“