Ozvěny Twinsidoru (3)

19.01.2018 11:47

Někde něco cinká:

Krátce po patnácté hodině se Rawen dostavil do zimní zahrady ke svačině s matkou. Graciella ab Herken odložila knihu a nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Máš dvacet minut zpoždění, drahoušku.“

„To řekni těm fanatikům z Písečného návrší,“ zabručel Rawen, když si sedal ke stolku. „Celé dvě hodiny mě otravovali s návrhy nových koncepcí duchovní osvěty. Chtějí stanovisko bohyně Krassiony. Hodil jsem to Třetímu náměstkovi, aby mi s té hory balastu udělal výpisy s tím, že přece nemůžu bohyni obtěžovat nepodstatnými detaily. “ Zakoulel očima. „Opravdu dojemné. Kdyby tušili, že žádná neexistuje, ušetřili by si práci.“

Graciella zbledla. „Okamžitě ztichni! Máš ty vůbec rozum, takhle bohyni urážet? Vždyť ti udělila svátost Osvícení! To je nic? Zjevně si tě cení. A ty ji místo respektu urážíš, když ignoruješ staletí zavedené mravy. Ukázala na drahokam na jeho hrudi. „Tímhle chceš nahradit obřadní plášť a klobouk? To je k smíchu!“

Rawen se natáhnul pro šálek s čajem a zavrčel: „Promiň, ale to s tebou řešit nebudu.“ Jen by se opětovně pohádali. Od poslední schůzky ve vězení se matce důsledně vyhýbal. Viděli se pouze při inauguraci a při slavnostní hostině. „Proč sis vyžádala můj čas, máti? Mám toho docela dost.“

„Zajímá mě, proč ses ještě osobně nesetkal s bratrem.“

„Protože ho nemůžu ani vidět, natož slyšet? Protože má ženu, která měla být moje? Protože jím opovrhuji? Protože je to podvodník a vrah?“ vychrlil ze sebe. Jasně, patřilo by se, kdyby se jako hierofant s císařem sešel mezi čtyřma očima. „Ostatně, zítra musím do císařské rady. Takže se mu nevyhnu.“

Graciella zaťukala nehtem na porcelánový šálek. „Místo klábosení s ministrem vnitra, by ses měl zaměřit na duchovní záležitosti, Aderawene. Doufám, že nehodláš znovu otevírat to vyšetřování.“

„Díky za tvé rady,“ syknul sarkasticky Rawen. „Všechno, cos mi řekla, pečlivě zvážím.“ Aniž by se napil nebo cokoliv snědl, vstal. „Už musím jít.“

Matka se zamračila. „Obávám se, že svůj úřad nebereš dostatečně vážně.“

„Dělám, co můžu,“ zaškaredil se Rawen a odkráčel.

-x-x-x-

Krátce před půlnocí v Krassionině chrámu hierofant vstal ze studené dlažby a náměstkům a asistentům řekl: „Je pozdě, bratři, běžte si odpočinout. Chci ještě chvíli zůstat s bohyní o samotě.“

Byla dřina z chrámu vypoklonkovat ty nejoddanější horlivce, kteří toužili hierofanta při komunikaci s bohyní podpořit. Jakmile byli pryč, Rawen se natáhnul na měkký koberec rozprostřený na podiu u trůnu. Všude bylo ticho. Temnotu ředily jen olejové lampy. Jejich mihotající plamínky kreslily na sloupech a reliéfech na stěnách stínové divadlo. V mysli si přehrával schůzku s Brenevonem. Ministr byl v úřadu teprve dva roky. Prohlásil, že v archívu složka týkající se pátrání po příčinách Alekovy a Vincovy smrti není. Pokud vůbec existovala, musel ji prý uklidit jeho předchůdce, který je mrtvý. Nepřekvapilo ho to. Začne znova. Už téměř spal, když se ozvaly kroky a z temnoty se vynořil Gren ab Tahom.

„Chvála světlu, Vaše Svatosti,“ pozdravil kousavě. „Zajímavé místo pro šlofíka.“

Rawen se mátožně posadil a plácnul na koberec vedle. „Chvála světlu a všem pitomcům rovněž,“ odpověděl ponuře. „Promiň mi tu pozdní hodinu,“ řekl, „ale kdybys přišel dřív, měli bychom to i se zpěvem.“

Gren se uvelebil na zem, opřel se o sloup a vybafnul: „Co chceš?“ Gren byl přímočarý a čestný až k sebezničení. Věci pro něj byly vždy jen černé nebo bílé. Pocházel z vysoce postavené rodiny tradičně dodávající služebníky a společníky císaři a jeho příbuzným. V devíti letech ho přidělili jako panoše druhorozenému princi. Bral úděl společníka a rádce smrtelně vážně. Prožil s Rawenem patnáct let. Znal jeho nejtemnější tajemství. Celou dobu byl věrný až za hrob. Rawen o něm uvažoval jako o příteli a stejně tak se k němu i choval. Grenovy rady byly často praštěné, ale jeho pozorovací talent a pohotovost oceňoval. Až nyní mu došlo, že Grenovo angažmá u něj skončilo. Jeho otec ho nejspíš po dohodě s císařem přidělí jinam.

„Jsi pořád můj přítel?“ otázal se Rawen.

„Za týden nastupuju k Chromonovi z Telsie,“ zavrčel Gren, což nebyla odpověď na Rawenův dotaz. „Jako bodyguard jeho dvou dcer. Je jim sedmnáct. Moje žena z toho šílí.“ Chromon z Telsie byl bratrancem císařovny matky a žil v nejsevernějším cípu Rondoru.

„Ani jsi mi nedal vědět, že se ženíš,“ rýpnul si Rawen. „Takže... gratuluji.“

„Od chvíle, kdy nás propustili, jsem byl v jednom kole,“ vybouchnul Gren. „Nezapomeň, že zatímco jsi ty před inaugurací povinně meditoval, odehrála se císařská svatba. Strýc Vuan sedí v radě. Zaměstnal mě tak intenzivně, že vůbec nechápu, jak jsem se sám zvládnul oženit. Rodiče se vrátili z vyhnanství. Naše sídlo na Jeřabinovém nábřeží našli vyrabované. Bylo zapotřebí zařídit spoustu věcí. Vážně jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Štve mě, že ses obětoval, ale na druhé straně jsem rád, že jsem venku. Už kvůli Palioně.“

„Neměl jsem jinou možnost,“ řekl upjatě Rawen. Ještě týž den, kdy ho matka navštívila v táboře, se na to téma s Grenem rafli. Gren radil, že by se měli naposledy pokusit o vzpouru. Tvrdil, že pokud Rawen ostatním vězňům prozradí, čím ho císař vydírá, šli by do toho všichni. Ale Rawen nechtěl riskovat další ztráty na životech. Bylo mu jasné, že by to dobrá polovina vzbouřenců nepřežila. A co pak? Byli by na útěku. Měl téměř jistotu, že nikdo ze sousedů jim azyl neudělí. Nemohl nejstatečnějším šlechticům říše připravit budoucnost bezejmenných banditů. „Je fajn, že vám to s Palionou nakonec vyšlo. Myslel jsem, že ti dovolí, abys ji vzal do Telsie sebou.“

„To ano,“ odseknul Gren, „ale vžij se do její kůže. Ona bude pečovat o děti a já budu skákat kolem dvojčat, o kterých se ví, že mají morálku toulavých koček.“

Rawena bodlo u srdce. Děti. Něco takového on nikdy mít nebude. „Už čekáte dítě?“ přinutil se říct a dokonce se i usmál. „To jste si pospíšili!“

Gren zjihl. „Ještě to nevíme jistě. Každopádně na tom pracujeme.“

„Možná by se to přidělení dalo ještě změnit,“ řekl Rawen.

Gren potřásl hlavou. „Vypadá to, že mě do té sibérie přeřadili schválně, abych ti nebyl poblíž. Bude v tom mít prsty můj zatrolený strýček Vuan. Takže už mi pověz, proč jsi pro mě poslal. Hlavně ať je to něco, co se dá do týdne stihnout.“

„Potřebuju zjistit, která lékárna běžně prodává beruccin. A jestli si vedou záznamy, komu ho prodali a kolik. Pokud nemají záznamy, možná, že si někdo pamatuje, kdo to svinstvo kupoval.“

„Ha ha,“ zapitvořil se Gren. „A předpokládám, můj princi, že se pídíš po informacích sedm let starých. Takže jsi to nevzdal.“

„Ani náhodou,“ přikývnul Rawen.

„Je zvláštní, jak se svět za tu dobu, co jsme byli v lochu, změnil,“ prohodil Gren. „Nikdo o tom nemluví, jako kdyby to bylo vyřešené. Všichni jsou z císaře nadšení. Jaké zákony prosadil, jaká opatření zavedl. Dokonce i můj otec. Když jsem zmínil nestandardní okolnosti, za kterých byl Konvex korunován, rázně mě uťal. Prý si mám velezrádně řeči odpustit, nebo mě vydědí. Chápeš to? Mnohem více se přetřásá tvá neochota se s císařem sejít. Dokonce se sázejí, kdo z vás dvou přileze první.“

„Nemám důvod se s ním vybavovat,“ zaškaredil se Rawen. „Tak co, obejdeš ty lékárny? Nikomu nevěřím jako tobě.“

Gren se poškrábal v kratinké blonďaté čupřině. „Pokusím se. Ale moc si od toho neslibuj.“ Sáhl do kapsy a podal Rawenovi čtverec složeného papíru. „Máš to po přečtení spálit.“

„Co je to?“ podivil se Rawen.

Gren pokrčil rameny. „Uvidíš sám,“ řekl. „Já jsem okamžitě zapomněl, kdo mi to dal a už teď si nepamatuju, že něco takového vůbec existovalo. Hlavně to pak znič.“

Po tom, co Gren odešel, přešel Rawen k lampě, aby si dopis přečetl. Byl od Yaniky. Psala, že na něj celých těch sedm let čekala. Že je jí moc líto, že se jejich cesty rozešly. Popřála mu hodně štěstí v novém postavení. Vlastně to nebylo nic, s čím by se musela tajit. Vsunul růžek dopisu do plamene a sledoval, jak hoří a mění se v popel. Celé ty roky ve vězení o ní snil. Kdyby jen tušil...

Potřeboval se uklidnit. V Osvíceném paláci desítky mnichů neustále sledovaly každý jeho krok a čekaly na jeho pokyny. Tady mohl být aspoň chvilku sám. Napadlo ho udělat z individuálních nočních meditací zvyk. Jeho podřízení ho tu nebudou otravovat a on se v tom čase může nepozorovaně dostat do města.

Z úvah ho vyrušilo zacinkání, jako kdyby někdo ťukal nožem o hranu sklenice. Šel za zvukem, až se dostal ke dveřím do kabinetu, kde přechovávali rezervní svíce, voňavý olej do lamp, církevní kodexy a zpěvníky. Ze škvíry nad prahem prosvítalo světlo. Vzal za kliku a prudce otevřel. Musí je všechny naučit, že ho při noční meditaci nesmějí obtěžovat. Jakmile vstoupil, našel tmu. „Co to je?“ vybafnul. „Okamžitě tu lampu zapal,“ řekl způsobem, jaký vylučoval odpor. „Vím, že jsi tady.“     

Ze tmy se ozvalo tichounké chichotání. „Zkus mě chytit, nádhero,“ zašvitořil neznámý.

Cililink. Tak zvláštní. Hlásek to byl tenký a něžný. Rawen zavrtěl hlavou. Co tu o půlnoci dělá nějaké děcko? Mohlo by patřit služebné z císařského paláce. Ale jak se mohlo zaběhnout do chrámu? Leda, že by běželo přes park. „No počkej!“ brouknul. Vycouval z kabinetu s očima přilepenýma na dveře, aby viděl, pokud by z nich ten malý ničema vyběhl. Z nejbližšího sloupu sundal lampu a zase se ke kabinetu vrátil. Vešel dovnitř. Na stole ležela rozevřená kniha. Dítě služebné a čte si? Možná jen hledalo obrázky. No, v tom kodexu jich moc nenašlo. Zvláštní, že lampu, kterou si tajemný čtenář svítil, nikde neviděl. Rawen se podíval pod stůl, posvítil do všech koutů, místnost byla prázdná. Vtom za jeho zády něco zašelestilo.

Cililink

Otočil se právě ve chvíli, kdy se ten ničema prosmýknul do chrámu. Byl rychlý. Rawen zahlédl jen temnou skvrnu, která splynula s temnotou neosvětlených zákoutí. Musel být schovaný za dveřmi. „Ty zbabělče!“ křiknul a polekal se vlastního hlasu zesíleného akustikou. „Pokud sem dobrovolně přijdeš, nic se ti nestane,“ smlouval. Nechtělo se mu uličníka honit, ale rozhodně ho tu nemohl nechat. To je nápad. „Maminka má o tebe určitě strach,“ prohodil mazaně, kráčející galerií a pátrající po každém pohybu.

 „Ta se nezajímá,“ ozvalo se uštěpačně.

„A co otec,“ řekl Rawen, „ten tě nehledá?“

„Taky pryč,“ zaznělo vzpurně.

„Hm,“ povzdychl si Rawen, „to se někdy stává.“ Pomalu se blížil směrem, kde ten uličník stál. Už viděl obrysy postavy opírající se o sloup. Překvapilo ho, že je mnohem vyšší, než předpokládal. Mohl být jen o hlavu menší, než on sám. Takže to už nebylo dítě, ale výrostek. Ještě dva kroky a...“

Cink, cink, cililink...

Rychlost, s jakou se nezbeda zase ztratil ve tmě, byla nevídaná. „Podívej, už mě to nebaví,“ houknul. „Zítra mám rušný den. Jestli tu chceš trčet až rána, posluž si. Ale ven se nedostaneš, protože to tu zamknu.“ Nemohl dovolit, aby uličník z chrámu něco odnesl. Jakmile se při těch myšlenkách přistihnul, znechuceně si odfrkl. Štvalo ho, že si s tím dělá starosti. Vlastně by mu to mohlo být jedno...

„Tak se měj,“ řekl. „Jdu spát.“ A šel. Tak, jak řekl, zvenčí chrám zamknul. To se bude kostelník divit, až ráno toho vetřelce načapá. Za světla se mu bude ukrývat mnohem hůř. Ale možná se mu podaří nepozorovaně utéct... Vlastně tomu ničemovi držel palce.

V Osvíceném paláci, do kterého to měl tak padesát kroků, se ještě svítilo. Rawen prošel bránou hlídanou církevními vojáky a vyběhl po schodech ke svému apartmá. V předpokoji se protáhnul kolem komorníka Qena spícího na otomanu do své ložnice. Ani ho nenapadlo ho budit. Jako pes o kostičku by žadonil o špinavé prádlo. Rawen byl tak unavený, že rozhodl odbýt si koupel až ráno. Vyndal z holínek dýky a dal je pod polštář, vyzul se, sundal z krku řetěz s drahokamem a hodil klenot do šuplíku nočního stolku, oblečený se svalil do postele a usnul.

„Cink“

„Cink“

„Cink“

Ostré světlo ho nutilo přivírat víčka. Jako kdyby se díval do slunce. Pak se ze světla vynořila postava. Nejdřív viděl jen obrysy, ale vzápětí se přizpůsobil a spatřil detaily. Byla útlá, ale podle úzkého pasu a zaoblených boků, to byla žena. Její tvář byla jemná a krásná a zářila jako tekuté zlato. Dívala se na něj způsobem, jakým pozorujeme cizokrajné zvíře v kleci. Oči jí svítily sytou tmavou modří. Ještě takové oči neviděl. Natahovala k němu ruce. Ve chvíli, kdy mu položila dlaň na hrudník, se otřásl bolestí.

Prudce se posadil. Po světelném přízraku ani stopy. Uvědomil si, že je v posteli a dýchá, jako kdyby běžel do kopce. Ještě bylo šero, ale slunce za chvíli vyjde. Promnul si místo na srdci, kam se jej snová bytost dotkla. Pořád ještě ho tam bolelo. Věděl, že už neusne. Otráveně vstal a zamířil do koupelny. Jo, studená voda na hlavu mu udělá dobře...

Sundal si tuniku a když ji odkládal do koše na prádlo, mimoděk se podíval do zrcadla. Na hrudníku měl skvrnu. Byla temně rudá, měla tvar nepravidelné sedmicípé hvězdy. Vypadala, jako by ji někdo na kůži namaloval. Připomínala spáleninu. Opatrně si tam sáhnul, jako kdyby doufal, že se to dá setřít. Že by to souviselo s tím snem? O něčem takovém nikdy neslyšel. Všiml si, že se mu ruka chvěje. Už z těch pitomin blbnu, uvažoval. Nejspíš ho v chrámu kousla zatoulaná blecha...