Ozvěny Twinsidoru (29)

25.03.2018 19:52

Pokus číslo dvě:

Řezat stanové plátno zubatou orkenskou dýkou by nikomu nedoporučil. Praskavý zvuk naštěstí zanikl v rámusu, který vypukl u brány. Rychle vklouzl dovnitř a narazil do měkkého a voňavého těla ležícího na zemi. Orena. Svázaná jako v povijanu s roubíkem v puse. Vztekle blýskala očima. Ze srdce mu spadl balvan. Vypadala, že je v pořádku.

„Jsi mizerný diplomat!“ obořila se na něj, jakmile jí uvolnil pusu.

„Netvrdil jsem, že nejsem,“ zavrčel. Překulil ji na břicho a hledal uzly, aby je rozvázal. Nebude ničit lano, které se může hodit. 

„Co ti trvalo tak dlouho?“ hekala s pusou napůl zabořenou v polštářích.

 „Pokud sis nevšimla, byl jsem mrtvý,“ zasyčel.

„Samozřejmě, že byl,“ odsekla, zatímco ji vymotával z provazů. „Ale bylo to jen dočasné. “ 

„Jak?“

Zavrtěla hlavou. „Můj otec. Dal ti Prach obnovy. Copak si nevzpomínáš?“

***

Otta se vrátil až za svítání. Už zdálky ho slyšeli. Dupal jak stádo koní a mezi zuby drtil cizokrajné kletby.  Vešel do stanu, sundal si plášť a vztekle jím mrštil na zem. Teprve pak, jako by si na ni až tehdy vzpomněl, spočinul pohledem na zajatkyni.

Budiž mu přičteno k dobru, že zachoval klid, jen zíral. Rawen seděl se zkříženýma nohama na koberci a v ruce držel Ottův nejoblíbenější pohár. Orena se nonšalantně povalovala na polštářích. Ležela na boku a podpírala si hlavu rukou. „Poprvé jsme to vzali ze špatného konce, Orkenče,“ řekl Rawen. „Co to zkusit znova? Ty nám přestaneš vyhrožovat a my ti povíme, proč tu jsme.“

Král krátce přikývnul a posadil se. Jeho arogance se vytratila. Jeho ostré rysy působily téměř hezky. „Mluv,“ řekl.

„Skutečně jsem přijel s úmyslem dojednat příměří,“ začal Rawen. „Když vyšlo najevo, že byl rondorský císař zajat, přizpůsobil jsem se okolnostem. Proto jsme my dva nezačali právě nejlépe. Teď situaci shrnu: Vpád do Mandefellu jsi oddůvodnil tím, že tě stará královna urazila, když ti odmítla dát Yaniku, kterou ti prve slíbila. Ale to je záminka. Ve skutečnosti je ti fuk, že je Yanika provdaná za Rondořana. Pravým důvodem je, jako obvykle, hlad po dalším území, respektu a moci.“

Otta se ironicky ušklíbnul. „Jak překvapivé,“ ohodnotil Rawenovu dedukci. „Brilla si to krveprolití mohla ušetřit, kdyby přistoupila na mé návrhy. Požádal jsem ji, aby mi náhradou za Yaniku postoupila Newinettu. Ale ona odmítla. Argumentovala tím, že její prvorozená je už vdaná. Ta stará xenofobka ji provdala za bezvýznamného domorodce. Nechtěla cizího prince, aby do její země zaváděl cizí mravy. A už vůbec nechtěla cizího krále, protože ten by Mandefell jednoduše připojil ke své říši.“ Otta si dlouze povzdechl. „Byl jsem trpělivý. Navrhl jsem, že se následnice může rozvést, nebo si prvního manžela dokonce nechat. Nevadilo mi to tím spíš, že Ustenovo a Newinettino manželství bylo bezdětné. U nás v Orkenu jsou vícečetné svazky běžné.“

„Ale v Mandefellu ne,“ podotkl Rawen.

Otta zakoulel očima. „No právě. Proto jsme se nedohodli. Musel jsem Mandefell získat jinak. Ne, že by mě to nějak těšilo...“

„Je mi tě upřímně líto,“ zašklebil se ve falešném dojetí Rawen. „Je tu ale ještě jedna princezna. Dokonce mnohem pěknější než Newinetta.“

Otta se zamračil. „Farfallu nechci. Nemám z ní dobrý pocit. Je tak milá a empatická, až to jednoho nutí k pochybnostem. Bolely mě z ní zuby, jen jsem se na ni podíval. Vincent z Herkenu prý z ní byl vyděšený. A Konvex dobře věděl, proč ji poslal zpět k matce.“

Rawen se v duchu podivil. Bude o tom uvažovat později. Mile se na monarchu usmál. „Usten je z cesty, Newinettě nezbude, než se ti podrobit. Už se na tebe celá třepe.“

Otta zasmušile přikývnul. „Ví, co je pro ni dobré. Raději se za mě provdá, než aby skončila s železným obojkem u kerdenských otrokářů.“ Pomalu se natáhnul k nízkému stolku, na kterém stál džbánek s vínem. „Tím se dostáváme k Rondoru,“ zapředl. „Dělá mi starosti, co si od intervence slibuje rondorský císař. Je ženatý s Yanikou. Pokud by obě starší princezny příhodně zemřely, získala by Mandefell ona.“

Rawen se poškrábal ve vousech. Takto o tom ještě nepřemýšlel. Ruku do ohně by za Konvexe nedal. Ještě nedávno byl přesvědčený, že právě on dal zavraždit Aleka s Vincentem. A pořád nemá jistotu, jak to vlastně bylo. „Císař je v Mandefellu už šest měsíců. Kdyby chtěl, odpravil by Newinettu s Farfalou už dávno,“ podotkl. To znělo logicky.

 „Opravdu?“ ušklíbnul se Otta. „Brilla je mrtvá pouhý týden. Pokud by Konvex princezny zlikvidoval ještě za Brillina života, neprošlo by mu to. Brilla by vybrala jiného následníka a Yanika by byla z obliga.“

Rawen s nevolí uznal, že Orkenec má pravdu. „Dobře, nechme zatím Vexovy domnělé intriky stranou a předpokládejme, že šel pouze na pomoc tchýni. Po válce se spořádaně vrátí domů....“

„...a žádné územní požadavky neuplatní?“ Skočil mu do řeči Otta. „Tomu nevěřím! Byl by blázen, kdyby se tu exponoval zadarmo. Jak by vypadal?“

„To je možná ten důvod,“ usoudil Rawen. „I rondorský císař musí dbát na svou pověst, že? Aby nevypadal jako idiot, měl by si z Mandefellu kousek urvat... Vzhledem k mezinárodnímu ohlasu se tím celý proces ratifikuje.“

„Navrhuji severní cíp Henejské vrchoviny,“ zamručel Otta.

V Henejském regionu se nedalo pěstovat nic kromě brambor, ale Rawen nemohl čekat, že by Otta pustil mandefelské úpatí Utrenského pohoří nebo dokonce Rysí nížinu. Souhlasně přikývnul: „To by šlo. A k tomu Linnonské slatiny.“

Otta se podezřívavě zamračil. „Co, sakra, je, v těch slatinách?“

„Nic. Jen se zvětší plocha. Čistě pro prestiž,“ odvětil mile Rawen vděčný, že se tak dlouho hrabal v mapách. Ve slatinách nebylo nic. Zatím. Ale daly by se odvodnit a dala by se z nich těžit rašelina. To si, přirozeně, nechá pro sebe.

„Dohodnuto,“ řekl Otta. „Takto to můžeš císaři předestřít. Ostře se na Rawena podíval. „Bude s tím v pohodě?“

„Mám na něj jistý vliv,“ řekl Rawen a vzápětí se opravil: „Tedy...hierofant má na něj vliv. A ještě jedna věc. Orkenci vyznávají podsvětní, Mandefellané nadsvětní bohy. Pokud se oženíš s Newinettou, bylo by dobré, kdybys Madefellanům umožnil si vybrat. Náboženským pluralismem vyvrátíš fámy, že plánuješ domorodce přinutit ke konverzi.“

Orena, která až doposud disciplinovaně mlčela, udiveně hekla. Rawen s Ottou se na ni tázavě podívali. „Troufalá varianta,“ uchichtla se. „Ty dvě z ní budou šílet.“

„O kom to mluví?“ obrátil se Otta na Rawena.

„O Exis a Krassioně,“ řekl Rawen. „Krassiona slíbila tvé matce Mandefell. Výměnou za to jí Exis měla pomoci s odpravením Tanakova syna. Tvým prostřednictím. Nevím, jestli to víš, ale Konvex je tvůj bratranec.“

Ottova ruka svírající pohár se zachvěla.

Rawen viděl, že řeže do živého. Mohl by to všechno pohřbít. Nikdo nemá rád, když mu strčíte pod nos, že je něčí poskok. Odvážil se to říct jen proto, že si vzpomněl, jak naštvaně Otta zareagoval, když Orena Rawenovi zabránila ho bodnout: Vyřiď matce, že žádnou pomoc nepotřebuju, řekl tehdy Oreně. To dávalo naději, že Otta s Exis příliš nadšený není.

„Bratranec?“ vyštěkl Otta. „Nechápu.“

Rawen mu trpělivě vysvětlil, co se sám dozvěděl teprve nedávno. Tanaka, Exis i Krassiona jsou sourozenci. Jejich děti jsou, logicky, bratranci a sestřenice... Přirozeně se ani slůvkem nezmínil o Oreně. Otta dlouho mlčel a pak řekl: „Vy dva. Co jste vlastně zač?“

Rawen se na něj vážně podíval a pokrčil rameny. „Vyslanci hierofanta. Na mou čest.“

Otta se ušklíbnul. „Má to ten bafuňář pěkné ptáčky. Ani jeden z vás není člověk.“ Pohodil hlavou k Oreně. „Nejdřív jsem si o ní myslel, že je démon. Ale nevoní tak. A ty? Ještě větší záhada.“  

„Některé záhady mají zůstat záhadami,“ řekl duchaplně Rawen. „V souvislosti s tím ti dám jednu radu: Pokud chceš, aby spolužití mezi orkenci a mandefellany fungovalo, přestaň používat mrtváky. Pošli démony domů a těla vojáků dej pietně pohřbít.“

Otta dotčeně zafuněl. „Démoní smečku mi vnutila matka. Docela dobře bych se bez nich obešel,“ podotkl, „ale když už tu byli, musel jsem je zaměstnat. Tak jsem jim přikázal osedlat si mrtvé. Pořád lepší, než kdyby napadli živé.“

„To přece nejde,“ namítnul Rawen  a ohlédl se k Oreně. Bohyně pokrčila rameny.

„Mohli by posednout malé děti,“ řekl Otta. „Takové, které ještě nemají strukturovanou vůli. Má drahá matinka mi takového nájemníka sama poslala. Vyrůstali jsme spolu,“ Otta se šíleně zašklebil, „tak říkajíc v těsném spojení. Qua-sib se snažil mě vychovávat. Pro okolí jsem vypadal jako blázen, co mluví sám se sebou, seká hlavy koťatům a příležitostně děsí komorné. Vyhnal jsem ho ze sebe, když mi bylo dvacet.“ Orkenec se hořce usmál. „Matka to myslela dobře, ale vlastní dítě bych radši zabil, než abych mu udělal něco takového.“

„Ještě, než se rozloučíme,“ prolomil Rawen rozpačité ticho, které se po Ottově přiznání rozhostilo, „zajímalo by mě, která z princezen nás zradila. Čistě z praktických důvodů, chápeš. Kdyby nám po návratu do Leberonu třeba nalévala víno...“

„Obě, vyslanče,“ zašklebil se Otta. „Každá zvlášť. Nejspíš o tom vzájemně nevědí, protože si nevěří. Milé dámy, že? A jedna z nich mi účinně pomohla už předtím. Poslala mi zprávu, že vyklízejí Moor a pak mě ještě informovala, kdy a jak se Brilla chystá z města zmizet.“

„Která?“ vydechl Rawen.

„Farfalla,“ řekl Otta. „Už tehdy mi ochotně nabídla svou ruku.“   

 

 

Ilustrace: Drahoušek Otta (autor: Anna Marie Dvořáková)