Ozvěny Twinsidoru (28)

23.03.2018 20:21

Zašelestilo oblečení, ozvalo se hekání. Rawen z posledních sil nadzvedl hlavu, aby se podíval. Otta se zvedl z podlahy. Lhostejně přejel pohledem po rozdrásaném Rawenovi a zaměřil se na Orenu klečící na zemi s rukama v pěstích.

„Už zase?“ obořil se na Orenu Otta. Z jeho jantarových očí vyšlehly plameny. „Vyřiď matce, že žádnou pomoc nepotřebuju.“

„Nepřišla jsem od Exis,“ řekla dutě. Pokynula paží směrem k Rawenovi. „A on tě nepřišel zabít.“

Rawen napínal uši, aby vyslechl, o čem bohyně mluví, třeštil oči, aby naposledy uviděl tu krásnou zrádnou tvář. Ale zvuky se rozplývaly, jeho zorné pole se barvilo doruda. Umíral.        

 

Že by to bylo tak snadné?

Vzdálené šumění se pomalu slévalo do slov. Hlasy. Dva tolik povědomé hlasy. Tevin a Konvex.

„...kromě nás, ještě šest osob: Ibald, Vuan, Bidoretti, Nevinetta, Farfalla a kněžna Karrin. Ibalda a Vuana můžeme vyřadit rovnou. Bidorettiho neznám, ale zmínil, že jeho nejstarší syn před týdnem padl při ochraně královny Brilly. Zbývají ty ženské. Leberonská kněžna? Mohla Ottu varovat, protože doufala, že jí ponechá její statky. Farfalla? Byla by blázen. Její sestra ji chce nacpat Ottovi do chřtánu. Pokud se nechce stát Ottovou ženou, nemá důvod ho rozmazlovat. Sázím na Newinettu. To ona nás zradila. Je sice pitomá, ale zase ne tak moc. Pochopila, že Otta má Mandefell v hrsti. Takže nás obětovala, aby si to u něj vyžehlila.“

Rawen zamžikal. Přes slzy viděl rozmazaně. Co se to děje? Kolem bylo šero. Zíral na vlnící se plochu, skrze kterou prosvítaly pohybující se světelné body. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že leží ve stanu. Viděl i siluety těch dvou. Seděli s rukama zkroucenými za zády přivázaní ke stanovému stožáru.

„Myslíš, že kalkulovala i s tím, že Otta odpraví jejího muže?“ ujišťoval se Konvex.

„Je to možné, sire. Prý si Ustena vzít nechtěla. Pokud by Usten zemřel, byla by volná pro Ottu.“

Konvex se zavrtěl a řetězy zachrastily. „Já bych tu variantu s Farfalou ještě nepohřbíval. Předpokládali jsme, že Ottu nechce. Ale co když ano? Musí chápat, že sestřiny plány její svatby s Ottou stojí na vodě. Tuší, že Newinetta chce Ottu sebe. Možná nás zradila proto, aby Ottu na sebe upozornila.“

„Jedna sestra nebo druhá, měli jsme to předpokládat, můj pane.“

„Nebyl to špatný plán, Teve. Selhal kvůli malicherným pletkám nějaké ženské. A pokud chceš hledat viníky, nedívej se na sebe. To Vuan s Bidorettim mají máslo na hlavě. Neměli na strategickou poradu pouštět civilisty.“

Ozvalo se hořké uchechtnutí. „Při vší úctě, sire, soudíte ty dva příliš přísně. Newinettu by z pracovny museli vynést.“

„Můj bratr je mrtvý,“ konstatoval císař. „Ten blbec!“ dodal. Podezřele to připomínalo vzlyknutí.

„Nemůžu uvěřit, že se to stalo,“ přisvědčil ponuře Tevin.

Rawen napínal paměť, aby si vybavil, co se stalo. Bojoval s Ottou. Jeho střeva, plíce, játra byly od toho zubatého nože na maděru. Vůbec by tu neměl být a už vůbec by neměl poslouchat ty dva idioty.    

„Proč jenom neseděl na zadku v Herkenu?“ zaúpěl Konvex.

„No, vlastně ho požádala vaše matka. Vyděsily ji ty řeči o mrtvácích.“

„Taková pitomost! Musela vědět, že od démonů mi nic nehrozí... Jak jí to, sakra, mám říct?“

„Ona to zkousne,“ ozval se uštěpačně Rawen. „Jeden blbec jí zůstane.“  

Rozhostilo se ticho.

„Už mi to leze na mozek,“ ozval se rozpačitě Tevin. „Zdálo se mi, že slyším jeho hlas.“

„Taky jsem ho slyšel,“ zasyčel napjatě Konvex.

Rawen se pomalu posadil. A nic. Nic ho nebolelo. „Asi proto, že jsem něco řekl,“ poznamenal sarkasticky. Sáhnul si na záda. Nahmatal rozcupovanou, zaschlou krví tuhou košili. Pod ní jen hladkou pružnou kůži.

Kovově to zachřestilo. Jak ti dva zatahali za řetězy.

„Bratránku?“ ozval se opatrně Tevin.

„Wene?“ štěkl Konvex. „Co je to za šaškárnu? Když tě donesli, byl jsi mrtvý!“

„Tak promiň,“ řekl dotčeně Rawen. „Ne, že bych to chápal.“

„Krassiona,“ vydechl ucitvě Tevin. „Jedině ona dokáže takové věci.“

 „Ehm, nejspíš,“ odbyl to Rawen a rychle převedl řeč jinam: „Kolik našich dostali?“

Tevin ve zkratce poreferoval, co už předtím podrobně popsal císaři. Odnesli to Sirrel s Toofem a dalších pět mužů. Šesti vojákům se podařilo utéct, především díky tomu, že vůbec do tábora nevkročili. Sirrel si všiml, že orkenští jsou podivně klidní, tak nechal zálohu. „Mě ušetřili, protože mě jeden z orkenských špehů poznal,“ přiznal kajícně Tevin. „Chtějí mě odkráglovat společně s císařem, aby to byla větší paráda.“

„A Newinettin manžel?“ 

„Usten vykrvácel v den, co nás zajali,“ ozval se ponuře Konvex. „Orkenci ho uložili do lihu. K tělům, co skladují pro démony. Chtěli to udělat i s tebou, ale trochu jsem protestoval...“

„Řval jako na lesy,“ dodal Tevin. „Prý, pokud z tebe udělají mrtváka, hierofant je prokleje až do čtvrtého kolene!“   

Rawen Ustena ani neznal, ale pokud do toho bude mít co mluvit, postatrá se, aby s tou ošklivou praxí Otta skončil. Usilovně přemýšlel. Bylo tu něco zásadního, opravdu důležitého, nač se chtěl zeptat. Kdyby jen věděl, co to bylo...

„S tím děvčetem mě to mrzí,“ povzdechnul si Tevin.

„Jaké děvče?“ zajímal se Konvex.

„Tu neznáš, sire,“ řekl lítostivě Tevin. „Taková divoška. Moc pěkná.“

Orena! Rawena bodlo u srdce. Přesně na ni se chtěl zeptat. Její jednání ho mátlo. Napřed to vypadalo, že mu pomáhá, ale pak obrátila. Proč ho zadržela, když chtěl Ottu bodnout? Věděla přece, že to Ottu nezabije. „Kde je?“ zeptal se a zakroužil rameny.

„Slyšel jsem, že ji má Otta ve stanu,“ řekl Tevin.

Rawen se rozhodl, že to bude řešit jedno po druhém. Nejdřív klíče od okovů. „Máte štěstí, že mě nedali do lihu,“ řekl energicky.

***

V táboře bylo i přes pokročilou noční hodinu rušno. Brána dokořán a bez dozoru. Většina orkenců po okolních lesích stíhala zbytky rondorského komanda. Největší povyk zazníval od vater, na které přiložili čerstvé dřevo. Rawen se pod ochranou stínů připlížil k Ottovu stanu. Čekal, až bude čistý vzduch, aby se tam mohl dostat z druhé strany a rozříznout plachtu. Před chvílí zabil dva lidi, a i když se jednalo o nepřátelské strážné, stačilo to. Sebral jim zbraně a klíče od okovů, svlékl je z uniforem. Konvex s Tevinem s orkenskými přilbicemi na hlavách a navlečení v orkenských pláštích zcela pokojně odešli k ohradě pro koně a odjeli...

Ti dva byli vteklí jako hladoví psi. Zlobili se na Rawena, že se rozhodl v táboře zůstat. Přijel jsem vyjednávat, ale od začátku jsem byl v nevýhodě, argumentoval Rawen. Prostě mě nechejte, abych to ještě jednou zkusil. Kdyby nebyli obklopeni nepřátelskými vojáky, Rawenovi by to neprošlo. Praštili by ho po hlavě a odtáhli násilím. Tevin došel k závěru, že Rawena uzdravila samotná Krassiona. Je šlechetná a tolerantní, lamentoval. Ale pokud se znovu vystavíš nebezpečí, mohla se urazit. Naštěstí Tevin neměl čas, aby před Konvexem řešil Orenu. 

Touto dobou byli ti dva najisto v bezpečí. Rawen se mohl soustředit na své. Nasoukaný za hromadou dřeva sledoval Ottův stan. Skrze plátno prosvítalo světlo. Uklidňovalo jej, že uvnitř je klid. Nevěřil, že Otta pokojně spí, zatímco jeho vojáci loví zajatce. Spíš je taky někde venku. Vyčkával dlouho. Pak se od stanu, ve kterém je původně věznili, ozval křik. Někdo si všiml, že jsou strážní fuč, nahlédl dovnitř a našel je tuhé. Vojáci u Ottova stanu zpozorněli. Všichni natahovali krky, aby skrze uličky zahlédli, co se děje. Teď nebo nikdy. Rawen přeběhl poslední nezastínený úsek a skulil se do stínu za Ottův stan.