Ozvěny Twinsidoru (24)

12.03.2018 08:10

 

Kartografové potřebují více rukou než jen dvě:

V podvečer se na obzoru rýsovala temná hradba Trollího háje. Tevin se kabonil jako nebe před bouřkou. „Chybí mi devět lidí. S takovým oslabením do toho nevjedu. Vezmeme to kolem.“

„Objedeme to z východu,“ řekl Rawen. „Kersenskou pahorkatinu soumaři zvládnou. Pod Krahujčí skálou se napojíme na Klarivijskou kupeckou stezku. Zase tolik se nezdržíme.“

Za několik hodin dorazili k háji. Tam, kde se široká pohodlná cesta nořila mezi rozložité stromy, z ní Tevin sjel. Vedl výpravu po louce lemující východní cíp lesa. Plahočili se hustou trnitou vegetací a vysokou trávou, proplétali se mezi balvany a překonávali výmoly až do tmy. Teď teprve se hodilo, že se nechal Tevin přesvědčit a místo vozů vzal mezky. Na noc zastavili na plácku lemovaném trnitým akátovým houštím. Mezi balvany se leskla vodní hladina. Byla to jen kaluž, ale když opatrně nabírali, aby nezvířili bahno na dně, mohli napojit zvířata.  V blízkosti divokého cípu Trollího háje nebylo radno zakládat oheň. Každý vyfasoval příděl chleba a sušeného masa a vyhledal místo, kde by složil tělo na noc.

Rawen se uvelebil stranou ostatních. Našel tam plochý kámen, na který se chystal položit mapu. Ve tmě ozářené kalným světlem olejové lampičky hledal list týkající se zítřejšího úseku. V jedné ruce držel lampu a druhou rukou balík map nešikovně překládal a klel. Nakonec vzal držadlo lampy mezi zuby, aby mohl na mapu použít obě ruce.

„Nepotřebuješ pomoc, pane?“ zaznělo mu za zády. Orena stála nad ním a poťouchle se usmívala. „Dřív, než si zapálíš vousy?“ dodala, natáhla se pro lampu a vzala držák z jeho vyceněných zubů.

„Díky,“ sykl, „třetí ruka se hodí.“

Jakmile mu pořádně posvítila, brzy našel, co hledal. Ukázal na místo, které odpovídalo jejich současné poloze. „Tady jsme teď.“ Jel prstem podél vyšrafované polochy Trollího háje, až se zastavil v místě, kde byla nakreslená hora. „U Krahujčí skály se vydáme přímo na jih a tady,“ ukázal na zakreslenou rudou čáru, „se napojíme na kupeckou stezku.“ Poškrábal se na bradě, jeho vousy zašelestily. „Na noc by bylo lepší zastavit dřív, než se dostaneme na stezku. Nejlíp, aby ještě vůbec nebyla v dohledu. Někde tady,“ ukázal na polovinu vzdálenosti mezi skálou a stezkou. „Jenom mě štve, že tu nejsou zakreslené malé potoky. Je to v polích. Netuším, jestli se nám povede najít místo s vodou.“

„Kdyby bylo nejhůř, můžeš se pomodlit ke Kreveonovi a poprosit o déšť,“ navrhla.

Překvapeně zvedl obočí. „To radíš mně? Není to křivopřísežnictví?“

Posadila se na Rawenovu přikrývku a položila si lampu na klín. „Kreveon se o matčiny zájmy nestará,“ řekla. „Pomohl by ti právě proto, že děláš něco, co by ona neschválila. Bylo by ale lepší, aby mě tu neviděl. Asi se na mě pořád zlobí, že jsem chtěla vystřídat Tanaku. Je stejný jako náš otec.“

Rawen zastrčil balík s mapami do tlumoku a posadil se na kámen. „Když už jsi to nakousla,“ řekl, „jak je možné, že Zmar své ženě všechno trpí? Pokud je Tanakovým přítelem, že ji nepřinutí, aby ho pustila?“

„Matka je v současnosti nejsilnější, protože všichni smrtelníci si ze všeho nejvíc přejí štěstí a světlo,“ řekla mentorsky. „V dávných dobách, kdy tu ještě nebyla města a smrtelníci žili v jeskyních, vládla matka spolu s Tanakou, Exis a Lusefem. Ale kvůli sporům se dohodli, že se budou střídat. Sto let Krassiona, dalších sto let Tanaka, a tak dále. Mezitím smrtelníci poznali oheň, začali stavět sídla. Rozvíjeli kulturu. Štěstí si vytyčili jako životní cíl. Význam světla a štěstí mnohonásobně převýšil důležitost hrůzy a tmy. Krassionina moc narůstala, Tanakova se umenšovala. Obdobně to bylo u Exis a Lusefa. Jakmile lidé pochopili, co je to štěstí a začali po něm bažit, daleko více se obávali o své životy. Život a smrt, to je doména Exis, zatímco sdílení ovládá Lusef. Respekt a strach ze smrti předčil ochotu ke sdílení, proto Exis převýšila Lusefa. Exis s Krassionou byly nejsilnějšími z Riiberionských bohů. Mohly si s ostatními dělat, co chtěly. Naneštěstí si obě umanuly na téhož muže, boha moudrosti a pošetilosti, Brassena. Strýček Brassen není žádný krasavec, ale když začne mluvit, i židli by rozplakal... Brassen byl ochotný se oženit s oběma, ale ty dvě se nechtěly dělit. Vybral si tedy Exis. Krassiona zuřila. Z trucu se provdala za Zmara.“

„Počkej, počkej,“ přerušil Orenino vyprávění Rawen. „Říkáš...z trucu se provdala..., ale vypadá to, že Zmarovi ani nedala na vybranou. Znamená to, že prostě ukázala prstem...“

„Jo, přesně tak to bylo,“ přisvědčila a rozpačitě rejdila prsty po skleněné baňce lampy. „Matka je strašně intenzivní. Proto Zmarovi vůbec nevadí, když se baví jinde.“ 

„Kupříkladu se smrtelníky,“ řekl hořce Rawen. Uvědomoval si, že je nejspíš jediným hierofantem, který o takovou poctu nestojí. Když do toho šel, myslel si, že ví, co ho čeká. Ne, že by se teď rozhodnul jinak. Druhá varianta, kdy by Konvex ostatní vojáky poslal do dolů a z něj by udělal otroka v klášteře, byla ještě horší.   

„Mimo jiné,“ přisvědčila.

Rawen nechtěl myslet na to, co tím mínila. „Co bylo dál?“

„Zakrátko po tom, si ty dvě rozdělily nadsvětí a podsvětí. To už jsem byla na světě i já a mí sourozenci. Jak se lidská civilizace rozvíjela, byla Krassiona stále mocnější. Odmítla se s Tanakou střídat. Tanaka to několik staletí snášel, ale pak se vzepřel. Krassiona ho chytila a uvěznila. Stalo se před třemi staletími.“   

„Takže Tanaku uvěznila pro nic zanic?“ podivil se, „jen proto, že mohla?

Mávla rukou. „Záminku si našla. Myslím, že se to týkalo Wesenské říše. Tanaka zapůjčil wesenskému králi zbraň, díky níž porazil pirátky z Esedoru. Krassionu to nakrklo, protože ona měla pro esedorské divošky slabost. Navíc si na ten meč činila nárok. Prohlásila, že si hoTanaka vzal bez svolení. Vyzvala ho, aby meč vrátil. Jenže wesenský král mezitím zemřel na úplavici a po meči se slehla zem. Krassiona prohlásila, že nechá Tanaku zavřeného tak dlouho, dokud se meč nenajde. Jenže nikdo ten meč nenašel.“

„Co bylo na tom meči tak zvláštního?“ zajímal se Rawen. Okamžitě si vybavil, s jakou úctou si Esebius prohlížel Orenin meč. Řekl o něm, že je požehnaný. Mohlo by jít o tentýž meč, který Tanaka zašantročil? Mohl by to být onen Twinsidor, který žádala Pravena?

„Ta zbraň není z tohoto světa,“ řekla. „Ten, kdo s ní bojoval, nemohl být poražen, ani kdyby byl jeho protivník stokrát silnější...“  Její oči se rozzářily. Vítězoslavně se ušklíbla a klesla pohledem k opasku, u kterého se jí houpala odřená pochva. „Že by to byl on?“

„Twinsidor,“ vydechl Rawen. „Nakonec byl wesenskému králi naprd, když umřel na úplavici,“ dodal posměšně. Jaká to ironie! Artefakt, po kterém wesenci i bohové pídí, odpočíval celé věky pod prachem ve zbrojnici herkenského císařského paláce.   

„Dobře, že ho Pravena nedostala,“ řekla a meč mu podala. „Já věděla, že je lepší ho vůbec nevytahovat.“

Rawen si vybavil, jak na statku šermovala s Toofem. „Ještě štěstí, že na to trdlování s Toofem sis vzala meč po padlých,“ řekl kousavě.

Uraženě stiskla rty, vstala a podala mu lampu. „Jdu spát.“ 

Rawen by dal cokoliv, aby věděl, nač myslí. Až teď si uvědomil, že jsou mimo dohled ostatních. Vyjma jejich lampičky tonul celý tábor ve tmě. Někteří už spali, ale zpoza hradby ze složených zavazadel se neslo pisklavé ženské brebentění. Ze strany blíže k háji se ozýval tichý chechot mužů na hlídce. Mrsknul lampou mezi kořeny, chytil ji za předoktí a přitáhnul si ji blíž. „Jeden polibek,“ šeptl.

Syčivě se nadechla. Místo aby se mu vysmekla a zahrnula jej urážkami, což čekal, jen zírala.  Prohlížela si ho s takovým zápalem, jako kdyby se detaily jeho tváře učila nazpaměť. Nechtěl jí dát čas, až si to rozmyslí. Chytil ji kolem pasu, druhou rukou klouzal po její paži, přejel přes rameno, až k zátylku. Podepřel jí hlavu a sklonil se k jejím pootevřeným rtům. Tak blízko. Lehce po nich přejel jazykem. Téměř neslyšně vyjekla. Dál přejížděl ústy po jejích rtech. Nejspíš chtěla něco říct, ale to jí nemohl dovolit. Podebral ji pod zadkem, přizvedl ji k sobě a zabořil se hluboko do jejích úst. Líbal ji. A líbal ji. A, sakra, pořád ji líbal. Tisknul se boky do jejího klína, zatímco její malé ruce mu rejdily ve vlasech. Třásl se úsilím, aby se udržel na nohách a svíral ji tak pevně, jako kdyby ji táhnul na vlásku z jámy plné démonů. Chtěl víc, než polibek. Chtěl všechno. Nemohl o tom mluvit. Kdyby promluvil, slova by jej o ten zázrak určitě připravila. Nemohl přemýšlet. A nechtěl dát možnost ani jí, aby přemýšlela. Aniž by to celé přerušil, táhnul ji směrem k dece nachystané na spaní. Když klesali k zemi, napjala se. „Šššš,“ vydechl jí do úst. Nedovolí, aby ho odmítla.

***

Nad ránem usnuli. Probudilo ho, jak se zavrtěla. Ležela na něm a hřála jako kamínka. Její vlasy ho šimraly v nose. Pevněji kolem ní utáhl paže a zvedl pánev. Rozhodně ji nepustí. 

„Musím jít,“ zavrněla a vyprostila se z jeho náruče. Ani jednou se na něj nepodívala. Zvedl se na lokti a sledoval ji, jak se rychle souká do kalhot a mizí mezi křovím. Položil se na znak a sledoval kalně šedivá nebesa.