Ozvěny Twinsidoru (21)

06.03.2018 08:33

Lízání ran:

„Hýbejte se, slečinky! Nejste na promenádě! Nedělní pálkovaná před děvkama, to se můžete přetrhnout!“ Tevinovo řvaní na vojáky kopající hroby se rozléhalo po celé vesnici.  Nad ránem zemřeli dva štolbové. Podcenili varování ohledně studny. Napili se a po chvíli se skáceli v křečích k zemi. Když Tevin uviděl, s čím se Orena s Rawenem vrátili, kadence jeho vulgarit se zvýšila. Byl to jeho obvyklý způsob, jak se vyrovnávat s žalem. Esebius na Grenovu smrt neřekl téměř nic, ale tvářil se zoufale. Všichni si vyčítali, že neudělali dost pro to, aby Grena uhlídali.

Otrávené štolby pochovali s padlými vojáky a Grenem pod stromy za zdí. Rawen se dostal do podivného stavu. Slyšel, viděl, ale nebyl schopný reagovat. Události se řítily mimo něj. Proč Grena nezadržel hned, jak se naštval? Kdyby byl pohotovější a odešel s ním, určitě by to dopadlo jinak... Postarám se tvou rodinu, můj drahý, přísahám, slíbil mrtvému nad jeho hrobem.

Než byly hroby zasypány a označeny, byl podvečer. Nezbylo, než tam setrvat ještě jednu noc. Už ráno našli nedaleko vsi bezpečný potok, přes den byly zásoby pitné vody doplněny. „Večer žádný chlast, holomci!“ varoval vojáky kapitán.

Rawen mapy rozložil na sýpce vymetené do posledního zrnka. Seděl nad nimi snad hodiny, než ho tam našli Tevin se Sebem.

„Otta by měl být u metropole,“ řekl jim a ukázal na madefellské hlavní město Moor ležící na středním toku řeky Zpěvany uprostřed říše. „Mezi orkenskými a námi se rozkládá Trollí háj a tady u Svinidolu,“ ukázal severně od háje na městečko na úpatí hor, „táboří spojenecké vojsko. Jak se mrtvák dostal přes frontu? A co dělal tak daleko na severu?“

„Mohl frontu obejít,“ dohadoval se Esebius, „nebo si mohl vzít loď a připlout po Zpěvaně. Nejí ani nepije. Jen zabíjí a střídá těla. Vypadá to, že ho Otta poslal prozkoumat naši obranu hranic.“

Rawen to viděl stejně. „Ten hajzlík. Ještě nemá Mandefell a už si dělá zálusk i na Rondor.“

„Nebo se za těch pár dní fronta posunula,“ řekl pochmurně Tevin. Zaťukal prstem na místo, kde na mapě ležel Moor. „Město dala Brilla tajně evakuovat. Zbytky aktivní armády přesunula do spojeneckého tábora. K obraně Mooru nechala hrsku sebevrahů. Co když Otta tu lest prohlédl? Potom by se s dobýváním Mooru nezdržoval a uháněl by na severovýchod. Mohl dokonce dohonit Brillino vojsko a zlikvidovat ho dřív, než dorazí ke spojencům.“

„Možné je všechno. Informace, co máme, jsou deset dní staré,“ usoudil Rawen a podíval se na Tevina: „Pokud bys měl pravdu, naši už dávno tábor přesunuli. Nevíme, jestli ke Svinidolu nemíříme zbytečně.“

„Pokud by změnili pozice, císař by nám poslal kurýra. Kromě zajížďky k brodu přes Zpěvanu dodržujeme stejnou trasu jako předchozí výpravy,“ lamentoval Tevin.

„Třeba se Svinidol pořád drží,“ nadhodil Esebius.

„Obávám se, že ne,“ zavrčel Rawen. „Brillin nápad obětovat metropoli mi už od začátku připadal praštěný. To prostě nemohlo vyjít. Vsadím svůj meč, že to Brilla s Konvexem nezkonzultovala. Prostě dala vyklidit město a pak o tom Vexovi poslala zprávu. Dokážu si představit, jak asi řval, ale už s tím nemohl nic dělat.“

„Mandefellští jsou divní,“ zakoulel očima Tevin. „Nechají ženské rozkazovat, dokonce strpí, aby bojovaly jako chlapi. Kdo jim rodí děti? I když, některé trollí samice prý docela ujdou.“

„Pokud ti nevadí vousy,“ ozval se Esebius.

Při představě, jak se Tevin dvoří robusní vousaté trollí krasavici vybuchl Rawen smíchem a ostatní se přidali. V tomto rozpoložení je zastihla Orena. „Gonda vzkazuje, že polévka je hotová,“ řekla. Zamířili dolů. Orena pohodila hlavou k rozloženým mapám: „Mám to poskládat?“

„Uděláme to po večeři,“ řekl Rawen.

„Co všechno budete dělat?“ rýpal Tevin dusajíc po schodech za Rawenem.

„Skládat mapy, idiote,“ houkl Rawen, protože si rázem vzpomněl, proč je mu tak mizerně, a proč od včerejšího večera nesnědl ani sousto. Gren je pryč.

 

Mlýn v údolí

Od rána mrholilo a fičel studený vítr. Ochuzeni o sedm mužů projeli postupně dvěma dalšími vyklizenými vesnicemi směrem k Trollímu háji. Protože si nebyli jistí polohou spojenců, a nikdo jim nepřijížděl naproti, vyslal Tevin hned ráno dopředu rychlý průzkumný oddíl. Zvědové na ně měli večer čekat na rozcestí u formanské hospody „Plná mísa.“ Ne, že by očekávali, že hostinec najdou v provozu, ale předpokládali, že jim poskytne přístřeší na noc.

Místo našli vypálené a v rozvalinách. Dílo lapků nebo zběhů. Vojákům se naskytla pochmurně komická scéna. Gonda se prodírala mezi ohořelými trámy a střepy kameninových hrnců a lomila rukama: „Tož to je hrůza! Taková škoda, taková škoda!“ Hořekovala, jako kdyby jí ta hospoda patřila. Pod troskami střechy z přilehlé kovárny zůstala jen kovadlina, protože byla příliš těžká pro přesun.

Po trojici zvědů ani památky.  Tevin zabrousil pohledem k obzoru. Slunce dávno zapadlo. „Ještě mají čas,“ řekl zachmuřeně. Sesedli, aby se podívali po okolí.

„Dole je mlýn,“ hlásil seržant Toof, „Stojí těsně u skály. Zběhové ho nenašli. Ve dvoře jsou kůlny, kde bychom mohli ustájit zvířata.“

Tevin rozhodl, že přenocují tam a na rozcestí k hospodě postaví hlídku. Protože chybělo sedm vojáků a dva sloužící, sám si vzal první směnu a Rawen s Esebiem se přidali. Přesunuli se od trosek hospody ke třem dubům rostoucím u rozcestí a sledovali, jak vojáci převádějí soumary příkrou pěšinou k mlýnu a uvolněně klábosí.

„Děvčice, veznite ty koně!“ rozkázala Gonda. Ještě se otočila a s nesouhlasným pohledem si trojici u rozcestí přeměřila. „Pošlu vám sem nekeho s horkó polívkó.“

Rawen se pobaveně ušklíbnul. Ta ženská se měla narodit jako chlap. Opřel se o široký kmen dubu a zavřel oči. Hlava mu třeštila. Celý den byl v útlumu. Některé úseky si nepamatoval, matně vnímal, že se někde zastavili na oběd, a že na něj občas někdo promluvil. Propadal se do dřímoty, ale pokaždé se s šokem probral, jak mu jeho mysl vracela výjev Grenova dorasovaného těla. Ve chvílích, kdy byl při smyslech, pozoroval Orenu. Hledal její modrý plášť mezi masou ostatních těl. I teď, zatímco Tevin se Sebem probírali přednosti vrhacích dýk, myslel na ni. Představoval si, jak by reagovala, kdyby si ji přitáhl do náručí. Zaťal zuby, a hluboce si vydechl. Chtěl ji a jeho tělo na to reagovalo. Nelíbilo se mu to. Nedržel se zpátky kvůli svému závazku ke Krassioně. To bylo to poslední, co by ho zadrželo. Co se jiných žen týkalo, nikdy si nic neodpíral. Ale s Orenou to bylo jiné. Pocházejí z různých světů. Ona tu je přechodně. O lidském údělu neví zhola nic. Je to bezcitná a pyšná nadpřirozená bytost. Jejímu otci slíbil, že ji ochrání. Je tak blízko. Je nádherná a provokativní. Voní jako...    

„Hej! Jsi hluchý?“

Rawen se prudce otočil. Esebius s Tevinem seděli na rozprostřeném plášti, Tevin míchal karty.

„Cože?“ hekl.

„Ptal se, jestli si zahraješ, ale ty jsi duchem mimo,“ pronesl vyčítavě Tevin.

„Prostě nemám náladu,“ zabručel.

„Gren chybí všem, bratránku,“ řekl Tevin, tentokrát nezvykle jemně. „Myslíš, že mě to neštve? Že kdybych se nechoval jako idiot, že by neodešel?“        

„Byl dospělý,“ ozval se dutě Esebius. „Je válka, lidi umírají.“ Zvedl hlavu a zadumaně se na Rawena podíval.

„Nerad to říkám,“ zamumlal Tevin, „ale je štěstí, že těch mrtvých není víc.“ Náhle se jeho tvář rozjasnila. „Konečně jsem si vzpomněl!“ obrátil se na Rawena. „Celý den jsem se tě na to chtěl zeptat. Kde jsi vzal ten meč?“

Rawenovi chvíli trvalo, než mu došlo, o čem bratránek mluví. O meči, kterým Orena rozsekala mrtváka ve dvoře. Ten šťoura si všimnul, že ten svůj nechal v ložnici. Sakra. „Aha, ten rezervní meč,“ zablekotal. „Měl jsem ho ve stáji u sedla.“ Posadil se na cíp pláště. „Myslím, že si nakonec zahraju. Rozdávej.“

„Má zvláštní tvar,“ řekl se Esebius. „Připomíná jednu rodinnou památku. Měla na čepeli stylizované kopřivové listy.“ Jeho hlas zněl klidně, ale oči se mu leskly zájmem. „Mohl bys mi ho půjčit? Rád bych se podíval zblízka.“  

„Prozatím jsem ho půjčil Reně,“ řekl Rawen, na což se Tevin jedovatě uchechtl. „Umí s ním zacházet,“ dodal naštvaně. Šťouchnul loktem do Tevina: „Tak budeme hrát?“

Mazali karty, dokud je chlad nepřinutil se protáhnout. Tevin tasil a na dlážděné cestě vedoucí k Trollímu háji, cvičil šermířské figury. Esebius se rozhodl důkladněji propátrat ovocnou zahradu. Při prohlídce trosek hostince se divil, že objekt nebyl podsklepený. Napadlo ho, že sklep se zásobami se může skrývat v zahradě.  Stromy rostly ve svahu, a terén se k tomu přímo vybízel. „Zajdu tam, dokud je ještě světlo,“ houknul na Tevina.

„Nějaká slanina navíc by se hodila,“ křikl Tevin a dál kolem sebe máchal čepelí.

Rawen zůstal u dubu sám a vrtěl hlavou. Chovali se jako na výletě. Svým mužům by za opuštění stanoviště Tevin nechal vysázet pětadvacet. Nebe tmavlo, nad obzorem se rozsvítila první hvězda. Rawen myslel na to, co mu Orena řekla o Grenově smrti. Že nic nezmizí. Mohlo by to být možné? Ještě donedávna pokládal ty z nadsvětí za legendu. Náboženství chápal jako nástroj mocenské manipulace, nic víc.

Kdysi si myslel, že bohové, pokud vůbec existují, patří mezi běsy. Měl za to, že se jedná o vzácný druh. Mocnější, chytřejší, odolnější. Byl srozuměný s existencí běsů. S některými - trpaslíky, trolly, najádami, ohnivci se osobně setkal. Měli odlišnou fyziologii i životní potřeby. Podle toho, jak dlouho žili, jinak vnímali čas.

Tak například ohnivci. Rodili se hluboko v puklinách riiberionské kůry. Celá staletí se prokousávali žhavou lávou a kamenným pláštěm k povrchu. Jakmile se dostali na vzduch, hledali partnery, aby zplodili potomstvo. Při páření sršeli plameny, mimoděk zapalovali lesy nebo lány obilí. Proto lidé v lesích udržují mýtiny a skalnaté roklinky, kam přinášejí dárky, doufajíce, že se ohniváci udrží mimo zástavbu.

Zkušenosti s běsy Rawena dováděly k závěru, že běsové a lidé se od sebe zase tak moc neliší. Běsové se mezi sebou mohou křížit, někteří mohou mít potomky dokonce i s člověkem. Všichni žijí na témže světě. Po setkání s Orenou a Zmarem byl nucen připustit, že bohové k běsům nepatří. Jsou úplně jiní. Rawen věděl, že nemůže věřit všemu, co stojí v knihách, ale některá fakta platí. Přinejmenším, že bohové se zjevují odnikud a mizí nikam. Církevní dogmata tvrdí, že schopnosti a motivace bohů se vymykají chápání smrtelníků...     

Chřestění kamínků za zády ho vyrušilo. Rozhrnul trnkové větve a podíval se dolů k mlýnu. Po příkré pěšině se drápala Orena s velkým košem. Vypadala zmoženě a rozzlobeně. Instinktivně k ní natáhnul ruku, aby jí pomohl zdolat poslední strmé místo. Místo aby se ho zachytila, podala mu koš. Byl pořádně těžký. „Proč to vláčíš sama?“ utrhnul se na ni.

„Všichni mají plno práce,“ řekla zadýchaně.

Rawena napadlo, že se spíš nikomu nechtělo lézt do toho kopce. Vůbec nebylo zapotřebí, aby to sem vláčela. Stejně je za chvíli vystřídají. Složil náklad ke stromům. Tevin už je zaslechl.  „Zajdu pro Seba!“ křiknul a vydal se k hospodě.  

Rawen ukázal na rozložený plášť. „Zatím se posaď.“

Ošklivě se na něj podívala. „Jsem v pořádku,“ sykla.

„Nevypadáš. Jsi zpocená,“ konstatoval.

Ještě víc se zamračila. Sáhla si na mokré čelo. „Lepkavé. Kluzké. Tak...člověčí.“  

Rawen se rozesmál. „Oškliví se ti to?“ broukl uličnicky. „Jsou chvíle, kdy je to žádoucí. Například v posteli.“

„O čem to mluvíš?“ Chvíli jí trvalo, než pochopila. Napřáhla se a vlepila mu facku. Její obličej se stáhl zlostí. „Jak. Se. Opovažuješ?“

Zaťal zuby a položil dlaň na pálící tvář. Ona ho praštila? Co, sakra, udělal? Tevin ji zcela nepokrytě lákal do postele a ona se jen smála. „Promiň,“ štěkl. „Skoro jsem zapomněl, že jsi nafoukaná bezcitná mrcha. Už se to nestane.“

Znovu se po něm ohnala, ale tentokrát byl pohotovější. Zachytil dlaň, než dopadla a tvrdě ji kousnul do palce. Překvapeně nadskočila. Včas znehybnil i její druhou ruku. Držel ji pevně. Jemně její pokousaný palec vsál do úst. Strnula. Mlčky jeden druhého pozorovali. Napětí mezi nimi téměř jiskřilo.                 

Vysvobodilo je až Tevinovo halekání. Rychle od sebe odskočili. „Co jste nám, ubohým hladovým a prochladlým vojákům, přinesla, sladká paní?“

Rawen měl jinak svého bratrance rád, ale v té chvíli by jej nejraději zadupal do země.

***

Někdo s ním třásl. „...blízko, musíme je zničit!“ Skláněla se nad ním Orena s napřaženým mečem. Včera si s Tevinem a Sebem ustlali v kuchyni na zemi, aby byli po ruce.

„Co se děje?“ houkl rozespale Tevin.

Z chodby se ozýval lomoz. Těžké dveře ven někdo otevřel. Ozvaly se několikery kroky. „Mrtváci. Jsou na chodbě.“

Sáhli po zbraních, Tevin, který byl nejblíž dveřím, se vyřítil ven. „Vypadají jako živí, ale jsou to démoni!“ křikla za ním Orena. Esebius s Rawenem vyrazili za ním. Chodba byla temná a úzká. Tevin se oháněl mečem proti dvěma postavám a klel. Zvuky boje probudily spáče z horního patra mlýna. Prostor se naplnil dupáním, láteřením a ženským ječením. Rawen se Sebem se ve stísněné chodbě skrze rozmachujícího se Tevina nemohli dostat blíž, aby mu pomohli. Pak se Tevin vzepjal a probodený padl na kolena. Rawen ho přeskočil a vrhnul se na chlapa, který ho zranil. Rozmáchnul se, aby vetřelci usekl hlavu a ve chvíli, kdy se jeho čepel zasekla do kosti, rozeznal, proti komu stojí. Právě sťal mrtvolu mladého markýze z Qendonu! Jsou to jejich vlastní muži, které Toof přidělil k poslední hlídce u rozcestí! Bezhlavé tělo se neslyšně zhroutilo k zemi, ale za ním byli připravení další dva.

Na první pohled vypadali jako živí. Mladému Vononinovi chyběla pravá ruka a čtvrtému synovi vévody z Kostitřas viselo oko z důlku. Pohybovali se cílevědomě a úsporně. Rawen měl co dělat, aby je zvládnul. Voroninově mrtvole podrazil nohy a zatímco se kácela, zabodl meč do zbývajícícho Kostitřasova oka. Zakvílelo to, jak čepel drhla o kost. Rawen zapáčil a stále s mečem v očnici, mrtvákem smýknul směrem ke kuchyni. Vtom na něj zezpodu zaútočil Voronin. Strhnul Rawena na záda. Jílec stále vězící v Kostitřasově lebce mu vyklouznul z ruky. Jednoruký mrtvák se na Rawena překulil a napřáhnul se dýkou, kterou stačil vytáhnout z Rawenovy vlastní boty. Raven ruku s ostrou čepelí snášející se k jeho krku zachytil a zapáčil. Jak se přetlačovali, vyrazil Rawen boky vzhůru, aby mrtváka ze sebe skulil. Neúspěšně. Jednoruký mrtvák byl těžký jako pytel kamení. To ta mrtvá váha. Špička dýky se nebezpečně přiblížila k Rawenově tepně. Pak se nad mrtvákovou hlavou mihla černá čepel a se zvučným břřřink dopadla na jeho krk. Rawen zařval. Po mrtvákově krku stál čepeli v cestě ten jeho. Jakmile mrtvákova hlava odletí, Orenina čepel dopadne na něj. Zatmělo se mu před očima. Ucítil, jak se protivníkovo tělo vzepjalo. Švih. Bezhlavá jednoruká mrtvola na něj bezvládně klesla. Rychle ji ze sebe odvalil a chytil se za krk. Nevídáno, ani škrábnutí.

 „Na dvoře hlídali dva chlapi,“ zachrčel těžce Tevin. „Běžte je zkontrolovat!“ Rawen si oddechl, že bratránek žije. Zatím.   

„Jestli jsou mrtví, démoni je osedlají,“ křikla Orena. S taseným mečem vojáky doběhla. Rawen se sklonil k mrtvole mladého Kostitřasa. Byla na tři kusy. V lebce stále vězel jeho meč. Vypáčil zbraň a běžel za ostatními na dvůr.  

Právě včas, aby to viděl. Strážní leželi na zemi. Jeden měl podřezaný krk, kabátec toho druhého byl nasáklý krví. Meče měli v pochvách, jak se mrtváci překvapili.

„Už nevstanou,“ konstatoval temně seržant Toof. Sehnul se k tělu mladého Hrkena, se kterým se leta přátelil, aby mu zatlačil oči. Polekaně odskočil, když se tělo otřáslo.

„Rychle!“ křikl Rawen, „Rozsekejte je na kusy!“

Mezitím se druhá mrtvola posadila a sáhla po jilci meče. To konečně vojáky vyburcovalo. S řevem se na bývalé druhy sesypali. Rawen apaticky zíral, jak se těla mění ve změť masa a krve. Někdo ho zatahal za rukáv. Orena. Pohodila hlavou ke srázu. Pochopil, co má na mysli. Tam nahoře musí být původní těla, ve kterých démoni přicestovali. Určitě se pokusí do nich vrátit.     

Svorně se drápali do strmého kopce. „Kolik démonů cítíš?“ hekl.

„Tři,“ vydechla.

Cestou nahoru Rawen uvažoval. Ten první démon, co posedl Qendona, měl spoustu času přeletět k rozcestí a vrátit se do původního těla. Ti dva další ho budou vzápětí následovat.  Podle zranění se jejich muži nedali tak lacino. Lze doufat, že budou původní těla dostatečně poškozená.  

V polovině svahu je ovanul hnilobný zápach. Rawen se otočil k Oreně a ukázal si na nos. Zapitvořila se jako normální smrtelnice. Zapraskaly větvičky. Shora dolů se kutálelo tělo, ze kterého odpadávaly údy. Rawenovi přímo do cesty. Tak tak stačil uskočit. Mrtvolný puch ze zbytků ulpělých na kamenech Rawena přinutil polykat žaludeční šťávy. Zastavil se a snažil se popadnout dech. Bylo patrné, že tento démon svého koně definitivě ztratil. „Ještě zbývají dva, padavko,“ štěkla Orena. Chytila ho za ruku a vlekla ho dál. Šokovaný Rawen zaťal zuby a nechal se táhnout. Sakra, ta ženská měla sílu koňského spřežení.

Nahoře na ně čekali dva zapáchající mrtváci v uniformách třetího rondorského pluku. Jejich obličeje byly nafouklé k nepoznání. Sotva se drželi pohromadě, ale v prackách svírali napřažené zbraně. Rawen se s řevem vyřítil proti prvnímu, Orena si vzala na paškál druhého. Za chvíli bylo po všem.

„Byli napůl shnilí. Nechápu, že naše hlídky dostali tak snadno,“ vrtěla hlavou Orena na zpáteční cestě k mlýnu.

„Myslím, že příčinou selhání byl hlavně strach,“ povzdechl si. „Lidi nenesou dobře, když musí čelit smradlavé mrtvole,“ dodal kousavě.      

***

Tevina našli v kuchyni. Esebius ovíjel jeho hrudník pruhy plátna. Na Tevinově čele se perlily krůpěje potu. V ruce svíral kalíšek k vínem. „Poslední, co zbylo,“ zachrčel.

„Nemůžu tu ránu zašít,“ lamentoval Esebius. „Je hluboká. Kdyby to začalo hnisat, musí se to dostat ven. Nechce do postele,“ žaloval Rawenovi, „nařiď mu to, jsi jeho bratranec.“

„Normální bodná rána,“ chrčel umíněně Tevin.