Ozvěny Twinsidoru (22)

08.03.2018 09:03

Osm hrobů – a jedna zvratná:

Skrze Tevinovo zranění byl odjezd odkložen. Velení převzal seržant Toof. Nakázal štolbům vykopat osm hrobů. Kromě pěti vlastních padlých bylo zapotřebí pochovat i tři rozložená těla v uniformách třetího rondorského pluku.  Nálada byla pod bodem mrazu. Navíc už nikdo nevěřil, že Orena je jen obyčejnou dívkou. Její podíl na odvrácení nebezpečí se už nedal ututlat. Zbylých osm vojáků na dívku hledělo se směsicí obdivu a respektu. Sloužící z ní byli naprosto vyděšení.

Rawen v kuchyni hlídal dřímajícího Tevina, když se dovnitř nahrnuly Gonda s poďobanou a šilhavou. „Ať ide pryč! My ju tu nechcem!“ zahromovala vdova.  

„Ticho,“ syknul na Gondu Rawen s ohledem na Tevina. „O kom je řeč?“ 

„O té zvratnici, milostpane!“ hromovala Gonda. „Vyžeňte ju. Necheme s ňó nic mět!“

„Nikoho vyhánět nebudu,“ řekl Rawen. „Ode dneška se vám nebude plést pod nohy.“ Vyšel na dvůr, aby to Oreně oznámil. Našel ji s Esebiem. Skláněli se nad černou čepelí. Seveřan ji zjevně požádal, aby mu meč ukázala.

„Požehnaný,“ pronesl slavnostním tónem, jakmile mu ho vložila do rukou.

„Co to znamená?“ otázal se Rawen.

„Že je to Požehnaná zbraň,“ hlesla Orena a vzala si meč nazpět.  

Rawenovo oznámení, že už nebude spolupracovat s ostatními ženami, přijala s pokrčením ramen. „Budu s vojáky,“ řekla. Rawen s Esebiem se střídali u Tevina, štolbové se starali o zvířata, Orena a vojáci hlídali okolí. Třetího dne se Tevinova rána se zanítila. Třásl se v zimnici a napůl v mrákotách blekotal, aby ho dorazili.

Čtvrtého dne se zvědové vrátili. Přivezli dva zraněné rondorské vojáky, které našli svázané poblíž cesty uprostřed Trollího háje. Vyprávěli, že Otta Orkenský Brillinu lest s vyklizeným městem prohlédnul. Širokým obloukem Moor obejel a pokračoval směrem severovýchod. Podařilo se mu dohonit zbytky Brilliny armády a rozprášit je. Hrstka mandefellských unikla do spojeneckého tábora ve Svinidolu. Konvex stačil tábor vyklidit dříve, než ho mohl Otta obklíčit. Spojenci se ženou na východ k městu Leberon, kde se plánují opevnit.

„Tehdy nás císař poslal vám naproti,“ vyprávěl seržant Nisen z druhého rondorského pluku. „Ale v Trollím háji na nás zaútočili trollové. Tři z nás zabili, naživu jsme zůstali jen my dva. Trollové trhali naše mrtvé kamarády a zasyrova je pořírali. Byla to příšerná podívaná.“ Nisen se otřásl hrůzou. „Ve chvíli nejvyššího zoufalství jsem si vzpomněl, co mi radila markytánka od mandefellského jízdního pluku. Až prý budu v úzkých, mám se modlit ke Kreveonovi.“ Voják pokrčil rameny. „Církev nařizuje obracet se ke Krassioně. To jsem dělal, ale nic. Trollové se chystali nás odvléct do svých spíží. Tak jsem se začal modlit k bohu deště.  Zablesklo se, zahřmělo a strhla se bouřka. Koně se splašili. Přeskočili provizorní zátarasy z větví a hnali se hlouběji do lesa. Trollové se vyřítili je pochytat. Nás nechali svázané ležet u cesty. A potom nás vysvobodili vaši zvědové,“ dokončil vyprávění seržant.

„Co to do těch Trollů vjelo?“ rozčílil se Rawen. Bylo o nich známo, že v enklávě Trollího háje žijí po svém, ale na lidi neútočí.

„Uctívají podsvětního boha Lusefa,“ řekl Esebius. „Myslím, že tím Ottovi deklarují svou přízeň.“

Tevin měl stále horečku. Zatímco císařovi poslové se u stolu nacpávali Gondinou polévkou, on ležel v posteli s mokrým hadrem na čele. Měl zavřené oči a přemýšlel. „Říkáte, že Otta mandefellské rozprášil,“ namítnul ponuře, „a že ke Konvexovi jich utekla jen hrstka. Co se ale stalo s královnou?“   

„To se zatím neví, kapitáne,“ řekl seržant Nisen. „Brilla byla součástí oddílu, který Otta dohonil. Mohla se dostat do zajetí, nebo je mrtvá. V ideálním případě je na útěku.“

„Kde je Newinetta?“ ozval se z kouta Esebius. 

Tevin se znepokojeně podíval na Rawena. Oba pochopili, proč se Esebius ptá. Jestli je Brilla mrtvá, následnice Newinetta se stává královnou. Brilla svou nejstarší úmyslně provdala za nepříliš významného mandefellského šlechtice. Říkalo, že to udělala proto, aby ji manžel nemohl utlačovat. Rawen princeznu potkal před deseti lety, když na zapřenou pobýval na mandefellském dvoře, aby si očíhnul Yaniku. Newinetta na něj velký dojem neudělala. Už tehdy to byla upjatá osoba bez smyslu pro humor. Svatba ji určitě nezměnila. Otta s Konvexem toho nanicovatého manžílka zamordují a o Newinettu se poperou. Ten, který ji dostane, získá i Mandefell.  

„Ještě než dala královna Moor evakuovat, poslala následnici i princeznu Farfalu do Leberonu. Pokud jde vše podle plánu, jsou tam pod ochranou našeho císaře,“ řekl seržant.

Rawen se škodolibě zapitvořil na Tevina a bratránek se chraptivě uchechtl. Oba mysleli na totéž. Chudáček Konvex. Má na krku obě švagrové...

 

Přízračná návštěva

Zima. Taková zima. Rawen by drkotal zuby, kdyby nebyl zmrzlý na kost. Něco tu nehraje. Než se uložil ke spánku, pořádně přiložil. Tevin potřebuje teplo, ne aby chytil zápal plic. S tímto závěrem otevřel oči a prudce se posadil. Ležel na zemi vedle Tevinovy postele. Polena v krbu pokojně plápolala. Tevinův dech byl klidný a pravidelný. Zima se linula z bytosti ženského pohlaví opřené o stůl. Nebyl to skutečný chlad, spíš pocit. Její pleť byla téměř průsvitná. Ve vlasech jí jiskřilo stříbro. Oči postrádaly bělmo, duhovky i tmavý střed. Jako kdyby byly vyplněny rtutí. Měla na sobě kalhoty spojené s košilí. Oděv z černé tenké látky těsně obepínal její tělo. V prstech svírala Tevinův meč a zaujatě si prohlížela nápis vyleptaný na čepeli.

„Stojí tam Pravda a odvaha, madam. Stará rodinná zbraň Utrenů,“ řekl uctivě Rawen. Ten meč Tevin zdědil po jejich společném pradědečkovi Techimovi ab Utren, proto Rawen znal pověsti, které se kolem něj vedly. Tato zbraň pochází z hlubin riiberionské kůry a Techim ji dostal od běsího vévody. Tradovalo se, že meč sám si mezi Techimovými potomky vybírá majitele.

Stříbrovlasá znechuceně odhodila meč na podlahu. Rawen téměř nadskočil, jak to zadunělo. Zkontroloval Tevina. Bratránek spal, jako kdyby se nic nedělo. Vyčítavě k návštěvě vzhlédl.  Kov v jejích očních důlcích se zavlnil. Rawenovi se zatočila hlava a zachvátila ho panika. Jako kdyby se někam propadal.

„Ukaž mi svůj,“ přikázala. Její hlas připomínal ševelení podzimního lisí unášeného větrem.

Odhrnul přikrývky a vysunul z nich svůj meč. Dostal ho od otce, když mu bylo šestnáct.  Jakmile bohyně meč převzala, uvědomil si, že ji poslouchá jako loutka. Nelíbilo se mu to. Přesto trpělivě sledoval, jak si meč prohlíží. Její pravidelné rysy se stáhly nevolí. Zavrtěla hlavou a třískla mečem směrem k tomu předchozímu.

„To není Twinsidor!“ zasyčela. „Musí být na Riiberionu! Zaslechla jsem jeho zvonění až z Robustuy! A kdo jiný by ho mohl mít, než Herkenové? Kde ho ukrýváš?“

Rawen doslova cítil, jak se do něj její oči vpíjejí. Pochopil, že se mu prodírá do vědomí, snaží se ho ovládnout. Hlava mu třeštila. Ze všeho nejvíc toužil jí vyhovět, aby to skončilo. Jeho myšlenky vířily. Hledá nějaký meč? Proč by jí měl pomáhat? Ani se nepředstavila.

Bytost se odlepila od stolu a dvěma kroky se přenesla blíž. Dřepla si a strnule na Rawena civěla. Jejich nosy se téměř dotýkaly. „Kde je Twinsidor?“ udeřila na něj.

Zasáhla ho tlaková vlna jako po výstřelu z děla. Sebral všechnu sílu, kterou měl a řekl: „O žádném Twinsidoru jsem nikdy neslyšel.“

Bytost se plavně zvedla. „Mluvíš pravdu,“ zaševelila zklamaně. „Ale něco skrýváš...“

„A kdo ne?“ odsekl.

Samolibě se ušklíbla: „Před Pravenou nic neutajííííš. Já se všechno dooozvííím.“ Mávla paží a Rawen se propadl do tmy.