Ozvěny Twinsidoru (2)

15.01.2018 20:39

Jásající s novým údělem:

Stál uprostřed kruhového sálu a shlížel na záda a temena šesti set klečících mnichů, z jejichž hrdel se neslo táhlé kvílení. V pravidelném rytmu se kývali zepředu dozadu a zcela propadlí náboženskému transu přivolávali Krassioninu pozornost. Od rozhovoru s matkou v táboře uplynuly dva týdny. Rawen z toho nenáviděl každou minutu. Pod vrstvou těžkého zlatem protkaného obřadního pláště se potil a všechno ho svědilo. Nenápadně zajel pohledem k vyvýšenému podiu, na kterém stál císařův a císařovnin trůn obklopený gardisty, dvořany a skupinkou duchovních hodnostářů. Zlatovlasý a naparáděný Konvex na něj upřeně civěl. Po jeho boku seděla Yanika. Krásná jako bohyně byla tak nehybná, že připomínala neživou věc. Mezi ministry v šedivých pláštích se jako barevný šperk vyjímala císařovna-matka. Všichni čekali na zázrak Osvícení. Rawen vzhlédnul ke stropu, kde se v klenbě uprostřed kupole nacházel kruhový otvor zastřešený malou křišťálem zasklenou věžičkou. Podle prastarého rituálu měla nejvyšší bohyně nominovaného velekněze potvrdit proudem světla, který na něj shůry dopadne. Ráno, když do chrámu přicházeli, bylo nebe zatažené. To by byla legrace, kdyby se nic nestalo...  Ale takové štěstí asi mít nebude. Rawen nepochyboval o tom, že je to jen divadlo. V konstrukci střechy je nějaký mechanismus, který pomocí správně nastavené soustavy zrcadel ten kýžený paprsek zajistí. Tak tu stál jako idiot a čekal, až jej bohyně, ve kterou nikdy neuvěřil, oblaží svou přízní.  

Podle pokynů měl meditovat. Jeho úkolem bylo se kát ze všech nepravostí, které kdy spáchal a upřímně a pokorně prosit bohyni o shovívavost. Měl zpytovat svědomí a přemýšlet, zda je toho nejvyššího postu vůbec hoden. Bylo to trapné. Přirozeně, nic z toho nedělal, protože tomu nevěřil. Byl tu jen proto, aby pětapadesát statečných mužů uchránil od bídné smrti v dolech. Jestli něčeho litoval, nebyly to hříchy, kterých se dopustil v dobách, kdy hýřil po hospodách, ale zmařené životy dvacítky spoluvězňů, kteří byli potrestáni za nevydařené útěky a vzpouru. Měl je na svědomí, protože to on je k tomu vyprovokoval. Hořce si povzdechl. Pocitu viny se nikdy nezbaví. Teď mu nezbývalo, než zachránit alespoň ty zbývající. Pokud se opravdu stane hierofantem, nebude už cesty zpět. Jistě, že ho napadlo utéct. Ale až do obřadu ho preventivně drželi v řetězech. Byl tak otupělý, že zpráva o Konvexově kvapném sňatku s Yanikou, s ním neudělala vůbec nic. Připadal si jako cizinec shlížející do Rawenova hrobu. Kdyby uprchl až po inauguraci, musel by změnit identitu, aby ho nechytili. Odhlédnuto od zatracení, ve které nevěřil, by mu za zradu bohyně hrozila koupel ve vařícím oleji. Útěk už neplánoval. I když to nenáviděl, po zralé úvaze se s údělem velekněze smířil. Na každém zlu je něco dobré. Když to přijme, získá určitou formu svobody. Najde si příležitost znovu prošetřit okolnosti otcovy a bratrovy smrti. Bude postupovat pomalu a opatrně...  

Monotónní rytmus zpěvu nabyl na intenzitě. V proudu chladného vzduchu, který odněkud přiletěl, se plameny stovek svíček zachvěly a shůry na Rawenovu postavu dopadl proud teplého zlatě zbarveného světla.

Skupina od podia s trůnem vzrušeně zašuměla. Rawen se podíval nahoru, ale musel přivřít oči, protože světlo ho oslepovalo. Točila se mu hlava a zvedal se mu žaludek. Před očima mu tančila rudá kola. Chtěl se nadechnout, ale hrudník měl jako ve svěráku. Celé tělo pálilo, jako kdyby se krev v jeho žilách změnila v tekutý oheň. Byl by se zřítil k zemi, ale jeho nohy jako by vrostly do země. Myslel, že umírá. No to je sranda. Jestli bohyně skutečně existuje, rozhodla se jej za jeho troufalost potrestat, protože jinak nechápal, co se s ním děje. Trvalo to snad celé věky, pak tíseň polevila. Připadal si, jako kdyby z něj někdo sundal těžkou peřinu. Chrčivě nasál do plic vzduch. Zamžikal a rozhlédl se kolem.

Šest set mnichů zvedlo hlavy a v exaltovaném nadšení na něj v nechybném tichu zíralo. Vzápětí se prostor rozvibroval nadšeným jásotem: „Osvícený, osvícený!“

Ozvala se oslavná fanfára. A Rawen tam stál jako sloup a čekal, dokud to neskončí.  

Stejně prudce jak světlo přišlo, také zmizelo. Trpně sledoval, jak mu jeho tři náměstkové přinášejí obludně obrovský obřadní klobouk, symbol jeho úřadu, výtvor z metrů temně fialového sametu vyztužený železem. V napjatém tichu sehnul hlavu, nechal si tu hrůzu nasadit a opětovně se narovnal. S pocitem, že nese na hlavě stodolu, kráčel za zvuků slavnostní hymny směrem k východu z chrámu a mnichové se za ním postupně řadili do průvodu. 

-x-x-x-

„...a po odchodu delegace z Písečného návrší bude následovat svačina s Císařovnou matkou v Zimní zahradě.“

Bylo časně zrána patnáctý den Rawenova pontifikátu. Právě snídal. Seděl v posteli, žvýkal, těkal pohledem po přezdobeném interiéru ložnice v Osvíceném paláci a poslouchal Prvního náměstka Finorela, který mu od dveří ložnice předčítal denní rozvrh. Finorel z Melisemu byl téměř šedesátiletý asketa. Vysoký a hubený s dlouhou hřívou oslnivě bílých vlasů a černým mateřským znaménkem ve tvaru sedmicípé hvězdy na levé tváři. Celý život toužil sloužit bohyni Krassioně. Jako první náměstek zesnulého hierofanta měl původně být jeho nástupcem. Zušlechťoval tělo i ducha. Studoval svaté texty, meditoval s bratry, jedl jen to nejzdravější jídlo, pravidelně cvičil a otužoval se a dodržoval ten nejpřísnější celibát. Navzdory veškerému úsilí, mu post hierofanta vyfouknul Rawen, pověstný zhýralec a lump. Budiž Finorelovi ke cti, že to vzal jako vzorný věřící. Děj se vůle bohyně...

Rawen se zavrtěl a z rozměrného tácu, který mu spočíval na klíně, si vzal další mandlový koláček. Nebyl ani trochu nadšený ze směru, kterým se jeho život teď ubírá, ale po sedmi letech ládování kaší si nabídky z církevní kuchyně užíval.  

„V šestnáct nula nula,“ pokračoval náměstek,  „je na řadě kolokvium s prorektorem Zemské univerzity na téma Traktáty a eseje věnované skutkům vašeho ctěného předchůdce, Svatého Huderbena. Podklady máte v pracovně v zelené složce, Vaše Svatosti. V sedmnáct nula nula je na řadě přijetí exponentů z Asociace diákonů. Zbývá už jen večeře s Brenevorem z Kraxonu v devatenáct nula nula. Předpokládá se, že s ním Vaše Svatost setrvá v družném rozhovoru tak do jednadvacíti hodin. Tím bude dnešní program naplněn. Po večerní meditaci v chrámu za účasti Druhého a Třetího náměstka a mé maličkosti, se...“

„Se můžu s hlavou jako škopek odebrat do postele,“ přerušil litanii Rawen. „Kdo je, sakra, ten Brenevor?“ Musel se kousnout do rtů, aby se nerozesmál při pohledu na zoufalý náměstkův výraz, když uslyšel výraz „sakra“. Vulgární výrazy Finorela doháněly téměř k pláči.  

„Brenevor z Kraxonu vykonává úřad ministra vnitra, Vaše Svatosti,“ řekl náměstek. „Jestli si vzpomenete, ráčil jste mi ten úkol zadat hned druhý den pontifikátu. Upozorňoval jsem vás, že bude nějakou dobu trvat, než kancelář vaši žádost o schůzku vyřídí..“

„Ach tak,“ kývnul Rawen. Chtěl se od ministra dozvědět, do jaké fáze dospělo šetření ve věci otcovy a bratrovy smrti, než bylo definitivně zastaveno, aby se měl čeho chytit, až se do toho pustí sám.

Finorel vytáhnul z kapsy pláště hodinky, chvíli studoval ciferník a pak se podíval na hromadu jídla na Rawenově podnosu. „První schůzku máte už za dvacet minut, Vaše Svatosti. Můžu říct komořímu, aby ty zbytky odnesl?“

„To vám budu vděčný, jinak se z postele nevyhrabu, “ zabručel Rawen.

Apaticky sledoval, jak do ložnice na Finorelův rozkaz naklusal komoří se dvěma poskoky, aby jej vysvobodili od těžkého tácu. Konečně se za nimi zavřely dveře a on mohl vylézt z postele, aby se oblékl. Opravdu mu vadilo, když se tu promenádovali jako na tržnici. První den svého pontifikátu všechny šokoval, když jim oznámil, že mýt a oblékat se bude výhradně sám. Jeho předchůdce Svatý Huderben zemřel ve věku požehnaných tři sta padesáti let. To, že nejvyšší duchovní hodnostáři na Riiberionu běžně žili pět krát déle, než ostatní smrtelníci, Rawenovi zas tak divné nepřipadalo. Církevní kodexy to zdůvodňovaly přízní bohů, Rawen  viděl příčinu v pohodlném způsobu života. Pravdou bylo, že předchozí hierofant na sklonku života potřeboval asistenci téměř při všech úkonech od toalety po chůzi. Rawen pro sebe nic tak hrozného neplánoval. Než aby dopustil, aby mu někdo utíral zadek, to radši naběhne na meč.

Zpod polštáře vytáhnul obě dýky a přešel do šatny. Vklouznul do černých kalhot, stejně zbarvené tuniky a černých naleštěných holínek. Do bot zastrčil dýky. Plášť z tyrkysově zbarveného sametu určený na všední den, nechal ve skříni, i když za to opět sklidí udivené pohledy a zdvižená obočí. Však oni si zvyknou. Jako důkaz ochoty se podřídit společenským zvyklostem si kolem pasu uvázal obřadní fialovou šerpu a na krk si pověsil zlatě zbarvený nebroušený diamant, který včera našel zabalený v černém hedvábném váčku v truhle mezi desítkami mnohem okázalejších cetek. Tuto insignii velikosti holubího vejce si umínil nosit ve všední dny místo toho strašného obřadního klobouku. Zkontroloval se v zrcadle a mdle se na sebe usmál. Bez toho pitomého pláště a hrozivého klobouku je to téměř snesitelné. Zoufale mu chyběl jeho meč. Kdyby za sebou neměl oněch sedm krušných let, byl by z té skutečnosti nepříčetný. Takto se jen zhluboka nadechl a s důstojným výrazem ve tváři, vyšel z apartmá vstříc vlkům.