Ozvěny Twinsidoru (19)

01.03.2018 19:20

Do mandefelských rozvalin:

Byli na cestě další den. Esebius stejně jako Gren návrat domů odmítal. „Můj úřad Vrchního podkoní je ryze formální,“ prohlásil cestou po bahnité kupecké stezce k brodu přes řeku Zpěvanu. „Někdo vás musí chránit od průserů.“

Rawen stále nevěděl, jak se k němu má chovat. Esebius jako jediný požádal císaře o milost. Vzdal to těsně před tím, než to udělal on sám. Ale Seb svůj postoj změnil dobrovolně, zatímco Rawen byl k tomu donucen. Rawen nechtěl Seba soudit. Od inaugurace spolu mluvili jen jednou. Potkali se na nádvoří, když se Rawen vracel z projížďky. Esebius se znova pokoušel své jednání zdůvodnit. Rawen ho zarazil. Řekl mu, že je to minulost, a že nakonec vše dopadlo snesitelně. Měl tehdy jiné starosti. Štvala ho církevní ochranka, rozčilovali jej náměstci, k nepříčetnosti ho přiváděli lidé, kteří se před ním vrhali na kolena a sápali se po cípech jeho pláště. Esebius to na něm poznal. „To zvládneš,“ řekl nakonec.

Potkali se na univerzitě. Dal je dohromady děkan fakulty Válečné historie. Rawen studium flákal, zatímco Esebius z Wesenska patřil k premiantům. Pocházel ze Severních ostrovů, které k Rondoru připojil Rawenův pradědeček. Rondořané Wesence pokládali za primitivy krmící se syrovým rybím masem, jako kdyby nevěděli, že právě učenci ze Severního pobřeží založili nejstarší rondorskou univerzitu. Děkana napadlo, že by rozvážný a vždy disciplinovaný seveřan mohl divokého prince přitáhnout k učení. Rawen Seba zpočátku nenáviděl. Wesenec znal letopočty a průběh všech bitev, které se na severním kontinentu Riiberionu odehrály. Dokázal hodiny rozebírat strategii protivníků, vyjmenovat chyby vojevůdců. Po jisté době si musel Rawen přiznat, že toho suchara stejnou měrou nesnáší, jako jej obdivuje.

Tevin oba přírůstky přijal s pokrčením ramen. Esebius trávil hodně času s Grenem. Ti dva si prohodili role. Jindy ukecaný Gren sveřepě mlčel a běžně mlčenlivý Seb hýřil bonmoty. Třetího dne od výjezdu ze Sora se minuli s konvojem utečenců od Černého jezera, kteří opustili město, jakmile k nim zvědové donesli zprávy, že jsou orkenští za kopcem. Čtvrtého dne odrazili útok zdivočelých zběhů z Konvexovy a Brilliny armády. Zarážející, že si troufli  na mnohem početnější přesilu. Podle platných zákonů dal trojici přeživších Tevin na výstrahu pověsit. Když tomu poslednímu vázali oprátku kolem krku, nenávistně se rozkřikl: „Juž vás mrtváci šecky požerou! Juž vás požerou!“

Postupovali dál na jih. Stále více se oteplovalo a krajina se měnila. Ve středním Mandefellu bývaly zimy mírné. Stromy si ponechávaly listí po celý rok a tráva byla stále zelená, i když tvrdá a ostrá. Rawenovi vrtala hlavou ta hláška o mrtvácích. Zběhové vypadali nejen zuboženě a hladově, ale především vyděšeně. Chovali se tak, jako kdyby měli mrtváky přímo za zadkem. Rawen čekal, že démony posedlé mrtvoly se zdržují u Ottova vojska rozloženého ve vnitrozemí, na úpatí Kouřových hor.

V podvečer dorazili k vesnici, jejíž obyvatelé ze strachu před Ottou prchli do lesů. Tevin rozhodl, že tam přenocují. Na návsi u studny sesedli. „Dnešní útok nebyl poslední.“ Kapitán ukázal na nejvýstavnější dvorec a nařídil vojákům, aby to tam zkontrolovali. Po poradě, kam na noc postaví hlídky, se ubytovali. Pro Rawena, Eusebia, Grena a sebe Tevin vybral ložnici hospodáře, ženy dostaly pokojík nad mlatem, vojáci a štolbové zabrali čeledník.

Rawen sešel z patra do kuchyně právě ve chvíli, když Gonda lila vodu do hrnce na kamnech.  „To je voda z té studny na návsi, madam?“

„Tož bať,“ přikývla žena. „Na polívku.“

„Nepila jste ji, že ne?“

Gonda položila vědro a dala si ruce v bok. „Eště né. Proč?“

„Mohla by být otrávená,“ řekl Rawen. Vzpomněl si na dějiny válek. Vesničané donucení opustit domovy připravují nájezdníkům různé nástrahy. Házení zdechlin nebo jedu na krysy do studny nevyjímaje. „Vylijte to a vezměte vodu z našich zásob. Nic nevařte. Dejte k večeři třeba chleba se sýrem.“ Nechal zaraženou vdovu v kuchyni a utíkal na náves, právě včas, aby ostatním čerpání ze studny zarazil. „Možná je voda v pořádku, ale možná taky není,“ řekl. „Nemá smysl to riskovat.“

„Musíme napojit soumary. A co budeme pít my, až dojdou zásoby?“ rozčiloval se jeden z štolbů. Tady už nebyl sníh, jen bláto.

„Projížděli jsme kolem rybníka. Není to daleko,“ řekl Tevin, který se stejně jako ostatní přišel podívat, co se u studny děje. „Jestli na hladině neplavou chcíplé ryby, zaveďte zvířata napojit tam.“

„A my můžeme pít víno,“ rozchechtal se jeden z vojáků.

„Hloupí mandefellané,“ ušklíbl se mdle Gren. „Zničit si studny. Co když se sem vrátí?“

„Vykopají nové,“ ozval se Esebius. „A myslím, že neotrávili všechny studny. Ale teď nemáme čas to zjišťovat.“

„Přesně tak,“ ukončil debatu kapitán.

***

„Zajímalo by mě, nač potřebovali tak širokou postel,“ prohodil Tevin při vstupu do ložnice. Byl zkontrolovat hlídky, a k spánku se odebral jako poslední. Jeho tři přátelé spočívali jeden vedle druhého v posteli, do které by se jich vlezlo i šest. Gren s nepřítomným výrazem civěl do stropu, Esebius seděl opřený o čelo a zapisoval si do deníku, Rawen by docela rád spal, kdyby ho nebudilo neustálé dupání po chodbě a halas z kuchyně.  

„Spávala tu celá rodina,“ pronesl akademickým tónem Esebius. Ukázal na zeď s komínem vedeným z kuchyně. „Hádám, že kvůli teplu.“

„Na hromadě jako za starých časů,“ uchechtl se Tevin. Odhodil opasek s mečem na podlahu k ostatním, vyzul si boty a hupsnul do postele. 

„Ouuu! Trochu respektu, ty zvíře,“ zavrčel na něj Rawen, protože se mu bratránkův loket zabořil po žebra. Nelíbilo se mu, že vojáci včetně Tevina vypili tolik vína. Jejich potměšilé zdůvodňování, že vodou nutno šetřit, neuznával. 

„Velice se omlouvám, Vaše Svatosti,“ houkl uštěpačně kapitán. „Nejsme my nějak podráždění? Že by ti chyběla pravidelná modlitba? Nebo tvoje bohyně? No, nedá se nic dělat, musíš se spokojit s námi.“

„Dej mu pokoj, nebo tě praštím,“ ozval se ponuře Gren.

„On to tak nemyslí, že Teve?“ řekl smířlivě Esebius. Zavřel deník, strčil si ho pod polštář a položil se k ostatním. Jemně zatahal Rawena za rukáv. „Stejně by mě zajímalo, Rawe, a určitě nejsem sám, jaké to bylo?“

„Co?“ zakrákoral ostražitě Rawen. Na zvědavé dotazy ohledně intimity s bohyní začínal být alergický.

„To Osvícení, samozřejmě,“ řekl nadšeným tónem Esebius. „Musela to být výjimečná zkušenost. Jak ses při tom cítil? Být vyvoleným Paní Světla přece není jen tak.“ 

„Hmmm.“ Rawen rychle pátral v paměti, co o aktu Osvícení blekotali náměstkové. „Duchovní mentální a fyzická transformace,“ brouknul. „Bylo mi hrozně horko. Skoro jsem se pozvracel. Stačí?“

„Můžeme už, sakra, spát?“ houkl Gren.

„Ty máš co říkat,“ rýpnul si Tevin. „Včera ses celou noc převaloval a vzdychal.“

„Když ti to tak vadí, nemusím tu být,“ zavrčel Gren. Jako by na nějakou záminku čekal, už se drápal z postele. Tevin ho chtěl zadržet, ale rozzuřený Gren se mu vysmekl. Chňapl po botách a zapráskl za sebou dveře.

***

„To se ti povedlo!“ ozval se Esebius.

„Je jak nevybuchlý šrapnel! Vždyť je to pravda,“ bránil se Tevin. „Vůbec jsem se včera kvůli němu nevyspal. Už mě to jeho skučení a vzdychání štve. Chováte se k němu jako k čarodějnému vejci a jen ho v tom podporujete. Co mám říkat já? Moje žena se chová jako děvka a po zdi z toho nelezu. Jsme ve válce. Pokud se bude Greníček utápět v sebelítosti, přijde o krk.“

Rawen usoudil, že je na tom zrnko pravdy. Gren se musí dát do kupy. Odhodlaně se posadil, přelezl přes Tevina a vyhrabal se z postele ven.

„Chůva tě měla naučit, že se máš vyčůrat před tím, než zalezeš do peřin, princátko,“ dobíral si ho Tevin.

„Jdu si s tím šrapnelem promluvit,“ oznámil Rawen obouvající si boty. Na chodbě přemýšlel, kam by šel trucovat, kdyby byl na Grenově místě. Jednoznačně do kuchyně, kde je teplo. Ale našel tam jen Gondu chrápající na lavici a poďobanou se šilhavou uložené na peci. Kde je Orena? V pokojíku nad mlatem? Sama?  Nebo s nějakým vojákem? Ne, nebude na to myslet. Hledá přece Grena. Možná si šel odskočit na dvůr.

 

Kočky větve nelámou

Vzal lampu a vyšel ven. Noc byla vlhká a studená. Nebe zatažené, neprosvítala ani jedna hvězdička. V čeledníku se ještě svítilo. Rawen se chystal tam jít, když zaslechl odshora praskání. Jako kdyby někdo lámal větve. Vzpomínal, jak vypadalo okolí za světla. Venku za zdí rostou mohutné stromy. Jejich koruny se klenou až do dvora.

Sssss.